Petra Nachtmanová - autorské stránky

Zúčastnit se čtrnáctidenního pobytu na místě zvaném Krásná Chalupa v Jizerských horách mi přelétlo kolem nosu úplnou náhodou. Nejdříve přišla mamina:

„Nechceš jet na tábor? Máš poslední možnost. Píšou tady od osmi do patnácti let včetně. Honzík jede v té době s vodáky, tak abysme tě neošidili. I když bys s ním mohla klidně jet. Jako doprovod samozřejmě, do vody tě nikdo nenutí.“

„Honza by mě na souši nenechal. Jako bys ho neznala. O to víc, kdyby věděl, že se nechci ani trochu namočit. Vzal by to ve stylu „tajný akce“. Nalákal by mě na vodu úplně nenápadně a pak bez výčitek utopil.“

„No tak, neboj se, on by tě zachránil. I když, máš recht. Tu vodu by obejít nešlo. Fakticky bys nechtěla překonat ty mokrý zábrany v přítomnosti tvýho brášky?“

„Ani náhodou.“

„Brácha přece nenechá starší sestru polykat rybičky.“

„Jasně, vůbec ne. Nasype jim krmení, aby jich kolem mě plavalo co nejvíc a já padala do měkkýho a sem tam si v topícím se opojení zobla. Honzík je pravý záchranář, co přichází na poslední chvíli, jen proto aby ze mě vytáhl informace, jestli jsem se nepřiblížila k bráně na onen svět a jak to za mřížemi sladkých nebes vypadá...“

Mamka se rozesmála. Nejspíš si vzpomněla, jak mě kdysi před lety dusil pytlíkem od svačiny. Těsně před zapípáním budíku nařízeného tak, abych nemusela letět do školy jako torpédo, jsem málem zdechla. Než jsem se vzpamatovala z likvidování mojí osůbky vlastním bráchou, zmizel do školy. Pak se mě odpoledne zcela vážným výrazem ve tváři ptal, jestli jsem celý den cítila chleba se šunkou a máslem, igelit nebo úplně něco jiného.

„Koblihy, pitomečku!“ zařvala jsem na něho a  neodpustila si poznámku, že se mu dovnitř příště pozvracím, aby si odpustil akce ve volském machrování.

„To je divný. Nemělas cítit koblihy...,“ vylezlo z něho klidně, a zadumaně odešel bádat výsledky pytlíkového pokusu.

Mamka se tehdy při mém líčení pokusu o vraždu doslova mlátila smíchy a pokaždé, když si na onu historku zavzpomínala, neubránila se aspoň minimálnímu pousmání.

Honza je můj desetiletý brácha. Nemůže existovat bez toho, aby se někde neplavil na kanoi, kajaku, raftu a kdo ví na čem všem zkouší jezdit. Letos plánuje sjíždět řeku Sázavu a Lužnici. Už má sjetou Otavu, Berounku a Ohři, prostě se snaží zdolávat s oddílem ty větší řeky, které se dají sjíždět celý týden.

Také mě voda jeden čas docela lákala. Honzík s kámošem Kryštofem do mě neustále šili „Andulko, zkus to! Je to úplně jednoduchý, stačí trocha teorie a my dva po ruce a máš vyhráno! Vezmeme tě do party, abys věděla, že to bereme smrtelně vážně a nebudeme se za tebe stydět!“

Váhala jsem. Nakonec mě nepřemluvili. Fajn, tak akorát na podívanou. Oni by se sice ke mně hrdě hlásili, ale já bych se propadla studem z těch trapasů nezkušené a neznalé vodního šílenství. Honzík nakonec přemluvil celou rodinku a 21. června jsme nechyběli na podívané na Radotínské neckyádě. Splavovala se Berounka na netradičních plavidlech. Bráška se nakonec nezúčastnil (a tolik o tom mluvil, že by jeden řekl, když on ne, tak nikdo). Něco ve stodole si dával dohromady, ale pak se sám rozhodl, že si nejprve okoukne soupeře a příští rok se do závodů opře naplno. Chce zvítězit. Kdo by nechtěl dosáhnout prvních míst? Já mu rozhodně budu držet pěsti a smát se té odvážné recesi stejně jako letos.

„Ukaž mi ten papír... líp se mi bude přemýšlet, když se zadívám co píšou za lákačky,“ povídám mamce a ta mi ochotně podává podrobné okopčené informace. Mohu se tedy bez nátlaku rozhodnout a probrat si to doslova černé na bílém (no tý černě je tam nějak víc, asi štědrá tiskařská šotkovanda!).

„Až se rozmyslíš, dej mi vědět. A brzy! S přihláškou do konce měsíce nám dají slevu třicet procent.“

Přikyvuji a zamyšleně pročítám hned několikrát. Váhám. Ne zase tolik, ale ano. Měla jsem jeden vroubek, pro který mi můj inteligentní mozeček hned zapojil pohotovost. Nerozhodnost zapříčinila moje poslední a vlastně i první táborová zkušenost z dřívějška.

Byla jsem příliš malá a v září mě čekala druhá třída. V necelých osmi letech mne nedobrovolně pustili do světa a já si od Jablonce nad Nisou přivezla děs na srdci.

Tenkrát jsem patřila mezi úplně nejmladší. Nebydleli jsme na chatkách, ale v domě na jakési ubytovně, kde nás rozdělili do pokojů. Já musela jeden z nich sdílet s vedoucí Isabelou, společně se dvěma dalšími holkami. Těm bylo devět a navíc se jednalo o dvojčata.

Od začátku mne Isabela neměla ráda. Moc se mi stýskalo a nejprve jsem brečela od rána do večera. To ji štvalo a snažila mi nenápadně přitěžovat. Možná by mě mlátila hlava nehlava a mučila, jenže nemohla. Občas mě aspoň šťouchla nebo prohodila posměvačnou poznámku mým směrem.

Jaký já byla ubulenec a otrava!

A rozmazlený fracek!

Na nástěnce například visela namalovaná sluníčka dětí, která podle velikosti úsměvu ukazovala, jak jsou hodné, oblíbené a nej... A já ho měla pořád zamračené. Všichni kolem chodili a pošklebovali se neusmívajícím sluncím. Jenže to mě tolik netrápilo, jako fakt, že nemůžu jet domů dřív než za dva týdny.

Snášet přílišnou hubenost Isabely, její na mikádo střižené husté vlasy hnědé barvy a pochybné zvláštní schopnosti z jiného světa, mi dalo pěkně zabrat. Kromě sluníček se mi vryla do paměti hrůz její extra schopnost čtení budoucnosti z dlaně.

„Dej mi ruku,“ pověděla mi neochotně, když dvojčatům předpověděla dlouhý život plný lásky, štěstí a dobrodružství, k tomu tříposchoďový narozeninový dort, mluvící panenky, výhry na karnevalu a na později společnou svatbu s jejich krásnými princi s celou stájí bílých koňů. A já koukala závistí a dovolila si špitnout, jestli by se mi také nemohla podívat na čáry života a budoucnosti.

„Tak kdepak máš tu čáru života? Najdeme ji vůbec, nebo jsi přízrak z onoho světa?“

„Z jakého světa?“ ptala jsem se natvrdle a dvojčata již iniciativně gestikulovala: „Mrtvol. Ze světa mrtvol!“

„Anno, bohužel, k narozeninám toho moc nedostaneš. Rodiče na ně zapomenou. No, stává se to...“

„Nene, nestává. Moje maminka by nikdy nezapomněla. Nikdy, rozumíte?“ rozkřičela jsem se okamžitě a do očí mi vyhrkly slzy.

„No tak, nebul zase. To byla taková sranda....“

Její povrchní tón hlasu mě nijak neuklidnil. Stejně jsem se třásla, když jsem na její strohý povel znovu otevírala dlaň.

„Dívenko ubrečená, jásej. Dožiješ se zhruba padesáti let,“ poklepávala mi nakonec na jedno místo na kůži a já zamračeně ucukla rukou a sevřela si čáry v pěsti, aby se v nich dál nemohla šťourat. Od té doby jsem ji nenáviděla tak, že se mi z nervů bortil žaludek a já vypadala, že se z ní každou chvíli pozvracím. Jinému dítěti v mém věku by mohla padesátka připadat dlouhá doba, ale mně ne! Praděda oslavil v té době 85 let a stále žil a mně by měl život nadělit tak málo?

Za takovou předpověď se nemohla divit, že jsem brečela všude, kam jsem se vrtla. A nejvíc na hřišti, kde se měla přeskakovat skrčená záda starších dětí roznožkou a u rybníka před plaváním v hnědé vodě, a u svačin a snídaní a také na procházce a při ranní rozcvičce.

Neřvala jsem jenom s kamarádkou Zdeničkou. Ta mě měla ráda a utěšovala nevinným podplácením. Povídala mi o obrovském pokladu.

„Ukážu ti ho, protože tu znám každý koutek. A vezmeme si kolik uneseme. Jasně, že si nezapomeneme výletní batoh a nějaký pytlíky!“

Bohužel, nás samotné nikam nepustili. Přesto jsem ji bezmezně věřila. Pokladem myslela skládku korálků ze zdejší bižuterie. Haldu vyhozených a v obchodech nechtěných sklíček, perliček a korálků nejrůznějších velikostí.

„Je jich tam fakticky hodně. A ani si neumíš představit kolik barev a odstínů. I perleťový, duhový a tvary kytiček, perliček, zvonečků i hranolů. Některé se nepovedly, ale to snadno vytřídíme. Tedy, bude to piplačka, ale krásná! Vybereme si plný kufr a stanou se z nás korálkové princezny.“

Věřila jsem jí, protože sám náš děda odtamtud jednou přivezl dvě plné krabice pestrých korálků a my jsme je pokaždé u babičky na návštěvě se sestřenicemi třídily, přebíraly a navlékaly.

No a nejvíc si z těch ukřivděných brekotů pamatuji chvíli před stezkou odvahy. To jsem nebrečela jediná! Slzela nás celá hala a pouštěli nás do tmy po jednom dveřmi ven. Pamatuji si, že můj tmavě fialový kapesník s růžovým proužkem se promáčel tak, že jsem ho deset minut před vypuštěním sežmoulala a víc neuronila ani kapičku.

Ven jsem vyšla s hrdinským sebevědomím. Cestu jsme si ve dne prošli. Mělo se dojít na hřbitov a tam dostat na dlaň razítko sovy. Cestou mě měl vystrašit vodník, bílá paní a oběšenec, což byla ve skutečnosti hadice na laně, visící ze stromu nad cestou.

Stezka odvahy mi dodala odvahy a já už víc neřvala, protože jsem tu noc patřila k nejstatečnějším dětem.

Další tábory jsem ale pro jistotu vynechala. Až k tomu letošnímu. Rozhodla jsem se trochu napravit vzpomínky a zaplácnout je nějakými pěknými. Dnes jsem přece velká. Nebojím se jiných dětí ani vedoucích a čas bez rodičů vítám s otevřenou náručí.

Vlastně se děsně těším, že půjdu pro sovy i třeba několikrát za noc. No, možná místo sov dávají trpaslíky, draky a elfy. A já budu naopak patřit k nejstarším a budu schopna utěšovat malé holky, které se nechtěly rozloučit s domovem. Ubráním je proti vedoucím a la Isabela. A budu to dělat opravdu ráda.

To vše se mi promítá v hlavě během pár hodinek po přečtení nabídky. Vyloudil se mi na tvářích úsměv štěstí a večer mám poslední tábor úspěšně přiklepnutý!

 

*

Dle přiloženého seznamu mám všechno, co považuji za nezbytné a mě se týkající. Vyloučila jsem hudební nástroj. Já nic drnkacího či foukacího neovládám. Maminka mi stejně obsah kufru zkontrolovala. Inu ani v patnácti jí nepřipadám na balení zodpovědná. Musí ovšem uznat, že jsem zvládla úkol bez jediné chybičky! Aspoň ji tedy nenapadlo nic, co by dovnitř ještě šoupla.

Kromě normálních věcí jako jsou trička, ručníky, spodní prádlo, ponožky, baterky, kalhoty, boty, mikiny, tepláky, bundy, opalovací krém, plavky, kapesníky, soupravy na spaní, šicí a toaletní potřeby, jsem se zaměřila na ty nenormální. Provázelo to dost úšklebků – gumáky jsem neobula ani v největší nouzi, ale budiž. Pláštěnku jsem si musela extra koupit a zrovna tak klobouk alias kšiltovka proti sluníčku (vypadám v tom exoticky – jako nefalšovaný exot s korunou!). Mám tam i dopisáky, obálky a tužky a jeden trhač blok. Rodiče jsem ovšem předem upozornila, aby nepočítali s obsáhlou korespondencí. Maximálně dva pohledy – jeden na týden.

Maminka mi sebou nasmažila hromadu řízků. Ty si s dalšími málo zásobami cpu do batohu na obě ramena, který mi poslouží na avizované výlety. Deset minut před devátou si to obě štrádujeme na zastávku, kde má zastavit zájezďák.

Ze začátku to vypadá všelijak.

„Už to tady mělo bejt. Sakra snad nám to neufrnklo. Ale šly jsme přece dost brzy, že jo?“

„Ano, mami. Dřív než psali. Ale možný je, že se spletli, když to datum a čas je ručně psaný.“

„Nestraš! Ještě počkáme.“

Nic jiného nezbývá. Povídáme si. Minuty plynou a autobus nikde. Čekání se protahuje do půl desáté. Obě nás přepadá nervozita a vykukujeme do silnice víc, než je zdrávo.

Za dvě minuty pak konečně přifrčí autobus s cedulí „Krásná Chalupa“. Se skřípěním brzd to ve mně začíná prímově cukat a šimrat. Maminka se také uculuje a málem by mne opusinkovala, kdybych včas neuhnula a nenamáčkla se těsně ke dveřím.

V naší vesnici nastupuji jediná. Z autobusu vylézá usměvavá blondýna s dvěma copánky z vlasů. Odhaduji ji na dvacítku. Vypadá na pohled dobře a na druhý dokonce sympaticky.

„Dobrý den. Ahoj, ty jsi Anna Kočová?“

„Ano, celá já,“ usmívám se na ni, jako bych ji chtěla sbalit a čekám, jestli uhne z cesty, abych prošla dovnitř nebo mi snad zablokuje vchod, odkud mne podrobně neproklepne seznamovacím výslechem?

„Já jsem jedna z vedoucích, Lucka. Vítej mezi námi a posaď se, kam je libo.“

„Díky. Hned... jen se rozloučím,“ říkám nakonec a obracím se na mámu za mnou. „Tak, ahoj, mami.“

„Pa miláčku, papa papa pa!“

Usmívám se a raději mlčím. Reagovat na matčiny roztomilosti by mi přineslo větší trapas. Vylezám pár schodů vzhůru a po pozdravení řidiče se od něho rozhlížím, kam zalezu. Autobus vidím zaplněný tak ze tří čtvrtin. Mezitím si vyslechnu rychlé informace od Lucky pro mamku, která se nezapomíná přehnaně zvědavě přeptat.

„A kdy se vrátíte? V kolik mám tady počkat?“

Vypadá to, že nejspíš netrefím sama domů. Jindy bych ji okřikla pro zbytečné starosti, jenže momentálně mi v těle hraje príma melodie a na pitominky nezbývá nálada. Tedy na jednu ano, dělám dva kroky vpřed, přesně k místu, kde si nějaký klučina vzal do pusy matčino rozloučení a poťouchle ji napodobuje pro pobavení spolusedícího „Pa miláčku, papa papa pa!“ Zaměřím na něho nasupěný dračí pohled a on zčervená až kdo ví kde. Sklání hlavu a určitě lituje, jak si dovolil parodovat mámu tak velké holky.

Já se skvěle usmívám. Je to dobré mít navrch! Moje 170 centimetrů vysoká postava, nožky jako laňky zabalené v přilnavé látce a polodlouhé hnědé vlasy, pěkně nakulmované a nalakované, aby vydržely do Večerníčku přivádějí kluky do rozpaků a celkem snadno. Sice tak osmileté, devítileté, ale něco je lepší než nic.

„Paní Kočová, podrobnosti o přesném příjezdu vám ještě zatelefonujeme. Bude to s určitostí za dva týdny, 30. července. Podle plánu. Jen ten čas ještě nevíme...“

„Dobře...tak ahoj Andulko a napiš, jo?“

„Jasně mami, mějte se s tátou...“

Naposledy se obracím a mávám do zavírajících se dveří. Vydávám se na vyhlídnuté místo. Je to vedle na krátko ostříhané špinavé blondýnky. Usmívám se na ni a strkám nahoru batoh. Sotva se usazuji, vrhá se na představování.

„Ahoj, Anno. Já jsem Vladěna. Říkají ti Anno nebo nějak jinak?“

„Ahoj. Nikdo mi jinak, než Andulka neřekne. Občas ještě přidávají: „Andulko šafářová, husičky nakrm doma. Husy doma máme, ale krmí je babička. Když mi bylo pět, jedna mne pěkně proháněla a štípla do nohy. Od tý doby se jim vyhýbám. Jsem se nějak rozkecala.... Ne, říkej mi fakt, jak chceš. Já na nějaký líbivosti a škaredosti kolem křestního jména nedám.“

„Fajnově ses rozpovídala. Máš pěkný kalhoty.“

„Dík.“

„Já nosila podobný z německýho sekáče, ale už mi nesednou.“

Na cestu jsem si oblékla moje oblíbené tmavě špinavě hnědé pláťáky s kapsami všude, kde se dá a k nim hnědé strečové triko se stříbřitým nápisem „PEACE“. Na kapsy jsem vysazená od krtečkovských dob, kdy jsem nosila tepláky s laclem a kapsami a to se táhne s mojí bytůstkou do dneška. Akorát už nejsou moc naplněný, abych neměla boule, kde by dělaly neplechu. A okukovatelé dívčích vnad by mne zavrhli dřív, než by zjistili, že jde o zásoby, co se dají kdykoliv odstranit. Většinou táhnu akorát kapesník nebo nějaké drobásky, když mi lenora zabraňuje brát peněženku.

„Kolik ti je?“ ptá se viditelně zvědavě Vlaďka.

„Patnáct.“

„Stejně jako mně. Letos jedu po šestý.“

„To jsi odvaha! Já teprve po druhý.“

„Hmm, každýmu podobný akce nevoní. Já bych taky radši jinam. Letos ale naposledy, tak přetrpím i povodeň. Jedeš pak ještě někam na prázdniny?“

„Asi ne. Nejspíš až v zimě na hory. A možná někam s bráchou, je vodák a rád by mě jednou na veřejnosti utopil. A tak bych ráda měla důkaz.“

„Fakt? Nenávidí tě? Týrá?“

„Nééé, to byl pokus o vtípek. Netvař se tragicky.“

„Aha... ono nevíš, všude píšou samý tragédie.“

„No jo, to ta naše je, že máme v létě hodně sušení sena a tak... no možná podnikneme pár výletů o víkendech na hrady a zámky a k okolním rybníkům čili kačákům. To bude taky super.“

„Až se vrátím já, pojedu k babičce. Zůstanu tam do konce léta. Nejradši bych se tam zabydlela napořád. Je z jižních Čech, víš? Chodím tam ve vsi do místních stájí na koně. Krmím je, okukuju, čistím a trochu jezdím. Vlastního si nemůžeme finančně dovolit a ani jinak. Strašně moc bych chtěla závodit, ale musela bych nějaký ty faldy ještě shodit.“

„Kilča dolů? Neříkej, že tě žádný kůň neunese.“

„Možná valach a to by se dost strhal.“

„Neblbni. Z tebe? I na závodním koni bys excelovala. Nejsi vůbec tlustá, neblázni...“ zhodnocuji ji zkušeným okem a divím se jejím nepochopitelným názorům. Připadá mi naopak dost hubená. Oblečení může cosi zakrýt, ale i tak. Stojím si za tím, že tahle holka by si mohla akorát odstřihávat kůži. Maso a vůbec tuky by se na ní hledaly lupou. Ona neváhá a hned mi ukazuje hmatatelné a viditelné důkazy.

„Jen se podívej na moje špeky!“ Vyhrnuje si triko a chopí se prsty jednoho „faldu“ aby nedošlo k omylu a já nezaměřila jiný cíl.

„To je normální. Vždyť je to jen kůže.“

„Tlustá kůže! Když chci být jezdecká jednička, musí každý deko navíc pryč.“

„Hmmm.“

Na chvíli k sobě tisknu rty a mlčím. Zdá se, že bude na táboře dost horko. Vlaďka vypadá na anorektičku. Jak si čtu dívčí časáky, občas na to narazím. Bez omylně to na ni sedne. Ve skutečnosti jsem se s někým podobným ještě nesetkala. Mám kolem sebe normální holky a ne hlídačky váhy. Možná se budu snažit zbytečně, ale ode mě se souhlasných slov, že má faldy a potřebuje shodit, rozhodně nedočká!

„Jelas někdy na koni?“

„Ne, Vlaďko. Na vesnici sice nějaký máme, ale ne jezdecký. Nikdy mě koně moc netáhli.“

„To není možný! Musíš to zkusit. Víš, jaká je to paráda? Projdi si net nebo telefonní seznam, určitě najdeš v okolí nějaký jezdecký klubík a přeptej se u nich. Nejdřív tě nechají jen o koně pečovat. Až si na ně zvykneš a odhodíš poslední strach, dostaneš se k jízdám.“

„Já i o jednom klubu vím. Jasně, říká se, že nejlepší je pohled z koňskýho sedla, ale já bych radši pilotovala letadlo.“

„Letadlo?“ směje se a lezou jí kosti na tvářích. Možná si ji beru víc do parády, třeba je taková od přírody a nedá se s tím nic dělat. Ne, to by nevedla ty řeči o hubnutí. Tahle holka by mohla hrát kostlivce bez namaskování. Pohled na ni mi parádně rozkručel žaludek. Mezitím, co vypráví o krajině, co se dá vidět z koňského hřbetu, vytahuji dva chleby s řízky a jeden zabalený v alobalu nabízím nové kamarádce.

„Dej si, jsou čerstvý.“

„Já nemám hlad. Snídala jsem salát.“

„Jak chceš. Víš, co se říká? Hloupý kdo dává a hloupější kdo nebere. Fakt nepotřebuješ ani gram shodit. Ten řízek s chlebem se ti rozpustí v těle tak, že to ani nepoznáš.“

„No, já vím. A zejtra si stoupnu na váhu a praští to se mnou o zem.“

„Neblázni...na táboře váhy nevedou. Na, vem si...“

„Ne, dík. A víš, jak se jmenoval můj první kůň? Ne úplně můj, ale oddílový. Daryl. Krásný jméno, že jo?“

„Hmm,“ přisvědčuji a koušu tedy sama. Přežvykuji s plnou pusou a schválně držím jídlo v ruce, co jí je blíž. Třeba ji omamná smažená vůně naladí a dostane chuť. Vlaďka zase schválně uhnula od tématu a to mě na ní netěší. Mohli by nás šoupnout dohromady. Tam bych měla šanci kontrolovat, jak jí. A přísahám, že v nejhorším bych jí jídlo cpala násilím do pusy a čekala, dokud nepolkne úplně poslední drobky.

„Daryl mi jednou zachránil život. Rozhodla jsem se projet pár kiláků za ohradami. Nejprve jsme vyběhli kopec a pak přefrčeli louku. Klusali jsme po lesní pěšině a po několika dalších kilometrech vjeli na hlavní cestu, kde se většinou setkáš s traktory, kombajny a pár osobáky. Dostala jsem chuť se vrátit. Nesmíme s koňmi zase tak daleko, pokud nás není víc, nebo nejede někdo starší přede mnou. Měla jsem před sebou úsek na krajnici asfaltky. Když se prokluše tenhle kousek, vjedeš na úplně jinou cestu, která tě dovede k ohradám zezadu. Každý to tak dělá, aby nejel stejnou trasu. Kolem nás pozvolna projelo pár aut a já pobízela Daryla, aby se stal na chvíli součástí silničního provozu. Vzepjal se. Úplně poprvé mne neposlouchal a já ho nemohla nijak na tu silnici dostat. No a za chvíli se po ní přehnal náklaďák. Proti němu jela Avie. Vypadalo to, že do sebe napálí. Brzdy skřípaly, kola se klikatila po silnici. Na poslední chvíli řidič Avie stočil volant a skončil jednou stranou v příkopu. Chápeš? Kdyby jsem tam s Darylem klusala, smetlo by nás to oba. Tušil nebezpečí...“

„Četla jsem, jak jsou koně chytří. Zvířata uměj vycítit nebezpečí. Lidi ne, až na vzácný výjimky. Měla jsi velký štěstí.“

„Měla. Daryla ale za rok prodali jinam. Ach jo. Smůla, no.“

„A nedostala jsi jinýho koně na starost?“

„Jo. Jmenuje se Marína. Černá klisna. S ní mám daleko víc zážitků. Můžu ti někdy o ní popovídat, jestli chceš?“

„Jasně. Ráda si poslechnu koňařský historky. Já ti můžu vyprávět akorát o sousedovic psovi. Takovej cirkusák.“

„Jasně. Zvířata miluju. Je jedno jestli koně, psy, kočky nebo myši. Můžu o nich poslouchat dvacet čtyři hodin denně.“

„Tak to by mi pusa upadla.“

„Neboj, šlo o vtip,“ usmívá se Vlaďka a já oplácím její vstřícnost stejným dílem.

Cítím se fajnově. Našla jsem si úplně lehce kámošku, která se zdá být na pokec normální. Přeji si, aby nás dali do stejné chatky. Měla bych jedno seznamování za sebou a nezapomínala jména holek, co se mi představí. Mám s tím trochu problém. Když se mi jich ukáže hodně najednou, chvilku mi trvá, než je umím správně zařadit ke jménu. No, ale to asi nejsem sama, takže se to brzy prostě vsákne do normálu.

 

*

Po cestě na tábor zastavujeme ještě dvakrát a nabíráme dalších deset dětí. Autobus ukazuje i tak několik volných míst, a tak mě napadá, jestli má tenhle prázdninovák v přírodě dobrou pověst, nebo jde o nějaké hrůzy. Nijak zvlášť se tím ale nezabývám. Přežila jsem přeci horší věci!

Za necelé dvě hodinky se dostáváme na místo. Parkujeme za skromného klišé skandování: „Už je to tady!“ před velkou budovou – dvoupatrovým hotýlkem s restaurací v přízemí. Hotýlek stojí přímo u vedlejší silnice, kam jsme uhnuli z dost frekventovaného provozu. Kousek od centra hluku nás tady vítá naprostý klídek a pohoda s přírodní krásou kolem. Za hotýlkem totiž vykukuje desítky chatiček. Některé nalevo od domu, co se táhnou do kopce a další za ním do dáli, naopak rozmístěné v údolí. Za chatkami se doslova roztahuje nádherný les.

Líbí se mi prostředí. Krajinka vypadá kouzelně. Větve stromů se nepatrně pohybují příjemným větrem. Svítí slunce a paprsky prosvítají bujnou zelení. Mám chuť vyběhnout a zhluboka se nadechnout dokonalosti. Smůla smůlovatá, že spadám pod vedení starších a nemohu si dojít bez dovolení ani na záchod.

Vyndavají nám kufry a batohy z autobusu a nechávají stranou na zemi. Řidič ani nečeká, až si naše bohatství rozebereme, a ujíždí odtud. My se stále kroutíme ve stoje na asfaltce před jídelnou, odkud se čím dál tím víc táhnou vůně prima jídla. Možná na nás půjdou novodobým mučením. Rozkručí se mi za chvíli žaludek! Vlaďka jediná přežije, protože si navykla na polykání vzduchu.

„Jsem zvědavá, jak dlouho tady budeme tvrdnout. Člověk si chce užít legrace a užene si úpal nebo úžeh nebo co se sakra chytne z nadměrný dávky žlutý koule na nebi,“ prohlašuji napůl otráveně. Začínají mne brnět nohy a bolet záda, jak se snažím působit před neznámými lidmi elegantně a co nejmíň se hrbit.

„Já taky prahnu po okamžitý změně. Připadám si trochu malátně. Asi z toho pařáku. Nejdeš se posadit támhle na trávu ke kopretinám?“

„Jdu. Hele, abys neomdlela z hladu,“ prohodím směrem k Vlaďce. Ona si ale neuvědomuje, že by tělo mělo jakousi potřebu jíst a zdůrazňuje až příliš hlasitě.

„Sama jsi říkala - to je ze sluníčka. Děsně praží. Kdyby ze mě vyškvařilo aspoň to sádlo!“

Za její sádelnatou poznámku bych jí nejraději pomatlala skutečným sádlem nebo aspoň škvarky! A zabalila ji do alobalu, aby se to do ní nejprve pořádně vsáklo, než se všeho začne urputně zbavovat.

Posadit se trochu nalevo od houfu, nikoho nedráždí. Pár holek a dva kluci nás napodobují. Vedoucí Lucka se přestává rozhlížet po silnicích v obou směrech a tleská pro získání maximální pozornosti.

„Poslouchejte všichni. No tak,... na moment klídek, jo? Mají přijet ještě dva autobusy, ale vypadá to, že se zdržely víc než my. Zatím se přesuňte všichni do jídelny. Je tam chládek.“

Tak záhada malého počtu dětí se vyřešila. Pomalu se s Vlaďkou zvedáme a přesunujeme se stejně jako ostatní dovnitř. Lucka opakuje nejmíň desetkrát, že nám venku pohlídá kufry, aby se nemusely tahat dovnitř, protože až dorazí zbytek, nastěhujeme se do chatek.

„Holky, vy vypadáte na nejstarší. Dostanete bojovku. Kdyby se něco uvnitř dělo, dáte mi vědět, ju?“

„Jasně!“ usmívám se přívětivě i za Vladěnu a štráduji si to o trochu víc pyšně k jednomu stolku pro čtyři. Nikdo další si k nám nepřisedl. Nedivím se. Za prvé, stoly se židlemi mají velkou převahu a za druhé, tyhle začátky ježdění někam, se všude vyrovnávají. První den se všichni tváří děsně důležitě, nevšímavě a odtažitě. Potom chladnost postupně roztává a na konci pobytu se většina nemůže ani rozloučit bez slz, že se s tím a tím dost dlouho nebo vůbec neuvidí.

Pomalu si oťukávám jednotlivé tváře kolem a nakonec zůstanu očima viset na Vlaďce. Vypadá sakra pobledle. Ani nevypráví nic o koních, tak mi přijde, že se přítomnosti drží zuby nehty.

„Nechceš müsli tyčinku s jogurtem?“ nabízím jí. Napadá mě, že to snad neodolá, když jde o dia jídlo a zařazují ho do jídelníčku i  sportovci a modelky. Přikyvuje. Hurá! Raduji se ale předčasně.

„Jenom kousek, Andulko.“

„Kousek se nebere, vem celou. Mám jich víc.“

Podávám jí celou, protože mě stejně nenapadá jaký kousek myslí. Ani celé se nemůže přece přecpat. A z kousku? Usmívá se a dostává mě skoro do mdlob. Ulamuje si asi jeden cenťák a půl (viditelně menší nešel urvat!), ten přežvykuje dobrých pět minut, než jí sklouzne do žaludku.

Ona je fakticky anorektajda! A pěkně rozhozená. Začínám se modlit, aby to s ní neseklo a znovu do ní zkouším „něco“ dostat. Tentokrát se jedná o lahev s vodou. Vypila půlku. Hurá! Nezemře žízní!

První autobus přijíždí za hodinu a po tom dalším ani vidu ani slechu. Druhý autobus naštěstí přiváží další instruktory a vedoucí, a tak se náš ospalý začátek trochu rozproudil.

V jídelně to začíná víc šumět. Někteří se dokonce znají z loňských a dřívějších akcí. A tak jim nadšené shledání ze srdce přeji a těším se, že se takhle stejně budu s někým loučit a těšit se na něho kdesi mimo táborové brány...

Vedoucí koukají do desítek papírů, kde snaživě škrtají a připisují. Pak se jeden vysoký chlápek s vousy a čelenkou na hlavě postaví do středu místnosti a zažádá o klid. Ach jo, cítím v kostech první úkolování!

„Chvilku pozornosti, prosím. Já jsem Vašek Petrušák, hlavní vedoucí. Říkaj mi Vašek nebo Petrušák, jak si kdo vybere. Jsem odborník na zbraně, teroristy, rasisty a blbečky. Ve svý podstatě jsem milej člověk, ale běda jak mě někdo nas... tak má nas... pěkně dlouho! Věcí, který mě pořádně dožerou není moc, ale i tak dost. Ti, co tu byli loni a předloni vám poví. Že jo, Vonáte? Jinak mi je krásných čtyřicet a jsem šťastně vdanej a ženatej zároveň.“

„Petrušáku, kdy bude oběd?“ ozývá se zezadu zmíněný Vonát a  většina se rozesmívá.

„Možná ještě dnes a možná až za týden. Co se vám nelíbí?“ reaguje usměvavě na naše nevrlé zamručení.

„Vařej tady suprově, ale člověk musí nejdřív pojít skoro hlady. “

„Nepřeháněj, Vonáte. Čekáme na zbytek, dorazej tak za hodinu. Oběd se tedy posouvá na půl třetí a ve čtyři a půl se všichni sejdeme pod stožárem, kde bude vlajka viset, nevím kdy. Ne, že bych si nevybral někoho na věšení, ale ten hadr... pardon, symbol príma dobrodružství, se mi povaluje v mých mnoha sbalených věcech. Nechci pomlouvat, ale jak se do něčeho hrabe manželka, vzniká zmatek. Mno... mezitím se vás pár budeme snažit ubytovat. Dostanete čísla chatek a můžete si zahrát na detektivy. Napovím vám, že čísla do padesátky jsou na kopci a ty vejš dole.“

Potom s Vlaďkou jen tak nečinně sedíme a pozorujeme, jak postupně mizí roztřízení. Na nás taky dochází řada. Vlaďka jde bohužel úplně s někým jiným než já a  to mi trochu vadí. Jinak jsem vypozorovala, že osazenstva chatky budují tak, aby se v každé našel někdo starší a k němu „mrňata“.

Já se stěhuji zrovna ve chvíli, kdy přijíždí poslední člověčí nášup. Letmo se dívám a zírám. V téhle várce totiž spatřuji dost kluků. A starších! No, ne zas tolik. Myslím v mém věku. Žádní druháčci a třeťáčci základní školy.

Holky jinak dostávají čísla do padesátky - do kopečka, a kluci naopak do údolí. Snad se k nim dostaneme, když nás dělí střed tábora, kde stojí hlídací stanice, ohniště, stožár a hlavně celý hotel s hodně dospěláky. Zatím tam sice nemám za kým chodit, ale to bych v sobě asi neměla nic správného holčičího, kdybych aspoň na mžik nezatoužila se před nimi promenádovat a nahazovat udičku, i třeba jen z legrace.

„Já chci bejt s holkama! S holkama, holkama, kočkama! Zrovna tahle by se mi dóóóst líbila.“

Nejprve si neuvědomuji pozornost klukovského hlasu a pokračuji v přesunu do desítky. Udělám dva minikrůčky a přede mě se postaví černovlasý kluk s rozcuchaným ježkem. S trochu drzým a přeci šarmantním a moudrým pohledem zelenomodrých očí. Doslova září v červeném triku s khaki kraťasy a já nechápu. Ptá se mě, jak se jmenuju!

„Já jsem Michal a ty?“

„Anna.“

„Anna, chladná brána. Nevypadáš na omrzlinu.“

„Proč bych měla?“

„Sorry, to byla jen trapná vsuvka. Jsem trochu nesmělý, ale léčím se...a tak jsem plácnul, co mi přišlo na jazyk.“

„Nevypadáš na nesmělýho,“ plácám zase já usměvavě. Vůbec mi ty jeho řečičky nevadí. Sama bych nevěděla, jak mám začít. Ne, já bych se ani neodvážila před ním sama od sebe otevřít pusu a postarat se o seznamku. Nevím, proč si vybral zrovna mě, ale proti rozhodně nejsem. Vypadá fajnově, mluví a tváří se zrovna tak.

„Říkal jsem, že se léčím. Navíc mám dvě ségry a ty se snažej, abych se holek tolik nebál.“

„Ty se bojíš holek? Ani náhodou nevěřím!“

„Do první pusy... pak si v pohodě vyrejvám do duše hrdinu.“

„Hmm, tak to aby ses přede mnou schoval.“

„Zalezu, ale nejdřív mi řekni, kam zalezeš ty? Tady asi chvilku potrvá, než to všechno plácnou pod střechy.“

„Mířím do desítky, mapu mi nedali.“

„Bezva, najdu si tě. Určitě! A můžem pokračovat v načatý řeči.“

„Fajn. Zatím čau...“

Rychle od něho zdrhám a vůbec mi nevadí, že se nenabídl s pomocí odtáhnutí kufru na ten děsný kopec. Seznámila jsem se s klukem a ani jsem si ho nestihla vyhlídnout a pak dlouhé hodiny snít, jak by bylo bezva se s ním znát!

Tenhle tábor začíná líp, než bych doufala...

Snad si zvyknu na stísněné podmínky a hlavně nezvyklé řečičky...

Na Pavlínku se bude muset totiž asi šišlat. Neřekne nikdy obyčejně Pavlína! Jenom Pavlínka, Pavlínečka či Pavlínenenečka, ručník je ručníček, židle židlička, ucho oušínko, postel postýlka a já Andulička (vrrr!)

Chatku jsem našla v pohodě. Stála třetí odspodu napravo, dál od lesa. Zabrala jsem si postel u stěny vpravo a u malého okýnka. Holky se také nedohadovaly, jak si která lehne a kam. Vedoucí má postel přímo naproti dveřím. Musí mít přehled. Zatím nemám moc náladu zkoumat soukromé dějiny Viky a Pavlínky. A od vedoucí nečekám, že mi hned začne vyprávět intimnosti ze života dospělé ženské. Možná se dočkám, ale vypadá, že má děsný fofr. Hází batoh k posteli, na postel kabelu a utíká za hlavním šéfem, který pilně rozdává i instrukce. Jendy by nám mohla před spaním vyprávět pohádky skutečného života. Zdravotní sestra toho zažije určitě dost.

Začínám s prohlídkou ostatních chatek a jdu pátrat, kde postavili číslo patnáct. Tam má spát Vlaďka. Nehledám dlouho. Sedí na schůdkách u chatky a hlavu si opírá o viklající se zábradlíčko.

„Stalo se ti něco?“

„Děsně mě bolí hlava.“

„To máš z hladu. Ještě jsem tě dneska neviděla jíst.“

„Snědla jsem tu tyčinku od tebe.“

„Tyčinku? To byl drobek a ne tyčinka.“

„Já jím normálně málo.“

„Oběd doufám sníš, dohlídnu na tebe.“

„Nefandi si. Skoro nic nemůžu pozřít a tady mi nic extra neuvařej.“

„Neměla sis zažádat o nějaký speciální jídelníček? To dělají u nemocných a...“

„Já nejsem nemocná!“ štěká podrážděně a stoupá si. Ale třesou se jí kolena, a tak si znovu sedá. Dochází mi, že s tímhle problémem si sotva poradím. Nezvládnou to většinou ani študovaní psychologové, natož patnáctiletá holka. Možná ji donutím něco sníst a ona to za rohem vyzvrátí. Proč ji vůbec rodiče pustili? Nebo nic nevědí? Musí na ní rachtat kosti, jen co se projde kolem televize v obýváku. Museli si všimnout! Nebo si myslí, že ji tady vedoucí zmáknou?

Na sobě má tepláky a volné triko s dlouhým rukávem. Určitě se promyšleně maskuje, jinak si nedovedu představit, že by se někdo oblékal v takovém pařáku do něčeho s dlouhým rukávem a nohavicemi.

„Neříkám, že jsi nemocná. Když je někdo třeba vegetarián, tak to napíše a oni mu uvařej všechno bez masa. Nebo někdo má cukrovku a tak má speciální dietu. A to platí třeba u alergií. Jedna holka ji měla na oříšky a znám i další, co se díky nesnášenlivosti máku málem udusila koláčkem. Normálně ho snědla a pak děsně opuchla a nemohla dejchat. Tenhle tábor nemá svýho kuchaře, jíme v restaurační jídelně. Tam na tohle vybavený jsou. A co vůbec ráda jíš?“

„Hodně věcí, ale držím dietu. Kvůli koním. Však víš. Nemůžu skoro nic.“

„Neblázni, za chvíli na koně ani nevyskočíš.“

„Nemůžeme se bavit o něčem jiným než o jídle?“

Zase uniká od tématu. Ne, já s ní nic nesvedu. Rozhlížím se kolem a všímám si přicházející holky. Patří ke starším. Z dálky se na nás usmívá.

„Ahoj holky, tak mám dvacet jedničku. Nebo blbě vidím? Maxima, jméno moje. Sedmnáctka na krku a s ní instruktorský povinnosti. Jste tu jen vy dvě?“

„Ne, jen já a uvnitř dvě desetiletý holky. Dali si šlofíka. Znají se ze školy. Andulka bydlí na desítce.“

„Na desítce? Ty se máš! S Jendy bych ráda pokecala. Byla rok v Africe, pak v Izraeli a Rusku dělat zdravotní sestru. Má ohromný zážitky. Škoda, že nechce napsat knížku. Hltala bych každou stránku aspoň desetkrát.“

Maxima vypadá skvěle. Bez rozdílu mezi nás zapadá. Dva roky navíc nic není. Jestli si sama Vlaďky nevšimne, dám jí echo. To není žádný žalování, jestli se někdo dobrovolně zabíjí!

„Prozradím vám kuchařský tajemství. K pozdnímu obědu bude knedlo zelo vepřo a k večeři brambory s řízkem a okurkáč salátek. Mňam, jedla bych až k padnutí a nechala to kručící břicho pěkně nafouklý!“

„To já taky, Maxino. Škoda, že Vladěna drží dietu.“

„Máš dietu? Fakt? Hubenější jsem viděla špejli, jinak nic. Jsi nemocná, že musíš?“

„Co máte všichni s těma nemocema? Já jsem zdravá!“

Trochu se namíchla a odchází dovnitř. Já krčím rameny na Maxu a ta houká, že se uvidíme na obědě. Tak jdu po svých za svými novými spolubydlícími. Sotva se dostávám před chatičku, Pavlínka mi předává ústní vzkaz.

„Aničko, Michálek ti posílá pusinečku a vzkazíček, že se sejdete na dobroučkém obědváníčku.“

„Cože? Michal se tady stavoval?“

„Jo, Michálek. Povídal, že se znáte.“

Vyráží mi dech. Já odejdu na deset minut a on přiběhne. Tomu se říká pořádný pech! Nějak si pospíšil. Nebudu ho ale shánět. Číslo chatky nenechal a musím se tvářit trochu odtažitě. Ne moc, trochu postačí.

 

*

Stojíme stožárově kolem stožáru. Rozdělují nás do menších skupinek a obohacují nás instrukcemi. Po skončení vedoucího přenosu nás čeká pěší túra po okolí a po ní večeře. Tím dnešní úkoly hasnou. Ráno se vstává v osm na rozcvičku – holky zvlášť a kluci zvlášť. Potom půl hodina na snídani. Zítřek bude plavací, protože hlásí pařák a všichni společně půjdeme skákat do vody a tam si kromě blbnutí protáhneme pořádně tělo! Večer nás pak čeká seznamovací dýza. No, já ji ani nepotřebuji a kolem si lidičky taky začínají povídat a přátelit se. Petrušák si zase vyžaduje klid a pěchuje do nás svoje, nejspíš celoroční, přípravy správného chodu.

„Další plány zítra v šest večer před večeří. Omlouvám se za dnešní zmatek, oběd i večeře mimo plán. Dusno musí bejt, jinak byste ani nepoznali, že jste si odskočili z domova. No a ještě jedna povinnost. Přes den i noc se budou držet hlídky. Přes den se budou střídat po několika hodinkách mladší a v noci starší. Na dnešek večer zmáknou hlídání tábora instruktoři Maxima s Marťanem. Zítra přes den si vezmu hlídku já, dokud se nevrátíte z plavání. Na noční hlídku bych rád nějaké starší. Hlásí se někdo dobrovolně?“

Tma mi nevadí. Na stezce odvahy jsem si tenkrát uvědomila, že tma je mi lepší přítelkyní než jakási pochybná Isabela. A dýza mě tolik neláká. Stačí mi čtyřikrát za rok ve městě a několikrát ve vedlejší vesnici. Mám jich pak dost. Zvedám prostě ruku. Nějak samovolně, magnetickou silou. Po mně ji zvedá Vlaďka, Michal a ještě jeden kluk.

„Ani jsem nečekal tolik zájmu. Díky! Vypadáte rozumně, takže vás trošku promícháme kluk a holka. Přece jenom to bude jistější kdyby nááááhodou něco...tak ty a ty od devíti do jedný a ty a ty od jedný do pěti. Hlídka od devíti nemusí ráno na rozcvičku a ta od jedný má v poledne volno. Můžete spát nebo si číst.“

Tají se mi dech. Budu strážit s Michalem! Osud? První láska? Zamilovaná jsem sice už párkrát byla, ale pokaždé neměl vybraný ON moc zájmu. Líbala jsem se jednou. Ne, opravdově, jen tak na zkoušku. Jmenoval se Tomáš a po téhle miniakcičce se mi vyhýbal. Asi jsem nezapůsobila dobře.

Takže s Michalem strávím několik nočních hodin pohromadě! To je gól. Dneska mě odchytil na obědě, lapil mě lehce za ruku a do očí mi řekl jedno číslo: „Šedesát tři! Abys mohla na návštěvu, když nejsi věčně doma.“

„Odběhla jsem na deset minutek. Mohl jsi počkat.“

„Počkám si na pozvání. Oficiální.“

Teď zvládá dokonale pantomimu a ukazuje, jak mu srdce tepe radostí, že se dáváme dohromady na noční směnu. Usměvavě se na něho zašklebím a nechávám ho odejít ke své samčí partičce. Tenhle kluk nemůže být stydlín ani náhodou! Copak se i vyléčený nesmělý chová tak bezprostředně? Míchalovo chování mě vyzdvihává skoro až k nebesům. A úplně do nebe se dostanu až se do něho pořádně zamiluju. Nepochybuji, že se to stane a nebudu dlouho čekat! Zatím mne hřeje projev jeho přátelství. Neskrývá se, tajně nepokukuje, nedělá naschvály, aby se zviditelnil a upoutal. Říká jasně: „Líbíš se mi a chci tě víc poznat.“

Možná i lituji, že jsem se dřív nestala součástí více táborových seznamek...

A věřím na osud. Někdo na mě musel čekat, až se odvážím spravit chutě táborových ohňů.

 

*

Večerka se chystá na desátou. Na první den mám až dost zážitků. Normálně bych tohle prožívala asi měsíc. Den ale ještě nekončí, připíšu si pár zářezů navíc. Právě jsme dovečeřeli. Nikomu se nechce moc dovádět. Ono po dvou hodinách svižné chůze se nedá předpokládat žádné čóro móro. Sedáme si před chatky kamarádek a klábosíme. Ke klukům vstup zakázán! Ach jo. Copak se s nimi nemůžeme taky přátelit? Rada starších nám řekla ano, ale ne dnes a vůbec ne po večeři.

Vlaďku přišel rychlý pohyb draho. Málem zkolabovala na cestě v lese. A ne jednou. Nakonec jsem ji chytila kolem pasu a vedla. Co čekala bez jídla po celý den? Neměla jsem sice možnost ji sledovat minutu po minutě, ale to jak se projevovala, mluvilo o jednom – tahle holka hladověla delší dobu a úplně dobrovolně.

Oběd jsem do ní nedostala. Snědla trochu zelí a dvě sousta masa. Knedlíků se ani nedotkla a potom běžela na záchod a vrátila se veselá. Co tam asi dělala? Nepochybně si strčila prst do krku a zbavila se obtížných „kalorií“.

Na toulacím mýtinku se jí nejprve podlomila třikrát kolena, dvakrát zakopla a jednou spadla.

„Není ti něco?“ všimla si Maxima a starala se.

„Není,“ zavrtěla hlavou Vladěna s důrazem na hodně přesvědčivosti. Jenže za Maximou chodilo hodně malých holek se stále na něco ptát, protože nás rozdělili do čtyř větších skupinek. Každá skupinka měla několik dozorů. Jak mezi staršími dětmi, tak vedoucí. Já šla s Vladěnou a Maximou vzadu. Vepředu dirigovala Jendy s Mešem (vousatým samorostem Edou Klimešem, který prý hrál světově na kytaru a ukáže nám, jak se brnká jinak než na nervy o táborovém ohni). No a jak se prckové courali sem a tam a kladli otázky tipu: „Maxíí, nemám klíště na zádech? Maxííí, jak dlouho to bude ještě trvat? Maxinečko, začínají mě bolet nožičenky, nevezmeš mě na zádínečka?“, tak si všímali Vlaďky a taky se nevinně ptali, jestli se jí něco neděje. No a když se potřetí zeptala Pavlínečka naše přemiloučká jasnou ukázkou zdrobnělinové lásky:

„Vladěnko, nechytila tě nemocnička?“ Vlaďka se neudržela a vysypala ze sebe štěkavě „Ne! Starej se o sebe!“

Pavlínečka se zachmuřila a natahovala. Nebyla zvyklá na zvýšený hlas. Kdo by taky mohl křičet v těch roztomile naladěných slovíčkách? Sice mi její mluva začínala taky ježit kůži, ale ovládala jsem se, a když bych ji mírnila, rozhodně ne křikem.

Pavlínečka se šla schoulit Maximě do náruče a ta ji za to, že nebude plakat posadila sobě na záda a pár metrů nesla. Bouřka se přihnala opět s další starostlivou otázkou Jendy, zdravotní sestry.

„Jsi nějaká moc bledá až zelená. Není ti špatně?“

„Nic extra. Normálka!“ zařvala, až si vysloužila okamžité napomenutí od Maximy, která byla svědkem všech jejích výpadků nervů.

„Heleď, trochu se ovládej. Nikdo ti nechce bodat jed do těla. Máme o tebe starosti. A ty řveš jako blázen!“

Jendy si ji mezitím prohlížela od hlavy až k patě zachmuřeným a znaleckým okem. Vladěně nic neříkala. Požádala Maximu o soukromou drbačku a podle všeho se Vlaďka stala hlavním tématem jejich tajného hovoru.

Začalo mi být Vlaďky líto. Šla úplně sama kousek za mnou, a tak jsem se k ní přesunula. Skoro brečela. Pološeptem jsem ji začala dávat rady na zkrocení zlý holky uvnitř jejího těla.

„Nesmíš vylítnout pokaždý, když ti někdo chce pomoct. Fakticky nevypadáš moc zdravě. Jsi hrozně hubená a mrtvolně bledá.“

„Nenávidím ty řečičky o zdraví....“

„Stačí se najíst a ztichnou. Vyber si.“

„Myslíš? A co moje dieta?“

„Dieta je něco jíst a ne nejíst nic. Ani jsem tě neviděla sníst jabko nebo mrkev. Skoro ani nepiješ vodu.“

„Voda mě nafukuje.“

„Bác! A náhodou nechápeš, že chcípneš za pár dní žízní a hlady dohromady? Tys přijela na tábor zemřít?“

„Mamka mě sem šoupla, abych netrčela pořád u koní.“

„Mstíš se jí nebo co? Nevím, co s nimi máš a nezajímá mě to. Jen ti řeknu, že ty tvý koně už nikdy neuvidíš, jestli nedáš něco do žaludku a nenecháš to tam dokud se to samo nevstřebá. A ždibce se nepočítaj, nejsi ptáče.“

„Hmmm.“

Nevypadala, že bych na ni mou snaživě moudrou řečí nějak zapůsobila. O to víc mě překvapilo, že snědla půlku večeře a vzápětí neupláchla na toaletu. Vypila dvě sklenice vody a trošku se jí zvedla nálada.

„Můžu přijít na pokec k chatce?“

„Jasně,“ odpověděla jsem jí radostně, když si šla do kufru pro papírový kapesníčky.

Za chvíli se vrátila. Sedla si před naší chatku a zapojila se do víru príma pokecáníčka.

Sedí nás tam docela dost (že bych nevědomky založila centrum holčičího dění?) - já, Vlaďka, Pavlínečka, Viky, desetiletá Karla s Renátou a kudrnatá třináctka Majka. Jendy s Maximou musely zůstat dole a probíraly se další věci táborového dění.

„Vyprávěj nám o koních. Holky si taky rády poslechnou, že jo?“ škemrám a Vlaďka neváhá ani vteřinu.

„Mám skvělou klisnu Marínu. Andulce jsem vyprávěla o Darylovi, ale Marína a já jsme prožily stovky dobrodružství. Jednou se dostala na stopu zlodějům na stavbě.“

„Zlodějíčkům na stavbičce? Hodná Marínka!“

„Pšššt,“ okřikují dvě holky najednou Pavlínečku, která se usmívá a třepetá oběma rukama nad hlavou a potom se plácá několikrát na krk. Komáři si na nás všechny zasedli.

„Stalo se to jednou v neděli. O víkendu je vždycky víc krádeží, protože většina lidí někam vyrazí. Já s Marínou jsme běhaly tradičně několik okruhů kolem ohrady a pak se přes louku a pole dostaly až k továrnám. Většina z nich je mimo provoz a ošuntělci to tam rozebírají a tahají do sběru. Nikdo je ani nepronásleduje, protože každý se chce zbavit těch barabizen, který k ničemu nesloužej a na zbourání nejsou prachy. K poplachu dojde, až když si někdo splete barabiznu s fungující firmou a tam krade jak straka. A já se připletla k plotu stavební firmy na Maríně, zrovna, když dva zlodějíčci prolejzali plotem s úlovkem.“

„Co sebrali, co?“

„Každý nesl jedno umyvadlo. Ale u plotu měli naskládáný ještě nějaký dřevěný desky, dveře a  radiátory. Lekli se nás stejně jako my jich. Marína zastavila a vzepjala se. Dost hlasitě přitom ržála a já měla co dělat, abych nespadla. Zloději zjistili, že od malý holky jim žádný nebezpečí nehrozí, položili lup na zem, začali se culit a dostávali zálusk na Marínu. Asi si uvědomili, že by za koně dostali víc peněz.

„Slez z toho koně, nebo uvidíš...,“ vyhrožovali mi a v ruce jednoho se zalesklo ostří nože. Úplně jsem ztuhla, jak jsem se začala bát, že je napadne bodnout do klisny, aby klesla a mohli mě snadno sundat.“

„A to je nenapadlo, že by mohla utíkat zraněná i s tebou?“

„Nevím, asi moc o koních nevěděli. Nebo jim to možná bylo jedno. Na jináčí rozhodnutí stejně neměli čas, Marína se znovu vzepjala a měla jsem co dělat, abych nespadla. Jednoho z nich – toho s nožem se jí podařilo pořádně kopnout a ten padl omráčený vedle ukradenýho umyvadla.“

„Neumřel?“

„Ne, brzy se probral. Ne zas tak brzy. Hlídač slyšel, že se něco děje. Přiběhl s pistolí a nejprve se vypořádal s tím, co se chystal zdrhnout. Připoutal ho k plotu a u toho druhýho se mrkl, jestli žije a taky ho přivázal k plotu. Pak zavolal policajty a mě se ptal, jestli se mi nic nestalo. Málem jsem se do něho zamilovala. Vypadal jak Rambo nebo Arnold Schwarzenegger.“

„Tak Rambo nebo Terminátor?“ vyzvídala jsem podrobnosti podobizny hlídače.

„Od každýho trochu, pořádně skvělá směska. No a tak zatkli ty dva a já s Marínou jsme dostaly pochvalu za odvahu.“

„A co ten hlídač? Vídali jste se?“

„Občas. Jenže byl starej, něco přes třicet a navíc ženatej. Konec příběhu.“

„Aha, škoda.“

„Povídej ještě Vladěnečko od koníčků o koníčičkách,“ škemrá Pavlínečka. Vypadá, že procházková křivda byla úplně zapomenuta.

„Jasně, přidej něco k dobrýmu spaní,“ přidává se Karla s Renátou a Vlaďka vypadá šťastně, že je o ni takový zájem bez ptaní na její nezdravou pohublost.

„Povím vám, jak jsem k Maríně přišla. Daryla odvezli do jiných stájí, prodali ho a já neměla žádnýho koně. Až se tam asi za dva měsíce objevila nějaká paní a povídala majiteli, jestli by se neujal jednoho chudáčka koně od sousedů. Že už se na to nemůže dívat, jak ho trápí, protože nemá hřívu ani ocas a na těle všelijaký boláky. Souhlasil, že se tam dostane a vzal sebou i ochránce zvířat. Klisnu mu hned zabavili. No, on se ani nebránil, dal ho rád a ještě nadával, že od ní chytne akorát nějakej zánět. Prosila jsem, jestli bych se mohla Maríně věnovat. Souhlasil, protože nebylo co ztratit. Byla vyhublá, ekzém po celým těle, neměla hřívu ani ocas, na těle samý strup. Koupala jsem ji, ošetřovala sirným mýdlem a omývala jí rány odvarem z řepíku. Majitel Zdenda ji dával ještě nějaký léky. Denně jsme u ní strávila dvě hodiny v boxu. Nezapomněla ji hladit a říkat, jak moc ji mám ráda a že se z toho vyškrábe.“

„Nebála ses, že tě kopne? Týraný zvířata se někdy chtěj bránit.“

„Ne, nebála. Ona byla hrozně moc hodná. Člověk ji musel litovat a zároveň dávat pořádnou porci lásky. A kdyby vykopla a já měla moncla, stejně bych se nevzdala. Po čase se začala uzdravovat. Dorostl jí ocas a hříva a strupy pomalu mizely. Zdenda měl ze mě a mojí práce ohromnou radost. Dal mi za odměnu ušít pro Marínu speciální sedlo, aby ji netlačilo. Začala se učit jezdit s jezdkyní na závody.“

„Ne s tebou?“

„Já na ní občas jezdila, ale ona měla nadání jezdecký. Já závody nedělám, ale jednou budu. Určitě ano! Jezdila na ní devatenáctiletá Naďa, vzala ji na závody, kde se Marína stala šampionkou. Jednoduchou drezuru na hudbu předvedla suprově, poklonila se divákům a tribuna jí zatleskala. Ale tehdy vyhrála něco jiného. Volili nejkrásnějšího koně a ona vyhrála!“

„A jéje. Špeky zase kecá....,“ ozvalo se z úst kolemjdoucí holky. Šla zezdola z umýváren, přes rameno si nesla ručník a v ruce držela kartáček na zuby s pastou a mýdlo v krabičce.

„Starej se o svý,“ vyjekla Vlaďka. Začala se třást a v očích jí kmitala místo spokojenosti nervozita. Dostala jsem na tu holku vztek. Proč musela Vladěně ubližovat? Stačí zmínka proti ní a ona se sype. Myslela jsem, že půjde dál, ale ona se na chvilku zastavuje.

„Ale Špeky, nemusíš hrát divadýlko, že se neznáme. Moc dobře si tě pamatuju. A jestli si náhodou zapomněla, já jsem Reby. Tvoje dřívější známá Rebeka Minářová. Svitlo ti nebo potřebuješ fotky k utužení paměti?“

Vladěně se na tváře hrnou první slzy. Snažím se je smáznout a víc ji v nich nenechat utápět, ale nejde to. Rozhoduji se bránit slabou kámošku a vydávám se za popichovačkou. Jelikož nerada tropím scény pro ostatní. Chytám ji za ruku a odtahuji ještě víc stranou.

„Copak je tlustá? Až moc hubená. Jestli se složí, bude to tvoje vina,“ povídám pološeptem. Reby nekřičí ani se na mě nezlobí. Vypadá rozumně a rozhodně se nechce se mnou prát.

„Kdo jí říká, že je tlustá? Špeky je její přezdívka od dob, kdy jsme s klubíkem vyráželi do přírody a ona nikdy nejedla nic jinýho než špekáčky z ohýnku a okurky. Okurky víc, ale takhle se jmenoval i jeden hřebec a ona si to pojmenování nezasloužila. Ona děsně lže. Je tím naprosto posedlá a vadí mi, že jí to každý bere i s navijákem.“

„Vy se znáte?“

„Známe. Ona dělá, že ne. Bydlela jsem tam co její babička, ale před rokem a půl jsme se odstěhovali. Chodila na koně stejně jako já. Chvíli...než si to pěkně posejčkovala.“

„Co provedla?“

„Načapala jsem ji při činu společně s jednou kámoškou. Kůň ji shodil a ona ho pak děsně seřezala bičíkem. Pro nic, chápeš? Zdenda jí pak zakázal chodit do klubu a nesmí se ke koním ani přiblížit. Chodila se dívat k ohradě a záviděla tolik, až si aspoň začala vymejšlet příhody. No, tahle poslední zrovna pasuje na jednu z internetu s malejma obměnama. Asi jí došla fantazie... šmejdí na webech a krade příběhy!“

„Takže to není pravda? Povídala o prvním koni Darylovi a teď o Maríně.“

„Daryla sešvihala a na Marínu nikdy nesedla. Pochybuji, že by se něco změnilo. Zdenda je v tomhle přísnej. Je to pravej koňař, srdce má pro koně otevřený daleko víc než pro lidi. Když vidí, že jim někdo neoprávněně ublížil, stává se mu nepřítelem a těžko by si jeho srdce mohla získat zpátky. Prostě v něm do smrti hlodá ta pochybnost...“

„Myslím, že má Vlaďka nějaký psychický potíže. Vůbec nejí.“

„Asi delší dobu. Málem jsem ji nepoznala. Musela shodit dost kil. Nejspíš jí teď hrabe daleko víc než před tím.“

Otáčím se k Vlaďce. Domnívám se, že k ní, ale ta z místa před chatkou jednoduše zmizela.

„Kam šla?“ hlesám na holky a bez rozloučení opouštím Reby.

„Vladěnečka utíkala do pryčínka.“

„Kam do pryčínka?“ ptám se vesele naladěné Pavlínečky, „do svojí chatky nebo kam?“

„Ne do chatičky, ale do pryčínka.“

„Pryčínko se neřiká!“ okřikuje ji Karla, která vstává a snaží se dostat trávu z tepláků. Pavlínečka se zamračila. Svírá rty a víc z ní nevypadává, protože začíná nabírat na brekot. Chtěla jsem ji konejšit, aby přestala a blíž mi popsala „pryčínko“, ale Renáta se rovněž zvedla a povídá, že vběhla do lesa a ukazuje mi nataženou rukou, na jakém místě.

„Jdu pro ni, kdyby mě někdo hledal.“

Nasazuji rychlostní tempo a na nic nečekám. Kdo ví, co se v hlavě Vlaďky odehrává. Může si klidně podřezat žíly nebo si jinak sáhnout na svůj pochroumaný život. Mohou stačit vteřiny, aby jsem ji našla bez dechu. Bože, hlavně ji nenajít mrtvou! Nebo zraněnou a na pokraji smrti. Jak se vůbec poskytuje první pomoc? Nejspíš jsem ji z větší části zapomněla. Mě z ní vomejou!!!

„Vlaďkóóó, Vlááááďkóóóó!“ řvu na lesy a lekám se padající šišky ze stromu. Znovu zopakovávám volací rituál a rozhlížím se po něčem barevném v zeleni. Neozývá se. Stačí ale ujít pár metrů a zbystřím ji sedět na pařezu. Třese se a zajíkavě brečí.

„Musíš se vrátit. My obě, jinak bude průšvih.“

„Tak proč za mnou lezeš, když se bojíš kázání?“ odsekává a snaží se utírat slzy. Vypadá, že z ní plynou úplně samy a že je nedokáže ovládat. Sama to potvrdila.

„Nechci řvát, jde to ze mě samo.“

„Já tě za to nepřizabiju. Breč, uleví se ti.“

„Asi sotva. Ta kravka ti už všechno vyzvonila a já jsem na tomhle táboru úplně odepsaná. Vodepsaná, slyšíš? Všichni mě začnou nenávidět, pošklebovat se mi a plivat na mě! Každej se dozví, že jsem si koní historky vymyslela.“

„Lhát se nemá.“

„Hmm, zase jedna chytrá...někdy se musí zalhat.“

Vlaďka mi tímhle komentářem rozvařila krev v žilách. Jasně, i já občas zalhala, tak zlehka. Klidně bych jí i ty vymyšlený historky s koňma odpustila, vyprávěla to úplně přesvědčivě, jenže...

„Někdy snad! Ale bít koně se nikdy nemá! Ne způsobem, jaký jsi použila ty.“

„Ty nevíš, jak to tenkrát bylo, nemůžeš mě odsuzovat! A vůbec, ona Reby není taky ani trochu svatá. Víš, proč se odstěhovali? Vyspala se s klukem a několikrát. Nejhorší na tom bylo, že ji vidělo plno lidí, netajila se tím. A spát s někým, když mu není patnáct je trestný! Jí nezavřeli a ani nechtěli. Omlouvali ji a svalili to na nevybouřený mládí. A já? Okamžitě mě šoupli do cely s ostrahou.“

„A ty ses tam chtěla zviditelnit, co?“

„Jak to myslíš?“

„Nijak,“ plácám a vzdávám se vyřčení pravdy pěkně nahlas. Přestala jíst a odněkud z poraněné dušičky tahle potřeba přijít musela. Vylítnout stejně nemělo cenu. Vyčkám! „Myslím, že Reby křivdíš. Nevypadala, že by chtěla každýmu vyzvonit, jak jsi ke koňským historkám přišla.“

„Ne? Nepřipadá mi. Sotva ses k ní přichomejtla, začala trousit svoje umění.“

„Jestli ti na tom záleží, já to nikomu neřeknu a poprosím i jí, aby se nikdo jiný nic nedověděl. Vždyť my s tebou strávíme pár dní. To co přijde pak, si musíš ujasnit s ostatníma sama, když se k tobě přiblížej.“

„Fajn. A  jak ti mám věřit?“

„Věř nebo běž. Co ti mám odpřisáhnout a vlastní krví podepsat?“

Pozorně se na mě podívala. Oči jí začínají pomalu schnout. Konečně! Možná se mi v ní podařilo zlomit momentální zátaras a začne sekat latinu. Částečně.

„Tentokrát ti uvěřím. Ale nezapomeneš?“ pousmála se opravdu neznatelně, ale ano. Budiž, zopakuji jí desetkrát, že nezapomenu a zajdu za Reby.

„Nezapomenu, zajdu za Reby. Nezapomenu, zajdu za Reby. Nezapomenu, zajdu za Reby. Nezapomenu, zajdu za Reby. Nezapomenu, zajdu za Reby.....“

„Zasekla ses? Jednou stačí!“ okřikuje mne opět se slzami v očích, tentokrát od smíchu. Jak lehce mění tahle holka nálady. Bohužel, vždycky musí procházet v dobrým i zlým slzavým údolím.

„Fajn! Jdeme?“

Přikyvuje a zvedá se. Já obcházím její pařez a jak udělám dva kroky, málem se nevyhnu místu, kde musela zvracet. Všímá si, že jsem její místo úlevy objevila a možná i lituje, že ty svoje poklady líp nezahrabala. Upřeně mě sleduje, co já na to. Zvážněla jsem a přísně, přímo učitelsky, se jí ptám:

„Bylo ti špatně z večeře?“

„Bylo, ale už je to dobrý. Jsem zvyklá na domácí stravu a ne na hromadnou.“

„Hmmm.“

Zase jedna pěkně vybalená Vladčina lež! Reby nezapomenu říct, aby pomlčela o koňských lžích. Naopak pro Jendy nezapomenu donést jinou zprávu – Vlaďka potřebuje odbornou pomoc. Okamžitě!

Jendy má výdrž. Kárá nás. Nutí k lepší fyzičce a mluví něco o lepším krevním oběhu a silném srdci. Což o srdce, to potřebuje hodně zvládnout. Hlavně, když se tu pohybuje tak sakra skvělý Michal, co mi nedal ani první noc spát. Moc jsem se těšila na vstávání. Ne na denní příděly úkolů, ale na tu volnější část, co doufám nastane a my se všichni uvidíme.

Zíváme. Mikejla je tak trochu rebelka. Ječí, že takhle se v současných trendech neplácá a připadá jí to tu děsná nuda a nuda a nuda! Na chvíli pak odběhává a přitáhne sebou CD přehrávač. Pouští nám disko k té otravné ranní rozcvičce. Jendy jednu písničku snese, ale pak se probere z hudební euforie a křičí, že tohle by nešlo, protože přímo vedle nás je les a tam taky někdo bydlí.

„Úchylové!“ vykřikne Mikejla.

„Myslím zvířata, Miki.“

„Vždyť říkám úchylové. Dneska se to jmenuje různě.“

„By mě zajímalo, kde v tvých letech chodíš na ty řečičky. Hele holky, tak fajn, máte padla. Jdeme na snídani, pak k umyvadlům a dole na nástup. Hlavní si vás podá.“

„Ty budeš žalovat?“

„Měla bych? Ale ne. Na první ranní patnáctiminutovku to celkem šlo. Loni asi půlka holek dělala, že má něco kousavýho v gumákách a neustále vyklepávaly.“

„Taky není marný nápad. Líp, kdyby vždycky ráno pršelo,“ ozvala se opět Mikejla a cvakla na Cd přehrávač, aby hned za pět sekund ten rámus zase vypnula.

„To tedy ne. Tady se cvičí i v dešti a v pláštěnkách.“

„V pláštěnkách? Copak jsme na vojně?“ stěžuji si já. Jen představa, že se potím pod pláštěnkou a pak celá zapařená a s upláclými vlasy chci dělat oči na Míšu. Tak to ne!

„Jasně. A na co by se asi psaly do povinného vybavení na tábor?“

„Hmm,“ šklebím se společně s většinou ostatních. Jediná, kdo se nevyjadřuje je Vladěna. Opírá se o chatku a kouká někam úplně mimo tento svět. Její obličej mi dnes nepřipadá bílý a průhledný, zazelenal se. Musí jí být pěkně mdlo.

Snídáme s nesmírnou chutí. Ovšem v jídelně jsem vůbec nezahlídla Vladěnu. Možná se někde zdržela či co? Chvilku pátrám očima, jestli se někde nevynoří, ale pak na ni skoro (úplně) zapomínám. Jsem v obležení jiných holek a doslova se předháníme v líčení životních historek, postřehů a  nápadů. Žije to tu! Celá místnost šumí dost zvonivými hlasy, ale nikdo nás neokřikuje. Nejsme přece u rodičů! Tady máme možnost si dokonale poklábosit!

K tomu koušeme do rohlíků a marmeládou nebo máslem a pijeme děsně sladký čaj. Jídlo nikdo neprobírá, prostě si trochu ládujeme žaludky a těšíme se na koupálko.

Cestou k chatce zahlédnu Vlaďku. Žije! Hurá! Dokonce se na můj pozdrav a zdvihnutí ruky trochu usmívá.

„Pak se uvidíme, jen co se napakujeme k vodě. Těšíš se? Já jo!“ křičím na ní. Dostává se mi jenom chabého pokrčení ramen a pak už ji ztrácím z dohledu. Jenže nemáme čas na nic jiného než přípravu. Do půl hodiny musíme stát před restaurací a pak šlapat asi dva kiláky na koupálko. Já jsem celkem v pohodě, šmátrám s jistotou do jednoho rohu kufru a vytahuju dvojdílný plavky sportovního střihu a ještě jedny trochu víc odvážnější. Neváhám, beru ty erotičtější se samými barevnými květinami.

Vcukuletu lezu do plavek a házím do sportovního pytle na rameno nejnutnější věci. Spokojeně si sedám na kraj postele a koukám, že jediná v pohodě jsme tady já. Pavlínečka bojuje se zapínáním podprsenky. Divím se, že si bere dvojdílný, když ta prsa má ještě v plochým stavu. Ale co! Třeba se v ní probere trochu ženskosti a zahodí zdrobněliny u prvního patníku (tak to si fandím).

„Ukaž, pomůžu ti s tím.“

„Jéé, ty jsi hodná Anduličko. Děkujinky mocinky!“

„No jo. Pojď sem.“

Láskyplně ji pomáhám s úpravami a dokonce sahám i po hřebenu a sčesávám jí polodlouhé vlásky do copánků. Pavlínečka se může uděkujinkovat (inu pomalu si zvykám).

„Namažeš mi ještě zádínečka? Maminečka říkala, že se musím mazat krémíčkem s faktůrkem, jinak se spálínkuju.“

„Ach bože!“ lamentuji přece jen nad poslední zrobnělinou nahlas.

„Copak Anduličko, nenamažínkuješ mě?“

„Žínkovat tě nebudu, Pavlí. Jestli ti stačí, že si lehneš na břicho tady na postel a já tě tím krémem pěkně naplácám, tak klíďo bříďo.“

„Tak jo, klíďo...,“ usmívá se a já si libuji, že mi z „klíďa“ neutvořila klíďoníčko!

Obě už jsme hotovy, zbývá Viky. Ta celou dobu vyndavá oblečení ze svýho loďáku na postel a přehrabuje se v tom jak na hrabárně, aby co nejrychleji ukořistila co nejexkluzivnější seko kus!

„Holky, průšvih! Já nemůžu najít plavky.“

Nejprve se škodolibě smějeme. Sedíme na kraji mojí postele a Pavlínečka se uvelebila u mě na klíně. Asi ji chybí maminčina lásečka ulásínkovaná. Nevadí mi to. Asi se ve mně vzbouzí opatrovatelské city. Rozhodně ji nehodlám okřikovat, aby sakra rychle slezla.

„Nechala sis je doma nebo je máš, ale propadly se?“ ptám se za chvíli, protože vypadá fakticky na pokraji sil a začíná se celkem zkušeně vztekat.

„Stopro jsem je vytahovala ze šuplíku s plavkama a dávala vedle kufru. Co když mi spadly pod postel nebo křeslo? Bože, já se zblázním!“

Přestává se přehrabovat ve věcech. Sahá do kapsy batohu a vytahuje mobil. Za chvíli se s Pavlínkou zase pěkně smějeme. Viky skoro brečí do telefonu.

„Mamíí, ahoj. Já nemůžu najít plavky!“

Jako bychom slyšely odpověď z druhého konce: „Miláčku, doma je ale nemáš.“

„Ne? Nejsou tam?“ protahuje oči kolem dokola a otráveně se šklebí. Pak jak ty oči dává do normálu, kouká na postel a skrčí se. Má je! „Jéé mami, tak čau, už je mám...“

„Mám je supr!“

Pavlínečka dokonce zatleskala. Divadýlko ohromný! Viky se tváří jak právě vystřelená z planety štěstí a rychle si je bere na sebe a všechno ostatní hází celé zmuchlané zpět do kufru.

„Hele, abys pak zas něco nehledala,“ pohihňávám se jí, ale ta se nenechá nijak vytočit.

„Neboj, to bude brnkačka, až se vrátíme, tak se do toho pustím a priority si sednou pěkně nahoru!“

Nic jiného nehledáme. Bere si plátěnou tašku s vyšitým motýlkem a barevnými kruhy kolem a hází dovnitř zbytek potřebností, které si prozíravě dávala stranou na židli, aby tu nevířila v kruhu ztrát a nálezů donekonečna.

Zvedáme se a mezi dveřmi se srážíme s Jendy.

„Holky, vy už jste? Já jsem taková louda, ale za pět minut vás doženu.“

Jakmile se objevujeme dole před budovou, moje bušící srdce z napětí, jak se dostanu blíž k Michalovi, se totálně rozčiluje. A pěkně nahlas (jsem ani netušila, že se dokážu tak hlasitě brát za svoje touhy!)

„Jak to, Maxo? Proč už jdou kluci napřed?“ reaguju věkem mi nejbližší instruktorce a zoufale pozoruji hloučky kluků, kteří dávno překročili křižovatku a blíží se k lesu, zatímco my holky se stále houfujeme, počítáme a slejzáme dohromady.

„To víš, kdo dřív přijde, ten dřív šlape. Kluci se s přípravou k vodě nějak nezdržujou. Copak, nějak si posmutněla.“

„Aby ne. Přece se plánovalo jít společně.“

„Plány fámy. Snad tě to tolik nevzalo? Znáš se tam s někým?“

„Jo,“ bručím si a vzdychám.

„Anni, u vody bude dost času, tak nezoufej. Jo, a doufám, že mi prozradíš o koho jde a ukážeš mi ho! Jsem děsně zvědavá!“

„Tak fajn,“ odpovídám a trochu se mi zvedá nálada. O Michalovi si moc ráda popovídám a názor Maxy mi rozhodně bodne. Škoda, že nemohli jít s námi, sice se uvidíme stoprocentně večer na stráži tábornické ochranky, ale čím víc společnýho času, tím rozhodně líp!

 

*

Dva kilometry nikdy netrvaly déle! A nejsem sama, kdo o vzdálenosti pouhých dvou vážně pochybuje. Cesta lesem je sice fajn – slunce na nás nepálí přímo, ale přes větvičky, takže při větší snaze budeme mít na kůži letní tetovačky jehličí, listů a větví. Pavlínečce nožulenky vypovídají službičičinku. A tak jsem se tou „čičinkou“ stala já a občas jí nechám skočit si ke mně na záda.

Vlaďka se cítí nejhůř ze všech. Párkrát už dostala trochu sprďana, že se courá a musíme na ní čekat. Ona se za námi táhne s dost velkým odstupem. Leze doslova šnečím tempem a to se většině nelíbí. Nejsem sama, kdo se na kluky těší a každá minuta navíc je zdrcující. Nevšímám si jí. Ani výčitky mě netíží. Nikdo jí přece nebrání, aby šla vedle nás – Maximy, Pavlínky, Viky a Mikejly. Možná jí bere sebevědomí Rebeka, co jde od naší skupinky asi dva metry.

Přijdu splavená, ale skok do vody všechno zaplácne. Mám přece bráchovu výchovu. Jak se objeví na vodě, ožije. Já z čistě klukovského důvodu – pro Michala. Za půlhodinku konečně končí les! Vidíme do dáli. Máme před sebou pole se zlatavým obilím z obou stran, uprostřed asfaltku. Kdo nadával na les, mlčí, protože došly veškeré síly na protesty.

„Kdy tam už dojdeme?“

„Holky, nejančete. Pár kroků a vy se ježíte jak dikobrazi.“

„Chcípnu žízní!“ vykřikuje Mikejla.

„Ty sis nevzala žádnou flašku s vodou?“

„Jasně, že jo, ale už dotekla. Půllitrovku mám na jeden zátah a to jsem si jí dost šetřila. Snad tam budou mít aspoň otevřenej kiosek.“

„Meš tam jel autem se svačinama a pitím, takže zklidněte protestní akce.“

„Maxo, to mi neříkej, že se tam dá i dojet. Nemohli nás tam hodit busem?“

„Miki, dva kiláky? Padlas na hlavu? Vždyť už jsme tady. Koukni na támhle ten lesík a hned mezi prvními stromy se skrývá poklad plný vody.“

„Cože? To není normální koupálko ale rybník?“ děsí se Viky a my udiveně přihlížíme a čekáme co z Maxy vyleze za překvápko. Ještě nějaký brčálník, co pak stačí trochu dát plavky na stranu a zeleně z kůže se nelze zbavit a mě klepne pepka! Vodníkovou ženou se tedy nechci stát ani při plnění bojového úkolu.

„Nesuďte dokud tam neskočíte. Je to tam dost čistý. Skoro přírodní jezírko s písčitým dnem a i plážička z písku se tam najde.“

„A plavou tam rybičátka?“

„Vole, rybičátka! Já už z ní padnu!“ klepne se do čela Mikejla, a Maxa jí hned napomíná, aby krotila slovník, když tu jsou prťata.

„Ne, ryby tam neplavou.“

„No, tak to asi moc čistý není, když tam nic neplave.“

„Nějaký život tam nejspíš bude, ale rozhodně tam nejezdí rybáři a nesedí kolem a nechytají super úlovky. Prostě nejde o žádný chovňák, ale i tak tam nejspíš něco plave. Ale hygienici to prohlásili za nezávadné pro koupání a tím se hned tak něco chlubit nemůže. Navíc tam skoro nikdo nechodí, protože o tomhle místu moc lidí neví. Navíc je to soukromý majetek, kam můžou jen vyvolení.“

„Maxo, ale já četla v nějakým letáku, že tady někde blízko koupálko fakt je,“ připojuje se k nám Reby a vsune se vedle mě.

„Jo, to máš pravdu. Je to kilák a půl na druhou stranu, než jdeme. Ještě loni jsme tam chodili, ale pak jsme ve vodě našli asi dvacet mrtvých myší a bylo po koupání. Vypustili to, mělo se opravovat, ale zatím se tam nic neděje. Voda nikde.“

Dál už mlčíme, slyšíme kluky a cachtání vody. Pokud bude ve vodě Michal, tak polezu i klidně do hnědý a ten brčál taky vydržím. Zrychlujeme krok. Jenom Jendy zpomaluje, zastavuje se a volá, že počká na Vladěnu, ať zatím začneme bez ní.

Slovo Vlaďka můj mozek nyní absolutně nebere. Sotva se objevujeme kolem vody, připadám si jako profík na zloděje srdcí a bleskově nacházím Míšu. Ten mi z dálky mává a žene se s kluky do vody.

Ach jo, taky mohl na mě počkat! No, možná by chtěl, ale jestli je to jako u nás holek: „Holky, tak si nastupte do oddílů, jak jsme vás rozdělili a v těhle skupinkách budete i pohromadě ve vodě. Jak se něco bude dít, začnete křičet a my rozpoutáme záchrannou akci. Tím nechci říct, že byste přejímaly veškerou zodpovědnost za vaše životy, my budeme taky hlídat, jenže nic nemusí vyznívat tak dokonale. I minuta dřívějšího echa v tomhle případě bodne.“

„Tady je ale krásňouličínko!“ vypískne najednou Pavlínečka a je jí šuma fuk, že se jí kluci začínají posmívat. Ona je uchvácená jako malířka nad panenskou krajinou!

A mě svým zasněným pohledem dostává. Příroda tu za jisté lidské pomoci stvořila krásu. Jezero, kolem stromky, břízky či borovičky, kolem písek, trochu prorostlý travou, ale to vůbec neškodí a nad námi krásně modré nebe bez mráčků a ve vodě hejno kluků.

„Holky, tak co je s váma? Rychle do vody!“ volají a my se tak tajemně mezi sebou uculujeme a šeptáme si něco na jejich adresu.

„Hele, ne abyste plavaly ke klukům. Udržujte se ve skupinkách!“

„Jendy, to nemyslíš vážně, že ne?“ soptíme otráveně.

„Já ani tak ne, ale Maxa, Lucka, Meš, Marťan a Petrušák jsou v přesile.“

„Mě vynech,“ brání se Maxa rozzářená a rozjiskřená jako půlnoční ohňostroj.

„To je votrava, že jsem sem lezla!“ plivá vzteky Mikejla a hned se jí dostává pozornosti jako závodní plavkyni – bere si pod křídla pár prťat a nesmí mluvit sprostě! Úkolu se poctivě ujímá a za chvíli chudák Pavlínečka ječí: „Mikejluško, prosím, ještě na mě nestříkej tu studeňoučkou.... ááááá...“

A tak zůstávám nakonec na břehu s Maxou, Jendy a Vladěnou. Přemlouváme jí, aby si konečně sundala tu nejmíň o tři čísla větší flanelovou dlouhou košili, stáhla si volné kalhoty a šla k ostatním.

„Jestli neumíš plavat, tak buď jenom s holkama u břehu. Aspoň se osvěžíš. Proboha přece se tu nechceš pařit v tom oblečení pro chladný noci?“

„Já se chráním před sluncem. V tropech taky nosí dlouhý kalhoty a dlouhý rukávy, aby se nespálili. A vůbec, plavat umím dost dobře.“

„Fajn, tady ale nejsi v tropech,“ na ní Maxa nasupěně.

„Zapomněla sis plavky?“ ptám se laskavým zvědavým přízvukem, aby se mi dostalo odpovědi a ne odseknutí.

„Mám je na sobě. Ale asi nejsou moc hezký.“

„Holka bláznivá, tohle vůbec neřeš. Víš, jak starý jsou ty moje? Tři roky! Ty už dávno módní přehlídky nevyhrávají. To ty tvoje určitě tak starý nejsou, protože před třemi lety jsi byla škvrně a nevlezla bys dneska do nich,“ říká Maxa a doufá, že se její přesvědčovací schopnosti lepší.

„To je fakt od tý doby jsem ztloustla...,“ poznamenává vtipně, ale nám to moc legrační nepřipadá. Podívám se zoufale na Maxu a ona na mě. Skoro bezvýchodná situace. Bude lepší nechat Vlaďku na břehu a jít si zaplavat, jinak tu s ní povedeme ty řeči až do večera.

„Jestli se stydíš, vlezu s tebou do vody támhle u křoví. Tam hned zapluješ do vody a pohodička, ne? Já budu muset taky za ostatními. Chápej, že se s tebou nemůžu zabývat právě tady na břehu, když voda může představovat mnohem větší nebezpečí.“ nabízí nakonec Jendy a Vlaďka si to místo pozorně prohlíží.

„Ty plavky nejsou starý, jsou nový. Akorát, že je kupovala mamka beze mě.“

„Aha, to znám. Taky jsem měla mamku věčnou nakupovačku a já pak polovinu oblečení schovávala na dně skříně. Tak co, hupsneme tam u křoví?“

Vytahuje krk jako žirafa a přikyvuje. Hurá! Jde do vody, ale ještě se nesvlíká. Poznamenává, že se svlíkne u toho křoví, dřív ne. Jendy souhlasí, nic jiného ji stejně nezbývá.

„Plaveš dobře?“

„Já? Pohoda, Maxo.“

„Nezaplaveme si tak půl hodky na druhou stranu? Cestou pokecáme. Pak se vrátíme k dračí sluji plné holek a donutíme je k nějaké vodní aktivitě.“

„Beru. Tu první část určitě.“

Chichotá se a já také. Obě pak posunkujeme, že Vlaďka čeká u vody oblečená, zatímco Jendy už má nejspíš dost, protože stojí po pás ve vodě, čeří si dlaněmi kolem sebe vodu a stále opakuje: „Tak pojď.“

Domlouváme se, že skočíme do vody až za křovím a zblízka si prohlídneme tu beznadějnou odmítačku. Nejspíš si myslí, že by se mohla loknout vody a nafouknout se do obřích rozměrů, nebo nechápu proč vzdoruje jak malá káča. Sotva se přiblížíme a jdeme kolem, zůstáváme stát opařeny tím pohledem.

Už si svlékla totiž kalhoty a právě ze sebe stahuje košili. A my se konečně dozvídáme pravý důvod přesvědčovací komedie.

Taková hrůza! Je samá kost, nohy – spíš kosti obalené kůží. Nemohou ji ani unést a jednodílné plavky snad zakrývají „břicho“ ovšem odhalená záda vidíme my v přímém přenosu. Maxa si raději přikrývá pusu rukou, aby z ní nevypadl nějaký nelibý zvuk. Ta holka je přežívající kostlivec! Zombie vypadá líp! Čekala jsem, že nebude nic moc, ale tohle vypadá jak ty odstrašující fotky vyzáblých modelek, co sem tam kolují po netu! Vidět ovšem tohle naživo je snad horší, než se dívat na všechny díly slavné série hororových dílů SAW!

Vlaďka kráčí pomalu do vody, respektive houpe se jak mimino. Myslím, že by z vlastní bezpečnosti neměla radši ani do vody lézt, protože stačí menší vlnka a podlomí se jí kosti! Snad jí bude aspoň výhodou, že ji voda dokonale nadnese, protože takové dřevo taky dobře plave. Ona stejně víc, jak jedno delší prkno, neváží.

Maxima mě chytá za ruku a táhne rychle o pár metrů dál. Nechce, aby nás někdo slyšel. Taky tu podívanou nemůže rozdejchat.

„Panebože, vidělas to?“

„Jo, zrak se mi na ní doslova vyřádil.“

„Kdybych měla slabší náturu, asi bych se tam poblila. Jak se to někomu může stát? Myslíš, že je fakticky anorektička nebo má nějakou vážnou nemoc?“

„No, kdyby měla vážnou nemoc, tak jí sem asi nikdo nepustí. Tohle se dá nějaký čas utajit, ale jí se fakt divím, že to ještě nikdo neodhalil.“

„Já jednou chytla nějakou virózu a za měsíc a půl měla deset kilo dole. Vypadala jsem děsně a hned jak mě vyléčili, sakra jsem se snažila, abych nabrala to, co jsem ztratila. Nemohla jsem se v tom zrcadle ani vidět.“

„No, to ona asi taky nemůže vidět. Jenže asi z jinýho důvodu. Vůbec nechápu, proč si někdo myslí, že je tlustej, když na něm visí akorát kůže. Víš, ani tady moc nejí. Já se snažím jí kontrolovat, ale nebydlíme ve stejný chatičce ani u stolu už spolu nesedíme. Tvrdí, že drží dietu. Z toho, co jsem zatím vypozorovala, jde o dietu s nula kaloriemi.“

„Hmm, Jendy už včera něco naznačovala, že tahle holka má se sebou dost vážný problémy. Hele, tak jí necháme plavat...“

Prskáme obě smíchy. A skáčeme do vody. Plave se nám pohodově, protože tu nikdo jiný kolem není. Mohl by, ale...

„Víš, jak si říkala, že se ti někdo líbí, tak mně taky... instruktor Martin Vydra, dvacet let, svobodný a doufám, že bezdětný.“

„Marťan? Fakticky? No, nevypadá špatně, ale já rozhodně letím na jiný típky. Hlavně na jednoho, co se jmenuje Michal, číslo chatky 63, víc mi o něm není známo.“

„63? Tak to jsou úplně ve stejný chatce s Marťanem. No to je supr, tak to se za nima budeme moct jít podívat i trochu oficiálně.“

„Proč oficiálně?“

„Takový maskovací manévry, kdyby kdosi protestoval o návštěvách holek u kluků.“

„Přes den to snad nevadí nebo jo?“

„Uvidíme.“

„Dáme si závody? Už je to jen kousek ke břehu.“

„Jasně. Tak do toho!“

Doplavaly jsme skoro nastejno. Obě výherkyně! Spíš to vypadalo, že Maxa chtěla, abych vyhrála a já zase naopak. Takhle se rodí přátelství...

 

*

Po návratu k ostatním táborovým kámošům se Maxima ode mě trhla. Zašla k Mešovi, který si tu mezitím rozbalil mini stánek plný přenosných chladících boxů.

Budeme svačit v přírodě. Z vody se už ozývá pořádný křik. U břehu se hází míčem. Jak tak koukám, skupinky se rozpustily, a už se to smíchalo podle gusta.

A já myslím, že mě pořádně praštilo slunce.

Michal vylézá z vody a jde ke mně.

„Ahoj Aničko. Jak se ti líbí voda?“

„Bezva. Pořádně jsem si protáhla tělo s Maxou.“

„Koukal jsem.“

„Koukal, fakt? Haha...“

„No, moc daleko neviděl, potřeboval bych čočky, ale i tak záviděl, že neplavu vedle tebe.“

Červenám se. Nevím, jestli hodně nebo jen narůžovo, ale radši sklápím hlavu k zemi a dělám, že mám mezi prsty u nohou zaražený kamínek, který musím urychleně dostat ven.

„Hraješ tenis? Línej?“

„Akorát stolní.“

„Hmm, tak to soráč. Tady je akorát pařez.“

„Ale neva, párkát jsem to zkoušela. Když ti nebude vadit, že nehraješ s žádnou přebornicí, tak se obětuju.“

„Já ale nechci žádný obětování. Chci abys skákala štěstím.“

„Nestačí radostí? Hurá, hurá, hop, hop hurá!“ skáču jak koza na trní, ale Michal se baví a vzdává mi hold.

„Meši, kde máš ty sportovní pomůcky.“

„Hele, jsou ještě v autě. Na tady máš klíčky a přineste toho víc.“

„Jasně. Pojď Anni,“ bere mě za ruku a kráčíme společně. Sice mě po pár vteřinách pouští, ale mě stačil ten okamžik. Má tak pevný stisk. Až mi projel blesk tělem. Ne, blesk to nebyl, ale takové krásné chvění...

Potom už si ze sebe děláme jenom srandičky. Vyndaváme z auta pálky, míčky a míče. A trefujeme do sebe přesnými zásahy. Nikdy jsem se tak dobrovolně do tenisu nehrnula a jak mě to baví, mám prvních pět zásahů převahu. Pak se ovšem skóre otáčí a Michal mne válcuje. Dobíráme se navzájem a je to příjemný tak, že nějaká prohra a výhra se můžou zahrabat pod zem.

„Střídání. Tady čekají taky na pořadí, tak jim to pučte.“

Rozesmátá předávám míček s raketou nějakému dalšímu klukovi. Mezitím nás volají na svačinu. Vladěna, která mezitím sedí na písku zabalená do svojí osušky a pod ní už řádně oblečená do košile a kalhot se třese jak ratlík. Začíná mi ji být líto. Pomalu nedokáže ani vstát. Ani se nedivím, docela se ve vodě snažila a tak se musela totálně vyčerpat, protože moc energie za den nepobere. Vůbec netuším, jak tahle holka dojde zpátky do tábora.

Nechávám Michala za mnou a jdu jí pomoct. Neodmítá. Postavím ji, podpírám, ale podlamují se jí kolena.

„Víš co, já ti tu sváču a pití donesu sem. Jo?“

„Díky. Ale já stejně nemám hlad.“

Neodpovídám. Na téma jídlo se s ní odmítám bavit. Ona mele pořád svou a připadá mi úplně vymetená, co se potřeby přísunu do těla týče. Maxima se při mém oznámení, že beru příděl i pro Vlaďku obrátí jejím směrem a ušklíbne se.

„Člověče, snad nám cestou nezkolabuje.“

„No, napadlo mě, jesli by jí nemohl třeba Meš vzít autem. Ona se celá klepe, neudrží nohy. Ty dva kiláky zpátky bude dost syrový maso.“

„Taky už jsme o tom přemýšlela. Fajn, určitě to nebude problém. Řeknu to Mešovi a on určitě neodmítne. Vysvětlím mu, jak se věci mají. Nebo jen oznámím, že jí je tak špatně, že blbě nese i každý slovo. On je takový ukecaný, ještě by na ni vyzvídal a ona by mu z toho auta vyskočila.“

„Jo, dík.“

„To já dík.“

„Ukaž, já to vezmu, mám větší ruce,“ nabízí se mi galantně Michal a já neprotestuji. Skutečně je má o dost větší. Však ten jeho stisk za něco stál!

„Ta holka je ňáka jetá, co?“

„Ta je spíš odjedená. Protiví se jí i voda v žaludku. Prostě do ní tu sváču narvu, žádný blbý výmluvy jí trpět nehodlám,“ prohlašuji trochu naštvaně, i když mi je jasný, že s tím sotva pohnu. Možná si kousne, lokne pití, co dál? Já nejíst pravidelně každý den, tak to se mnou okamžitě šlehne o zem.

„My si všimli. Kuba, tomu cos předávala tenisovou štafetu, jako první. Vyjádřil se dost ostře.“

„Ani mi to nemusíš líčit, je mi to jasný. Já a Maxa jsme si jí všimly, když se svlíkala a myslím, že se ještě párkrát vzbudím hrůzou.“

„Tak to abych šmejdil někde v tvojí blízkosti a zaháněl otravný noční můry. Nejlíp u pelíšku ze dřeva.“

„Tak to bys klidně moh', až na to, že nevím, co by na to říkala Jendy, co je s námi v chatce.“

„Ta zdravotní sestra?“

„Přesně ta a ne jiná.“

„Ach jo, to je pech. Ale hřeje mě zjištění, že bys mě u sebe chtěla.“

„No počkej, moc si nefandi. Jen čistě z pracovní stránky, na odhánění příšer.“

„Jenže to dospělákům tady nevysvětlíme, že nám jde čistě o záslužnej čin. Tak budeš muset za mnou. U nás v chatce se najde duchů, a hlavně noční šichta je pokaždý dost perná, líp řečeno peprná.“

„Fůůůj.“

„Co fuj? Holky taky vypouštěj duchy, jen se nedělej. Jenže je fakt, že ač my kluci to děláme pěkně hustě nahlas, tak holky tajně.“

„Ty jsi fakt kus... Stejně to má další háček, u tebe spí přece zase Marťan.“

„No jo, ale chlap s chlapem se lehce dohodne.“

„Haha... a kdo vůbec tvrdí, že za tebou chci chodit?“

„Za mnou možná ne, ale se mnou? Uznej, že to mezi námi pořádně jiskří od prvního mrknutí. To nezapřeš...“

„Tak jsme tady s tím jídlem, Vlaďuš...,“ oznamuji, i když bych samozřejmě nemusela. Vlaďka má nějaké ty nedostatky, ale zatím určitě neoslepla, aby neviděla, že k ní jdeme a něco neseme i pro ni. Samozřejmě jde o úskok. Přebírám od Míši sváču a pití a předávám do rukou (nebo spíš tyček, v podobě mucholapky na konci, děsně se třepotající) a v duchu se mi stále opakují ta nečekaná slova: chodit se mnou, se mnou, se mnou....takhle přímo se mě nikdo ještě neptal! Spolužačce Verče napsali dva kluci na základce, jestli s nima chce chodit. To šlo ale o jednu výjimku. Ostatní se s nějakým ptaním nezabývají, stačí první velká pusa a od ní je zpečetěno, že k sobě ti dva patří, dokud si nepředají kopajdy nebo se nelíbnou s někým dalším.

Nejprve si klekám vedle pobledlé kamarádky a pak si sednu vedle. Michal nad námi ční jako stožár. Asi čeká na odpověď, jenže já se dělám děsně zaměstnanou a veledůležitou zachránkyní (dvojnásobnou, jelikož kruh první pomoci házím kamarádce a zároveň sobě!).

„Rozbalím ti to, chceš?“ nabízím se a nečekám na odpověď. Z papírového sáčku vyndavám chleba namazaný rybí pomazánkou a červené jablko. „Vidíš, samá dobrota. Ryba a ovoce, to slupneš jedna dvě.“

„Fuj, ryby nesnáším. Navíc spojený majonézou nebo máslem. To by mě zabilo.“

„Holka, tebe zabije úplně něco jinýho než rozemletá ryba,“ prohlašuje Michal a my obě se na něho trochu vyčítavě díváme, každá z trošku jiného důvodu. „No tak nic, Andulko, skočím si to sníst ke klukům, uvidíme se pozdějc. Zatím čau. Čau Vlaďko, a nezlob maminku...“

„Čau...“

„Čau... hele, jak to myslel s tou maminkou?“ obrací se na mě hned kamarádka.

„Ále, to jen se snaží vtipkovat,“ snažím se zakrýt mou pečovatelskou snahu a koušu si pořádný kus chleba. „Mňam, to je dobrota. Jez nebo ti to vystydne,“ snažím se jí trochu pozitivně naladit. Její obličej na mě vyšpulil výraz něco ve smyslu, je fajn, že se snažíš, ale tohle mě fakt nebere.

„Bude ti kručet v žaludku.“

„Mně v něm nikdy nekručí.“

Doluji ze sebe aspoň trochu příjemnou grimasu. Ani mě neudivuje, že ji nikdy žaludek nahlas neprotestuje. Ten už musí být tak stažený, že se v něm žádný zvuky nemůžou ani tvořit.

„Tak to je jedno, kručí nekručí. Něco prostě sněz nebo omdlíš a budeš mít ostudu před tolika lidma.“

Povzdechne si, chleba vrátí do sáčku, ale začne si o košili leštit jablko.

„Tak já sním to jabko.“

„Fajn. Sláva!“

Sice ještě chvilku trvá, než se poprvé zakousne, ale snaží se aspoň po kousíčkách. Potom co nechá „ohryzek“ vypadající jako by jabko zbavila trošku dužniny se slupkou, se vzdávám, kašlu na ni a vzdaluji do vody.

Na úpěnlivé prosby většiny, že se přece nebudeme ještě vracet, když je tu tak pěkně a pěkně jsme si to odšlápli, se Meš nechá ukonejšit a volá do hlavního tábora, že na oběd se vrátíme až ve tři odpoledne, s tím, že se troše drezúry nevyhneme. A tak přibližně patnáct minut mezi sebou závodíme a pak zase dovádíme podle svýho gusta – skupinky navěky rozpuštěny!

 

*

Po vydatném obědě si velebím v posteli. Dostala jsem svolení, abych se trochu natáhla, když noční hlídku musím přetrpět ve stoje a nemůžu ani na záchod (v nejhorším případě ano, ale spíš se mám snažit vydržet). Tak čtyři hoďky se to dá, když zrovna člověk netrpí průjmem.

Z výletu u vody jsme dorazili až v půl čtvrtý a v jídelně se objevili až za dalších patnáct minut. Z kuchyně jsme si vyslechli dost průpovídek, že by nám to měli nandat studený a tak podobně, ale nakonec se slitovali. Jediná, která přijela ve tři byla Vlaďka, protože cestovala s Mešem jeho fárem. Její porce je však nemohly vůbec vytrhnout. Ona si stejně šla hned lehnout a spala ještě v půl šestý, kdy šla kolem Maxima, že jdou šplhat a připravovat na večerní dýzu, tak abych si ten klídek užila na plný pecky.

Lehám si na postel a dávám ruku pod hlavu. Nejspíš neusnu, na to jsem měla z dneška hodně zážitků. Nazpátek jsme se courali snad ještě víc než při cestě k vodě. Šli s námi tentokrát kluci! A to bylo vzrůšo! Nebavila jsem se jenom s Míšou, ale i s Kubou a Jirkou a taky hodně s Rebekou (té se nejspíš líbil Jirka).

„Anduličko, vstávej. My jdeme na diskotečku. Nezaskočíš se aspoň mrknoutit?“

„Mrk..co?“ ptám se rozespale. Drbu se v rozcuchané hlavě, mnu si prstama oči a sedám si. Tak jsem nakonec úplně vytuhla. Pavlínka mi mezitím povídá, jak moc se na tančenkování těší a škodinka přeškodinka, že tam taky nebudu.

„Hlídáš až od devítí, tak s námi na chvíli zajdi,“ připojuje se Jendy, která si na hlavu posazuje nějaký tykadla. Vypadá jako beruška na trampolíně a hrozně mě rozesmívá.

„Dobrý, ne? Směješ se i ty jako starší, tak mrňata se potrhaj smíchy.“

„To tedy jo. Ještě, že jsi zdravotní ségra, abys je mohla rovnou zašívat.“

„Hele, on tě přejde humor. Na tom vyhlížecím plácku to vypadá někdy děsivě, občas se v tom černým lese mihotaj upíři a jiná savá zvěř.“

„Ha ha ha! No, ale pro jistotu bych mohl skočit do kuchyně pro česnek.“

„Už zavřeli. Haha ha!“

Vyplazuji na ni jazyk a Pavlínka dostává záchvat smíchu. Rozesmívá jím nejen Viky, ale i nás obě. Někdy stačí ke štěstí fakt málo. Nechávám je odcházet a sama se musím dát trochu do kupy. Vyndavám malé zrcátko a nevěřícně na sebe zírám: „Ty máš tedy ránu! Míša si asi vymění službu! Ach jo.“

 

*

Půl hodinu před devátou se vypravuji k hlavní budově. Z vnitřního sálu se valí ven disco music a docela mě mrzí, že nestihnu ani jeden ploužáček. Nebo bych ho možná zvládla, jenže teď na začátku stejně dají samý rychlovky a končí se maximálně v půl jedenáctý.

Beru za kliku, ocitám se přímo oslněná září dvou malých reflektorů. Nechápu, Maxa dělá dýdžejku! Na hlavě má obrácenou kšiltovku a zdá se, že to nedělá vůbec poprvý a střídá pecku za peckou. Ty znám jasňačka z rádia a televize.

S nasazeným úsměvem se vydávám k dýdžejskému plácku, abych vyzvěděla to její tajemství diskoškového umění. Mojí zvědavost ovšem nesdílí Petrušák, který se mi takřka před cílem plete do cesty.

„Á, tak jsi tady. Konečně jste tu oba dva a tak můžeme probrat detaily. Líp venku, protože bych si rád ušetřil hlasivky i na další hlasový zkoušky.“

Michal za ním vykukuje a přežvykuje. Sekne mu to. Mrzí mě, že jsem se nevyhrabala o trochu dřív a tady v té uvolněné atmošce nezasadila pořádný kořen dlouhého vztahu. Ale co, budeme spolu čtyři hodiny! Kolem nás nikdo a jen dýza přeruší ty hlasy, co by se rozléhaly do hluboké noci. Dlouhé hodiny jenom pro sebe!

Vyvádí nás téměř jako odsouzence ven a já neslušně zívám na celý kolo.

„Holka, to brzo,“ drtí mne Petrušák přísným drobnohledem.

„To já nechci spát, probouzím se. Ještě to přijde dvakrát a budu úplně čerstvá rybička.“

„Jen aby, no ale nakonec jste dva a tak se navzájem probudíte.“

„Neboj se, Petrušáku, na ryby stačí kýbl vody.“

„Opovaž se!“ reaguji zostra na Michalovu připomínku a ukazuji mu malou a hlavně pro hlavního šéfíka, nenápadnou pěst.

Pak do nás asi pět minut láduje všelijaké poučky a zákazy a my oslovsky přikyvujeme, pomalu nevíme na co a potajmu se pohihňáváme.

„Tak to je všechno. Máte nějaký dotazy?“

„Já bych měl. Máme čekat přesně do devíti nula nula, nebo můžeme nastoupit hned, to jest deset minut před začátkem palby?“

„Tak vypalte rovnou. Jste úplně první vlaštovky a nikoho momentálně nestřídáte. Já dneska celý den hlídal sám a dovolil jsem si z čistě vyšších důvodů opustit stanoviště dřív.“

Přeje nám pěknou půlnoční a mizí dole v lokálu restaurace. My se přesouváme ještě přes kousek louky na menší kopeček, kde stojí „strážní věž“. Nebo spíš takový jednoduchý altánek, kde je nad námi střecha do špičky, kolem samé zábradlí a víc už nic. A máme tu fakticky bezva přehled, kde se co šustne. Kdyby nebyla celkem festově slyšet diskoška, uslyšeli bychom ptačí zpěvy. No možná teď ne, když je skoro tma, ale aspoň nějakou sovu houkajdu.

„Máš baterku?“ ptá se Michal a já mu místo odpovědi několikrát zablikám na tkaničky u bot.

„A samy ti nesvítěj a nesvítěj.“

Kroutí hlavou a určitě si myslí, kde se ve mně ty ptákoviny berou. Sama nevím. Nevím prostě co bych tak měla říkat, abych neupadávala tak snadno do rozpaků. Tady stačí chvilka, přijde na deset cenťáků daleko a z hrdé dámy se stane ustrašená a polekaná myška. Vlastně jsem se zatím hlavně bála vlastní fantazie. Ta už se rozjela jako romantický film a já nějak nemůžu uvěřit, že to všechno mám tak blízko, že stačí natáhnout ruku a trhnout směrem k sobě!

„Za to ty sis je asi natupírovala, když ty kličky vypadají tak dokonale.“

„No dovol?“

„Dovolím ti úplně všechno. Úplně!“

„Fakt? Obětuju tě upírům, prý se tu rojej.“

„Neřikej? To bys udělala? Já nesmrtelnej a ty obyčejná umřelice? Nebo se jen děláš, abys zamaskovala to, proč jsi nepřišla hned na osmou. Mimochodem, já tam na tebe čekal. Marně.“

„Promiň, nějak jsem to nezvládla.“

„Zabloudilas?“

„Do říše snů...“

„S vlky a upíry v patách, co? Máš štěstí, že máš prima, vlastně primačínkovou informátorečku.“

„Pavlínka? Co ti řekla? Já jí žádný vzkaz nedávala.“

„Tak to máš štěstí, že na tebe myslí. Povídala, že Andulička spala jako dřívečko a co nejdřívečko připajdulinká.“

„No vidíš.“

„Akorát mi musíš prozradit, jestli máte v holčičím osazenstvu taky nějaký normální kusy nebo jen případy pro zvláštní péči obyvatelstva.“

„No dovol?!“

„A zase dovolim.“

„A proč, nezdá se ti něco?“

„No já, že jenom my kluci vypadáme na první pohled i mluvu normálně. Ale co ta Pavlínečka s hláskem přišlápnutý pískomilky a Vlaďuša chrastící smrtitělka? Možná se ještě časem něco vyklube, zase si tolik pozornosti jiných dam neužívám, když mám tebe.“

„Si moc nefandi a ani svým stoupencům z řad chlapečkovských.“

„No tak, nečerti se. Přikládám polínka pozornosti a občas se seknu.“

„Já se nečertím, jedině upíruju a tupíruju. Jo a když jsme u těch extrémů, když si tam tak na mě čekal, nezahlídnul jsi Vladěnu?“

„Ne, bohužel. Vlastně bohudík. Tím nechci tvrdit, že by se tam nemohla vyskytovat. Ona se lehce schová a tam těch gogo tyčí stojí celkem dost, za ně nikdo v šeru nevidí.“

„Fakt vtipný!“

„Já myslel, že máš černej humor ráda.“

„Ale jo a hlavně, když se stmívá a padá noc plná hvězd.“

„Tak to já myslím na jinačí věci. Až nás zahalí černočerná tma, netopýři se vydají na noční lovy a z děr začnou vylejzat jedovatý štětky...“

„Haha ha, mě snadno nezastrašíš. Na jaký další věci tedy myslíš?“ tvářím se nějak až moc odvážně. Nikdo by o mě nemohl před Michalem říct, že jsem ještě donedávna seděla nejradši v koutě pokoje a nemohla mě ven dostat ani noha pravěkýho dinosaura před domem.

„Líbací?“

„Lítací? Kam bys tady chtěl vyletět? A kdy plánuješ ten růst křídel? Nebo, že bys byl ten upír? Anebo máš nějaký podpůrný prostředky po kapsách?“ vyzvídám a on se ke mně přibližuje stále víc, až mi jeho slova proklouzávají do nitra vlasů a ne ušima jako normálně (je o pár cenťáků vyšší než já. Jak stojí aspoň metr ode mně, tak se to srovná, ale takhle blízko si to uvědomuju daleko víc!).

„Holka, tak jsem měl pravdu.“

„S čím?“

„S tou divností holek. Jedna nemůže existovat bez zdrobnělin, druhá chrastí a třetí je úplně hluchá. Ne, úplně ne, jen na půl.“

„Já? A co jsem slyšela blbě?“

Stoupá si přede mne, bere do svých dlaní mé a upřeně se mi dívá do očí. Docela jsem zmatená a nejradši bych utekla.

„Neřekl jsem o lítání ani slovo, ale líbání. Lí-bá-ní!“ hláskuje mi trpělivě, pomalu a dává si sakra záležet, aby to nevyznělo ani trochu jinak.

„Aha, já vím. Zkoušela jsem tě... přece bys nechtěl pusy tak snadno?“ reaguji já, a snažím se tím zamaskovat tu mojí děsnou hluchotu! Nechápu, jak se mi u tak důležitého slova mohlo stát, že jsem ho zaslechla úplně špatně. A nepřiznám se! Ani náhodou! Nenechám se dobrovolně zapsat mezi ty podivínky zdejšího holčičího klanu.

„Jak snadno? Copak se nesnažím, jak můžu. Celý den se ti věnuju na každým kroku, kdy nás nechají spolu a ty...ty jedna nevděčnice!“ ukáže mi laškovně prstem.

Odstupuji od něho na stranu, protože mi přijde moc blízko a mně se špatně brání jeho tělu skoro přilepeném na mém. Možná si to s tou nesmělostí vymyslel. Neříkám, že se mi nelíbí a nepřitahuje mě, ale přeci bych ještě nějaký ten krůček dopředu udělala bez intimností. Vždyť to mezi námi pořádně jiskří, až se místo žhavých hvězdiček odpalují plameny a sluníčka. Copak to zatím nestačí? Chce se líbat tady na stráži a porušit jedno z Petrušákových pravidel? Jak nás někdo načape, že nehlídkujeme, ale jen si společně užíváme a nevšímáme si okolního světa, máme s táborem konec. Ne, šéfova pravidla mi připadají celkem lhostejná, potřebuji výmluvu!

„Koukám, že ses s tou nesmělostí asi přetvařoval. Nepatříš náhodou mezi playboye, co jim neunikne žádná vyhlídnutá králičice?“

„Já? Ani omylem, Aničko.“

„Nezdá se mi.“

Otáčím se k němu zády. Poprvé za tu dobu, co jsme spolu. Nastává ticho. Celkem trapný klid, co do něho rejpe akorát ta hudba zevnitř „You're not alone, Open your mind, Surely it's plain to see, You're not alone, I'll wait till the end of time, Open your mind, Baby theres time for me and you....“

Já bedlivě střežím lesní šum. Jak postupně padá tma, vypadá les dost strašidelně. Ale já jsem velká holka, měla bych se bát něčeho, co se odtamtud možná vynoří, když jsem se jedině nočního lesa kdysi dávno nebála?

To nejde. Hrůza tady je, ale rozhodně se nesápe z dálky. Z úplně blizoučka mi těžce dýchá do srdce...

Existuje tu prostě něco jiného nahánějící strach – konec pěkného začátku. Nepřehnala jsem něco trochu? Urazil se? Prostě mi nepřipadlo ještě nejlepší se s ním líbat. Mám ho ráda, těším se na něho. Možná i sním o pusách, ale proč mi nedá trochu víc času? No nic. Mám svoji hrdost. Nemůžu se přeci změnit jen kvůli jeho tužbě. Když mi sebepěknější kluk řekne, buď mi dáš tohle a nebo je konec, tak se mi zprotiví a rozhodně mě to moje „tak padej za jinou!“ nebude mrzet.

K takovýmu drasťáku zatím mezi mnou a Michalem nedochází.

Promlčíme celý čas až do půlnoci?

Cítím, jak se opírá o zábradlí na druhé straně našeho stanoviště. A nic neříká a na nic se neptá.

A když už mě nebaví dál čučet do lesa, otáčím se zpátky do našeho „kruhu“ s trochu svěšenou hlavou, ale přeci. Snažím se nestřetnout s jeho očima. Jenže to nejde, je otočený dovnitř jako já a vlastně oba uhýbáme, jak se dá.

„Aničko, zlobíš se na mě?“

Mlčím. Jen kroutím hlavou, že ne.

„Tak to je fajn. Kdyby ses naštvala, mrzelo by mě to víc, jak nevyzvednutá milionová výhra. Víš, já se fakt holek stydím. Ani nevím, co mě to napadlo, že jsem se tak odvázal. Asi, jak to mezi námi tak během dne vyplynulo...pořád samý srandičky a legrácky. Líbí se mi moc, jak se směješ. Ale jak mi odpadly rychle zábrany.. Ještě, žes mě trochu zchladila.“

Už nemusím uhýbat očima kdo ví kam. Znovu se na něho dívám zpříma a s důvěrou. Ještě jsem mu neřekla sice slovo, ale nerada vyrušuji, on totiž ještě neskončil a pokračuje ve vysvětlování.

„Protože kdyby nepřišla ta studená sprška a ty by ses pustila do líbání, zčervenal bych až za ušima, ztuhnul a stal se sochou trapnosti. Nebo bych vzal do zaječích a randil akorát se zvěří kolem pařezů.“

Rozesmívá mě na celé kolo. Lámu se v půli a neukázněně prskám.

„Ty jsi číslo, Míšo. Jestli umřu smíchy, tak mě pohřbi do vaší rodinný hrobky, aspoň se nebudu nudit ani po smrti.“

„Jasňačka. Rezervuju ti tu nejlepší hlínu.“

„A ohledně toho líbání. Víš, co se říká?“

„O nás? Snad samý dobrošky.“

„Ne, tak obecně. Jestli to má přijít, přijde to samo.“

„Samo? Tak to jsem rád, že se nemusím nijak extra snažit.“

„Hele,...já tě asi napíchnu za kapsu u kalhot na stožár místo vlajky.“

„Beru. Aspoň mě prošacuje kus pořádný ženský! Jen mi prosím tě před tím mučením řekni, chodila bys s někým takovým jako já?“

„Jo!“ odpovídám bez rozmýšlení. Vypadává to ze mne úplně samo, a  nepřijde mi to divný. Možná mi pořádně nedochází ta přímá otázka, nebo její pokračování.

„Tak to znamená, že jo?“

„Jo je ano, španělsky si, anglicky yes...mám ti to tlumočit ve více řečech? Nebo si vzít delší promýšlecí lhůtu?“

„To ať tě ani nenapadne. Tvoje odpověď se schvaluje. Ty bláho, tak já mám holku?“

„Asi ano...“ nejdříve mu chci zase něco přidat do ohýnku. Vypadá nesmírně šťastně a zmateně najednou. Drží se rukou vepředu za čelo a nejspíše se chladí. I přes tu tmu vypadá zpoceně a nejspíš rudne, kde ani pomyslet nemůžu. Však já nejsem taky pobledlá jako normálně. Zvyšuje se mi tlak a koulí zrak! Začíná mi první opravdová známost! A najednou to přichází samo... přibližujeme se k sobě a dáváme si polibek. Krátký, lahodný a nezapomenutelný.

Možná by to mělo i pokračování, ale slyšíme bouchnutí dveří od hlavní budovy a z nich letí holka, co řve jak tur a nadává nesmírně hlasitě a sprostě.

Vladěna!

Oba zpozorníme. Nejdříve vykřikuje, že zabije Rebeku, a pak že sebe a to bude lepší! Strašlivě nahlas vzlyká. Dost nepěkně se to tady rozléhá. Oba dva tak nějak čekáme, že za ní někdo z vnitřku taky vyletí a začne ji utěšovat. Nic podobného se ovšem neděje. Ona běží pravděpodobně ze všech svých sil do kopce, jenže v první třetině padá do trávy.

Instinktivně očekáváme, že se zvedne a bude pokračovat v začatém úniku. Jenže ona leží stále na zemi a  nepřijde mi, že se hýbe.

„Asi se jí něco stalo, že se nezvedá.“

„Asi jo. Trhlá holka! Neměli by jí někam zavřít?“

„Nejspíš jo, ale to jí nejdřív někdo musí prohlásit za neschopnou samostatný existence.“

Přesunujeme se úplně na okraj stanoviště a natahujeme krky. Nic víc nevidíme, protože je tma a ono se na dálku nepozná, jestli se praštila třeba o kámen.

„Míšo, já běžím za ní. Zjistím, co se stalo a pak pro pomoc.“

„Fajn. Kdyby něco, houkni a přijdu helfnout.“

„Dík.“

Běžím k ní. Sotva u ní zabrzdím, probírá se. Musela omdlít. Sahám jí na čelo. Má ho studené a přitom z něho teče pot. Pomáhám jí s otočením, a tak sedí v trávě a kouká nepřítomně kolem sebe.

„Vlaďko, co se stalo?“

„Co?“ zvedá hlavu s tak udiveným výrazem, že musela spadnout z nově objevený planety. Jako co by se prý mělo stát?

„Nic. Upadla jsem.“

„Máš štěstí, že tu neleží žádnej ostrej šutr.“

„To je fuk, jdu zalehnout. Točí se mi kebule.“

Pokouší se vstát, jenže se jí podlamují kolena a sedá si opět pěkně natvrdo na zem. Kutálí se jí slzy po tvářích a propadá bezdůvodně v hysterický pláč. Třese se jak ratlík a jak se chce obejmout vlastníma rukama, zoufale křičí: „Au, au auůůů.“

„Copak? Zlomila sis ruce nebo žebra? Ukaž mrknu se, jestli ti někde neteče krev.“

„Nic mi není! Nech mě na pokoji!“ křičí opět nasupěně a já se o krok vzdaluji.

Ne, tady nic nenadělám. Ona vypadá dokonale na dně prázdna. Volám na Michala, aby šel sem a pohlídal ji, protože mezitím skočím pro Jendy nebo Petrušáka, aby jí pomohli. On raději nic nekomentuje. Přichází a na mžik mne objímá a hladí po rameni. Zvedám k němu soucitně oči zalité bolestí z cizího neštěstí. Potom rychle letím dolů a vnořuji se do hloučků rozvlněných těl. Parket a okolí pěkně žije, ale mě to ani moc nezajímá. Mám jinou bojovku. Hodlám se dostat k prvnímu stolu, kde prve hlavní vedoucí seděl. A nacházím ho. Před sebou má na stole půllitr piva a ukusuje slaný tyčky. Zrovna, když vytahuje další ze skleničky na stole, zblejskne mě.

„Děje se něco, Anno?“

Ptá se okamžitě s vážnou tváří a odhazuje na stůl nakousanou tyčinku. Asi ví, že bych si jen tak nedovolila opustit místo.

„Vlaďka... ona odtud vyběhla ven a tam upadla. Na chvíli omdlela, pak se probrala, ale je jí děsně špatně. Víte, ona skoro nic nejí...“

„Jendy, pojď se mnou,“ vybízí ji a vybíháme k místu činu. Kolem nás slyšíme vyzvídavé otázky: „Co se stalo? Co?“ Nikdo však nemá čas ani chuť odpovídat. Jde o život! Akorát nakonec zaslechnu ostatní dospělácké hlasy a taky Maxu, jak do mikrofonu hlásí, aby se sál uklidnil a pokračoval v zábavě, protože se brzy končí.

 

Vlaďka sedí stále na zemi a z očí se jí samy kutálí slzy.

„Vašku, to je ta anorektička. Nevím proč ji sem vůbec pouštěli. Takhle nějak vypadali Afričani, kde jsem sloužila jako zdravotní sestra, ale ti neměli nic k jídlu po ruce. Ona má, a ničí si zdraví úplně dobrovolně. Líp zavolat sanitku, nebo to dopadne ještě hůř. Srandu si rozhodně nedělá, už v tomhle stavu lítá asi sakramentsky dlouho.“

„Jasně, Jendy. Provedeme to podle tvý rady. Já osobně bych jí řezal, dokud se nevzpamatuje nebo zapřáhnul ruce a nohy, aby mozek nevymýšlel pitomosti.“

„Vyzkoušej jí nařezat a uvidíš, jak se ti rozpadne pod rukama.“

„Káča pitomá!“

Mluví mezi sebou šeptavě a tak nějak osobněji. Já to ale slyším. Na Vlaďku mají v tomhle ohledy. Ona je stejně jaksi nepřítomná a nevnímá nic z okolí.

„Tak jo, zavolám sanitku. Doběhnu pro mobil a pofrčí.“

„Pít... ne-mohla by-ch do-o-stat něco k pi-pití, prosím?“ ozývá se najednou Vlaďka a pozastavuje proces záchrany. „ú-plně se-se mi lepí-pí rty. Asi přestanu i mluvit. Udělal se mi z ni-nich suchý zip.“

„Jasně, donesu vodu.“

Jendy si k ní kleká, prohlíží si ji a mezitím upravuje rozházené vlasy za uši. „zavolám sanitku, pomůžou ti.“

„Sanitku? Prosím, ne. Ne! Mamka se zblázní, až se doví o tý ostudě. Nemůžete mě nejdřív nechat vyspat?“

„Můžeme, ale až příště.“

Zase brečí a vzteká se. Začíná mávat rukama. Marně. Jendy spěchá pro pomoc. Petrušák se jí snaží zklidnit, ale jak ji chytne svou chlapskou silou za ty kosti obalené kůží, stává se bezmocným.

„Bože, co si ta holka udělala? Anno, chytni ji prosím tě ty, vždyť já se bojím, že ji zlomím, jen co trochu víc zmáčknu. Já mám medvědí tlapy a ty nejcitlivější stisky neznaj.“

Bez váhání přebírám úlohu krotitelky. Sláva! Vlaďce stejně došly síly bojovat. Choulí se k mýmu tělu a já ji houpu jak malé dítě. Stále slzí. Stále jakoby mluví, ale nic z ní nevychází...

Petrušák poodchází o dva kroky před nás a zapaluje si cigáro. Ráno jsem ho náhodou zaslechla, že před dětmi z tábora rozhodně kouřit nebude a dá si až ho nikdo neuvidí. Vlaďčina reakce ho asi sebrala...

Za chvíli přichází Jendy. Vše zařídila a já se můžu vrátit k Michalovi. Na důvěrnosti mezi námi není vůbec ta správná nálada. Je tu něco silnějšího, o čem se musí klábosit, aby člověk trochu pochopil nebo si nepřipadal tak strašně na nic.

Za deset minut utichá diskotéka a všechna děcka a polomládež napochodovává do hajan. Za dalších deset minut přijíždí sanitka. Nehouká do noci. Přijíždí tiše, jen otáčející se maják dává všem kolem na vědomí, že se tady něco děje. Jendy je upozornila, že nejde o bezprostřední ohrožení života, ale že se musí hospitalizovat, protože tady rozhodně další den nepřežije...

A tak ji odvážejí odtud a my s Michalem se nebavíme už o ničem veselém, ale vytahujeme různé tragédie, se kterými jsme se za náš mladý život potkali. Mluvením ze sebe dostáváme tlak několika hodin s Vladěnou... ona neohrožovala jen sama sebe, ale i nás. Jen z představy, jak hluboko se dá klesnout bez vlivu vrahů, násilníků nebo nezvané nemoci. Tuhle nemoc si ona k sobě tak dlouho lákala a hýčkala ji, až ji sežrala zaživa...

A pak nakonec chvilku před střídáním stráží oba nevěřícně koukáme na pohybující se stín v lese. Mužská postava a nám navíc známá.

„Vidělas ho? Nebyl to Meš?“

„Byl. Co proboha teď v noci dělal v lese? Třeba si připravoval stezku odvahy a vyhlížel, kde to vypadá nejstrašidelnějc.“

„Spíš si to štrádoval od horních chatek.“

„Tak je asi kontroloval, jestli kolem nikdo neslídí.“

„Meš? Ten má přece obcházet naše klukovský. Ale holčičí?“

„Asi nějaká změna.“

„Asi.“

Nejvíc samozřejmě zabírám, když se obě krákalky vypravují rozcvičit ven a pak mě vzbouzí až Jendy, co mi nese snídani doslova až do postele.

„Bože, to už je tolik hodin? Díky za žvanec, celkem mi kručí v břiše.“

„Jo, najez se a dáme se do dopolední zábavy.“

„Co budeme dělat?“

„Překvápko!“ vypískne a mrká radostí. Oči jí neskutečně jiskří a já její nadšení nijak nesdílím. Doléhá na mě chmura z noční akce Sanitka.

„Víš o ní něco?“

„O Vlaďce?“

„Hmm.“

„Před chvílí volali z nemocnice, že si její rodiče dojedou pro Vlaďčiny věci. Nejspíš už se obeznámili se situací. Co ti mám k tomu říct? Nečteš o těch hrdinkách denně v lifestylových časácích?“

„Ani ne, vrtám se spíš v naučných knihách o přírodě a záhadách. Ne, že bych o tom nečetla ani řádku, jenže denně to rozhodně nehltám.“

„Ono to má vlastně pokaždý stejný scénář. Několik málo procent se z toho vyhrabe a zbytek? Škoda slov...“

„Hmm. A myslíš, že má Vlaďka naději?“

„Záleží na lidech kolem ní...a nejvíc na ní samotný. Jestli jí nedojde, že stojí na hraně smrti, těžko s ní někdo hne. Bude nějakou dobu na kapačkách a když se bude zdát, že je z toho venku, lehce upadne zpátky.“

„Jo, proč to mít jednoduchý, když složitost je větší teror, že jo?“

„Kecko! Radši jez, nebo fakt nic nestíháš.“

S jídlem trochu makám. Tedy házím to do sebe jako bych týden nejedla a přesouvám se v doprovodu Jendy na „tajné“ místo kousek za lesem dolní půlky tábora.

Scházíme se všichni na vymýceném plácku s pařezy a dále se dělíme na čtyři velké skupiny. Každá odchází na jiné místo a jasně, že po splnění jedné aktivity se vrháme na obměnu, dokud se vše neprostřídá. Začíná nám znalostní a dovednostní aktivity, skrývající se pod heslem „Ohňolus řekus“ Nic vycházející z dávné řecké slávy, ale prostě a jednoduše vše týkající se ohně a vody. Já začínám právě ve westernovém až loveckém duchu, s Petrušákem v zádech i nad hlavami.

Na jednom stromě si totiž skutečně hoví jako na posedu. Na bytelné větvi má přidělané takřka luxusní sedátko s opěradlem. Kousek vedle se k nám dolů snáší hrůzné lano, které mi hýbá žlučí už nyní, protože je jasné, že nás čeká šplh vzhůru k viditelně starožitné lucerně. Asi do ní budeme nosit světlušky nebo nevím co.

„Tak, kdo mi něco prozradí o ohni, táborničtí labužníci?“

Odevšad se znuděně ozývá: „Pálí.“ „Hořííí, hořííí, hořííí!“ „Plápolá“ „Hřeje.“ „Zapaluje se.“ „Zakládá se a hasí.“

„Zakládá se a hasí. Kdo to řekl?“ ptá se Petrušák natěšeně, ale nikdo se mu nehlásí. Nikdo nemá odvahu se přiznat k činu, pokud neví, co bude následovat. Většina přítomných sklání hlavu, což se nebere nezdvořile, když si Petrušák trůní nahoře a nás už stejně bolí za krkem, jak k němu vzhlížíme jako k bohu Pomsty nevinných obětí.

„No tak děcka, trochu života do toho ohňování,“ ozývá se znovu až dětinsky vesele a k tomu si tleská do rytmu desetkrát kukající kukačky.

„Když nás to neba...,“

„Tebe to nebaví, Vonáte. Ty totiž ohně dávno znáš! Tak se nám pochlub, co bude následovat?“

„Upálení na hranici zaživa!“

„Já nejsem čarodějnička,“ ozývá se okamžitě Pavlínečka a chytá se mě pro jistotu za ruku.

„Vonáte, neděs ty, co se chtějí něco naučit. A to se opravdu naučíte, protože jako správní táborníci byste měli vědět něco o ohni. Není totiž oheň jako oheň. Máme jich několik druhů a ty tady využijete. Existují totiž jistá nepsaná pravidla, pro jejich stavění, zapalování a chování. Zapamatujte si aspoň ty nejslavnostnější. Nejslavnostnější tvar ohně je hranice a ze všech typů ohňů dává největší žár. Pagoda je nejpoužívanějším tvarem a staví se pro zahajovací a závěrečné ohně, čehož se budem držet i tady a zítra si jeden zahajovák pořídíme. Nejjenodušší je pyramida. Všechny tři mají něco společného, totiž že je stavíme ze zdravého a suchého dřeva a na přikládání ho rovnáme poblíž ohně. V žádném případě se neodbíhá pro další, když si kolem zrovna pěkně sedíme a bavíme se. To se považuje za porušení pravidel a...“

„A trestá se přibitím na stožár s tábornickou vlajkou v pr....,“ vměstnává se znovu Vonát do naučné přednášky a my se pochechtáváme. Všímám si, jak mají ostatní výhodu seznamovačky z diskošky. Poznávám, že se někteří k sobě víc mají a já tu tak stojím stranou. Michal totiž k mé nevoli odešel s jinou skupinou.

Sotva si povzdechnu, šeptá mi někdo do ucha.

„Snad nepolezeme nahoru k tý svítilně. To se picnu. Včera večer jsem to dostala a tady před klukama to bude něco.“

„Taky doufám. Já to sice nemám, ale lezení je moje utrpení,“ odpovídám Rebece a jsem jí vděčná, že se vedle mě postavila a začla se bavit.

Ani se nenadějeme a slyšíme, že dámy mají přednost a polezou vzhůru za světlem, které větší bytosti nahoře osvobodí ze zajetí a fouknutím zhasnou a pak teprve polezou nohama zase dolů. Mladší a menší holky a kluci nemusí foukat, pokud se necítí hrdiny, ale šplhnou až na konec. Tak to zase odskáčou ti víc vyzrálejší. Ach jo!

A pak vyndavá Petrušák zapalovač a čajové svíčky a jednu s plamínkem uklízí do lucerničky.

„A dámy mají přednost!“

Na Rebece vidím, že musí na sobě dost makat. Je vyloženě sportovní typ a ruce má samý sval. Ani si nikdo nemůže všimnout, jestli by jí náhodou něco ukáplo na tepláky. Vylézá nahoru tak hbitě a ladně, že přítomní kluci zůstávají s otevřenou pusou dokořán a Vonát skanduje: „Potlesk, pánové a dámy. To chce potlesk pro prvotřídní cirkusový číslo.“

Rebeka jim ještě mává a sjíždí ladně dolů.

„Týý, jo kde ses to tak naučila? Fakt jak z cirkusu, mohla bys tam nahoře klidně poletovat.“

„No to tedy jo... a vylítla bych až do nebe a pak spadla v černým hávu tvrdě na Petrušákovo sídlo a zavrtala se s ním až do pekla. Dík. Ale, že jsi to ty prozradím ti to. Měla jsem kámošku z cirkusu a naučila mě pár věcí. Mimo jiný hlavně točit cukrovou vatu.“

Obě se smějeme a ještě přidáváme, když se Pavlínečka usazuje dole na uzlu, ruce natahuje jako žirafa krk co nejdál a houpe se ze strany na stranu a křičí: „Dál nemocinky, Petrušáčku, sfoukni za mě nahoře tu svíčičku, jo?“

A pak se dozvídáme, že šlo o první úkol celotáborové soutěže, do které budeme získávat každý den bodíky a na konci třeba vyhrajeme zájezd na borůvky!

„A opička Pavlínečka je po tomto úkolu první..... od zadu. Je mi líto, Pavlínečko.“

„To nic Petrušáčku, na posledním místečičku to aspoň z jedňoučký straničky fouká, když je dneska takový vedříčko k padňoučknutí.“

„Hmm, tak se přesuneme.“

Šikulka zdrobnělinková ho pěkně odrovnala a vysloužila si obdiv. My se přemisťujeme na druhé stanoviště k řece. Cestou potkáváme skupinku s Michalem, tak mne stačí chytit za ruku a pošeptat mi do ucha.

„Neutop se mi, krásko!“

„Co? Bude se plavat? Vždyť nemáme plavky!“ poznamenávám zděšeně. Nebo, že pro splnění úkolu tam skočíme v hadrech? To bude Rebeka šťastná. Ona taky spílá, když vidí to lano přes řeku.

„Jen kladu na srdce, přeručkovat na druhou stranu a kdo mermomocí chce spadnout do vody, ať nejdřív pustí nohy a pak ruce. Tady se neutopíte, maximálně namočíte.“

A tak perlíme a vedoucí si zapisuje body a zvyšuje nám rozpočty puntíkových krás. Abych pravdu řekla, na body úplně kašlu, radši bych konečně nějaký soukromý volno a návštěvu u kluků. Jenže smůla. A naše Pavlínečka zase stříbří!

Padá do vody, vstává, kape z ní jak z hastrmanky a překvapuje nás všechny nezvyklým slovníkem: „Do Prčic, jsem mokrá jak pták v dešti!“

Bomba! Poprvé za tento pobyt u ní ve větě neslyším ani jednu zdrobnělinu! A jenom co se mi dopromítne tahle myšlenka v hlavě, slyším: „Anduličenko moje, vidělas tu mojí postavičinku už zmáčeníčkovou?“

Nás čekají ještě dvě stanoviště s úkoly – házení vodními bombami do kýble a rychlostní nošení narozeninového dortu s deseti rozsvícenými svíčkami do cíle. Tak tohle si všichni príma užíváme, protože těch plápolajících se k cíli nepodařilo moc dopravit.

Po obědě se trochu zatahuje a my se radujeme, že trochu sprchne. Ten pařák se stává fakticky otravným. Stačí trochu pod mrakem a svěží vítr nám dodává síly.

Přeji si liják, lijavec a fujavec a klidně, aby sníh padal... jak bude trošku víc ošklivo, přemístíme se totiž do budovy hrát nějaké společenské hry nebo se zase tábornicky vzdělávat. A tam se určitě potkám s Michalem. Takhle jsme od sebe oddělení a to mě skoro nebaví...

Aspoň, že jsem se zkamarádila víc s Reby. Celou cestu na oběd kecáme. Je moc fajn a připadá mi, že se známe aspoň měsíc, s ohledem na to co stíháme za chvíli probrat. Navíc je stejně stará jako já a má kluka. Tady!

„Loni jsme se tady seznámili a letos sem jeli zase. Možná sis ho všimla. Jmenuje se David, je takový vysoký a hubený. Ale sní toho za čtyři. Má vlasy do culíku špinavě blond a občas, když mluví rychle, tak zadrhává. To mně ale vůbec nevadí.“

„Bodejď by vadilo. Takže fakticky spolu chodíte? Jo, asi vím, o koho jde. Já myslela, že se ti líbí Jirka. Vypadalo to tak.“

„Jirka? Jo, taky se známe, ale jen se pošťuchujeme. Žádný intimča, prostě kámoš a zná se s Davidem.“

„Aha. To víš, já musela místo dýzy hlídkovat, tak mám v tý orientaci lidí trochu zpoždění.“

„Klidně tě představím.“

„No, ani nemusíš, díky. Já to zmáknu sice pozdějc, ale úplně bez pomoci! Kvůli sebejistotě, víš? Stejně je to úžasný. A to jste se jako přes rok neviděli nebo jo? Psali jste si, mailovali, volali?“

„Ze začátku akorát dost mailovali. Jinak nic moc. Spíš jsem to brala jako bezva přátelství. Ale tak před třemi měsíci se mezi námi něco změnilo a je to láska jako trám. On bydlí asi dvacet kiláků od nás, tak to není zase tak strašný. Oba jezdíme dost na kole, takže jsme si dali sraz na půli cesty a pak ještě spolu někam jeli. Občas i přes noc pod stan.“

„Ty se máš. Naši by mě nepustili ani náhodou a navíc s klukem.“

„Našim to problémy nedělá. Ale nemysli si, že nepoučujou, vždycky mi taky nějaký rady do života dají, ale vědí, že mi můžou věřit. Mám v tomhle volnost, protože oba dost v mládí trempovali a sem tam jedou i teď. Jednou se k nám dokonce přidali. Chápeš? Ke mně a k Davidovi a spali jsme všichni pod převisem...“

„Tak to si neumím vůbec představit.“

„To si ani nepředstavuj, to musíš zažít! Jinak se ti ta nádhera nemůže dostat pod kůži.“

„Přiznávám, že by mě to ani nenapadlo se někde na noc uhnízdit. Samotný holce by to stejně neprošlo. Nevytáhla bych ani patu. Ale teď s Michalem bych se určitě přemohla, kdyby ho tedy něco podobnýho zajímalo. Michal je ten černovlasý, jak jsem s ním hlídkovala...“

„Já vím. Kdo by si vás dvou nevšimnul? Říká se vám první zásah.“

„Jakej zásah?“

„No, první páreček odtud.“

Trochu se červenám. Ani jsem si neuvědomila, jak nás všichni hned spojují, přitom se nijak zatím na sebe nemačkáme ani nelíbáme, tak by nás mohli brát jako kamarády, ale to se dneska nenosí. Jak se někdo k někomu trochu víc má, je to jasný důkaz lásky nebo tak podobně. I když láska a slova typu miluji tě mi připadají dost vzdálená či silná. Co když jsme na tom stejně jako Rebeka? Jde mezi námi o přátelství a jestli přijde něco víc, to ukáže až spousta času...

Ne, to si nedokážu připustit. Musí to přijít rozhodně o dost dřív. Ještě tady...

Na chvíli se s Reby rozcházíme a já zalézám do chjdy. Tam mě to dlouho nebaví. Vycházím před chatku. Holky se venku trochu pošťuchují a honí, smějí se jako koně. Dívám se na ně, opřená o zábradlíčko mini verandičky a uvědomuji si, že ze zatažené oblohy nespadne ani kapka, protože se slunce zase prodírá velkou silou před mraky a my nastupujeme odpolední program.

Snad Míšu aspoň na mžik zahlídnu... Prosím!

Místo snění o chození nás čeká další bojový úkol dne – vydáváme se do lesa. Bohužel, pěním vzteky, že kluci mají opět jinou trasu a jdeme všechny holky – procházíme trasu „Pohádkového lesa“, který by se tu měl za pár dní odehrávat a kluci prý dostali na starost zmáknout stezku odvahy. Zítra si to prý prohodíme, ale nepůjdeme lážo plážo jako dnes ale pěkně svižně rychle. Dnes nás totiž čeká bojovka číslo 1, za kterou dostaneme i nějaké body do celo táborové soutěže.

„Sbíráme dřevo! Holky, žádný fajnový ručičky. Každá, co nejvíc unese. A jak jste slyšely ráno, samý pěkný, zdravý kousky, aby nám to zítra pěkně plápolalo a nečadilo na všechny strany,“ ozývá se vedoucí Magda, která dorazila před několika hodinami a ještě jsme k ní moc nepřirostly jako k ostatním instruktorkám a vedoucím. Magda se sice snaží chovat přátelsky, ale prostě to nejde – normálně je učitelkou a v ní ta celoroční nátura zůstává.

Snaží se, ale vyjde z toho o daleko víc přísněji než zbytek velení. A možná to dělá i to její děsný mikádo hnědých vlasů sotva na krk a zbytečně velké brýle. Nejen mě napadlo, že by jí stačilo trochu změny na zevnějšku a možná by i vlídnější slova šla líp přes jazyk. Ne, nešla. Ona je taková a jiná nebude. Ale není zlá, to ne. Žádná a la Isabela nebo nepozvaná třetí sudička.

„Budeš mít po večeři chvilku?“ ptá se Maxa.

„Jasně, potřebuješ s něčím píchnout?“

„Né. Nebo, jak se to vezme.“

„Prima, budu užitečná.“

„Rebeko, jestli chceš, tak se k nám taky přidej.“

„Ne, díky. Já si poradím sama. Nebo spíš, já už tedy něco po večeři mám.“

„Fakt, co?“ vyzvídám kamarádku. Původně jsem myslela na to, aby se nenaštvala, když si tak najednou Maxima přijde a hodlá mě odtáhnout za jistým dosud utajeným posláním. Tepu vděčností, že to vzápětí nabídla i Reby, a já se tak nemusím nijak ospravedlňovat. Ovšem překvapila mě svou reakcí.

„Nekoukej tak vykuleně. Je to tajný...“

„Aha. Škoda.“

„Ale, že jsi to ty...,“ naklání se k mému uchu a šeptá, „ráno ti to prozradím se všema podrobnostma.“

Instinktivně se připojuji k její tiché poště a kromě hlasitých slov, kývám na souhlas. Oči mi přitom málem vyskakují z důlků. Tedy já jsem zvědavá!

Cesta s naloženým dřevem je celkem švanda. Některé slečinky se přeceňují. A Pavlínečka!

„Já chci tolik vyhrát! Ještě jsem nikdy nic nevyhrála. A ty, Anduličko. Vyhrálas někdy něco?“

„Jo, jednou diplom za sběr kaštanů, padesátku na stírací los, omalovánky s Rumcajsem a tři šedivé vlasy děda Nedvěda.“

„Chi chichi, tvůj děda je šedivej?“

„Ne, můj ještě ne. Děda Nedvěd bydlí v naší vesnici. Je to takový miláček všech dětí. Teď už k němu moc nechodím, ale jako malá jsem u něho krmila kozy, pejsky, kočky a poníky. Nechával nás jezdit. Teď ho vozí děti na invalidním vozíku a on si libuje a kouří si tu svoji fajfku. Nohy mu dosloužily ale dobrá nálada ani náhodou. Jestli chceš, dojednám ti s ním schůzku.“

„Jéé, to by bylo prímoučký, vozit dědouška na vozejčku. Přinesu mu i nějaký fotečky koníčků, aby mu nebylo smutno. Moje maminečka je fotí skoro každý týden. Je reportérkou.“

„Pozor, Pavlí...už ti to zase jede k zemi,“ upozorňuji ji na sešup dříví, kterého si naložila skutečně hodně. Pomalu přes ten náklad ani nevidí. Kdo ale vidí moc dobře, že tohle nesmyslné naložení nepřežije do cíle, je Magda.

„Holky, neblázněte! Já vám říkala, jen to co unesete až do cíle, a ne že to poztrácíte po zemi. Pak se o ty klacky někdo přizabije!“

Jen co to dořekla, zaškobrtla a my vyprskly smíchy. Já, Pavlínečka, Reby a ještě dvě holky za námi. Utrpěla její autorita! Zdvihla ty oči plné výčitek přímo na mě. Nevím, proč si mě vybírá jako objekt pomsty. Já za nic nemůžu! A jak tak kouká do mého vysmátého obličeje, ani nemukne. Nahlas nic nevyčítá. Pomalu pohasíná její zloba. Narovnává si brýle, pak si je sundá z očí, dýchne na skla a leští je jako o život. Po pár krocích z ní konečně vypadne věta.

„Však on vás ten humor brzy přejde!“

A my se zase smějeme. Pavlínečce padá dřevo za dřevem na zem, já to po ní sbírám a  snažím se jí všemožně povzbudit, že se nemá vzdávat, protože tu celotáborovou soutěž přece vyhraje, protože není žádný béčínko a ani béčíčínečko ale pořádná áčkovka. Ostatně, Magda, i když se zná s Petrušákem leta letoucí (prý je to jeho bývalá žena a rozešli se v dobrém) nás nemůže poslat na žádnou sebevražednou akci. To by jí neprošlo ani u rodičů a ani u vyšší moci, co ty tábory povoluje a dozoruje.

„Naházejte nálože kolem ohniště, co se teprve připraví. Ale jistě si toho místa každý všiml,“ rozkazuje Magda ve středu tábora a tleská nám k práci do rytmu. Máme štěstí, že nezpívá žádnou budovatelskou písničku.

Cožpak o to, místo nacházíme s přehledem, ale koukáme dost vyděšeně, jak se změnilo. My holky jsme si celou dobu myslely, jaké jsme frajerky a kolik toho utáhneme. Jenže kluci se snažili daleko líp! Leží tady normálně celé kmeny stromů, co se nejspíš povalovaly v lese. Musí se uznat, že mají větší sílu. Rozhlížím se kolem, jestli neuvidím klučičí známky života, ale nikde ani jedna veletlapa!

„Stát! Nikam ještě nic neházejte. Málem jsem zapomněla. Bude se počítat a holky netlačte se, hezky jedna po druhý,“ letí sem křičící Maxima, co se stavila v chatce pro zápisník bodů.

A tak se vztekáme, protože samozřejmě až na třísky přesné součty trvají dost dlouho, a my to chceme odhodit všechno najednou!

„Mně napočítej jen za tři klacky, zbytek přičti Pavlínečce,“ nabízím se Maximě ochotně, protože vím, jak to Pavlínečce bodne a já tu nejsem kvůli sbírání bodů a vyhrávání nějakého tábornického balíčku nemožných uchechtaných bobříků.

„Fakt? A nebude ti líto, že zkejsneš na posledních příčkách?“

„Proč? Já rozhodně nemám chuť vyhrát bonbony nebo co se tam dává. A mimochodem, já už tady přece vyhrávám. Tedy občas, když se poštěstí se dát s klukama do řeči.“

„Aha, neboj, všechno přijde. No a ta naše Nenečka snaživoučká se bude mít, já jí taky připsala nějaký polínka, protože já nesoutěžím a když jsem viděla, jak se tam s tím věčně padajícím topivem trápí... kdo by nepodlehl kouzlu roztomilosti, že?“

„Moje řeč.“

„Heleď, nezapomeň na mě po véče. Stavím se pro tebe u chajdičky. Tak nikam nezdrhej.“

„Jasan!“

Chtěla bych vidět nějakou mou vrstevnici, která by se dobrovolně vzdala schůzky, kde se dozví něco tajného nebo aspoň přinejmenším dostane možnost nahlédnout pod pokličku něčeho zahaleného a dostane šanci se té akcičky zúčastnit i minimálním přičiněním. Maxima mě napíná jako kšandy!

 

*

Slunce si pomalu dává padla a já sedím s Maximou vedle hlavní budovy na lavičce. Ne, na té straně do silnice a ni na té, co sedí vedoucí a koukají na holčičí vršek tábora a strážní stanoviště. Na té, co se těsně před lavičkou rozrůstá křoví a lán kopřiv. Ale je tu klídek a lavička sice trochu houpací, ale dá se...

Hned po příchodu sešlapujeme několik kopřiv, abychom je neměly přímo před obličejem. Lavičku letmo přejíždíme kouskem papírové krabice. Pak na jeden kraj hází Maxa svoje „papíry“ k vyřizování. A dvě propisky, co vytahuje z kapsy u kraťas. Sedáme si vedle sebe, trochu se protahujeme a hledáme nej pohodlí na lavičce, kde chybí jedna plaňka a další se dost viklá.

„Možná by denní hlídky mohly obstarávat i úklid tady a nejenom v táboře a před budovou. Přece je to kousek...“

„Pak by tady asi nastal větší provoz, nemyslíš?“

„Jo, to asi jo.“

„Já s Michalem jsem tu hlídku měla ještě v pohodě.“

„No, v noci je to o něco lepší, i když tma je tma. Nikdy nevíš, jestli ti nevletí sova na chráněný území.“

„Ale mě je to vlastně jedno, jestli bych měla zvonit budíčky, hlásit snídani, oběd, večeři, nástupy, večerku a všechno, co je třeba, aby se tábor dozvěděl. Uklízet tábor od papírků, připravovat jídelnu a být k dispozici vedoucím. To jsou maličkosti. Myslíš, že mám ještě šanci dostat hlídku s Michalem?“

„Tak po Míšovi se ti zastesklo?“ vtipkuje.

„A divíš se? Moc se tedy nevidíme. Pořád nás nějak divně rozdělují. Sotva ho zahlídnu v jídelně nebo se mineme cestou z umýváren.“

„No, ono se to srovná, neboj. Zrovna ti ty zprávy nesu jak poštovní holub, ale nejdřív k tý hlídce. Já myslím, že žádnej problém. Za úplatek se dá zařídit úplně všechno.“

„Úplatek? A jakej?“ ptám se trochu rozpačitě a Maxa vyprskne smíchy.

„Jsem samá srandička. Žádný podplácení nemusíš plánovat. Zařídím to úplně nezištně. Tedy tak zcela ne. Jen kdybys náhodou viděla někde Marťana tam, kde já nebudu, tak mi hlaš co dělal, jestli se k někomu nelísal a co ho tak zajímá, rozesmívá a co třeba nesnáší. Průzkumný vrty se vždycky hodí, pak tě to ukrytý v hloubce tolik nepřekvapí.“

„Díky moc. Spolehni se, nezapomenu čenichat. Akorát tedy nevim kdy, protože jeho jsem viděla snad ještě míňkrát než Michala.“

„Počkej, jenom něco dopíšu a dozvíš se věci. Takže tři minutky a jdeme na pokec. To víš, papíry si nedaj pohov ani mezi lesy.“

„Aspoň, že si ten papír nemusíš ještě sama v rámci tábornických akcí vyrobit.“

„Dej pokoj. No, někde k tomu není moc daleko. Naštěstí tady to není moc zaměřený na udělej si sám.“

„Já vím, na protažení těla. Moje zlenivělý svaly se pěkně napínaj.“

Nechávám Maxu chvilku v klidu. Listuje papíry, převrací je sem tam a něco vypisuje do kolonek. Já se předkláním a šlapu celkem láskyplně na listy kopřiv. Napadá mě, že bych se tu mohla sejít i s Michalem. Je to sice hned za rohem, ale za takovým, kam se nikomu nechce moc chodit. Ještě vymyslet, jak se sem oba po večerce proplížíme a bude to bájo báječníkový. A to nebude zrovna lehký, když tady každý čenichá a jen se něco šustne, hned se to hlásí. Sakra, prostě nechápu, proč prostě kluky a holky nějak nesloučí dohromady. Možná mají strach z hromady lásek, a že by to neuhlídali. Copak by si ale někdo dovolil během dne se líbat, osahávat nebo svlékat a přede všemi milovat? To asi těžko, když tady nejvyšší věk je patnáct. Normálně ve třídě jsme taky s kluky dohromady a žádný extra přestupky se v téhle oblasti nekonají. Tak proč bránit přirozenosti?

Chci vidět Míšu častěji! Dny tady letí tak rychle. Pořád se něco děje, a právě proto mi dvě hodiny bez něho připadají srovnatelné s celým dnem!

„Tak hotovo! A přichází řada na vyzrazení jednoho bezva tajemství. No spíš plánu na zítra, co se oznámí až ráno, až se po vzbuzení uvidí, jestli zůstanou nohy suchý nebo promočený. Zítra bude dopolední činnost volitelná. Můžeš si zvolit jít na borůvky nebo plnit sportovní disciplíny na tom hřišti kilák odtud.“

„Jéé, no tak to je jasná volba. Borůvky!“

„Jen, aby si Michal vybral to co ty.“

„Na sebe mrkneme a zařízeno.“

„Nefandi si. Nebude žádný nástup. Hlídka dostane pokyny a oběhne chatky a zapíše si volbu a jméno, pak to předá vedoucím a instruktorům. No a samozřejmě, se kluci hned nedozví, co si vybraly holky a naopak. A prý žádný změny na poslední chvíli!“

„Aha. Sakra, proč to zase tak komplikujou? Už mě s tím štvou.“

„No, schválně.“

„No jo, ale Michala asi modrý kuličky moc bavit nebudou. To abych si radši zvolila sportovní elán. Jenže co když ho napadne to samý? Že si nevyberu přece sport, ale borůvky a mineme se?“

„No a proto ti to snad oznamuju hned. Ještě chvilku posedíme a pokecáme a pak se vydáme k ni do šedesát trojky, protože musím předat Marťanovi, co jsem právě dosmolila a tam bydlí přece i Michal. Tak se s ní dohodneš. Zase na borůvkách bude asi víc příležitostí si popovídat. Na hřišti převládnou upocený akce a funění. Samý štafety, měření rychlosti, skákání do dálky a běh na různý vzdálenosti.“

„Pchch, nic pro moje rozbolavělý tělo. Ta zdejší postel tady taky není moc pohodlná, ne že bych si chtěla stěžovat. Zapomenu na bolístky, když mi Michal bude na blízku. A co vůbec ten tvůj Marťan? Pokračujete nějak spolu?“

„Pokračujeme? My ještě ani nezačali. Pořád kouká, jako že by jo, ale nevypadne z něho ani slovo. Ale už jsem se rozhodla, že přebírám iniciativu, jinak se nikam nedoberu. Nebudu se vnucovat, to nemám ve zvyku. Ale hlavně hodlám zjistit, jestli má zájem nebo ne.“

„Jo, jen ho hezky postrč. Já bych se asi neodvážila, kdyby Michal sám nezačal. Jenže já se nestačila ani rozkoukat a už jsme se znali.“

„A poznáte se ještě líp, protože kromě zítřejších borůvek a táboráku se chystá pro starší oddíly dvoudenní puťák. Takový náročnější boj o přežití v naší matičce přírodě. Ale tam se rozhodně nebudou dělit kluci a holky pořád do chlívků.“

„Fakt? Člověče, ty jsi zlatá. Takový supr novinky!“

Jásám radostí. Srdce mi bije na poplach. Chvilku ještě probíráme holčičí věci a pár zážitků z minulosti. Čas tak letí, že se zvedáme až těsně před večerkou. Zrychlujeme chůzi, abychom došly aspoň na klučičí území. Odtamtud nás nikdo nevrátí. Ale smůla.

„Kampak holky tak pozdě?“

„Petrušáku nesu něco Marťanovi. Jen na chvilku.“

„A co naše zachránkyně Andulka? Co neseš ty?“

„Já? Já jsem posel míru a strážný anděl.“

„Jo? To se nám tady klubaj andělové?“

„Křídla mi ještě rostou, ale brzy to nastane...“

„Hmm, tak počkáme, až ti vypučej na zádech. Zatím maž k sobě do chatky, u kluků už nemáš v tuhle dobu co dělat.“

„Ale,...“

„Ale, ale, ale...,“ směje se poučně a bere mě přátelsky kolem ramen. „Věř mi, andílku, pustil bych tě rád, ale pak by se mi celý andělský stádo rvalo po večerce tam, kam nemá a já bych musel ulamovat pěkně bezcitně křídla.“

„Hmm, chápu.“

„Maxi, zařídíš to sama?“

„Jasně, všechno. Šéfíku, já tam snad můžu, ne? Mám tu vyšší moc a velitelský schopnosti, co se musí pravidelně cvičit, aby nezakrněly.“

„Jo, vyřiď si to. Jen doufám, že se odtamtud nevykradeš až za svítání.“

„Nebojte, noc je ještě dlouhá!“

Mám po žížalkách. Aspoň, že to nedostala zatrhnutý i Maxa. To bych celou noc prožívala pěkný drama. Dvakrát jsem se po ní otočila. Poprvé jsme si daly znamení, že vyřídí nutnosti, abych klidně spala. Podruhé si kráčí pohodlně dolů mezi chatky a já, jak ji pozoruji, tak se stávám nesmírnou závistí, že tam teď v tom bezva přítmí bude mít ideální ovzduší pro navazování vztahů a pokec.

Proč jsme nevyšly o dvě minutky dřív? Petrušák by byl uklizený na toaletkách!

 

*

Vracím se do chatky, kde se plížím tiše jako duch. Sotva otevřu, překvapuje mě, že se tady nesvítí. Jendy spí jak zabitá a trošku chrápe. Spí i Pavlínečka, jen Viky v té tmě sedí na posteli. Jdu tedy tiše k ní.

„Co se děje, nemůžeš spát?“

„Nemůžu.“

„Tak proč si nelehneš? V sedě se blbě usíná.“

„Jen teď o něčem přemejšlim, za chvíli se natáhnu.“

„Fajn, já jdu taky chrnět. Doufám, že nikoho nevzbudim.“

Stačí se zmínit o spaní a zívám na celé kolo. Dnes vynechávám noční očistu. Ještěže nás tady nestaví do řady a nekontrolují pravidelně prováděnou hygienu. Je to poprvé, co si snad nečistím po večeři zuby. Snad se to pro jednou nezblázní, ráno doženu leštění každýho zubu dvakrát!

Hlavně se moc těším, až se zavrtám pod spacák nacpaný do povlečení a  proberu si ty chvilky, co mě brzy čekají. Uvidíme se docela hodně s Míšou. Paráda! Takhle by to mohlo jít až do konce pobytu. Proč by nemohlo?

Nahmatává pod polštářem tepláky a triko na spaní a v cukuletu se převlékám. Než zavřu oči, přeji Viky šeptem dobrou noc. Rovněž přeje, ale ještě si nelehá. Na mžik mi vrtá hlavou, proč tam pořád sedí opřená o stěnu, ale zaplavují mě úplně jiné myšlenky. Důležitější! Zavírám oči, usmívám se, sním, spím...

Probouzí mě šramot. Viky je vzhůru. Koukám na hodinky. Uběhlo teprve půl hodiny, co jsem zalehla a asi na momentík pořádně zabrala. Napůl omámeně koukám kolem sebe a rozeznávám Vikininu postavu skrčenou u postele. Obracím se na bok a podpírám si hlavu, abych na ni líp viděla. Nevím, co tam dělá ale vypadá, že něco drhne na prostěradle.

„Viky, co se děje?“ šeptám.

„Nic.“

Raději si sedám a nato opatrně vstávám. Postel stejně zaskřípe, ale nikdo se nevzbudí. Tvrdí nic a krčí se někde na prknech u země. Nenechávám nic náhodě. U Vlaďky to také bylo samé nic, nic, nic a málem jí „nic“ stálo život. Klekám si k Viky a kupodivu se sama pouští do zpovědi. Očividně vypadá i ve tmě zoufale. Proniká nám sem jen kousek světla z půlky otevřené okenice. Nic moc, ale všímám si nenadšených grimas jejího obličeje.

„Asi jsem to dostala. Tedy to....tu menstruaci. A nevím co s tím.“

„Měsíčky? Poprvý?“

„Jo, poprvý. Ušpinila jsem celý prostěradlo, snažím se to potají drhnout.“

Ukazuje mi v ruce namočenou houbičku a pod postelí schovaný hrneček s vodou. Pak rychle odkrývá přikrývku, abych si mohla prohlédnout prostěradlové nadělení. Možná vypadám na sekundu zděšeně. Brzy mi ovšem koutky pusy vytváří úsměv. Chudák holka! Já když to poprvý dostala, nevypadala jsem líp. Sice jsem matně vzpomínala na mamky dřívější proslov, že jednou se mi v kalhotkách objeví krev a nemám panikařit, jen si vzít vložku, kterou mi ukazovala, rozbalovala a snažila se dát podrobný návodk obsluze! Tenkrát mi bylo snad devět a koukala jsem na ní ještě jako jelen na vrata. No, a když došlo k tý pravý akci, připadala jsem si jak v říši zrádců.

„Je ti dobře?“

„Trochu mě bolí břicho a jsem celá špinavá.“

„Počkej, ty nic nemáš? Neřekla sis Jendy, ta je na tyhle dny určitě dostatečně vybavená.“

„Stydím se. Ty jsi první, kdo o tom ví. Už se odvažuji půl dne. Myslela jsem si, že to nějak vyřeším v noci a proplížím se do sprch.“

„No, holka to by ti moc nepomohlo. Já tu naštěstí nějaký vložky mám, i když naštěstí mě má tohle to ženský navštěvování na táboře minout. Ale člověk nikdy neví. Stačí trochu víc stresu nebo změn a tetka si přijde zase na jahody. Máš u sebe baterku?“

„Ne.“

„Fajn. Musím zaštrachat v kufru.“

„Vlastně mám. Na, vem si jí. Jsem nějaká mimo...“

„Koukám...ale nic se neděje, fakt.“

Chvilku spíš po paměti šmátrám a podávám ji pytlík s nejvzácnějším pokladem ženy o svých dnech. Nejásá. Spíš se štítí... no, ani se nedivím. Pobízím ji tedy nahlas.

„Tak, na. Můžeš si s tím dojít na záchod. Já zatím stáhnu to prostěradlo a přijdu za tebou. Přeperu ti to nebo se do rána nevyspíš. Mám tady jeden vzorek prášku na praní, tak koukám, že se hodí.“

„Dík,“ pípne a kouká na mě celkem vystrašeně. „Nemůžu na tebe počkat? Radši?“

„Tak jo. Nezapomeň si vzít něco na převlečení.“

„To už mám připravený.“ Hmátne zase pod postel a vytahuje igelitku s mycími potřebami a hadrama na sebe. Já rychle stahuju prostěradlo a beru si i kartáček na zuby, když už tam tedy jdu a bude to na dýl, tak se aspoň zušlechtím.

Viky se na mě docela upíná. Divím se, že o tom ve svým věku neví skoro nic. Dokonce ji musím tu vložku vybalit a poradit jí co s ní má dělat. Mám trpělivost. Jsem opravdu anděl! A pro Vikinu možná samotný bůh! Petrušák by koukal, jak mi rychle rostou křídla.

Neustále dokolečka mi děkuje a vyptává se. No, já jí toho taky plno říkám sama, aby na událost dívčího světa nemyslela víc jak na sérii hurikánů. Přidávám i pár trapásků ze života, co skrvny můžou způsobit..

„Připadám si s tím mezi nohama dost divně. Trapas. Na mě to každej kluk pozná!“

„Prosim tě, na ně kašli. Ty vůbec nemají ponětí vo co jde.“

„No, ale já jo a budu se pořád červenat až za ušima.“

„Slyšelas, že v Americe pořádaj i party na první menzes?“

„Ne. To jako vážně?“

„Jo, jak nějaká holka poprvý krvácí, stane se s z ní menstruační princezna nebo tak podobně, pozve si kámošky na mejdan a tam to probírají furt dokola a hlavně jí vtloukají do hlavy, že už je z ní prostě ženská.“

„Já ale nechci bejt ženská.“

„Tak se nech přeoperovat na chlapa. Co jinýho s tim?“

„No, ještě lepší rada.“

Tváří se fakticky a opravdově nešťastně. Ujištuji ji, že si na otravný měsíční cykly časem zvykne. Sice pěkně nespravedlivý poslání od matičky přírody krvácet každý měsíc a občas z toho zelenat, bělat nebo se svíjet v křečích, ale co naděláme. Já se rozhodně na kluka předělat nenechám. Ještě to tak, místo menzesu vyfasovat neustálý holení vousů, protože já bych zarostlá chodit nemohla!

A tak si tady kolem půlnoci hraju na pradlenu. Máme štěstí, že za půlhodinku, co tady vše čistě ženské tak perfektně zvládáme, se nikdo další neobjevuje a nevyzvídá. Dokonce jsme při návratu neprobudily ani Jendy a Pavlínku.

Jo, kdyby věděly, co se tady v noci odehrává za drama, tak by asi tak klidně nechrupkaly!

A tak zase usínám až kolem jedné v noci...

V té době byla Pavlínečka naše líbezňoučká na záchodě. Před ní nemůžeme o podobných věcech ani muknout. Nevíme jestli ví a tuší. Ale nechceme jí znepříjemňovat zbytek bezstarostného lítání v modrém nebi. Za prvé, má celkem ještě na tyhle věci čas (asi do příštího kvartálu) a za druhé, Viky by se musela někam zahrabat, když by jí neustále opakovala „Vikynko, a co dělá tvoje menstruačička? Pořád z tebe ta krevinka kapičkuje?“

A z Viky by toho v tu ránu tolik cáklo, že by jí klepla pepka depka...

Vlastně komplet nejdeme. Ale Jendy se mezi nás nepočítá, ta patří k vedení, a ta právě bude moc chybět, protože my holky komediantský vyfásly nabručenou Magdu!

„Holky, nečertěte se. Mně bude na hřišti víc potřeba, kdyby něco. Přece jenom je tam větší nebezpečí úrazu než v lese na borůvčí. Hlavně nezapomeňte na poslední pomazání před startem do romantického ráje plného ovádů, klíšťat a všelijaké bodavé mini havěti.“

„Dík za připomenutí. Jsi fakt milá!“ poznamenávám a stříkám se od hlavy až po paty. Na hlavu si dokonce zavazuji šátek. Pěkný. S nějakým orientálním vzorem, docela v dobré hnědozelené, lehce maskovací barvě. Žádné sexy oblečení nevolím.

Nejsem blázen. Beru si dokonce lehkou šusťákovku, dlouhou mikinu, tepláky a gumáky. Přitažlivá jsem přece i v pytli, tak ať si mě zamaskovanou Michal najde. Neriskuju klíšťáky, to radši obětuju odhalenou krásu. Po šusťáku by měli sklouznout a ne se někam přisávat.

Nejcennější medaili originality ovšem získává Pavlínečka. Oblékla se komplet do červené barvy! I kšiltovka, kalhotky a ponožky září na sto honů!

„Ty máš ránu!“ poznamenává k ní Rebeka, co na mě čeká opřená o zábradlí. Pavlínka se nenechává vytočit.

„Proč?“

„Copak se v lese chodí v červeným? Uštípaj tě tam.“

„Karkulka přece chodila lesem taky celá červená. Proč bych nemohla já? A navíc, mám super přípraveček proti všem bodavým náletníčkům. Přivezla mi ho maminečka až z Jižní Američky a odpudí i netopýry a upírečky!“

„No, tak ty snad nemusíš plašit, když ve dne spěj, Karkulko naše.“

„Jéé, Anduličko, ty jsi moje potěšeníčko. Já chtěla být vždycinky Karkulečkou, tak aspoň dneska.“

„Tvoje přání je nám rozkazem. A  jestli dostaneš nějaký košík plný dobrot, nezapomeň na nás. Na vlka a babičku se vybodni a rozděl se s kamarádkama, jasný?“

„Jasňačinka, Reby!“

„Hele, žádný činky na borůvky. Úplně stačí Jasňačka, jo?“

„Jasan!“

„Bezva. Ještě lepší.“

Máme prima náladu. Mírně se třesu (tak na pět procent), jestli se Maxe podařilo vyřídit, co si má Michal na dnešek vybrat. Ne, že bych jí nedůvěřovala. Ale známe náhody, že? Uvidí Martina, ten si ji odvede někam stranou na soukromý pohovor a pak se rozeběhne zpátky do holčičího lágru a až těsně před spaním hrůzně vykřikne: „Jéžíš, já na tu Annu úplně zapomněla!“

Štígro se mě drží. Nejen, že se ve dveřích do jídelny potkávám s Michalem, ale ještě mě kromě pozdravu stihne zašeptat: „Tak schválně, kdo bude borůvková královna, jo?“

„To je jasný, ne? Ty se královnou nestaneš, ani kdyby ses moc snažil.“

„A to si zapiš, že jo!“

„Ha ha ha.“

A jsem celá v pohodě. Po snídani se řadíme před budovou a fasujeme kýblíčky od zmrzlin. Netuším, jak se mi podaří zaplnit aspoň půlku, ale pokusím se přinejmenším převálcovat chtivou borůvkovou královnu, co by ráda vládla a hlavně nade mnou!

Těší nás, že se nemusíme řadit do dvojic ani jiných podobných útvarů. Do Magdy bych neřekla, že nám dá volnost.

„Hlavně se necourejte! To je jediný co po vás chci, protože sbírat se chodí už ráno v pět a ne na devátou!“

„Nespletla jste si to s houbama?“ ptá se Mikejla, která má na hlavě bílý klobouk se žlutýma puntíkama a vykukují ji z pod něho dva copánky, které si zapletla. Vypadá, jak vymóděná berunda, jen tečky se nikomu nechce na její hlavě počítat. (ona je má i na tílku, aby ladila – přesně ve stejné barvě bílo žluté, jenže zatím se mazaně halí vojenskou košilí, aby zbytečně neprovokovala pilné včelky a nepilné ostatní létavé mrchy.

Nasazujeme správné tempo a celkem i svižný krok. Magda nás provokuje svým zamrzlým úsměvem - stalo se jí něco? Že by se jí zdálo o pokladu trpaslíků, že se tak těší? Jí ale nijak podrobně nezkoumám. Rebeka nám líčí, jak jednou lezla za borůvkami až neuvěřitelně vysoko ještě s kamarádkou.

„Bylo to takový záhadný místo. Kolem nás skály a velký šutry i kolem borůvčí. Moc lidí tam určitě dobrovolně nelezlo. Cesta do kopce fakt síla. Ale tam nahoře se skrejval úplnej ráj. A možná zdejší místo někdo začaroval, protože tam rostly bobule rozměrů cvrnkacích kuliček a my měly během hoďky vystaráno, bandasky a hrnečky úplně plný. Skoro jsme litovaly, že jsme nevzaly kýble. Protože horší byla cesta tam než samotný trhání. Vládlo tam i nesmírné ticho. Takový, že si jeden začne brzy myslet, že se tu roztančí víly a zjeví se duchové. Hodní...“

„Hodní duchové? Jen, aby ses nepletla. No, ale žiješ, takže asi jo,“ poznamenává Michal a já ho okřikuji, aby Reby neskákal do řeči, když ještě neskončila.

„No, možná tak hodní ne. Je pravda, že jak jsme děsně letěly dolů z kopce, protože pomalu to nešlo, tak se nám ty borůvky pěkně vyklepaly a rozmixovaly, že z poloviny vznikla šťáva.“

„Mňam. Ne, tak to šlo o hodný vyslance z onoho světa. Chtěli ti ušetřit práci,“ posmívá se Michal a já na něho koulím oči, až mě chytne za nos a nechává chvilku přidušenou a ve svojí moci.

„Co děláš, proboha živýho?“ ječím na něho, když mě pouští na svobodu. „Málem jsi mě udusil.“

„Ne, jen přidusil. Viděl jsem na tobě, že by sis ráda dala něco ošklivýho mým směrem.“

„No, to jsem ti něco chtěla říct, ale už nevím co.“

„No a v tom to právě vězí.“

„Jsi pako!“ odsekávám a schválně zpomaluji, abych za nimi šla několik kroků.

To se hned nelíbí Magdě. „Tam vzádu děvčata přidejte, jo?“

„Jasně, paní vedoucí“ ozývá se Michal přeměněným „dívčím“ hlasem a zařazuje se vedle mě.

„Tak se nezlob. Slibuju, že už žádný blbý fórky.“

„Já se nezlobím,“ poznamenávám jen tak mimochodem, ale jeho neoblafnu. Fakt jsem se trochu urazila. To, že mi zacpe nos je jedna věc. Jenže já už viděla, jak budu mít za chvíli nutkání pšiknout a prsknu mu přímo do dlaně! Naštěstí mě pustil ještě zavčasu, ale měla jsem namále. Stačí na to jen myslet, a ono se to schválně připlíží. A fakt jsem mu místo hezkých věcí nechtěla darovat nudle!

„Ale zlobíš. Trošičku, ale jo.“

„Tak dobře, trošililínečku. Ale už to vyprchává.“

Dělá takový syčící zvuk a pak pískací konvici. A je po problému. Směju se a on mne vychvaluje do nebes, jak mi to sluší a že bych se měla smát pořád, i když mi je do breku.

Netrvá dlouho a doslova se nám otevírá modré pole. Vůbec se neřadím k žádným měšťákům, ale takovouhle úrodu jsem viděla opravdu poprvé v životě. Modrá se to a fialoví, kam jen oči dohlédnou. Borůvky jsou velké a je jich hodně. Jde o takovou pěknou mýtinu, ale borůvčí prorůstá i mezi stromy v lese a já si sedám hned zkraje, protože přeci jenom na mýtině se mohou vyhřívat hadi nebo stačí, že slunce pálí a pot vytéká ze všech možných míst na těle.

Navíc dělám další zběžnou kontrolu, abych splnila slib daný Maxe. Ona moc dobře věděla, o čem mluví. Martin jde s námi jako doprovod a rovněž si nese svůj kýblíček. Vypadá, že si s Magdou padly do noty. Borůvkově. Zaslechla jsem jejich vášnivou debatu o tom, jak to dříve bylo daleko lepší, protože se mohlo sbírat na kila na jednom malém kousíčku. To se tak bavili ještě cestou sem. Teď jim spadla brada a převálcovalo je mlčení – pietní akt za dávno mrtvé časy a vzdaní pocty za současné!

„Tedy děvčata a kluci, to je snad zázrak. Takovou úrodu jsem už neviděla aspoň dvacet let a to chodím sbírat pravidelně každý rok. Tak šup do toho, určitě každý nasbírá plný kýblík a v kuchyni se zblázní radostí.“

Kluků je zde tedy dost pomálu. Nedivím se. Jestli si má někdo z nich vybrat několikahodinové krčení u nízkých keříků nebo jakési sportovní úkoly, které vyplní dle svých schopností a má padla, tak co si asi zvolí? Díky jinému důvodu tu je jenom (doufám, že krásnějšímu!) David a Michal. Dokonce přišel i Štepán a celou dobu se vybavuje s Pavlínečkou. Kromě vyjmenovaných zbývají akorát dva asi devítiletí kámoši, co se nejspíš chytili na to, že si tady pěkně nacpou žaludky a dvanáctiletý Pepa Dvořáček, který je prý bratránkem Marťana.

Jinak samé holky široko daleko...

My samozřejmě vlastníme větší talent na sbírání, takže titul královny lesních plodů by nemohl nikdy nosit muž, i když by se vyhovělo mužskému plemenu a normálně si mohl říkat „král“

„Tak, na co čekáte? Začněte kde chcete, mládeži,“ pobízí nás Magda a my se jí musíme opět smát. Skáče na kraji doslova jako opice a vřeští, jaká je to nádhera a že tohle je stoprocentně nelepší zážitek jejího léta. Pak se vrhá mezi prvními na keřík a škube jako by v sobě měla motorek a tak ochutnává první hrst s možná větším nadšením než menu v několika hvězdičkovém hotelu.

„A chutnají výborně.“

Pavlínečka, Viky a Štěpán zůstávají také mezi stromy a něco legračního si vypráví. Vidím totiž Viky, jak se konečně usmívá. Před odchodem se ještě dost ježila a celkem působila protivně. Prošli kolem ní ti její „idolové“ co se pořád nemůže rozhodnout, komu svěří své srdce. Radek s Lukášem nemohli uvěřit, že drží v rukou ten kyblík a jde se bavit piplací prací a ne pořádným zahřátím svalů, jak má ráda.

„Viky, co to? Jak to, že nejdeš na hřiště? My s tebou počítali.“

„Dejte si vodchod, jo?“

„Stalo se ti něco?“

„Nic! Prostě odprejskněte!“ vyjela na ně dost drasticky, až o ní prohlásili, že je to kráva náladová. (jo, kdyby tušili, že ty nálady k tomu prostě patří).

„Jste mi úplně volní, debilové!“ nenechala si nic líbit a víc se s nikým nebavila, kromě mě a prťat. U nich samozřejmě doufala, že se v jejích intimnostech nebudou šťourat nebo dělat nejapné poznámky. Ono se to lehce řekne brát to jako přirozenost a „dar“ přírody. Holka to ale dostane poprvé a prostě si myslí, že všichni kolem ji pozorují a zkoumají. I když tomu tak vůbec není....jenže na to si musí přijít sama. Časem...

Rebeka s Davidem nad námi chvilku stojí a rozhlíží se po okolí. Pak se Reby ptá, jestli by nemohli zůstat u nás.

„Nevadí vám to? Jestli chcete mít čas jenom pro sebe, tak řekněte a my odfrkneme o borůvkáče dál.“

„Néé, to vůbec neva. Klidně se tady přibobkujte a naládujte si nádoby. Aspoň si užijeme víc srandy, že jo Míšo?“

„Jasně, ve čtyřech se to líp směje.“

Vtipkovat vydržíme asi hodinu. Vyprávíme si různé zážitky a strefujeme se do správné noty a dobíráme si jeden druhého. Šedesát minut výdrže sbírání nás ochabuje. Hlavně mi nejde do hlavy, jak to Michal dělá.

„Jak to, že máš o hodně víc než já?“

„Mám větší ruce, ne?“

„Tím to přeci nemůže bejt.“

„Ale jo, a ještě větší pusou, jenže tu mám na rozdíl od tebe pořád zavřenou.“

„Ty? Dovol, abych se zasmála.“

„Já to dovolím všechno, ale musím tě seznámit s pravdou. Prostě, jak pořád ochutnáváš a já si ani nezobnul, tak mám náskok.“

„Já ochutnala jen tři hrsti. To přece není takový rozdíl.“

„Jenom takový!“ ukazuje mi svoji poctivou půlku nádoby. Tvářím se všelijak. Ne, že by mě to nějak bralo, ale prostě mi to nejde do hlavy. A pak Michal projevuje svoji galantnost a povídá, že je čas ochutnávky a dvě porce do sebe dostává. Konečně má fialové rty a jazyk jako já! Abych se smíchy nezakuckala, cpe mi borůvkový nášup přímo do pusy. Od něho chutná báječně. Vrhá se pro další hrst, ale zastavuji ho.

„Nech si něco na potom, jo? Stejně vím, že vyhráváš, i když třeba všechno sníš. Tak nefrajeři a makej, nebo se odsud nedostaneme.“

„Ok, tak já ti pak pomůžu.“

„No vidíš a je to užitečně vyřešený.“

Následující půlhodinka se nese ve znamení strohých otázek a odpovědí a po ní, už jen pleskáme mušky, komáry a Pavlínečka ječí na lesy:

„Leze po mě klíšťátko. Tetičenko Magdičko, co s ním mám dělat?“

Slituji se nad ní a nechávám svůj plácek. Vydávám se za ní a celou ji poctivě ohledávám a oklepávám. Viky ani Štěpán se k ničemu nemají a koukají na ní jako omráčení a pak prohlížejí i sebe, jestli nenajdou nezvanou návštěvu.

„Asi ten zázrak od mamči moc nefunguje, co? Pavlí, neboj, pak se se navzájem prohlídneme.“

„Jako opičenky?“

„Klidně jak opice.“

Pokud by existoval les, kde roste jen něco k snědku a na dívání, bylo by to fakticky fajn. Ale ty hovada, klíšťata a hlavně mrňavý mušky se nedají zvládat s trochou klidu. Po skvělém pocitu a nadšeném trhání, následuje zpomalení dravosti, alergie na fialovou barvu a pak nadávky.

Do tábora se vracíme ve dvě hodiny. Míříme rovnou do kuchyně, kde nevrle odevzdáváme několikahodinovou dřinu. Kuchařky se usmívají a nevadí jim, že nám musí oběd ohřívat – vždyť si určitě každá napakuje i domů.

Zítra si prý pochutnáme na borůvkových knedlíkách a ještě nějakém zákusku. Hmm, my se ani moc netěšíme. Potřebujeme odpočinek v uzavřeném prostoru, kde nic nelítá, nebzučí a neštípe a nevystrkuje fialový paprsky.

Vydupáváme si volno. Jenže mě rozhodně polehávat nebaví. Stejně i holky. Nakonec nás vysvobozuje Maxa, co obíhá chatky a povídá, že se máme shromáždit na spáleništi, kde se bude stavět slavnostní oheň, aby se večer mohlo krásně bez námahy škrtnout sirkou a zapálit naše dobrodružství.

Petrušák si k sobě bere znalce z minulých pobytů a kolem něho všichni koukáme, jak se to krásně staví a jak to bude pěkně plápolat.

Když vše proběhne hladce, zůstáváme kousek odtud – u kluků. Blázníme. Chvíli hrajeme na schovku, pak na slepou bábu a při jedné takové hledačce na sebe narazíme s Michalem a  za jednou chatkou blízko u lesa se políbíme.

Dívá se mi přímo do očí a hladí mne po vlasech. Ví, že mu tentokrát neřeknu ani slovo proti. To byla ta chvilka, kdy se vše odehrálo úplně samo. Byla to jen malá pusa, žádné dlouhé líbání, ale ta stála za to!

„Jsi moc krásná a vůbec celá perfektní, Aničko!“

„A ty jsi celá krásná a nej, borůvková královno,“ směji se a v mžiku utíkám pěkně rozveselená. „Jen si mě chyť, chyť. No, tak utíkej!“ křičím a točím se dokola s roztaženými pažemi místo křídel. Chvíli se mě snaží zastavit, ale pak se vzdává a opírá se o chatku. A pak mě soustředěně a spokojeně sleduje.

Já si připadám mimo tento svět. Točím se, prozpěvuji si a neuvědomuji, že se už všichni navzájem našli a vypikali a jak se zastavuji, nedívá se na mě Michal sám – ještě další tři kluci a holka.

No, trošku trapas...

„Tak zatím ahoj, musím si odskočit,“ vychází ze mě trochu podivně, ale naštěstí se z jejich strany žádný výbuch smíchu nekoná. Asi to zase nedopadlo tak trapně, jak se mi po promítnutí uplynulých minut zdálo...

 

*

Oheň hoří. Sedíme kolem krásně praskajícího dřeva a jiskérky ohně mne uchvacují. Ne, nejsem žádná žhářka, co by se fascinovaně dívala do plamenů a přála si, aby se rozmístily úplně všude kolem a spálily všechno na popel. Jen ať si zůstane tam kam patří, ve svém ohraničeném prostoru. Dnes se jim podařilo vytvořit i nádhernou plamennou růži, což není často k vidění. Jakmile zapálili pagodu ze tří stran, plamen vyskočil „komínem“ a asi metr na ní se vytvořil tento květinový úkaz. Netrvalo to vůbec dlouho, stačilo si toho všimnout jen pár lidí a já patřila mezi ně!

Michal sedí vedle mě z jedné strany a ze druhé Rebeka. Skrz oheň si všímám, jak se Maxa docela rozveseleně baví s Marťanem, který je na ni doslova nalepený. Pulsuje ve mně zvláštní atmosféra. Vlastně poprvé sedím u tak velkého ohně s tolika lidmi kolem a s bezva klukem.

Na tom prvním pokusovém táboře se žádná podobná slavnost ohně nekonala. A párkrát jsme si opékali s rodinou špekáčky, jenže to byl takový malý ohýnek. Obyčejný kruh ze šutrů a uvnitř chrastí nebo polámané větve, co se potřebovaly zrovna spálit a hlavně nám to většinou čadilo přímo do obličejů.

Meš na nás vytáhl svoji kytaru a během ladění jsme ještě netušili, jak to pořádně rozbalí. Jeho vousy, brýle na očích, vizáž postaršího pána... přesně to zapadá do scénáře o trempovi, toulajícím se desítky let přírodou. A hned na úvod spustil pěkně ostře:

„Výprava velrybářská kolem Grónska, nezdařila se, protože nejeli jsme na velryby ale na mrože...“

Pokračuje Třemi kříži od Hoptropáků, Nedvědem, Pacifikem, Žalmanem a Wabi Daňkem. Jenže já akorát pěkně nasávám ty zvuky většiny ostatních, protože se přidávají a zpívají. Já totiž patřím mezi neznalce, co nedali dohromady skoro ani jednu písničku! A vrchol všeho byl, že si Reby půjčila kajtru a všem ukázala, že i ženská na sebe dokáže upoutat pozornost. Chvíli ji závidím ten super hlas a bezchybné přehazování akordů. Jenže pak pomalu tuhnu. Michal mne bere kolem pasu a tiskne k sobě. A šeptá mi do ucha:

„Moc se mi líbíš. Myslíš, že se uvidíme i po návratu domů?“

„Možná,“ šeptám, ale ne jemu do ucha. Tady přede všemi nenacházím odvahu, i když si nás pravděpodobně nikdo podrobně neprohlíží a určitě sotva kdo zaznamenává tu pevně položenou ruku kole mne.

„Jak se těšíš na zítra?“

„Normálně. A ty?“

„Já úplně nenormálně, ještě nemám nic sbalenýho. Tak snad nic nezapomenu, a kdyby jo, přijdu k tobě somrovat.“

„Tak to tedy ne, já toho moc neponesu.“

„Co kdybych si zapomněl spacák? To by šlo, ne?“

„Jo, šlo. Pokud ti stačí na přikrytí lopuchy nebo nějaká liščí nora na přespání,“ nenechávám se vytočit pomalu si zvykám na jeho trochu erotický humor, který by ve skutečnosti vůbec nevykonával. Jen vtipkuje, aby mne oťukal a trochu zdravě vytáčel. A mně se to líbí. Přiznávám se bez mučení.

Jinak nám k zítřku moc neřekli. Dvoudenní puťák starších oddílů vypadá lákavě na první dojem, jenže když to probírám – samá záhada. Jídlo prý nafasujeme ráno – žádné hotovky, jen polotovary. Myslí si snad, že poneseme mouku a pak si na kameni uplácáme nějaké indiánské placičky s říční vodou? Stany žádné. Místo na spaní je prý zajištěné, ale ať nečekáme hotel ani sruby. Máme si vzít plavky, ručník a něco na mytí, pokud chceme. Pokud ne, je to naše věc, protože puťák je prý hlavně o pochodování a ne o dodržování všedních lidských činností.

„Ty jsi ale zlá!“

„Já jsem od přírody dobračisko. Uvidíš, jak se ti ty dva dny veledobra vryjí do paměti.“

„To si piš, z mozku mi to nikdo nevymyje.“

Táborák dohasíná až po půlnoci. Mrňata většinou nevydržela, i když jim zbývalo několik pětiminutovek do cíle. Ostatní děti se držely až dokud to šlo.

Zítřejší rozcvička odpadá. Hurá! Navíc si můžeme přispat, protože odchod na puťák je stanoven na čtvrt hodinky po desáté. Přesně po jídle – takové vydatnější snídani. Určitě se nezapomenu pořádně nadlábnout, abych ty dva dny vydržela, v případě, že budeme muset lovit lesní zvěř vlastními silami a opékat si ji na ohni, který vykřeseme z kamenů nebo vytřeme z nějakých větviček.

Tak to nemám žádnou šanci! Občas totiž dopadnu špatně i se sirkami, natož bez nich...

„Tak tohle je můj brácha Pavel Petrušák se svojí manželkou Ivanou. Berou si vás na starost o puťáku, a tak je poslechnete na slovo. Nesvěřuju vás do péče žádným žabařům. Oni se vyznaj v kdejaký šlamastice. Stopem se prodrali střední a jižní Amerikou a tak je nějaký český luh a háj nemůže zaskočit.“

„Týý jo, hustý!“ ozývá se Vonát a viditelně se zájmem se konečně poprvé za dobu, co je zde, přesunuje k nim a jeho oči šilhají a koulejí se přesně tak, jako by chtěl vzít extra dlouhou službu ve zpovědnici. Co se tak přemisťuje, strčí do Mikejly s batohem na zádech.

„Dávej pozor, blbečku!“ vykřikne ostře a Pavel se na ni za to mile usmívá. Na oplátku, že ji neokřikuje, se na něho trošku ušklíbne a raději se otáčí směrem odkud nevane žádný dospělácký dozor.

„Tak první změna. Původně jsme měli zajištěný, respektive přislíbený, ubytování v jednom kempu v chatkách, jenže to nedopadlo. Takže teď se rozdělte do dvojic, pokud možno nesmíšených, přesněji řečeno jen holka a holka a kluk a kluk a ne jinak. A každá dvojka obdrží úplně zdarma k zapůjčení malý stan, kam na vás snad nepotáhne ani nezaprší po celou dobu venčení. Jde o sakra lehký matroš, tak vás ta váha nestrhá a vy se večer můžete někam schovat před ostatními puťáčisky.“

„Hmm,“ mručí nevrle ti dva naši a já s Reby se naopak k sobě radostně tiskneme a jdeme vyfásnout náš skromný domeček, kde si před spaním popovídáme o soukromých pocitech, náladičkách všedních dnů a odtajníme třinácté komnaty.

„A to není všechno! Ještě si každý pojďte pro plovací vestu.“

„Vestu? Na co?“ ptá se vyděšeně Mikejla, co si do dvojky vybrala černovlásku se stále krásně upravenými dvěma copánky, vypadající jako nefalšovaná Indiánka, Perníkovou Mařenku alias Mařku vařku, co neustále básní o tom, jak je maminka cukrářka a táta kuchař ve čtyřhvězdičkovém hotelu a ona to po nich podědila a umí už teď ukuchtit nadívaná holoubátka, řecká stehna, Kung pao z různých druhů mas, tortellini s bylinkovo-smetanovou náplní a parmazánem nebo králíka na všechny způsoby. A tak všichni přítomní doufáme, že jí napadne splácat i něco dobrého z vyfasovaného mála – z balíčku poslední pomoci zeleniny (mrkev, okurka, mrkev), dvakrát jablka, instantních rychlých těstovin, rychlé polévky do ešusu, vody v plastové lahvi, konzervy masa nemasa a jedné paštiky. Kromě toho první balíček pomoci – dost dlouhá a nacpaná bageta, na kterou se děsně těším, ale jelikož jsme ted přednostně doobědvali, což se původně neplánovalo, tak se tady nemíním před kluky hnusně cpát a vysloužit si přezdívku nenažrané bagetmůmie.

„Na co? Já myslel, že je to jasný, ale klidně objasním. Na záchranu před utonutím. Jak jinak.“

„Mi neřikejte, že to popuťákujeme po vodě?“

„Úplný kousek, žádnej strach a v cíli ty vesty odevzdáte, takže se s nima nemusíte tahat až do konce.“

„A když se naše milovaná Mikejlo utopíš, tak si tu bezva vestu můžeš nechat jako dárek,“ prohlašuje Vonát a ona na něho vyplazuje jazyk. „Takovou radost ti neudělám! Já totiž plavu závodně a na poličce mi leží i několik trofejí.“

„Jo, taky mám nad poličkou několik parohů, na který se dost práší. Nechceš mi je sesadit a trochu ošmrdlikovat?“

„Blbečku!“

Smějeme se galantnímu výstupu. Že by se tady klubala další láska? Nadarmo se nepřenáší z generace na generaci - co se škádlívá, rádo se mívá. Oni dva se na to šiknou jedna báseň!

 

*

Ačkoliv má jít o puťák, nohy nám na začátku cesty odpočívají pěkně hezky v busíku. Prý se nemáme předčasně radovat, protože nás přemístí o třicet kiláků a víc ani o krok a to platí i pro cestu nazpátek.

„Třicet kiláků? To neujdu ani za tejden, natož za dva dny. Nemůžu ještě vystoupit?“

„Pokud pracuješ jako kaskadérka, klidně vystup. Ale jinak za tebe ručím, takže za jízdy nevystupovat.“

„A co přibrzdit?“

„Brzdíme až v cíli.“

„Ach jo.“

„Mikejlo, nejanči! Akorát blafujou. Přece nás nenechaj zabít, ne?“ uklidňuje ji Mařka a potom děsivě vyjekne. Samozřejmě si získává pozornost většiny, když se snaží o hororovou scénu. Tragédie se ovšem nekoná. Stoupá si a nutí nás k pohledu doprava: „Mrkněte tam, ne tam, támhle,“ ukazuje a hypnotizuje místo jako začarované. „Tam stojí kámen menhir. Fakticky. Dřív jeho energii uměli lidi využívat, ale teď tam jenom čeká, až si ho někdo aspoň okem všimne.“

„Fajn, tak se šutr dočkal. No, a pohádky je konec a může čekat dalších sto let. Možná i s přídavkem,“ komentuje Vonát otráveně a sedá si.

Autobus parkuje někde na konci všech silnic u hlubokého lesa, nedaleko Mařkou ohlášeného kamene. Polovina lidiček vystupuje nevrle, druhá půlka nadšeně a vesele. Mezi ně patří i naše čtyřka, protože konečně se nebudeme muset tísnit mezi tolika človíčky v hloučku, ale aspoň se pokusíme od nich na několik kroků vzdálit. (Míša doporučuje minimálně pět kroků čapích, dvacet sloních a tisíc mravenčích!).

Pavel s Ivanou nás letmo počítají, jako by se někdo mohl z busíku jen tak vypařit a ukrýt se třeba do zavazadlového prostoru. Nenutí nás dělat předpisové zvláštní útvary, jako dvojice, ale prostě zavelí: „Jdeme a šlápněte na to!“

David navrhuje, že bychom si mohli do pochodu pěkně zapět.

„Nezpívat!“ křičí Ivana vzápětí, „přece tady nevyplašíte všechny zbylý živý duše, co tu ještě po tom lidským drancování někde zbyly a krčí se jen z naší chůze a z našeho velepočtu! Převaha nepřítele se nelíbí nikomu.“

„My nepřišli ve zlým, naopak. Já mám zvířátka celkem rád. A nejvíc s česnekem a pálivým kořením.“

„Vonáte, von tě ten humor o jídle přejde.“

„Mě? Nikdy!“

„Já vím, že v lese nesmí vylízt z pusy ani muk obalený v dece, ale kdybysme zapěli něco ptačího, tak se to vsákne, ne?“

„Ptáku!“ vyjekne Vonát na Davida. „Copak já si můžu ničit hlasivky, když mám jít se ségrou jako doprovod na Superstar? Gagaga gágágá,“ předvádí děsně srandovního kačera, a my s Reby prosíme, ať to zopakuje, že nic originálnějšího nás ještě v lese nepotkalo. Nenechá se dlouho přemlouvat a i během pěti kilometrového úseku to ještě pro velký úspěch opakuje a přidává i další umění, jako žábu na kameni, prase s vosou za ušima a zatoulaného vlka ve veverčí háječku.

Prvních pět kiláků nám ani moc nevadí. Horší je to s počasím. Zase děsně dusno a jako před bouřkou. Pavel s Ivanou nás ale ujišťují, že dneska ani zítra nemá spadnout ani kapka. Prý jim to předpověděla i žába Meruňka, jak se jejich miláček z cest jmenuje, a obývá doma pořádnou velkou sklenici. Dál ovšem Meruňka ví, že jakmile se vrátíme z tohohle dvoudenního výletu, černé mraky se konečně pořádně srazí a přepadne nás slejvák i s bouřkou. Príma je, že ne na dlouho. Akorát na svlažení a odpočinek od hrozných tropických vpádů.

Les najednou končí a ocitáme se na břehu mně neznámé řeky. Čeká tady na kamenité cestě menší náklaďáček se třemi dalšími dospěláky, kteří na nás stopro čekají.

Stačí letmý pohled a je mi jasný plán blízké budoucnosti.

„Týý brďo, rafty! Já na tom nikdy moc dlouho neseděla.“

Měla jsem říct spíš nikdy. Ne moc dlouho se konalo jednou, když mne brácha naložil a já asi za deset metrů vystoupila přímo do vody a doplavala ke břehu a pak na něho a jeho kamarádíčky volala, aby se jeli zabít sami. Stačilo totiž jen několik málo metrů a já snad znala všechny tragický historky, co se kdy na tomhle plavidlu udály. Později mi došlo, že mne schválně strašili, ale v jejich společnosti jsem si vc netroufla na nic odvážného, kde se snadno stane člověk obětí nehody.

„Sedět je jedna věc, pádlovat a nespadnout do peřejí a proudu druhá. Ale fakt stačí, když se skvěle usadíš, protože raft se popere i s náročnýma překážkama. Jakmile spadneš, máš holka dost velkej problém. A já, jelikož tě skočím zachránit, asi taky,“ zasvěcuje mne do dění Michal a moc mě neuklidňuje. Srdce bije jako na poplach. Copak se ale shodím před tolika lidmi? Přinejmenším se snažím uklidňovat v duchu. Přece tady nejde o nějaký klukoviny, tady nám určitě dají sebou někoho zkušeného, a ten nedopustí, aby se nám něco hrozného stalo. Já bych tedy rozhodně nechtěla být semleta jako mlýnským kolem, a pokud najdu trochu štěstí a neutopím se, rozdrtily by mne kameny! Bože! Kšc s tak černými myšlenkami. Jinak tam nevlezu a stanu se hysterickou jako Mikejla, co řve, že to snad nemyslíme vážně a že ani omylem nikam na tomhle nepluje.

„Tak mládeži jsme na místě. Koukám, že jste už všichni dostatečně pochopili o co půjde a jsem rád, že všichni sdílíme takové nadšení,“ nenechá se znervóznit Pavel a zdraví se s lidmi z náklaďáku a představuje nám Evu, Milana a Vaška.

Vašek tady je jen jako řidič, co naloží naše batohy a až sjedeme řeku, zase nám je tam kdesi dole rozdá. Zbytek zůstane s námi v dobrém i zlém.

„A proč nám sakra nemohl vzít i ty vesty, když bere pádla, přilby, házečky a nějakou tu lékarnu?“ ozývá se Vonát.

„Aby tě neubylo,“ stírá ho Ivana a Pavel přiznává, že vysvětlení je jednodušší než rovnice o jedné neznámé, protože prostě vesty tábor vlastní a ostatní užitečnosti si půjčujeme od klubíku. „Hele, mimo vodu, už ty vesty nepotáhneme. Tak, zavři klapačku a poslouchej instrukce nebo se utopíš.“

„Já? Já tedy ne! Celkem to znám. Určitě v tý vodě nebudu čučet jak tele na shnilou trávu,“ machruje a jde si vše prohlížet pěkně zblízka.

Loučím se se svým skromným majetkem. Fasuji pádlo a Michal mi galantně nabízí pomoc se obléknout do plovací vesty. Beru. Nejsem tak blbá, ale líbí se mi, jak se o mě zajímá a využívá každou chvilku, aby se mohl přiblížit, bez toho, abych pojala podezření, že se mu jedná jenom o nějakou milostnou aférku.

Máme udělat dvě skupinky po čtyřech a dvě po šesti, respektive dvakrát tři a dvakrát pět, protože na každém raftu pojede jeden zkušený dospělák, a tím pádem i vůdce, který snad včas odhadne schopnosti posádky.

„Vybrali jsme pro vás fakt jednoduchý sjezd. Zvládli by to i prvňáčci, a to bez legrace. Jde o úplně klidnou a mírumilovnou vodu, žádné velké peřeje, balvanité zatáčky a už vůbec ne jez. Výhodou plavby na nafukovací lodi je, že to zvládne opravdu každý začátečník a není čeho se obávat. Dejme tomu, tak čtyři pět míst se to bude kolem vás cákat trochu víc, než byste si přáli, ale než začnete nadávat, vplujete do ráje klidného přístavu.“

„Já tedy ne!“ ozývá se opět Mikejla a vypadá docela hystericky. „Nechci umřít a už vůbec ne na pitomým výletě. Plavat umím, ale ne se prodírat rozvířenou vodou.“

Necháváme ji na břehu a dělíme se na skupinky. Auto startuje motor a ujíždí. Asi v pravý čas, protože jinak by naše vyděšená kamarádka naskočila a nedostal by ji na raft ani hlas Vonáta: „Tak dělej ty krá... krááááslice uječená.“

„Nikam nejdu!“ pořád trucuje a tři rafty se rozjíždějí bez ohledu na ni. Její raft řídí Pavel a ten tam zrovna ještě něco připevňuje, tak si jí nevšímá. My se valíme vpřed a už jsem si i zapádlovala. Stejně se ohlížím. Všichni se smějeme, jak na břehu jako jediná trčí Mikejla a rozčiluje se, jak kdyby jí obletovalo deset sršňáků.

A nakonec slyším Vonáta. Ten se jednoduše jen tak nevzdá její přítomnosti:

„Hele, já se tě prostě nebudu ptát. Tady zůstat sama nemůžeš, protože tady nikdo není, a jestli tě nesežere voda, tak medvěd.“

„Aůů, netahej mě tolik. Dobře, tak mě pusť. Já polezu sama,“ křičí nakonec a úspěšně se i oni odrážejí ode břehu.

Po cestě ani moc nemluvíme. Já s Rebekou se na sebe pravidelně usmíváme a díváme se těm našim frajírkům na záda. Občas na nás juknou a jinak, ostatně jako my, na nádhernou scenérii kolem. Je tu takové ticho, že se bojíme i šeptat, aby ta krása nepominula. Samozřejmě voda si mele svou...

Jen Mikejla se nebojí přeřvávat i rámus té trošky vln, které překonáváme. A Mařka zase společně s Vonátem okřikují ji, aby držela zobák a místo mávání z hrůzy se pevně držela. Uznávám, že se mi to dost líbí. Nemyslím povedenou dvojku až trojku od vedle, ale raft na vodě.

Možná se domluvím s bráškou Honzou a přece to ještě letos zkusíme. Pokud vezme i nějaké další zkušené, třeba si troufnu i na něco divočejšího. Nám asi schválně vybrali úsek, kde se nám nemůže ani při větší snaze nic moc extra stát. Nejde asi o nijak vyhledávané místo. Je prostě divné, že tady v létě, kdy je většina řek narvaná k prasknutí, nenajdete kromě nás ani jedno další plavidlo (kačeny nepočítám).

Asi za dvě hodiny křičí Ivana: „Konečná, vystupovat. A až odevzdáte zapůjčený věci, můžete si tu ještě zaplavat. Kdo má zájem, kdo ne, stejně na nás počká.“

Nikdo neprotestuje. Ani Mikejla. Vypadá celkem spokojeně a nedá mi, abych nezjistila, jestli se cestou nepozvracela do vody nebo nevystoupila za jízdy, když se jí podařilo přemoci pádla všech ostatních a svým je na mžik přirazit ke břehu.

„Mikejlo, tak co? Jsi celá?“

„Hmm, úplně. Řeknu ti, že to nakonec nebylo tak strašný, jak se zdálo. Docela bych jela ještě jednou nebo dvakrát.“

„Ale ne se mnou,“ vkládá se do debaty Vonát. „Mně jedna hysterka stačí až do smrti smrťoucí.“

„Kdo je hysterka, ty debile?“

A už to zase jede. On se jí směje a leze do vody a Mikejla maká do plavek, aby se mu mohla pěkně pomstít!

V naší čtyřce takový blázinec nepanuje. Naopak. Kluci jsou až nějak moc zamlklí. Že by se projevila obávaná stydlivost? Nebo je nic originálního nenapadá a nechtějí se ztrapnit? Ne, tyhle myšlenky převládají u mě. Už notnou chvilku přemítám, co kloudného navrhnout, abych sklidila nebývalý úspěch. Vrásky na čele mi to ostatně dost dlouho nedělá.

„Co tady tak stojíš a přemýšlíš?“ Michal mne chytá za ruku a táhne do vody. Směju se a za chvíli se k nám vplíží i David s Reby a  nafukovacím míčem, který si prý úplně snadno půjčila od pětileté dcerušky Vaška, Adélky. Od holčičky, co tady zase všechno nakládá i s Milanem a Evou, zatímco my se vesele bavíme.

„Dej mi to, dej mi to!“

„Moc dlouho nás tedy nenechala hrát,“ ozývám se.

„To není na nás, mrkni se!“

Otáčím se ke břehu na Michalovu radu. Tam běží Adélka za mokrým Vonátem a natahuje ruce za svým kyblíčkem s Krtečkem a lopatkou. „Adélko, já ti to fakticky vrátím. Potřebuju nasbírat nějaký škebličky a šnečky, jo?“

„Nééé. Bééééé.“

„Ty nemáš ráda škebličky?“

„Já mám ráda Krtečka. Dej mi ho!“ brečí malá holčička, až mi je jí líto, že by jí tak velký děcka chtěla obrat o poslední výstřelky její letní zábavy. Vonát se vzdává a vrací vybavení každé správné vodačky.

„Měli jsme celkem štěstí. Doba půjček u ní nadobro skončila.“

„Jasně Davídku, hlavně se dívej, aby nám míč neuplaval a my nemuseli uspořádat dobročinnou sbírku na novej exemplář,“ poučuje Reby a dál nám to asi dvacet minut pěkně pinká. Pak jdu vrátit míč, abychom si mohli ještě trochu zaplavat a jít z vody, protože nás čeká ještě dost kiláků, než se dostaneme na místo.

„Není jedno, kde zakotvíme, když máme stany?“ ptám se myslím celkem rozumně, protože já bych klidně postavila stan i tady.

„Není. Jak toho dneska ujdete málo, zítra nezvládáte včasnej návrat.“

„Aha. Škoda, tady je bezva plácek.“

„A k večeru bezva komáři,“ usmívá se na mne Pavel a já se rozhlížím, kam zmizela ta holčička, když auto dosud nikam neodjelo. A pak nevěřím vlastním očím. Vonát ji dostal! Normálně ji drží za ruku a nohu a lítá jako s letadýlkem a ona se strašně moc směje a křičí: „Ještě, ještě. Hóóódně moc!“

„A kdy mi půjčíš ten kýblíček, Adélko?“

„Až někam moc hodně daleko doletím.“

„Hmm, tak to je na dlouho...“

Když mne opustí záchvat smíchu. Hlásím vrácení míče a Vonátovi dávám veleradu: „Heleď, proč jí nevezmeš na koníka? Bude sedět za krkem a ty můžeš kyblíčkovat. Ne?“

Zamyslí se a nato nasazuje úsměv potrefenýho vrabčáka.

„Ty nemáš úplně trhlý nápady. Jestli to vyjde, obdaruju tě darem z řeky bez peřejí a jezů...“

„Si je nech. Třeba se mi někdy šikne u tebe protekce, tak nač věcný dary?“

„K službám. Stačí se zmínit a plním i nemožný přání.“

„Fajn.“

Jeho dary mne stejně nijak nezajímají. Vrhám se k mým nejmilejším kamarádům. Protahujeme se a osvěžujeme, dokud nás už potřetí a naposledy nevyvolávají z vody ven.

„Já vím, že v tomhle vedru je u vody nejlíp, ale do setmění byste měli ještě nohy trochu protáhnout. Tlačí nás čas.“

Sice nevrle mručíme, ale balíme se a vypochodováváme kupředu do neznámého nočního tábořiště.

My s Reby ještě jdeme špiónovat Adélku s Vonátem. Ta malá holka ho nepustila ani na chvilku a dokonce jsem už asi dvakrát zaslechla, jak jí taťka volal, že jedou domů, ale ona, že ne, až tohle dokončí, že to je strašně důležité.

„Co to je, Vonáte?“ ptá se Reby a zkoumá obraz na zemi.

„Kamínkový vodní království. Jsi slepá nebo co?“

„Dobrý,“ říkáme obě a smějeme se jako pominuté. Ani ne tak, jak si tady z kamínků stavěl ryby, vodníka, vlnky a nějakou vrbu, ale jak si ho milá a malá dívenka klidně omotala kolem celý ruky a dirigovala ho líp než vojenský důstojník.

„Vonáte, víš něco?“

„Co jako, Anno, chechtací panno?“

„No, budeš to mít v životě těžký. Každá si tě omotá kolem prstu hned několikrát.“

„Hahaha, fakt vtipný holky. Vy se jděte radši starat o ty vaše miláčky a moje lásky nechte v klidu odpočívat. Až nastane čas, vyvolám si je a dobře vyberu!“

„Hmm, tak jo.“

Kiláky z nás vycucávají šťávu. Pohon stávkuje a žádná střídačka není k dispozici ani za úplatek. Začíná se pomalu stmívat a my pořád dupeme jako diví. Snažíme se zapomenout na ty šlapací kiláky, z kterých nás bolí lýtka a dělají se puchýře na nohách. Jenže tady máme Mikejlu a ta nám sakra několikrát nahlas připomíná, jací jsme chudáci, že tady pochodujeme a nemáme možnost si ani odpočinout, a najíst se v klidu a ne za pochodu. No, to jídlo já naopak za pochodu vítala. Vytáhla jsem si tu bezva bagetu a zblajzla jí skoro i s igelitem a ubrouskem.

Je po deváté večer. Už máme fakticky dost. Jdeme půl hodiny a kousek do kopce a to všechny zbavuje dechu. Zmlkla už i Mikejla, a jen tak poslušně přesunuje nohu za nohou a občas šťouchne do Vonáta. Ten jí mlčky bere za ruku a táhne kupředu!

Až když nám už pomalu tma šlape na paty, najednou končí ten prokletý kopec a my se zastavujeme na takovém vymýceném plácku. Konečně!

„Sláva! Jsme tady. Stany si postavte kolem dokola, abyste je nenarvali přímo do ohniště, který je docela zaházený, ale pár dobrovolníků jistě lehce napraví menší škody.“

„Oheň? Ani nápad! Já chci spát!“ protestuje oslable Mikejla. Shazuje batoh z ramen, sedá si na pařez a třikrát za sebou zívá na celé kolo.

„Miki, klidně si odpočiň. Tak jako tak tě máme za dnešek dost. My to nějak zvládneme a i tebe k tomu ohni pustíme,“ ozývá se Ivana, která táhne dost velkou krosnu a ani jednou si nepostěžovala. Zrovna tak Pavel. By mě zajímalo, co tam všechno táhnou. Asi první pomoc v lékárničce, svoje věci a možná nějaké bojové noční úkoly pro nás.

„Já fakt k ohni nechci.“

„Neříkalas, že máš hlad?“

„Jo, ale nudle si asi těžko uvařím bez vody a ke chroupání mrkve nepotřebuju ani baterku.“

„Jak myslíš... poslouchejte všichni. Podívejte se tamhle mezi ty dvě borovice, je tam taková nenápadná úzká cestička a vede rovnou ke studánce. Ta voda v ní kupodivu stále pitná. Dokonce před měsícem dělali rozbory a dopadlo to prostě skvěle, takže se snažte jí udržet pořád čistou a neházejte tam žádný svinstvo.“

„Já bych ji radši nepila. Co když ji mezitím někdo otrávil?“

„Neboj se, v otravování rozhodně vedeš na plný čáře, proti tomu je nějaká studánka s jedem úplný ho... nic,“ nasazuje Vonát na Mikejlu a ta se konečně stahuje do svojí ulity a za chvíli jí dochází co dělá a vstává a domlouvá se s Mařkou na postavení nepromokavého úkrytu.

„Voda je fakt úplně skvělá. Nenechte se otrávit rejpaly. Támhle, jak se tyčí ten velký strom, jsme pod maskáčovinou zanechali nějaký kanystry a taky kotlíky na vaření. A vy máte tedy jedinečnou a nezapomenutelnou možnost si uvařit čerstvé nudle s konzervou nebo...“

„Nebo si uvařit zeleninu, bléé,“ ozývá se legračně Reby.

„Ne, ne, dík za poznámku Rebeko, ale mám na mysli úplně jinou verzi večeře. Pokud se nebojíte do lesa na dříví na oheň a seženete si i nějaký pořádný klacek na opejkání, můžete si dát buřtíka nebo klobásu s chlebem.“

„A to vyfasoval kdo? Mně zbude asi házet jabka do popela,“ perlí Vonát a kouká, odkud vyleze ta príma bašta, kterou by si každý z přítomných dal a nikdo nemá ani suchou kůrku natož bochník chleba nebo věnec uzeniny.

„Já já já jenom já!“ zapěje Pavel podle písničky Olympiku a z krosny vytahuje tu náramnou baštu!

„Tedy to je překvápko! Supr! Jdeme na dřevo a nebojte se, že nic nepřineseme,“ ujímá se velení Michal a pobízí všechny, aby se hodně snažili a koukali ze všech sil a přítelkyni baterku nenechali zahálet.

„A kdo připraví to vohniště?“ křičí Ivana, než se všichni vytratí v okolí tmou zabalené krajině.

„Tak já to beru. Jsem na oheň machr,“ navrhuje Vonát a Mikejla se špitavě nabízí, že mu pomůže...

 

*

Brouzdáme v přítmí lesa, pod nohami nám praskají větvičky. Když rupnou, skláníme se k zemi a pomalu je sbíráme. Schválně se loudáme. Kdo by si nechtěl ukrást čas pro sebe? Kolektivního vyšilování bylo až dost!

„Au, zase rána přímo do čela. Míšane, já snad vyhraju boulovanou.“

„Promiň, dělám to schválně.“

„Schválně? To snad ne!“

„Ale jo...“

„Proč? Chceš mě zmrzačit?“

„Ne. Políbit.“

Umlčuje mě opět tím jedním slovem. Líbání. Teď ve tmě si netroufnu nic namítat. Vítám, že černo kolem nás dokonale zahalí mojí červeň a já si můžu dál hrát na suverénku. Stačí, aby rozsvítil sirkou a i ten plamínek by mne donutil sklonit hlavu a nedívat se mu přímo do očí.

„Aničko, jsem tak rád, že konečně máme chvilku úplně pro sebe. Nerad se dělím.“

„To si nebuď jistej. To, že nikoho jinýho nevidíme, neznamená, že nevidí on nás.“

„Mluvíš, jak z nějakýho hororu.“

„No a to na nějaký trhače živých duší vůbec nemyslím. Stačí úplně neškodný šmírování. Myslíš, že by si někdo nepřál vidět milostnou scénku z filmu pro pamětníky?“

„Počkej, tam snad žádný tyhle vsuvky ani nedávali.“

„No, úplně ne, jen ty začátky...“

„Tak, když zahrajeme hlavní role, beru i to málo z pamětníků.“

„Jak málo?“

„Takhle!“

Hladí mne po tváři jednou rukou a druhou na nás svítí. Pak ale usuzuje, že baterka je pitomina a odhazuje ji někam k nohám. Pevně mne objímá a já ho napodobuji. Je to tak příjemné. Kolem nás ochlazený vzduch noci a my dva úplně rozehřátí až žhaví. Nejdřív to vypadá, že budeme mluvit, ale ani jednomu se nic moc nechce rozebírat. Během dne ostatně vyklouzlo z našich pus až příliš slov a naopak málo doteků plných něžnosti. Michal vyzařuje dokonalost. Já jsem do něho úplně celá zblázněná. Přistihla jsem se, že jakmile se delší chvilku bavil s někým jiným – holkou i klukem, v duchu jsem si opakovala, „Tak už dost, pojď zase ke mně! Honem! Vezmi mě aspoň za ruku a řekni nějaký vtípek nebo mě trochu potrap. Já se ráda zapojím do pošklebovací hry, co nás tak sbližuje.“

Ano, prostě nedočkavka nedočkavá! Nestačí mi už s ním pár minut ani hodin, nejradši bych si ho na sebe vyryla napořád, a mohla se alespoň dívat na vytetovaný obrázek.

„Andulko, dneska nám bylo moc krásně. Cítilas to taky tak?“

„Ne, já úplně jinak,“ provokuji šeptavě jemu do ucha a směji se.

„Pocem, ty potvůrko ušeptaná.“

Chytá mne tak pevně a tiskne k sobě, až se mi tají dech a tělem mi projíždí děsně horká vlna vášně. A víc to nejde zastavit. Líbáme se a snažíme proplétat jazyky. Takové skutečné pusy z lásky a ne pusinkování od tetiček a prababiček. Trvá to asi tři minuty. Stále se objímáme a já si pokládám hlavu na jeho rameno. Pak se mu dívám do očí. Mám mu přece tolik co říct!

„Víš, jak jinak?“

„Prozraď, Anduličko, cos mi očarovala srdce.“

„Nejen krásně, ale úplně nejsenzačněji ze všech prožitých dní.“

„Mám tě moc rád, víš to?“

„I já tebe.“

Znovu opouštíme mluvení a vrháme se na sebe takřka nenasytně. Jazyky rozehrávají daleko odvážnější hru a doteky se stávají více přítomnými a opravdovými. Už vím, čemu se říká touha a vzrušení. Už vím, jak se odehrávají milostné scénky, které jsem měla možnost vidět v současných filmech. Kolikrát jsem si v duchu představovala, jaké to asi bude na vlastní kůži. Ale tohle je úplně jiné a lepší.

Asi mne úplně opustil ostych a kdo ví, kdo mne právě ovládá. Nevadí mi ani trošku, že se mi rukama dostává pod tričko a hladí kůži pod prsy. Pak si i troufá zkoumat zapínání podprsenky. A já stále neříkám „ne“ a když se mu podaří rozepnout podprsenku a uvolnit z ní moje ňadra, musím se od něho trošku odtrhnout a zaposlouchat do tmy.

„Slyšel jsi to?“

„Co?“

„Aničkóó, Michalééé...“

Nyní zní naše jména v uších obou. Je to hlas Rebeky.

„Něco se jí stalo,“ zamrazí mě.

„Jí? Odhaduju to spíš na pátračku po nás. Tohle jde ze shora od ohně a ne odněkud z lesa.“

„Mně to připadá docela blízko.“

„Hmm, noc je kouzelná. Uslyšíš hlas i vlastní mámy, když trošku víc natáhneš ucho směrem na váš bejvák.“

„Fakt nás hledaj? Vždyť nejsme dlouho pryč.“

„Ale určitě dýl než oni.“

Mezitím co se snažíme sesbírat nějaké popadané větvičky na oheň a hlavně náš dlouháč klacek na buřty, tak slyšíme ještě několikrát zavolání našich jmen a nevolá nás jenom Rebeka. Hbitě si zapínám podprsenku a upravuji tričko do přirozené polohy. Usmívám se.

„Nezapomeň na tu baterku, cos mi hodil na prsty u nohy.“

„Jo a kams jí kopla?“

„Do pekla, aby mi nesvítila do očí.“

„Bez světla najít baterku, to je kšeft...“

„A tak,...“ než stačím něco namítnout řve Michal, že ji má a pak ještě křičí do daleka, že už jdeme k ohni. Podává mi ruku a strašně se začínáme smát. Vracíme se dokonale nabití energií. Naprosto nic nás nerozhází!

Ovšem u ohně na oko zvážníme, protože se naši dozorčí rada netváří nijak nadšeně.

„No, konečně, už to vypadalo na pátrání. Kde jste se zasekli? Počítáme a nemůžeme se dobrat správnýho výsledku.“

„Ale spadla nám baterka a nemohli jsme ji najít.“

„Jo, baterka se tomu dneska říká,“ směje se najednou Pavel a jeho tvář už se přeměnila na normální stav a ten napjatý nasupěný výraz zmizel. „Jo, tak až příště půjdete venčit baterku, tak to pro jistotu hlašte předem, ať tady holky nevybalují krimi scénáře, co člověk jakživ ani na jihu Ameriky neprožil.“

„Jasně, díky. Dostaneme ještě buřty?“

„No, to nevim,“ povídá Ivana ale pak sahá vedle sebe do igelitky a obdarovává nás dvěma porcemi, i s krajíci chleba.

Víc se námi nikdo nezabývá. Hřích prominut. I tak mi ta pozornost úplně stačí. Michal si sedá vedle Davida a pochopitelně si s ním plácá do dlaně na důkaz solidarity a kamarádství. Já si sedám vedle Rebeky a ta mi hned s plnou pusou opečeného buřta líčí, že se docela báli, protože tady něco chrochtalo.

„Asi Vonát,“ šeptám jí do ucha já a ona vyprskne ten rozmělněný opečenec i s chlebem přímo před sebe. Jakmile se uklidní, nabízí mi klacek na opékání, protože my si přinesli jen jediný exemplář.

„Na, vem si ho. Já už skončila.“

„Ne, Reby. Anička žádnej nepotřebuje, já to všechno opeču sám.“

„Tedy Míšane, a nechtěls přijít o chlup dřív a vzít službu i za mě? David se tedy ani nenabídnul.“

„No, počkej, počkej zlatíčko, kdo mi to vytrhnul z ruky a říkal, že to zvládne úplně sám a pro oba? Ještě ses u toho tak krásně svůdně usmívala.“

„No, tak dobře. Chybička se vloudila. Nacpala jsem city před rozum.“

„Ohromně vtipný.“

David s Reby se doškádlili a jakmile jsme my dva dojedli, začali Pavel s Ivanou vyprávět o svém dobrodružství. No, my si to vyloudili, sami by nezačali. Mezitím jsme se postupně prostřídali a postavili za tmy všechny stany. Byla to ohromná psina, protože sem tam šiška nebo kámen, prostě zůstala, ale nám to ani moc nevadilo.

Spát jsme šli až chvilku po půlnoci. A ráno prý nás nebude obtěžovat žádný budíček ani rozcvička, ale nejpozději v půl jedenácté musíme vyrazit na výšlap.

Na dobrou noc mi musela stačit jen malá pusa. A Reby taky... spát se nám nechtělo ani jedné. I když šlo o náročný den, oka zamhouřit prostě nešlo, stalo se toho tolik, že zaspat by to byl doslova hřích...

 

*

Šeptáme. Pro jistotu, protože stěny stanu nejsou tak pevné jako zděné a v noci, jak vím, se vše rozléhá daleko důkladněji.

„Reby, jaký to je?“

„Co?“

„No s klukem poprvý.....“

„Já s Davidem ještě nic neměla.“

„Nemyslím s Davidem, ale s tím klukem před tím.“

„Ani teď a ani před tím.“

„Ne? Vlaďka povídala, že...,“

„Vlaďka? No, ta si představí cokoliv. Však víš, jak dopadla. Už jí asi šibalo dost dlouho a odnesli to ti kolem. Pomluvy člověk ještě unese. Nakonec, by to bylo príma mít za sebou poprvé, podruhé i potřetí... Mohla bych se ti svěřit a povzbudit. Jenže jsme na tom v tuhle chvíli úplně stejně, to znamená bez praxe!“

„Aha. Škoda.“

„Už se tě ptal, Aničko?“

„Na co?“

„No, jestli mu dáš.“

„Ne, to ne. Kdyby jo, to bych snad utekla. Jen pár dní spolu...sice to tady vypadá na věčnost. Jakoby tady měl čas jiné rozměry, ale stejně, stačí si počítat na prstech a rozum zůstává stát.“

„A miluješ ho?“

„Já? Moc!“

Jsem hrdá, že to tak naplno říkám. Láska mne očarovala a já zapomínám na všechno kolem. Především na všednosti, co mě rozčilovaly, trápily nebo nudily. Brácha by mě teď nerozhodil ani kdyby si na mě zkoušel ďábelské umění voodoo.

„Přeju ti to a sobě taky.“

„Jak jsi věděla, že to bude pokračovat i po táboře?“

„Já to vůbec nevěděla. Však jsem ti říkala, že křehčí pouto mezi nás vlezlo až dýl.“

„Vlastně ano, vzpomínám si. Hmm, tak to nevím, jestli to dokážu čekat několik měsíců. To bude mokrejch polštářů od slz...“

„Blázníš? Ty už na nic čekat nebudeš. Vy už jste se zamilovali rovnou tady a teď. Takže žádný hryzání nehtů ze strachu co bude.“

„Jenže, co když se poslední den prostě zabalí, řekne čau a už žádná další budoucnost se mnou nepřijde?“

„Promiň, ale to nikdo předem neví. Teď se tím rozhodně netrap, protože ještě konec tábora zdaleka není a tak si ho užívej, když ho máš pěkně po ruce.“

„Po ruce? Mazlíčku krásnej, ty jsi tak moc roztomilej,“ hladím Rebeku, která jediná po ruce je a ona na můj fórek přistupuje a taky mne hladí po vlasech.

„A ty jsi ještě krásnější, pušineška moje mališká...“

Přihazujeme pár pitominek pro vlastní pobavení, ale pomalu dochází síly. Rebeka usíná jako první. Já poslouchám slabé pohyby větru a dívám se nahoru na naši „střechu“ přenosného domku. Vzpomínám na nedávnou minulost. Jak jsme se líbali a jednoduše zmizely obavy, jestli to vůbec budu pořádně umět a jestli se mu dostatečně zavděčím... Kdyby šel ten moment vrátit a trochu prodloužit, nezlobila bych se...

 

*

Ráno nás vzbouzí pražení slunce přímo na naše stanové stěny. Uvnitř se nedá nijak zvlášť dlouho vydržet a my vylézáme krátce po deváté úplně dobrovolně. Pavel s Ivanou se postarali o rozdělání ohně a v kotlíku připravují čaj pro nás všechny. Dostává se jim od nás mnoho díků! Jen nevíme, co si dáme k snídani. Konzervu s nudlema? Fuj, to se pobleju za prvním stromkem.

Jak tam tak asi deset minut sedíme kolem ohýnku a popíjíme čaj, ozve se Ivana:

„Chtělo by to něco na zakousnutí co? Tak chytejte.“ Zašmátrá ve svojí krosně (asi kouzelné) a každému z nás se poštěstí dostat balíček cereálních sušenek. Normálně mi moc nejedou, ale teď si připadám, jako bych držela ohromný svatební dort s pořádnou marcipánovou nevěstou a ženichem na vrcholku.

Tak už mi je úplně jasné, proč se nesli s tak nadupanými krosnami. Asi pro překvápko? Pro pocit, že nás nic lepšího do žaludku nečeká a pak! Fíha. Stejně je to paráda. Obětovali se pro nás a tím pádem je máme moc rádi! Zblajzla jsem každý drobek a ještě dorazila moje poslední jablko ze železné zásoby. Stejně si pochutnávají i naši kámoši a lásky.

Potom bohužel balíme a hasíme poslední zbytky plamenů. Nikam se nám nechce.

„Nešlo by si ten výlet prodloužit? Necháme si to tady a prozkoumáme okolí a zase se sem odpoledne vrátíme?“ ptám se.

„To by se vám líbilo, co? Vlastně nelíbilo, protože krosnový zásoby skončily príma estrádu.“

„Ještě máme zeleninu, konzervu a nudle. Hlady neumřeme.“

„Já jo,“ ozývá se Vonát a dochroupává poslední zbytek mrkve, který si namáčí ve zmiňované otevřené konzervě!

Hlavně holky se ušklíbají hnusem a on to nechápe: „Copak jste nikdy nejedli dušenou mrkev s masem? Bože, vy toho naděláte. Až na to, že tahle je čerstvá, jinak jde o úplně samou chuť.“

Má sice pravdu, ale...

Před odchodem ještě prozkoumáváme krásnou cestičku, co v noci vypadala docela strašidelně a plníme si naše lahve nefalšovanou přírodní vodou. Na zádech se nám pohupují batohy. Držím se za ruku s Michalem a před námi se opičí David s Reby. Ze čtyřky se staly dvě dvojice. Zamilované páry.

I zaláskovaní ovšem po několika hodinách poctivé a stále více upocené túře hladoví. Rovněž bych si dala sprchu, ale to nám už dali na vědomí, že pokud nám z nebes nikdo nesešle pár litrů, pořádné umytí čeká až v táboře a to hned po příchodu, kdy dostaneme volno až do večerky.

Už se asi hodinu a půl ploužíme krajinou, stále stejnou mezi poli. Je to děsný! Líp jít lesem, kde se aspoň stromy trochu mění a ne tady, kde na nás praží slunce.

Až konečně v dáli zahlídneme zase les, myslíme, že už tam ani nedojdeme. Pavel nás ale povzbuzuje, že tam hned první cestičkou zahneme doprava a tam na nás čeká skvělá bašta.

„Cože? Konečně pořádná řeč. To si nechám líbit nějakou bezva dobrotu z lesní restauračky, pokud tam tedy nekuchaj lidský maso,“ poznamenává Vonát.

„Jéé, to nás zvete na oběd?“ ptá se Mařka, která se drží blízko Vonáta, protože se s Mikejlou už třikrát pohádala. Nebo spíš naopak.

„Jasně!“ oznamuje Ivana a nám se lepší nálada o sto stupňů. Předčasně. Potom co se doslova dobelháváme na odbočku a po ní došlapeme na místo určení, vidíme, že nejde o žádnou lesní pohostinnost, ale o kemp, kde si každý vaří sám.

Dostáváme k dispozici plně vybavenou kuchyňku s několika vařiči a máme se postarat. Já se starám o Michala a rovnou i o naše kámoše Reby a Davida. Rebeka není sketa a pomáhá.

„Aspoň se s tou konzervou a ostatním jídlem nemusím tahat,“ povídám a krájím ještě dvě naše poslední okurky jako přílohu. Žaludky máme nadlábnutý a bez dalších vytáček a proseb musíme šlapat dál. Už totiž bijí dvě odpoledne a máme ještě dneska před sebou nějakých deset kiláků.

Tak tedy nevím, jestli ještě dneska. Já neujdu ani pár metrů na záchod, co nám zdarma taky půjčili v tomhle zapadlém kempíku, zpola naplněném dovolenkáři.

 

*

Tábor nás vlastně vůbec nevítá. Připajdáváme v půl šestý večer, protože odpočinkové zastávky se začaly cestou trochu prodlužovat, jinak by půlka z nezvyklých na chození po vlastních, už dávno nežila.

Tábor je kromě hlídky vylidněný a dozvídáme se, že něco užitečného dělají kousek za lesem.

Tam se rozhodně nikdo z nás nehrne, aby se snad čiperně hlásil zpět do táborové rutiny. S kluky si ani nedáváme pusu. Jen jim zdvihneme ruku na pozdrav a lezeme do kopce podle nejnemožnějšího šnečího tempa. V chatce rychle vybaluji veškeré mycí potřeby, co jsem použila jen fakt zběžně a čekám na Reby, až se doplazí a spolu si pak libujeme pod proudem vlažné vody. Myju si úplně všechno - vlasy, nohy, záda a zuby drhnu skoro až do průhledna. Oblékám se do čistého, nezačouděného od ohýnku a je mi konečně svěže krásně...

Těsně před večeří se sem navalí i zbytek.

„Jéé, ahoj Anduličko, jaký bylo puťkováníčko?“

„Ty jedna puťko. Víš, že se mi po tobě i zastesklo?“

„Fakticky?“ tulí se ke mně Pavlínečka a chce, abych povyprávěníčkovala o všecičkách, co se tam staly. Místo toho se směju a říkám, že mi strašně kručí v žaludku, a takže to necháme jako pohádku na dobrou noc.

Večeře se koná bez Michala. Vyhlížím ho po celou dobu, ale není po něm ani stopa. David přichází o trochu později, ale přece.

„Snad se mu nic neděje?“

„Co by se mu mělo dít?“ kroutí nevěřícně David.

„No, přece by nevynechal kus pořádnýho žvance. Možná mu je blbě...“

„Spíš usnul a nikdo ho nevzbudil. Já měl taky co dělat, abych se probral. A když už se stalo, připadal jsem si jak praštěný krabicí s bonparama.“

„Tak já půjdu s tebou a mrknu k němu do chatky. Pro jistotu.“

„A já zajdu s tebou, jestli neva... Ahoj, jak se vede?“ přisedá k nám zvesela Maxima a pozoruje Rebeku.

„Nebude ti vadit, že tě na chvíli opustím, Reby?“ ptám se pro jistotu, aby se třeba nenaštvala, že jdu s Maxou.

„Jestli nebude tobě, že tě nechám a zajdu si s Davidem zahrát karty. Venku samozřejmě, všem na očích.“

Ta poslední slova říká hlavně pro Maximu. I když té je to docela jedno, jestli se jde s klukem zašívat nebo ne. Domluveno! Zvedáme se a odcházíme.

„Maxo, a jaks pokročila za dobu naší absence s Marťanem? Pohnula ses nějak kupředu nebo to vidíš beznadějně?“

„S notnou dávkou úsilí, jsem na něho zapůsobila tak, že mi úplně dobrovolně dal svoje číslo mobilu a adresu s pravým jménem. To bych si samozřejmě mohla lehce zjistit, ale dar je dar. O včerejším večeru jsme seděli na té naší lavičce, co tam skoro nikdo nechodí a vypadlo z něho, že mu taky nejsem lhostejná, ale tady je bohužel tolik povinností kolem, že by se mi nemohl moc věnovat a třeba bych se naštvala a neměl by dál šanci se o něco pokoušet. Tak jestli prý neva, že si pořádně něco začneme až po prázdninách, až nám skončí ty turnusy.“

„Počkej, není divnej?“

„Na jednu stranu jo, na druhou ne. Buď je děsně praktickej, nebo prostě stydlivej nebo mu je jednoduše blbý tady ukazovat svoje city naplno, když tady věčně okouní desítky mrňat. Promiň, vytáhlý mrně.“

„Aha, no to je fakt. No, tak se máš aspoň na něco těšit.“

„A pak se budu blešit radostí!“

V chatce Michal spí jak dřevo. Zaspal! Kluci ho ale probírají, s tím, že tady má návštěvu, tak ať nechrápe. Kdyby nešlo o mně, tak by nejspíš nevylezl. Nejdřív jsem chtěla odejít, ale oni, že ne, že by je přizabil.

„A proč jste ho nevzbudili na véču?“

„Za koho nás máš? Stalo se a dokonce povedlo. Asi na tři sekundy. Vyštěknul, že si pak něco v kuchyni vysomruje, ať ho necháme na pokoji a vzbudíme, jen když přijde Anna.“

„Ahoj Aničko,“ zdraví mě, zívá a na hlavě má pěkný vrabčí hnízdo.

„Neruším?“ ptám se usměvavě.

„Ty? Nikdy!“

„No, myslela jsem si, že do večerky dost času, jestli si nechceš něco zahrát? Tenis, pinčes nebo karty?“

„Černýho Petra.“

„Tak jo, ale nemaj tam být aspoň tři hráči minimálně?“

„To je jedno, my si vystačíme. Vzal jsem jedno doma, je trochu ulítlý s Bobem a Bobkem, ale sranda musí bejt, ne?“

„Jasně.“

Ještě, než jsme se ponořili do nových pravidel Čerňase, přemluvila jsme ho, aby si šel vyškemrat nějaký ten žvanec, protože jak domyjou nádobí, zamknou a nedostane ani drobek. Nejdřív se vymlouval, že stejně nemá hlad a ža scvrklý žaludek to ustojí do snídaně, ale pak se tam vydal a vzal mě sebou. Kuchařky si vyslechly jeho příhodu a ani neodporovaly. Povídaly, že dneska toho stejně spousty zbylo (francouzské brambory) a stejně by to hodili sežrat psům.

A tak dostává dost dobrou hromadu bramborový směsi i s hromádkou kyselých okurek, které s chutí ujídám. Kuchařky se nás sem tam na něco zeptají a my poslušně a zábavně odpovídáme. Během debatního kroužku si jejich přízeň získáváme natolik, že nás obdarovávají dvěma hruškami. A krásně sladkými!

S nadlábnutým žaludkem usedáme v klučičí zóně na erární nafukovací lehátko a spíš se věnujeme sami sobě než kartám. Laškování je moc príma. Jenže poznávám, že Michal má dost. Já tedy taky nemůžu o sobě tvrdit, že se cítím jak kdovíjak čiperná veverka chytající lískáče jeden za druhým. Držím se v pohotovosti hlavně kvůli Míšovi.

„Já v noci vůbec nespal. Stan se nestal mým kámošem. Za prvý David děsně chrápal a já ho pořád otáčel na bok, aby se to stalo snesitelnější a jak jsem myslel na tebe, tak to prostě nešlo zabrat... Jó, kdybys ležela vedle mě... tak bych tuplem neusnul.“

„Tak já na tom byla líp. Hlavně Reby ze sebe nevydává při spaní žádný hnusný zvuky a jak jsem na tebe myslela, tak mě to ani nevím jak, uspalo.“

„No, príma. Koukám, že jsem samá nuda.“

Smějeme se. Vím, že to nemyslí vážně. Karty za chvíli odhazujeme a sedáme si na trávník vedle hřišťátka, kde se pár nadšenců (i těch co se zúčastnili puťáku) rozhodlo hrát volejbal.

My se do sportu neženeme. Jen vedle sebe sedíme, občas prohodíme pár slůvek a usmíváme se na sebe a objímáme. Netrvá dlouho a Michal se mi stává velmi pohodlným křeslem a já mu ani trochu nevadím!

Dusno před bouřkou se stalo nesnesitelným a  opičí dráha sice ušla, ale měli jsme toho všichni až po krk. Samé šplhy mezi stromy, přeskákat panáka, od jedničky do desítky, malá školka přes švihadlo, deset hodů na koš, deset hodů do tlamy desky s klaunem, střílení ze vzduchovky a menší z praku, hledání deseti hraček na určeném prostoru a tak dále...

Dokonce si vedoucí a instruktoři rovněž zasoutěžili, aby nás povzbudili, ale to se nedalo nijak zamaskovat. Chceme jít do vody! Koupat se a svlažit vysušená těla a klidně půjdeme tu zatracenou půlhodinku k vodě, protože tam nám vodní hrátky připadaly parádní a všichni to moc dobře vědí.

Škemráme, jak můžeme – celý oběd a i po něm.

„Prosím trochu si zaplavčit... aspoň na hoďku a půl!“

„Dobře. Půjde se tedy k jezírku. Ovšem jen mladší děti, starší musí zůstat v táboře.“

„Cože, proč? To je nespravedlivý!“

„Zítra půjdete zase vy.“

Nikdo nám nechce nic bližšího prozradit až do odchodu prťat. A pak na nás vybalí, že prostě musíme zůstat, protože večer by pro ně rádi uspořádali Pohádkový les a my si musíme připravit masky a i ten les trochu okořenit správnou pohádkovou atmosférou. Ze začátku otráveně prskáme. Potom se ale vžíváme do hereckých rolí a bavíme se. Dětem se to bude líbit! Určitě ano.

A po dlouhých přípravách plných legrace jdou vyplavčené děti na věc. Nejde o stezku odvahy, spíš o takovou bojovku, která je čeká ne za tmy, ale v podvečer. Les vede kolem tábora a já se oblékám do Růženky celé šípkové, která se probudí, jen pokud ji soutěžící položí do klína květ z kytiček (umělý) co se pohupují na větvi v košíku a dostane se k ní jen ten, co přejde kládu bez dotknutí zemského povrchu. Jakmile mi položí do klína kvítek, obdarovávám je kartičkou s dalším písmenem – u všech bytostí získávají děti kartičku a na konci z písmen mají složit slovo jedné pohádky (Pyšná princezna).

S Michalem se bohužel zase moc nevidíme – získal roli vodníka a vypadá fakticky opravdově. Říkal, že takovouhle roli už jen tak nezíská, tak aby to stálo za to. Má i nejlepší kostým. Maskovací hadry nám samozřejmě půjčili, protože už se jim za ta léta praxe pěkně nastřádaly.

Poslední soutěžící si navíc musí trochu máknout. Najednou se totiž zatahuje a vypadá to nad námi na pěkný slejvák. Jenže nepadá ani jediná kapka, jen se rojí plno protivného hmyzu, který kouše, štípe a saje! To znamená, že déšť čeká za rohem a snad přijde. Doufám, že ne jenom na chvilku. Kdybych mohla hlasovat a zařídit to, nechala bych déšť několik dní v noci pěkně proudit do vyprahlé půdy a přes den zapřáhla sluníčko. Tak by se dalo léto v pohodě přežít v ideálním klimatu!

Jak večer s Reby opouštíme umývárnu, začíná se na nebi blýskat. Vítr zesiluje a jen co docházíme trochu nahoru do chatek, spouští se liják a k němu pořádný vítr.

Celou noc slyšíme kapky dopadající na střechu. Líbí se nám to. Pěkně se nám kapky poslouchají a tak nechávám otevřené okno, abychom konečně dovnitř dostaly svěží čerstvý vzduch.

Ráno nás vítá pěkná průtrž mračen. Rozcvička se nekoná a černé mraky nad hlavou nás nutí k neustálému zívání a poloospalému režimu.

Nejdřív nevíme, kam se vrtnout. Až nás hlídka v pláštěnkách a gumákách obchází, že se za hodinu setkáme všichni v jídelně. Tam probíhá válečná porada. Jelikož děsně lije, budeme do oběda tady – hrát společenské hry jako domino, člověče, dostihy, monopoly nebo pexeso a po obědě uvidíme, jestli se počasí trošku umoudří.

Asi ve tři odpoledne jen tak trošku mrholí, což nikoho nenadchne k výletu. Jednotlivé oddíly se ale promíchávají a snažíme se mezi sebou soutěžit aspoň na hřišťátku mezi klučičími chatičkami.

Skáčeme a házíme do dálky a dál už nic. Počasí zase pekelně šílí a my prcháme do úkrytu. S Michalem jsme stíháme prohodit asi pět vět a dáváme si jednu rychlovku pusu. Pěkně mokrou, ale naší!

Prostě dnešek nestál za nic... raději se usmažím!

Přeji si, aby se slunce zase rozpálilo! Raději trpět vedrem, než někde dřepět u člověče a Michalovi vidět tak akorát záda!

 

„Slabounkých šest kiláčků zvládnete hravě. Ono nazpátek by se vám to šlapalo o dost hůř.“

Kecy. Kecy. Kecičky! Ani tam a ani zpátky. Nožičky bolí, ale zato se můžu věšet na kluka s magickým jménem Michal. Ovšem zvládáme to víc než statečně a dáváme si sami sobě mnoho sladkých a něžných odměn.

A nikdo nás neokřikuje! Že by oslepli?

Pochod končí fiaskem. U kasy čekáme společně s kvantou dalších lidí. A na další prohlídku musíme čekat dvě a půl hodiny! Hrůza. Na první pohled velkolepý, krásný a udržovaný zámek se mění na strašidelný úkaz.

Ze začátku vládne celkem zmatek. Člověk by řekl, prostě si prohlídneme pohádkový zámek a jdeme. Jenže tady je to jako na tržišti - velký výběr tras a dlouhé čekací doby. Nejmladší měli jít na prohlídku zaměřenou speciálně na děti, ale nikdo jí nezamluvil a je vyprodaná až skoro do večera. Takže všichni společně půjdeme absolvovat hlavní trasu. Pro náročnější a pro ty všetečky, co se touží dozvědět co nejvíce zajímavostí, se přikoupila i trasa B a C.

K náročným patří David. Historii má moc rád a tak se kvůli němu přihlásila i Rebeka a já s Michalem. Uvidíme ne úplně zrenovovanou část a dozvíme se víc z minulosti. Nevím, jak zrovna já uplatním průřez historií od baroka po rok 1945, kdy byl zámek zestátněn, ale možná se to na nějaký referát uplatní.

Čas do prohlídek je daleko před námi. Ovšem těší nás, že v zámeckém parku se něco zajímavého pořádá a tak to snad ve zdraví přežijeme. Dobelháváme se tedy naloženi pár suvenýry k zámeckému parku. Podle rad jsme si je nakoupili raději nyní, protože lidí ještě přibude a fronty se tím pádem zvětší.

Počasí nic moc. Vedro, neprší ani kapička, a když připadne, neznamená to vodu z nebes, ale ptačí trus. Rebeka nadává jak špaček, protože ona to chytá přímo na rameno. Naštěstí je vybavena navlhčenými kapesníčky s aroma tropů. Procházíme nádvořím, ocitáme se v zámeckém parku, uspořádaném do trojice hlavních prostorových os, které se rozvíjejí od parkového průčelí zámku.

Okamžitě se vplétáme do pořádané akce. Návrat mušketýrů. Vyfásla jsem leták s rozpisem akcí až do noci. Za půl hodiny se tady uskuteční šerm ve stylu boje o srdce jedné z dívek. Část parku vypadá na staré tržiště s ukázkami historických řemesel.

„Za pět minut začíná představení sokolníků s dravci a po nich drezůra koní. Myslíš, že to najdeme?“ ptám se zbývající trojky a Rebeka přikyvuje a utíká k paní oblečené v jakémsi kroji, co ve stánku otáčí grilované klobásky a naše kámoška nemůže odolat.

„Pravá staročeská. To si nenechám uniknout. Davide, tak jdi napřed, vím, že ty sokolníky zbožňuješ, já vás pak najdu.“

„Hele, seš si jistá, že to je pravý staročeský recept a ne celonárodní dnešní? Tedy napůl umělý?“

„To by tak nevonělo, Michale. Chceš taky koupit a posoudit to?“

„Jo, když se nabízíš. Já sežeru všechno.“

„Tak naval prachy.“

Natahuje otevřenou dlaň a má od nás vybráno na čtyři porce. Hlásí, že to unese, abychom si nedělali starosti, a tak jí věříme a jdeme hledat stanoviště cvičených dravých ptáků. Nejprve nacházíme koníky – pět poníků má přidělen kruh a vozí malé dětičky za pajsku na tři minuty. Vedle čekají ti větší koňové na svoje velečíslo v pozdějším čase. O kousek dál si všímám, že něco velkého letí a přistává na ruce pána oblečeného v mysliveckém obleku z dřívějších časů lovců vlků a medvědů.

„Támhle, mrkejte!“ ukazuji k nebi, protože letí další. Bohužel, to je všechno, co vidíme. Moc dál se nedostaneme, protože kolem předváděcí akce stojí tolik lidí, že tam nepronikne ani myší ocas.

„Senzace, co?“

„Bezva tlačenka. Raději se vrátíme k Rebece a pak vezmeme druhou půlku parku, tam co se nic neděje a stojí to tady plno staletí. Co vy na to?“

„Klíďánko, chytrá Anduličko.“

Šklebím se na Michala a kráčíme pomoct Rebece s nákladem voňavé uzeniny. Nejsme jediní, kdo se hned po rozchodu až do patnácti minut před začátkem zaplacené prohlídky uchýlil nejprve do krás voňavého jídla. Až potom zbytek... ty kvanta lidí nám tedy dost vadí. Pár minut se to dá překousnout, ale jak se pohybje člověk mravenčími kroky víc jak pět minut, padá na nás depka davu.

Výletování po zbytku parku je príma. Kníže Kamil z Rohanu byl vášnivý botanik a tady těch jeho stop zůstalo celkem dost a dost. Úžasná nádhera! Oranžerie, velké množství okrasných dřevin, cestičky, bazénky s fontánami. Brouzdáme doslova mezi záplavou rostlinstva a kocháme se pěkným výhledem na zámek a na ostatní stavby ukryté v parku. Cítíme se výborně, už protože si můžeme sednout, ale potkáváme „sondovače“ z řad vedoucích, kteří nutí k absolvování naučné stezky Kamila Rohana, což se nám moc nelíbí.

„Vždyť jsme už dneska šlapali. Říkali jste jednou!“

„To bylo zahřívací kolo.“

„Jak je to daleko?“ ptám se ze zvědavosti.

„Co by kamenem dohodil,“ dostává se mi odpovědi.

„Tak my ujdeme přesně tolik, kam dohodíme kamenem. Co vy na to?“

„Skvělá výmluva. Spíš jsme se domnívali, že vás naprosto obyčejná šlapanice aspoň na minutu nadchne.“

„Ale nám se tady líbí. Opravdu. Jenže ještě za sebou nemáme ani prohlídky uvnitř.“

„Dobře. Budeme hlasovat až skončíme a jestli vůbec bude čas.“

„Rozumná řeč.“

Dokončujeme okružní procházku parkem, vidíme Arturův hrad. No ono jde spíš o takovou bránu na původní přístupové cestě. Chvilku se ještě ochomítáme mezi stánky v duchu historie a jdeme poslušně čekat na začátek okruhů po vnitřních prostorách.

 

*

Novogotické šlechtické sídlo druhé poloviny 19. století vypadá možná dost cool, ale máme co dělat, abychom udrželi pusu přivřenou a moc nahlas se nehihňali, mezitím co se mladá holka blondýna s vykřičeným hlasem snaží vykládat něco o historii. Tedy úplně nejdřív mezi nás vhodila časovanou bombu v podobě otázky.

„Milé děti, máte rádi pohádky?“

Reakce nemusím vůbec nijak líčit. Nastala exploze nevrlých odpovědí. S ní to ani nehlo, pokračovala svým zaběhnutým stylem.

„Ano, já jsem si to myslela. Tak určitě moc dobře víte, že se u nás na Sychrově točilo hned několik filmových pohádek. Připomeňme si Zlatovlásku, Nesmrtelnou tetu nebo Nejkrásnější hádanku.“

„Cože? Šedovláska, Zabijácká teta a Nejpitomější sudoku?“ vřeští Vonát a upoutává na sebe veškerou pozornost mladé slečinky průvodkyně. Vonát je ve svém živlu, protože ví, že ji má naprosto v hrsti a šeptá nám, že ona pozná pravý peklo, jestli si to dobře nenabiflovala od založení do položení a vložení do compu.

Pokračovala v projevu faktů. Že tady dřív stála pozdně gotická tvrz a tu zničili o třicetileté válce. A pak si tu od roku 1690 Lamottové z Frintroppu postavili dvoupatrový barokní zámek. Později si ho Rohanové rozšířili, aby je dobře reprezentoval a mohli zde pohodlně bydlet. Dál si nic nepamatuji. Musela bych si to biflovat jako ona, nebo naskenovat do mozku.

Dost nás upoutávají akorát zdejší portréty členů rohanského rodu, spřízněných rodů a členů francouzské královské dynastie Bourbonů. Prošli jsme celé horní patro, moc pěkné interiéry a nechali se unášet zajímavými malbami na oknech.

„Hele, tahle je ti dost podobná.“

„Fakt vtipný,“ brání se Mikejla Vonátově průpovídce. Pár obrazů, tedy spíš jejich vyzobrazení vypadá dost dobře, ale jinak já bych si mezi nimi muže musela dost dlouho vybírat.

„Myslíš, že byl Dvořák gay, když dojížděl za svým přítelem sychrovským správcem Aloisem Göbelem?” ptá se Vonát průvodkyně, která rudne.

„Zdá se nepravděpodobné, že by to tak bylo. Je to velký umělec.“

„No právě. Jak nepravděpodobný? Spíš naopak ne?“

„On sem jezdil tvořit a inspiroval se hlavně krásou zámeckého parku. Což dokládá třeba skladba k houslovému koncertu A moll, opus 53.“

„Mě neoblafnete. Do parku chodil s Lojzou, né?“

„Vždyť zámek a přilehlou obec navštívil jen sedmkrát.“

„No, asi si těžko vedl cestovní deník. A i kdyby jen sedmkrát. V dnešní době by to bylo v přepočtu sedm setkrát. Když vezmeme frekvenci dopravních prostředků.“

„Víte, co.....musíme jít dál.“

Hned nám Vonát šeptal, jak se z toho vykroutila a jestli třeba není lesba, když při tom tak rudla.

„Z toho tvýho telecího čučení by zešílela každá,“ hlásí hrdě Mikejla a ukazuje na něho dlouhý nos.

„Takový vyznání lásky bych si měl nechat zarámovat a pověsit ho tady všem na očích. Hele, ale nepočítej, že se pak s tebou podělím o autorskej honorář.“

„Tsss!“

Mikejla s Vonátem mají dost a my taky. Už nechceme nikam jít, ale nakonec se necháváme přemluvit ještě na prohlídku akvarijní expozice zaměřenou na ryby z blízkých řek Jizery a Mohelky, umístěnou ve sklepení zámku. A pak už následuje akorát rychlý nájezd do občerstvení poblíž parkoviště. Kde to lítá i bez peří. Párky v rohlíku, langoše, pizza kousky s umaštěnými ubrousky, smažák v housce, hranolky s kečupem a tak dále...

Vracíme se do tábora pěkně splavení. A v noci zase cedinká slaná voděnka z obložičky...oznamuje nám z polospánku několikrát Pavlínečka.

Vedro mi dnes nevadí. Jelikož jde o představení, můžeme sedět vedle koho chceme, a je jasné, že nesedím vedle dřevěné sochy.

Dnes máme na sebe s Michalem štěstí. To nejlepší nás ovšem čeká až po setmění, kdy se odehrává hra „Pašeráci“

Pravidla slyším poprvé. Celkem chápu a doufám, že se mi je podaří líp provádět v praxi. Pašeráci mohou pašovat cokoliv. Pro tuto bojovku nás vystrčí na cestě mezi dvěma lesy. Před večeří jsme si prostor prošli a zbavili se či si dobře zapamatovali méně bezpečné úseky. Došlo k vytyčení prostorů a vybudování pomyslných hranic na délku a šířku.

Cesta přitom bude imaginární hranicí, po které se budou promenádovat celníci s baterkami místo zbraní. No, a bude se pašovat z jednoho lesa do druhého. Nic originálnějšího než speciálně natištěné papírky různých barev a hodnot. Takže červená „bankovka“ bude za deset bodů, zelená za pět a bílá za jeden bod. Přenesené poklady se nám sečtou. Pokud nás přistihne na hranici celník, papírek se odevzdá a musí se pro další. Celníci se po hodině mění, aby měl každý šanci získat pár bodíků.

Michal se těší, jak si mě v celnické roli pěkně podá. Já rozhodně nehodlám zůstat zahanbena a vymámím z něj i to, co nemá.

Noční hry se může zúčastnit kdo chce. Původně se plánovalo zamítnout ty nejmladší, ale ozývali se, že to není spravedlivý a že ve dne se pašovat nedá. Jiní naopak protestují, že se jim do hry vůbec nechce.

„Dobře, vyřešíme to kompromisem. Zúčastní se všichni bez výjimky. Celníci po jednom. Pašeráci po dvojicích, kdo se sám bojí. Ovšem upozorňuji, že kořist dvojice se bude dělit na půl.“

Pavlínečka se dává dohromady s Viky. Já sice pašuji samostatně, ale tak nějak hodlám holkám pomáhat a zaměstnat celníky, aby ony mohly bezvadně proklouznout a přenést co nejvíce bodů. Na první pokus mi do obličeje svítí šklebící se Vonát. To, že se šklebí poznávám z jeho zvuků, co se snaží vyluzovat, protože samozřejmě s takovou dávkou světla ve tváři, mne pěkně oslepuje.

„Blbečku, nemůžeš svítit jinam?“

„Zásah, dračice. Tak šup sem s lupem.“

„Hele, já nejsem žádnej zloděj, jenom pašuju.“

„Přiznání občas funguje jako polehčující okolnost. Tak naval co máš, a můžeš se jít znovu pokusit. Mám dojem, že se právě teď podle tajných zpráv pašuje hodnota deset.“

„Tsss, si to sežer!“ hlesnu na něho zmijácky a předávám mu mých deset bodíků. Ovšem mezitím, co tady vířím vzduch, se mají za mnou tiše proplížit holky. Letmo vidím, že se jim podařilo protože mizí za cestou. Kladla jsem jim na srdce, že je někdy lepší se přes hranici pomalu plížit než šíleně utíkat a nevědět komu do chřtánu.

Poučily se.

„Nemáš náhodou stopovat Mikejlu?“

„Mikošku možná někdy příště. Ona pracuje na straně zákona o pár metrů za mnou. Ale jestli máš zájem, vpadni jí do rány příště.“

„Nemám! Radši bych se chytila úplně někam jinam.“

„Jo? A že uhodnu kam?“

„No asi jo. Nevíš, kde číhá?“

„Co z toho budu mít?“

„Nevim. Dobrej pocit se tomu řiká?“

„Na to ti kašlu. Nepašuješ něco k žrádlu?“

„Spadla jsem do borůvčí. Jenže ve tmě se sbírat nedá, takže soráč.“

„Hmm, vyberu si to jindy. Ne, kecám. Zapomnělas, jak jsi mě zachránila před tou Krtečkajdou? Takže vracím správný zásah. Michal je jako pátý ode mě. Asi tak něco přes půl kiláku po týhle cestě vzad.“

„Díkas. Jsi úplně zlatej!“

Raduji se předčasně. Moje orientace se nejspíš pohybuje úplně na nule, protože se mi za celou dobu nepodařilo na Michala narazit. Vždycky mě před ním chytil úplně někdo jiný. Nebo jsem špatně počítala? Hlavně holky byly spokojené, je ani jednou nikdo nechytil a staly se nejúspěšnějšími z pašeraček. Samozřejmě já zůstala úplně na konci, protože když někdo loví celníka, těžko mu zůstane bankovka v rukách.

V celnické roli jsem byla daleko úspěšnější. Narazila jsem na Michala hned na poprvé. Nebo se přičinil on?

„No, konečně, myško zatoulaná. Já myslel, že si mě najdeš, ale musel jsem já.“

„Sorry, já tě hledala, ale marně.“

Bere mě za ruku a táhne mimo cestu do lesa. Tam nejprve prokoukne terén baterkou a poté mě stáhne k zemi.

„Pšš! Hlavně tiše, lehni si na břicho a budeme je tady společně zamaskovaný sledovat.“

„Spíš nám někdo šlápne na hlavu.“

„Nešlápne, vedle je mech. Radši půjdou po měkkým. To jsem vypozoroval dost dobře.“

„Počkej až nás tady někdo vyhmátne, to bude průšvih.“

„Bojíš se?“

„S tebou ani ne.“

„Jen pro klid. Nikdo z dospělejch nás hledat určitě nebude. Čekají na kraji, vykecávaj a jen hlídají včasný výměny a zapisujou body. Vůbec nemají v plánu se vrhnout do centra dění. Po skončení nás akorát spočítaj a zkontrolujou, jestli někdo neusnul v borůvčí jako my dva.“

„Vždyť ležíme pod kapradím, kde máš borůvky?“ šeptám stejně jako on. Ležíme společně na břiše. Hlavu si podpíráme jednou rukou a jsem si nesmírně krásně blízko.“

„Aha, tak to bylo minule, to jsem se spletl!“

„Ty jeden!“

„Kecám. Snad bys mi nevěřila.“

„V tomhle tedy ne. I když bych zapochybovat mohla, když jsem tě jako celníka vůbec nenašla.“

„No jo, jenže to se nemáš nechat vyhmátnout o pár metrů za mnou.“

„Cože? Tak tys to věděl?“

„Jasně. Jednou jsem si na tebe i posvítil, jenže už tě měla ve spárech Perníkačka.“

„Ach jo.“

„Proč vzdycháš, nelíbí se ti to teď?“

„Líbí, moc! Ale....pšššš, někdo jde!“ pokládáme hlavy k zemi, aby nám náhodou nesvítily oči jako kočkám ve tmě. Mezitím mne Michal objímá a hladí po zádech. Je to moc příjemné. Sotva se pašerák odebere o pár metrů dál, líbáme se a on mne otáčí a záda. Jenže zase někdo běží a tak si leháme na záda a zakrýváme si vzájemně pusy, aby nás nezadržitelný smích neprozradil.

Další šťastlivec přebíhá, šťastný, že ho nikdo nezbavil majetku!

A mně jsou body úplně fuk!

S Michalem se koukáme na krásně hvězdnatou oblohu. Mlčíme. Držíme se za ruku a když přeběhne další pašoun, mluvíme o hvězdách, přáních a nádherné noci stvořené pro nás dva a taky o Rebece. Ta si to totiž naštrádovala přímo na nás a vyjekla strachy, když na nás málem šlápla.

„Jste normální? Málem mě kleplo! Mrtvoly v lese, na to bych klidně měla štígro!“

„Neblázni! Proč myslíš na horory? Nepřeješ zamilovaným?“

„Přeju, ale musíte se značkovat.“

„To si sem máme dát světlomet nebo co?“

Romantika skončila. Raději vstáváme, protože takhle to už stejně nemá cenu. Rebeka se nám omlouvá. My ji ujišťujeme, že to vůbec nevadí, hlavně, že nám svojí tlapajznou nerozmáčkla mozky nebo k sobě navždy nespojila naše propletené ruce. To by sice mohlo být pár chvilek fajn, ale do svítání bysme se určitě děsně nenáviděli!

„A naval peníz!“ využívám aspoň poslední příležitosti k nějakému úlovku.

„Jak to? Tohle už je chráněný území. Cesta je o kus vedle.“

„Nemel a davaj! Jsem žena zákona, zapomnělas?“

„Tak na, co bych pro tebe neudělala, že jo?“ poslušně mi předala svůj poklad a povzdechla si, aby se hned na to usmála a pokračovala poslední kolo ve hře. Já se mám jeden bod mi ulpívá v pouzdru!

Jeden je lepší než nic a není lepší než dva vedle sebe ležící v tmavém lese...

Víc se opuštěnou dekou nezaobíráme. Dnes si vybíráme koupací dluh a starší oddíly mažou k vodě. Můžeme zůstat až do odpoledne. Hurá! Zbytek se v táboře neunudí, protože přijede jakási amatérská taneční skupina a ta to tady rozbalí a naučí děti pár nových kroků. Potom si místo cákání ve vodě, naplní vodní balónky a zahrají si na bitvu a budou přenášet hrnečky s vodou do velké kádě.

A večer máme nechat strach na hřebíku. Čeká nás stezka odvahy. Těším se! Ta první dopadla dobře a v současnosti mám kuráže a zdravé drzosti na rozdávání.

Inu, láska dělá divy...

U jezera se máme prímově. Všímám si, že Mikejla se uklidnila a tolik se s Vonátem nepošťuchuje. Naopak on se stává mírně galantním a snaží se jí prodrat úplně jinam než do podrážděných hlasivek!

My s Michalem prožíváme jakousi již rutinu! Krásnou... tentokrát jsme si nenechali ukrást ani jednu minutu a jsme stále spolu. Jelikož menší děti zůstaly v táboře, nemusíme je hlídat a můžeme si plavat na druhý břeh! Pak dáváme dohromady dvě party na volejbal a já si hlavně s Michalem skvěle nahrávám. Jasně, že vítězíme! My dva uděláme i skvělý tým, to by jeden nevěřil, kdyby neprožíval podobný věci na vlastní tělo.

Před stezkou odvahy vyhlížím Michala, ale kluci tady prostě vůbec nejsou! Jsem mírně naštvaná, a tak si přeju, abych to měla za sebou a mohla si jít po svých. Přede mnou vyběhlo pět lidí, já jako šestá. Chlubím se. Všechno proběhlo úplně snadno, prostě jsem běžela nebo rychle šla a ještě si stačila ze strašidel dělat legrácky. Kdo by je taky podle hlasu nepoznal, že jo?

V cíli se ješitně chlubím holkám.

„Tedy, všechny jsem fakt poznala až na toho slaměnýho vdovce, co povídal: „Kočičko zlatá, bojíš se? Já na něho, „No tak pane vedoucí, to určitě ne.“ Myslela jsem, že je to zamaskovanej Petrušák, ale koukám, že ten tady stojí a pilně s baterkou zírá do lejster.“

Ted zdvihá hlavu a přichází ke mně. Jeho zachmuřený obličej se mi nelíbí. Neřekla jsem něco přehnaně? Sprostě jsme jistojistě nemluvila, tak snad nic. Stejně se trochu stydím, že s tak otvírám pusu a hlas mi slábne jako ustrašené zaječici.

„Kde jsi prosím tě zaslechla toho slamáka?“ ptá se mě vážně.

„No, nejdřív dělá Meš bezhlavýho rytíře, toho jsem poznala. A pak se běží kousek po tý cestě a po levý straně je naskládaná taková halda naporcovanejch kmenů, tak přesně tam.“

„Aha.“

Něco se děje. Petrušák si k sobě přivolává Magdu a ta už nikoho dalšího do lesa nepouští. Sám říká, že pro dnešek z technických důvodů končíme. My nechápeme. Proč? Když neprší, není bláto ani fujavice. Navíc na kluky se vůbec nedostalo.

Napadá mě ta deka z rána. Že by ten slamák k nám nepatřil? Docela se mi dělá blbě, z představy, že by tam někdo cizí, nějaký násilník číhal a vybíral si tak zvesela a úplně nápadně další oběť!

A něco se skutečně děje. Během patnácti minut se máme přemístit do jídelny, kde se bude promítat film.

„Teď? Nemá se jít po stezce odvahy spát?“

Maxa si dává ukazováček přes pusu. A já slibuji, že pomlčím. Prozrazuje mi tajemství. Musíme se prostě sbalit tak, jak jsme a rychle do budovy, protože tam fakt ten chlápek co ho hledají asi je. Potvrdila jí to i táborová hlídka, co viděla před pěti minutami policajty se psem, jak šmejdí po okolí. Houkačky samozřejmě nezapli, protože tím by nás jenom víc vystrašili a takhle má jít o tajnou akci.

Z jídelny se stává promítárna. Nejdřív vypadáme celkem nadšeně, hlavně menší děti, které se radují, že v deset hodin nemusí jít ještě spát. Koukáme se na Lucii, postrach ulice a potom na Princeznu ze mlejna, u které většina zívá a dožaduje se spánku. Raději ani nepomýšlím na noc v chatce. Je jasné, že nás tady nedrží kvůli zlatým cenám za rekord v nespaní. Venku se honí zločinci! Brrr. Aspoň Rebece jsem se prostě svěřila, protože tu si asi předvolají k výslechu, když viděla jasný důkaz utečence skoro u nosu.

Ve dvě v noci pravděpodobně lumpa chytili, protože můžeme jít konečně spát. Jenže ne do chatek ale nahoru do pokojů. Na jednom pokoji je nás tedy asi dvacet. Samozřejmě se všechny holky ptají, co se děje, co se stalo, že si nemůžeme jít ani pro pyžamo a mycí potřeby.

„Tos měla štěstí, Anno,“ šeptá mi před usnutím Rebeka, „zaslechla jsem, že ho chytli. Je to sice jenom zloděj, ale kdo ví, co se v kriminále naučil. Třeba se mu zachtělo mladýho masa. Proč by se jinak cpal do dětský stezky odvahy na táboře? Nešel by radši k nějakým zbohatlíkům zkoumat bezpečnostní zařízení?“

„Radši mi o tom ani nemluv, dochází mi to zpětně.“ Ale třeba mu křivdíme, potřeboval si zahrát.“

Hmm. Kecám nesmysly. A picnu se. Já měla fakticky odvahu! Když mi to mozek probírá znovu, třese se mi tělo strachem...

Naštěstí brzy usínám.

 

Nepospícháme, nač? Bylo nám sděleno, že se před obědem sejdeme na hlášení kolem stožáru, jinak máme celé dopoledne volno.

Nejdřív si plánujeme, že zaskočíme za kluky, pak se ovšem po holčičím domlouváme: „A proč my? Oni zajdou, jestli budou chtít!“

Na nástupu se dozvídáme pár nemilých informací, což nás děsně žere. Sice nás čeká prý zábavné hledání pokladů – celkem pěti. Ale ne tady, musíme tam dojít celých pět kilometrů.

A pak nám v uších zní úplně slyšiny a nesmysly!

„Od dnešního dne platí přísný zákaz vstupu holek na klučičí území a naopak. Dostanete se tam pouze na pokyn instruktorů nebo vedoucích, a to s celým svým oddílem nikoliv samostatně. Rozumíte všichni?“

Ne! Někomu se asi něco stalo. Nerozumím, proč mám pikat za něčí nezodpovědnost. Copak jsme stále v nebezpečí?

Kýváme sice na souhlas, ale uvnitř to pěkně hlodá. Rozhodně slyším, ale nechápu. To už se nesmím na Michala ani podívat? Vždyť se nijak nemuchlujeme, nesnažíme se o nic neprotizákonnýho. Proč tolik přísnosti?

Hledání pokladů mě nebere! Nenašla jsem ani jeden a nafrněně si šla několikrát i s Rebekou stažovat aspoň k Maxe. Ta se nakonec naší ztráty štěstí ujímá a bere nás dolů ke klukům. Jásáme předčasně. Hlavní vedoucí je jak hlídací čert a padáme mu přímo do chrlících plamenů hněvu!

„Holky, nerozuměli jste snad?“

„To je moje vina. Já se znám s Davidem už od loňska. Já přemluvila Annu i Maxu, aby šly se mnou jako skupinka.“

Nechápu proč Reby bere všechno na sebe. Je to od ní príma, ale nenechám jí ve štychu sama. Nemohla bych ani usnout, kdyby ji potrestali, když ve všem jedu rovnocenně a ne-li víc!

„Ne, to je moje vina. Já prostě potřebovala něco říct Michalovi.“

„Holky, já se z vás zblázním! Pojďte se mnou do budovy a hned! Maxo, ty taky!“ říká naštvaně a pak nás tam na jedné ponuré chodbě v patře hubuje, že nás vyloučí z tábora a zítra pošupajdíme domů za hrubé porušení zákazu.

„Ale proč? Vždyť se přece nic nestalo? A my s klukama nechtěli dělat nic špatnýho, fakticky...,“ povídám skoro ubrečeně a Maxa se za nás pere.

„To bys je přece nemoh vyrazit. Já ty holky znám. Oni by se nesvlíkali nebo tak něco podobnýho. Navíc stejně tenhle turnus za pár dní končí, to už ten vyhazov ani nemá cenu.“

„Ale o to vůbec nejde... Sakra tenhle termín tábora mi byl satanáš dlužnej. Samý problémy. Nejdřív ta anorektička, pak trestanec v lese a teď ten idiot....“

„Kdo?“

„Ale nikdo.“

„Holky, dobře. Vlastně vás chápu, taky jsem byl mladej a věčně zakoukanej do holek a vím, co by pro ně člověk udělal a ony ještě víc. Slibte mi, že se to už nebude opakovat.“

Slibujeme tedy, protože nám stejně nic jiného nezbývá.

„Je to nespravedlivý!“ stěžuje si mi Rebeka, co přišla za mnou do chatky, kde sedíme jen dvě, protože Jendy má kdesi jinde pohotovou potřebu zásahu a holky si šly ven pinkat míčem.

Asi za půl hodinky k  nám vletí Maxa a vybalí na nás další divnou věc.

„Meš je úchyl.“

„Meš?“ vyjekneme obě.

„Jo, normálně chodí večer k holkám do chatek a tam je osahává. Že prý nese nějakou mastičku a tak podobně.“

„Jak to? To ho můžou pustit dělat na tábor?“

„Asi jo, protože nemaj důkazy. Nějaká holčina si prý včera stěžovala, že jí přišel v noci Meš mazat a ona žádnou vyrážku nemá. Chápeš? Meše nejspíš vyhodí. Jenže prý to není snadný... on fikaně lže. Prostě si sem tam nějakou malou holku vybere a pak jí jde mazat třeba spálený záda od sluníčka nebo nohy. Nikdy mezi nohama nebo na prsou, ale všude jinde!“

„No jo, ale v noci? Při spaní?“

„V tý době spáleniny nejvíc cejtíš, ne?“

„A to si jen tak přijde do chatky a tam ohmatává holky, jo?“

„Maže je. Síla, co? Prý už ho jednou kvůli tomu vyslýchali, jenže nic nedokázali a museli mu místo na táboře vrátit. Pak ho vyhodili kvůli něčemu jinýmu. Tady je prý tři roky a nic se nedělo, až letos a tak si prý bude muset Petrušák vymyslet taky nějaký důvod, aby ho vyrazil. On se to o něm dozvěděl až od jednoho kámoše, ale to už měl Meš smlouvu podepsanou.“

„Fuj, dovedeš si představit, jak tě Meš maže krémem?“

„Teď vůbec!“

„Jo, ony se ty holky i někdy ani nevzbuděj.“

„Tomu nevěřim. To je nějakej blábol, ne?“

„Nebo jim místo cukru dal do čaje uspávadlo!“ prohazuje Rebeka a raději nahazujeme nové téma, protože se vrací Pavlínečka s Viky a nestojíme o to, aby se stresovaly jako včera v noci, kdy nemohly do svých miloučkovaných postýleček a pyžámeček s medvídečkama!

Ach jo. Dějou se tady věci...

Před večeří hlasujeme na žádost Petrušáka o posledním večerním zdejším programu.

„Normálně by se konal poslední táborák na rozloučenou. Jenže vyskytlo se tady dost výjimek, tak uděláme další. Budeme hlasovat. Kdo je pro oheň nebo pro diskotéku. Tak začínáme zvedat ruce...“

A vyhrává diskoška.

Jelikož jsem tu první ráda propásla, tak se celkem těším, protože Michal rozhodně nebude chybět.

Aspoň se nám to odloučení trošku vyrovnává, protože tady žádný zákaz návštěv u stolu kluků ani naopak neplatí. My se tedy snažíme tancovat, hlavně dost pomalu a blízko u sebe. Samozřejmě, že kluci se spíš obětovali kvůli nám, než z vlastního chtění trsat. Odpadávají celkem často a já ani Rebeka se nezlobíme. Naopak máme na holčičí povídání daleko víc čásku. Staly se z nás nerozlučné kamarádky.

„Anni, myslíš, že bych k tobě mohla o prázdninách přijet? Nemyslím na dlouho, třeba na dva tři dny a jasňačka jen když zrovna nepřifrčí Michal. Vzala bych si stan a spala někde kolem domu na trávě.“

„Stan? Na naší trávě?“

„Nějakej problém?“

„S návštěvou vůbec, budu fakticky moc ráda, když přijedeš. Spíš ta tráva mi do plánů nepasuje. Naše louka totiž není vůbec krásnej prostor s lučními bylinkami, hodnými včeličkami co přelétaj z květu na květ a barevnýma motýlkama. U nás si hrajeme na tvrdou romantiku. Slepice, husy, psi, kočky, občas sousedovic poník a tři kozy a další zvířecí klany se tam producírujou a vytváří nám dokonale pohnojený prostor, kde by mohlo růst hodně gigantických plodin, kdyby se někdo odvážil sázet. A odhazujeme jenom v zimě, když napadne dost sněhu.“

„Hele, jsem od koní, mně vůbec nezastrašíš. A dokonce jsem jednou spala u skládky a u hřbitova. Dobrý co?“

„Ono to u nás zase nesmrdí, to néé. Je to přírodní, tak se to vsákne, jen ležet v tom bych nedoporučovala.“

„Tak co navrhuješ? Houpací síť? Mám dvě z Ekvádoru a rozdělím se.“

„Ty bláho, chtěla jsem něco navrhnout, ale lebedit si v síti a koukat na hvězdy, to bych moc ráda. A myslím, že i naši nebudou proti. Nad naším domem je kopec a plno stromů, tak si hned na kraj můžeme natáhnout naše super postýlky a vyzkoušet. Zítra ti nesmím zapomenout dát číslo telefonu a adresu a dohodneme se.“

„Pojedu tedy ještě k babičce a nejspíš s našima někam k vodě na týden, ale jináč nic.“

„Bezva.“

Libuji si, že nic nekončí. Záblesk pokračování je to nejlepší, co si dotud odnáším. S Reby se svíjíme naproti sobě v rychlém rytmu, usmíváme se a ladným vlněním se pokoušíme svádět naše zívající protějšky na židlích se sklenicí coly v ruce. Trumfly bychom i dlouhé hadice anakondského rodu, vytváříme nečekané a nevím, kde se zrovna ve mně ta bezprostřednost bere. Pak je lákáme prstíčky do našeho kruhu smělosti.

Vrtí zamítavě hlavou. V ten okamžik ale zrovna hlásí Maxa, že nás čekají jen tři poslední kousky a končíme. Vstávají a ujímají se našich těl.

Tančíme ploužák na disco kousek. Docela zábava. Skoro vůbec neslyším, protože Michal začíná nezvykle šeptat. Nastavuji mu ucho a posunkuji, aby všechno hlásil přímo do středu sluchových orgánů. Nenechá se přemlouvat. Krásně se poslouchají jeho vtípky a sem tam nesmělá vyznání našemu vztahu.

Slibujeme si pokračování v načatém seznámení, i potom jak to tady zabalíme a odfrčíme...

Bude se mi děsně moc stýskat!

Proč jsme se oba nepřihlásili na celé prázdniny? Brala bych to všema dvaceti!

Já doufám, že k nim nebudu patřit. S Michalem náš slib splníme! Budeme se vídat, jak nejčastěji to půjde. Po jídle nás čeká trochu slavnostní nástup. Dnes se rozdávají různé medaile, diplomy a pochvaly a dozvídáme se hodnocení celo táborové soutěže. Já svoje umístění nějak přeslechla, stejně mi o první místa vůbec nešlo.

Oceňuje se prvních deset lidí obrovským balíčkem s dobrotami, plyšáky a nějakými serepetičkami. Je mezi nimi a Pavlínečka a tak mám za nic radost! Skončila jako čtvrtá a vůbec nesmutní. Ostatně, koho by nechal tak krásný, barevnými mašlemi ovázaný balíček se slzami v očích?

Jakmile máme rozchod, strhne se lavina lovců podpisů. Celé moje ruce jsou posety podpisy kamarádů a malůvkami. Rozhodně se nebudu mýt co nejdéle to půjde! Hlavně Michalovo srdíčko se nesmí nikdy smýt a možná si ho nechám přesně takhle vytetovat, aby nikdy nikam nezmizlo.

Do oběda máme ještě chvilenku času.

Bude se mi stýskat. Nejen po mé lásce Michalovi, ale i po Maxe, co se za nás prala jako lev, po uječené Mikejle, vtipném Vonátovi a dokonce i po té Pavlínečce, co mi tady zdrobnělinami lezla na nervy, ale asi mi to bude dokonce chybět, protože ona je jinak moc hodná.

A nesmím zapomenout na Rebeku. Snad nikdy jsem neměla tak bezva kámošku, co se za mě kdykoliv postaví a můžu se na ni stopro spolehnout. A Viky? I ona. Vždyť já ji převedla přes práh opravdové ženy, čeho se děsně bála...

„Aničko, na...to máš na památku.“

„Pavlínečko, to jsi moc hodná, ale přece jsi to vyhrála...“

„Jenže, já tady jinak nic hezkýho nemám a chtěla bych, abys na mě měla památku.“

„Tak dobře, neodmítnu. Ale co dám já tobě, andílečku s křidýlečkama?“

„Chichichi, nemluv tak srandovně jako já. To můžu jen já. O tobě by si mysleli, žes zešílenkovala.“

„Pardon, krasavice.“

„Tys mi přece namalovala obrázek do památníčku, kočičenku s kočičátkama v dešti.“

„A to ti stačí?“ ptám se a vzpomínám, jak jsem v ten jeden propršený den malovala asi do pěti památníků samý kočky s koťatama pod deštníkem a dala si záležet na hodně kapkách kolem.

„Stačí! Budu si to prohlížet stále dokola.“

Beru si od ní karabinku na tašku a kytkou (kytičenkou). Tak tu si nechám raději v šuplíku u psacího stolu, abych ji někde připnutou na tašce neztratila.

Beru kufr dolů. Jako první mířím z naší chatky k budově a když vidím, že tam už hlídá Lucka, tak běžím ještě pomoct Pavlínce, protože ta drobotinka to sama nezvládne.

Když se vleču s jejím kufrem, jde proti nám Michal.

„Holky, co se s tím vláčíte? Neřek jsem vám včera, že vám s tím pomůžu?“

„Michálku to jsi moc hodňoučký klučínek, ale my jsme silňoučké ženušky. Hlavně Andulečka. Já jí jen ukazuju cestičku.“

„No, tak mi to aspoň dej. Půlka cesty je lepší než nic. A kde máš svůj?“

„Už dole.“

„Dole? Neblázni, ani na poslední laskavost nemám privilegium?“

„No, já zase nechci, abys na mě vzpomínal, jen jaks mi tahal kufr.“

Kroutí nevěřícně hlavou a zdá se mi, že pro něho je ta nálož jako pírko. U budovy už čeká několik lidiček a hodně batohů a jiných zavazadel.

Autobusy mají dorazit za patnáct minut, ale my ještě poobědváme – naposledy a na rozloučenou máme bramborový knedlík s uzeným a zelím.

A pak je tady ten okamžik, na který jsem se snažila nemyslet. Loučení a odjezd.

Michal se na mě dívá trochu smutně. Vím, co by chtěl říct: „Víš, co jsme si včera řekli...žádný dlouhý věty.“

Padáme si do náruče, objímáme a líbáme. Nyní je nám jedno, jestli se to smí nebo ne, už nás stejně nikdo nepotrestá.

„Něco ti stejně Aničko musím říct kromě dohodnutýho „ahoj“.

„Co?“ ptám se zvědavě, protože mi vůbec nevadí, že nedodrží slib a něco mi na cestu řekne.

„Za týden mě čekej. Stavím se u tebe.“

„Opravdu?“

„Na to se spolehni!“

Radostně ho objímám a naposledy líbám. „Tak to se moc těším. Určitě to ani nevydržím.“

„Ale musíš! Jo, a tak si tedy nechám od taťky koupit toho mobila, kterýho už rok odmítám a co mi ho asi desetkrát nabízel. Ten bude zírat, jaká změna nastala...naštěstí tvoje číslo mám.“

„Jasně...tak ahoj.“

„Ahoj, Aničko...“

Nasedá do jiného autobusu. Opírám se o okenní sklo a vlastně ani moc nesmutním. My se ještě uvidíme!

My dva teprve začínáme...