Petra Nachtmanová - autorské stránky

povídka Ryby, raci, dají práci

Ruce zraněné

Ryby splašené

Příště si vem prut, Majku!

Majk si kromě pečení brambor na ohýnku, chtěl vyzkoušet další svůj sen – chytání ryb v říčce do vlastních ruk.

Já si sedla na břeh a dívala se, jak pomalu vešel do proudící vody bos a posunoval se rychlostí šneka. Uprostřed vody se naklonil a křičel:

„Jsou tu! Jsou! Ještě neumřely!“

Ryba mu proplula mezi rozkročenými nohami a mrskla ocasem. Postříkala mu brýle a on nadával, že prd vidí. Přesunul se tedy ke ke mně a podal mi svá skla. Nazpátek do středu vody se už pohyboval jistěji – tempem rychlejšího šneka.

Ve vodě se honily ryby s odpadky a Majk byl ve svém živlu. Šlo o hru a já si připadala jako na loutkovém představení pro děti, kde se loutky vzpíraly a nechtěly hrát. Majk chytil plechovku od piva. Řekl „FUJ“ a hodil ji zpět do vody. Vytáhl drát a mlčky ho hodil zpět.

„Majku, dávej pozor, ať se o něco neřízneš!“

„Neboj,“ ujistil mne, ale i přesto jsem mu navrhla, že přinesu pytel z auta a bude nechtěné úlovky odhazovat tam.

Pytle jsme sebou vždy vozili. Tři. Známí oplývali štědrostí a pokaždé nám něco dávali. Když jsme ukázali připravené velké pytle, dali víc.

Začala týmová práce, odhazoval nepotřebné kousky na břeh a já je ukládala do pytle ( přispěchala jsem na pomoc, protože tvrdil, že sám to nezvládne). Když už loví ryby tak užitečně! A lovil dál. Další plechovku, kus prkna s hřebíky, plastickou hmotu modré barvy z neznámého objektu. Rybu. Malou a mrskající se. Vyklouzla. Dvě plechovky od coca-coly. Kus nástěnky bez fotek atd. A zase jedna ryba.

„Mám jí! Mám!“ křičel radostně a zvedl si k hlavě velkou živou rybu „Vyfoť mě s ní! Vyfoť!“

Upustila jsem pytel a letěla do baťohu pro foťák, vytáhla ho. Cvak. Červené oči. Majka oslnil blesk, pleskla ho ryba ocasem do nosu a očí a on ji upustil.

„Sbírej, sbírej, ať naplníme pytel,“ povzbuzovala jsem ho a on vyhodil na břeh další várku. Stěžoval si, že už nic neplave a udělal krok. Dva. Tři. Tři a půl. Plác! A ležel v říčce. Vylezl promáčený na břeh a začal se litovat.

„Mám špatný den. Lovecký nezdar!“

„Nazdar!“ odpověděla jsem pohotově a pozorně si prohlížela jeho pořezané ruce, z vlasů visela vodní rostlina a zakrývala obličej. „Chudáčku, Majku!“ pověděla jsem mu na povzbuzení, dala mu pusu a stáhla z něho rostlinu a mokré šatstvo.

Kdyby tak měl špatný jen dnešní den!

Před několika lety jsme se procházeli u čisté lesní tůňky. Uviděl ráčky. Chvíli je pozoroval a spřátelil se s nimi. Splynul s jejich prostředím. Položil se na břicho, ruce položil na okraj tůně a pil vodu. Stal se součástí přírody, říkal. Byl jí tak blízko, že ho jeden klepetáč chytil za prsty a Majk vyskočil a mával rukou. Chudák klepetáček upadl do neznáma a Majk zapomněl na lesní studánku. Ale měl štěstí, kdyby ho ráček chytil za pusu měl by z ní dětský hrnek s dírkami.

„Majku, nezoufej! Naplnil jsi pytel odpadky! Musíme ho vyprázdnit! Jsi člověk přírody…“

Majk se usmál a cítil se z mé pochvaly přešťastně. Muži jsou jako děti, když se chválí, začnou vymýšlet hned další věci k uspokojení jejich obdivovatelů.

Majk mě položil vedle pytle s odpadky. Začal mě svlékat a líbat. To se mu často nestává, tvářila jsem se blaženě! Jenže se zarazil uprostřed svlékacího procesu při zemi a upřeně pozoroval jedno místo v říčce.

„Copak, uhranula tě říční panna?“

„Kde jsou brýle?“ ptal se tiše a já mu je podala z trávy, kde seděly na ručníku. Nasadil si je a vyjekl: „Hurá! Je to ryba, je!“

Vymrštil se a vběhnul rychle do vody, jakoby zapomněl, že dodržuje šnečí pravidla a přinesl ji – rybu zašprajcnutou v rezavé rouře schovávající se pod břehem. Majk nevěděl jaký je to druh ryby. Já tipovala rybu obecnou. Daleko důležitější bylo, že jsme ji zachránili a vysoukali z trubky a protože smutně koukala, hodili jsme ji k odpadkům. Ne v pytli, ale k plovoucím.

Škoda, že moje přání rybka překazila – milovat se u řeky v zákoutí pytle s odpadky a uvězněné ryby, ale já jí odpustila…