Petra Nachtmanová - autorské stránky

Zoologičtí žrouti

18. března 2013 11:42:00

Zoologičtí žrouti

„Jen neváhejte a navštivte zoo v našem městě, na neděli je pro vás a pro vaše děti připraven bohatý program!“

Uposlechla jsem reklamu v místním rozhlase a vydala se na slunečný výlet. Jelikož děti škodily na letním táboře, přizvala jsem si kamarádskou pomoc sousedky Lenky tč. též osamocené od dětských povinností ( její děti pomáhaly lesům vyrůst – sázely stromky).

Po funícím výšlapu vzhůru nás čekal první příjemný zvířecí zážitek – každému návštěvníkovi darovali u zmrzlinového pultu mraženou tyčinku s opicí nebo medvědem. Spokojeně jsme lízaly a jakmile odhodily do koše u želv obaly, vrhly se na opravdové zvířecí poznávání.

U prvního výběhu jsme se pokochaly počítáním kachen a hus, u druhého pohladily dřevo, o které si brousila drápy divoká kočka a potom se zastavily u houpaček a sportovního pískoviště.

„Zkusíš to?“ ptala se unešeně Lenka, když pozorovala jednu rodinku, jak si měří kdo dál doskočí.

„Já? Ses zbláznila? Jsem ráda, že stojím.“

„Já jo.“

Lenka pokrčila nohy, rozkývala paže, aby získala ten správný švih a hup, rup! Chytla jsem se za ruku a třela předloktí.

„Hele, nech si ty teroristický útoky, užíváme si zvěře.“

Lenka nevnímala a okukovala jen své škody, ono se dá říct, že trefa jejího knoflíku od kraťas do ruky, byla ta nejmenší úhona. Zápasila s poklopcem a za chvíli šťastně odfuněla úlevou!

„Mám to, zip jsem spravila!“

Zip naštěstí držel a navíc si vytáhla tričko z kalhot, aby překryla poškozené místo a případně ještě včas zabránila skandálu, kdyby se začal zip rozjíždět. Vypouštěly jsme opět úsměvy a vydaly se do ptačího ráje. Exotické ptactvo řvalo a my se rozhodly, pro navázání známosti. Lenka hvízdla dvakrát a já třikrát. Něco mi přistálo na hlavě. Stála jsem přimražená a ptala se co to je za druh.

„Holub.“

„Holub? Tady? Nespletla ses, není to papoušek?“

„Ne!“ odpověděla rázně Lenka a divně se na mě dívala.

„Nesahejte na něho, sleze sám,“ křičí pán, který zde vykrmuje.

Stojím tedy v pozoru, nehýbu se a po deseti minutách mě to nebaví, protože hřivnáč vrká a čistí si peří a zobe mi něco z hlavy.

„Jak dlouho ještě?“

„Až se pokochá vaším účesem.“

Naštvaně odporuji. „Heleďte nemám čas tady očumovat s holubem na hlavě, prostě ho vyplaším a uletí.“

„Nesahejte na něho, dostanete ptačí dřipku.“

„Dřipku? Co to je? Snad chřipku, ne? Fůůůůj, sundejte mi ho.“

„Už letí, leknul se, že ho chcete poslat na výzkum.“

Bože! Nic už s tímhle týpkem neprobíráme a mizíme z ptačího vězení. Pošahanej chlap a holub! Špatná dvojka pro nedělní klid.

„Hnědý kozičky, černý kůzlátka, jéééé, pojď je nakrmit,“ veselí se Lenka a stoupá si do řady na krmení. Systém spočívá v tom, že se do zásobovaného přístroje hodí pětikačka a vypadne hrst zrní, kterou obšťastníme kozy. Lenka leze do ohrádky jako první, hodí minci dovnitř a nic. Buší a buší a ranami rozmečí kůzle za druhým plotem, to přivolává dva dospělé rodiče. Ti si klidně otevírají branku a stojí úplně těsně u Lenky mlátící do přístroje.

„Pozor, kozy!“ upozorňuji ji ve chvíli, kdy jí jedna koza očuchává zadnici. Lenka neječí, nevyvolává paniku a ani se nesnaží dostat něco z přístroje. Kozel ji odstrkuje napravo, zvedá se na zadní a tluče přední nohou do zrní, taky mu nic nevypadává. Lenka stojí uvězněná a mračí se.

„Co mám dělat?“ ptá se a já krčím rameny, pak radím.

„Obejdi je.“

V tu chvíli ji ale malé kůzlátko zamečí za zády a ona se strašně lekne, až se otočí a padne na plný a zaseknutý přidělovač chuťovek. Ten se pod její tíhou spraví a začne chrlit nevydané příděly. Po Lence utíkají zlatá zrnka a kozí párek se předhání, kdo dřív. Koza je chytrá, vleze hlavou do hlavního rozdavače, ale kozel se mačká na Lenčiny kraťasy a ty padají. Lenka nekřičí, nehysterčí a ani se nedožaduje pomoci. Její oči mají podivný výraz, když rup, rup! Zip se úplně rozjel a kozel jí snadno svléká! Zachraňuje, co se dá, jenže marně. Přicházející lidi se pohihňávají a nikdo nepomáhá. Trkne mne myšlenka, vzdávám se pasivního civění a trhám kus větvičky ze stromu.

„Kšá, jedeš potvoro!“ ubližuji kozímu párku několika proutkovými šlehy přes zadnici, mažou na svoje a Lenka si natahuje kraťasy od kolen na původní místo. Stydí se, ale nemá proč! I polonahá může reprezentovat maminy na soutěži krásy.

„Chceš vidět ještě nějaký zvířata?“ ptám se na cestě u veverek.

„Koupím si pexeso a plakát.“

„Fajn, já taky.“

Domů se nám šlo rychle, Lenka si sepnula kalhoty ozdobným špendlíkem s hrochem a žábou a já si nasadila na hlavy kšiltovku s papouškem u moře. Ještě že holub není slepice a nevytlačuje na hlavách vejce, to bych se snad i v tom dnešním parnu usmažila….


přečteno: 7374x   komentářů: 0
 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 13. 1. 2020