Petra Nachtmanová - autorské stránky

UKÁZKA 1:

„Nazdar zlato! Platí pořád ještě tvůj zájem o ten nábytek, jako mám já?“

„Cože?“

„Ná-by-tek,“ slabikovala jsem.

„Já tě slyším, ale nevím, proč se ptáš. Jasně, že jo, ale musím počkat, až došetřím. Ten tvůj provensálsko-mexicko-country styl nepatří zrovna k nejlevnějším.“

„Až na pár mých zamilovaných kousků ti to všechno nechám a na ceně se určitě dohodneme.“

Chvíli trvalo, než promluvila.

„Rozhodla ses vydat na cestu kolem světa?“

„Ne. Kromě padáka z práce jsem dostala i padáka z bytu. Uvažuju o koupi stanu a tam si vystačím s karimatkou.“

Karla mlčela tak dlouho, až jsem ji začala podezírat, že listuje v seznamu a hledá číslo do blázince.

„Můžeš mi říct, co se děje?“ pravila vážně, když našla ztracenou řeč.

Povyprávěla jsem jí, jak se mým životem prohnala vichřice.

„Změna je život, ucho si kvůli tomu neukroutím. Takže se tě ptám, jestli chceš ten nábytek, protože ho budu dávat pryč.“

„Ty jsi zešílela!“

„Ještě ne,“ ujistila jsem ji, „jen se tomu úspěšně blížím.“

UKÁZKA 2:

Samotná památka mě nadchla, navíc mi nabídla jako na dlani krásu Lužických hor, pohled na nedalekou protilehlou rozhlednu Na Stráži i do malebného údolí s městečkem Sloup. Když jsem chtěla zamířit k východu, díky mému orientačnímu nesmyslu jsem navzdory plánku nemohla nalézt cestu z hradu ven. Nezbylo, než nehledět na trapnost okamžiku a pokorně se otázat na cestu dvojice turistů, kterou jsem během chvíle potkala už potřetí. Pán pravil, že také tak zcela přesně neví, kudy ven a s nadějí v oku pohlédl na Emu: „Je to sice minipes, ale východ určitě vyčenichá.“

„Jen pokud cesta bude lemovaná špekáčky,“ musela jsem ho zklamat.

„Tak to má smůlu. Protože já mám hroznej hlad, v kapse sirky a jen kousek odtud leží pěkně vyschlá líska,“ bodře se zasmál.

„Jene, ovládej se,“ loupla po něm očima partnerka, „být to větší plemeno, ani bych se nedivila, kdyby paní dala povel ´trhej´.“

Byla jsem ráda, že jsem narazila na humorem obdařené výletníky, a když jsme se konečně zdárně vymotali ven, dali jsme si společně na parkovišti u stánku opečenou klobásu. Sotva jsem ji dojedla, zazvonil mi mobil.

„Nazdárek Jasmíno, jak jde život?“

Pořád říkám, že nic není náhoda. Byl to totiž kamarád Pepa, žijící v nedalekém Novém Boru.

„Neuvěříš, kde zrovna jsem,“ podnítila jsem jeho zvědavost.

„Zkusím hádat. Stojíš frontu na pánský striptýz?“

„Zrovna dojídám klobásu pod hradem ve Sloupu.“

„To jsi za rohem! Stavíš se? Dnes se můžu utrhnout z práce a rád tě uvidím.“

„Dnes ne, Pepi, naplánovala jsem si výlet na Marjánku.“

„No to mi ani neříkej. Jedeš sama?“

„S Emou.“

„A mohl bych jet s vámi? Skočím na kolo a do půl hoďky jsem doma. Když tak chvilku počkej před barákem.“

Potěšil mě. Ačkoliv mi nevadí brouzdat světem sama, vždycky je lepší, když se mám s kým o zážitek podělit. Pepa, jakožto zapálený turista a milovník přírody, byl to nejlepší, co mě v tu chvíli mohlo potkat. Cestou jsem mu chtěla koupit nějakou pozornost, nejlépe v podobě ohnivé vody, ale nebyla jsem s Emou vpuštěna do obchodu. Pán „ostraha“ u vchodu ji nevraživě propíchl pohledem a palcem ukázal na nápis, že psi mají z důvodu možnosti druhotné kontaminace potravin dle nařízení EÚ vstup zakázán. Uvnitř právě vykašlával plíce do regálu s houskami umouněný bezdomovec, Usoudila jsem, že unie je vůči psům ohleduplná a dbá na jejich zdraví. Když Pepa dorazil ke svému domku, nedostal lahev, pouze příslib pozvání na pivo.

UKÁZKA 3:

Hedina slova o nesnadné dohledatelnosti jejího obydlí nelhala. Zabloudila jsem čtyřikrát. Nakonec jsem za posledními domy a cedulí označující konec města objevila obrovskou louku, na které se v dáli nedaleko lesa krčilo malé stavení. Od silnice k němu mířila zašlá dřevěná cedule s nápisem „U nás.“ Kdybych nevěděla, že tam žije Heda, předpokládala bych, že se jedná o trpasličí chýši. Příjezdová cesta neexistovala, byl to tankodrom. Tlumiče Piškota sprostě nadávaly a Emě lezly oči z důlků ještě víc než obvykle. Dokodrcala jsem se k výběhu kousek před příbytkem, kde se popásali koně a věnovali se odhánění much, které na ně dorážely. Byl teplý podzimní den a mouchy se snažily urvat, co se ještě dá. Z orezlé cisterny v pravidelných intervalech dopadaly na zem kapky vody a utvářející se louži s pokvokáváním obcházely slepice. Modrý koráb, zaparkovaný před ohradou prozrazoval, že Soňa dorazila dřív než já. Cestička od výběhu byla lemovaná keři a trsy vysokých fialových květin. Příbytek, ke kterému byla jak vlaštovčí hnízdo přilepená stáj, mi nápadně připomínal srub strýce Cyrila, jenž si za svých mladých let postavil u Berounky. Srub se nařízené demolici vyhnul jen proto, že se úředníci pod vlivem nadměrné konzumace domácí slivovice nechali přesvědčit, že se jedná o nepovedený krmelec. Zaparkovala jsem a vešla dovnitř.

„Zouvat se nemusíš,“ uslyšela jsem Hedu dřív, než jsem ji spatřila. To by mě ale stejně ani nenapadlo, neboť hned v maličké předsíňce jsem zakopla o slepici sedící ve slaměné ošatce a rozšlápla čerstvě snesené vejce. Ema byla u vytržení a podle zvyku všech čivav se z toho rozčileně třásla. Vstoupila jsem do nevelké místnosti s nízkým stropem. Když se člověk dokázal oprostit od takových podivností, jako je balík slámy za dveřmi či koňské sedlo na staré oprýskané stoličce, místnost byla překvapivě útulná