Petra Nachtmanová - autorské stránky

Ukázka 1:

Ohlédla se. Postávala kousek před ohradou a naposledy se dívala na pět koní. Nezvládala se o ně postarat jako nejhodnější milovník koní Pavel Přeslička. Táhlo mu na osmdesát a vypadal vždy tak plný energie, nadšení a sil. Minulý týden ho nepříjemně překvapila mrtvice. Jeho vnučka Sandra Martě oznámila, že jí je to moc líto, ale k téhle práci u koní se již nevrátí. Zatím zůstával v nemocnici. Šla by ho navštívit, kdyby jí nebránila představa, že ji špitál pohltí a odmítne pustit bez milionů vyšetření, i když se cítila zdravá.

„Ještě se s nimi loučím pohledem.“

„Kdykoliv se ti po nich zasteskne, přijeď. Padesát kilometrů není zase taková dálka.“

„Vím, děkuji.“

Ilči, Blesk, Annie, Beruška a Handy. Pět koňských přátel, o které se starali od hříbátek. Proč se jich vzdávala? Omlouvala sama sebe, že jde jen o určitý čas, než dá zase farmu do pořádku. Za poslední rok jezdila na koních jen třikrát. Pokaždé se vracela zkroušená a uslzená.

Tolik vzpomínek na společné vyjížďky s Denisem a Ivankou! Dosud nezvládala jezdit na koni se stejným nadšením jako kdysi.

Již večer se s koňmi pořádně rozloučila. Hladila je, hřebelcovala, objímala a slibovala, že si je zase vezme zpět, aby jí zatím odpustili, když sílu sbírá tak pomalu.

Václav se nabídl, že si je vezme do svých luxusních stájí. Pořádal placené vyjížďky s ohromným úspěchem. Zájemců stále přibývalo. Ostatně nikdy by se nezabýval ničím, co mu nepřinese finanční zisk, nebo jiný prospěch.

Marta si dobře promýšlela jeho nabídku. Stále slyšela mužovo varování: „Dávej si na něho pozor!“ Probrala všechna pro a proti. Nenašla nic, čím by jí uškodil. Snad se změnil trošku k lepšímu.

 

 

UKázka 2:

„Byl horký letní den a celý svět se smál. Celý svět se smál, celý svět se smál, jak sis na playboye dnes i včera hrál...!“

„Aneto, nezpívej ty vymyšlený pitominy, buď tak hodná!“

Vyfásnout v sedmnácti o pět let mladší nevlastní sestru mu dalo fakt zabrat. Do všeho se montovala, vyzvídala, pérovala ho, nadávala, vytáčela, dirigovala, ničila. Na druhou stranu se lísala, prosila, děkovala mu, plnila dané sliby, chránila ho a vytáhla ho z té zatracené šlamastyky.

Díky ní se úplně nezhroutil, ale začal zase normálně žít. Sice s občasnými pády a mizernými přestávkami, avšak s chutí zvládat další překážky, které mu budoucí dny a noci připravily.

Dnes Dušanův věk hlásil pětadvacítku a Aneta nedávno oslavila dvacet let. Jako opožděný přídavek k dárku slíbil, jak ji vytáhne na diskotéku, kde vře báječná atmosféra. Jak jí zde najde skvělého kluka do nepohody, a ne žádného exota, na jaké narážela neustále a tvrdila, že normální chlapi na diskotékách vymřeli a jinde neumí hledat.

„Tak nějaký místo na seznámení se snad najde.“

„Kde? V práci? Na lavičce v parku při krmení holubů? Stylovější by bylo si ho vyčíhnout, když sbírá hovna po svým psovi na procházce.“

„Jsi blbá.“

„Náhodou spíš přechytralá, kluci nesnášejí inteligentní holky.“

„To jsi četla v nějakým módním časáku, jo?“

„Zažila v praxi.“

„No jo, za tvůj děsně dlouhý život.“

„Některý situace holku poznamenají na dlouhou dobu. Vždyť jsem ti vyprávěla detaily.“

Ano. Znal její podrobné líčení nedávného úletu nazpaměť.

 

 

Ukázka 3:

Přelezl dva řádky zarostlé vysokým plevelem a usadil se u jedné z rostlin, kde se urodilo nejméně deset okurek. Kocovina zapadla k nedůležitým věcem. Jiné by pouhý pohled dodělal, ale jeho napravil! Utrhl první kousek, otřel si ho o triko a zakousl se. Nenasytně se ládoval a mlaskal slastí. Sám uprostřed okurkového pole. Sen nad sny! Ne, Anetě nevynadá, odpouští jí, připravila mu nezapomenutelný zážitek. Rozvázal si košili upevněnou kolem pasu. Naplní ji několika kousky na cestu. Nikoho široko daleko nespatřil, dokonce ani potulující se psy nebo kočky.

Klekl si, dal se do trhání a odhadoval si nasyslit deset kusů darů země. Část spořádá po cestě domů, zbytek zpracuje později. V zápalu nezaregistroval parkující vozidlo opodál.

Zrovna se skláněl pro další okurku, když ucítil na krku přiloženou pušku.

„Ani se nehni, mizero zlodějskej!“

Zkoprněl. Nic mu nedokázalo nahnat tolik strachu jako puška připravená ke střelbě. Žena mluvila rázným hlasem. Sice viděl jen špičky jejích bot, ale dovedla si sjednat pořádek. Kdyby se nezdržoval a rovnou se odebral cestou mezi poli, zachránil by si čest i život. Kecá! Copak se vyskytoval uprostřed bitevního mumraje? Vydýchal prvotní zděšení a doufal v domluvu po dobrém.

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem.“

„Ale chtěl!“

„Dobře, přiznávám se. Prosím, hlavně nestřílejte.“

„Proč ne?“

„Určitě jste křehká žena, zabití vás poznamená.“