Petra Nachtmanová - autorské stránky

Nejsme plátci DPH            Nejste přihlášeni

AKCE
Petra Nachtmanová
Zaťukej mi na srdce
rok vydání: 2016

Kniha Zaťukej mi na srdce
Původní cena: 219,- Kč
Cena: 60,- Kč

Věra Kyselková se snaží o nalezení ženicha pro svou dceru a otce pro vnučku. Nejde o snadný čin, protože žádný vytipovaný muž nepostoupí ani do chodby za hlavními domovními dveřmi. Dcera Ida si naštěstí poradí dřív, než se její matka stačí rozkoukat. Klidně se zamiluje a není sama, kdo se v jejich rodině rozhodne upláchnout na křídlech nové lásky. Do celého láskového kolotoče se pletou šílené pokyny od ředitele banky Jožina. Věra společně s kamarádkou Inkou pracují v bance nespočetně let. A na začátku 21. století je nutí k velkým změnám podle nároků moderní doby. Musí si poradit s novými technologiemi, nudným školením i se změnou sídla jejich pobočky. Odporují, mračí se, ale nakonec plní každý příkaz z vyšších míst - při nezvládnutí totiž riskují odchod rovnou mezi nezaměstnané vysloužilce...

Ukázka 1:

Neuváženě ji nechala mimo dohled. Nezazlívá jí to. Je to chytrá holka. Ví, že pokyny starších se mají hned nejen poslouchat, ale zároveň i vykonávat.

Hodila si kabelku přes krk, oblékla si bundu, očistila boty o rohožku a vydala se po silnici domů. Aspoň že ji obuli!

Procházka byla velmi příjemná. Zima praštěla, sníh zlehka poletoval, ale nedržel se, jen se rozplýval v břečku. Začala přemýšlet, jak se těší na Vánoce a na štědrovečerní pohádku. Dnes to mělo tu samou atmosféru. Prostě si chodila a svět byl moc krásný.

Když jí začalo připadat, že jde moc dlouho, zastavila se a rozhlížela se po okolí.

„Jéžišmarjáááá!“ zaklela do ticha a prázdnoty.

Ne, tady to neznala. Změnila směr a vydala se ulicí nahoru. Došla na okraj města, ale nezastavila se a šla dál po silnici mezi poli.

No a tam se to stalo. Uklouzla a svezla se do břečky. V břečce se uvelebila a tvrdě usnula.

„Haló, paní, proberte se!“

Zamžourala očima a dala si ruku přes čelo. Nad ní blikalo světlo a policista si právě ukrýval služební zbraň.

„Dobrý den, pane ředit… Ehm. Je mi dost zima.“

Chtěla říct řediteli, ale najednou si nevzpomínala, kdo to vlastně ředitel je.

„Pamatujete si na pachatele, který vám to udělal?“

„Co?“

„No tohle,“ ukázal na ni a když se prohlédla a nic zvláštního nezpozorovala, zopakoval otázku.

„Pamatujete si pachatele, který vám to udělal? Kdo vás sem strčil a zřídil? Stačí přibližný popis.“

Ukázala na něho.

„Jo, byl jste to vy!“

Ušklíbl se a křičel na kolegu na silnici.

„Nepamatuje si ho!“

„Ukradli vám něco? Ublížili vám? Zavoláme sanitku, ukažte se mi.“ Podal jí ruku a děsně ji prosvítil baterkou.

„Néé, nesviťte! Sanitku nechci. Upadla jsem sama. Víc si nepamatuju.“

„Je vožralá, nevidíš?“ rozumoval kolega ze břehu. „ Zvedni ji a posaď do fára. Vodvezeme ji.“

„Kam mě povezete?“ strachovala se oprávněně, protože byla úplně mimo tento svět a možná by odpřisáhla, že zabloudila mezi mimozemšťany.

„Vezmeme vás domů. Nevypadáte jako denní spotřebitel. Kam to bude?“

Zamyslela se a nejprve se nechala vyvést z bahna k autu. Opřela se o kapotu a tam se lítostivě rozbrečela.

„Já nevím kam! Nevím! Ztratila jsem se.“

„No tak nebrečte, nebude to tak zlý. Odvezeme vás na stanici. Dáte si kafčo a vzpomínky se dostaví.“

Souhlasila a nechala se unést.

Na stanici místo popíjení kafe usnula a děsně chrápala. Museli ji přemístit, aby je nerušila v noční službě totálního klidu.

Ráno ji posadili ke studenému kafi a znovu se neodbytně ptali.

„Kdo tedy jste? Jak se jmenujete? Vzpomínáte si? Nemáte u sebe žádný doklady. Styďte se!“

Styděla se, že se opila do neznámého tvaru a nikdo nebyl schopný ji identifikovat. Říkali, že kdyby nevypadala slušně, odvezli by ji na záchytku.

Byli hodní. Nechali ji v jedné kanceláři na nafukovacím lehátku, které propíchla ulamujícím se nehtem.

„No tak, kdo jste?“ ptal se znovu nervózně mladší vykonavatel.

„Kdo jsem? Kdo jsem?“ opakovala nahlas, aby se paměť vzpamatovala.

„Pátrejte v paměti ženská, nebo půjdete do blázince.“

Vyhlásila celotělové pátrání a řídícím centrem se stala paměť. Vzpomněla si na rozbitý buben, na plešku ředitele a na cinkající skleničky. Policisté si začali šeptat, že se nevyhne blázinci. Prý je na to zralá a nechybí už ani krok. Nemohla jít do cvokárny. Někde ji hodně potřebovali. Ale kde? Zařvala jako lev, až se oba napřímili a začali sahat po pistolích.

„Jsem!“

V paměti se jí promítl obraz s krabicí se známým heslem.

„Opravdu jsem! Jsem vaše banka pro život!“ vykřikla šťastně a zatleskala si.

„Banka?“ divil se mladší.

„Hele, jo to je možný. Včera jedna banka něco oslavovala v kulturáku. Byl tam velkej rachot. Z vedení přišel příkaz nezasahovat v žádným případě.“

„Porušili jste rozkaz, zasáhli jste mě!“ ozvala se čile, protože byla zvyklá diskutovat.

Dál se na nic neptali. Tohle jim ke štěstí stačilo. Posadili ji do auta a jeli.

 

 

Ukázka 2:

„Udělali to schválně,“ postěžovala si Inka.

„Co?“

„No tu angličtinu v písničkách. Říkaj tomu oslava, ale chtěj, abysme se to naučily taky. V dnešní době je člověk bez jazyků second hand.“

„Holka, já tě vůbec nechápu, proč sekáč? Jo, už mi to skříplo,“ povzdechla si.

„Haj, Věra, hau vár jů?“ chopila se příležitosti Světlana.

„Mi neřikej, že už se učíš. Zrovna ty.“

„Učím, zpátky ni krok! Jenže jsem furt u první lekce.“

Světlana byla případ správné přeměny. Donedávna hlásala, že se Sovětským svazem na věčné časy. Nosila jim dorty s červenými vlaječkami a místo kosou sekala opravdickým srpem a u louky si nechávala i kladivo, kdyby prý potřebovala zatlouct nějaký krtinec. Na návštěvy chodila s rusko-českým slovníkem a biflovala, osvěžovala paměť a otravovala přehnaně výbornou výslovností.

S pádem jedné velké mocnosti přesídlila do druhé.

„Proč se máme učit zrovna my?“ divila se Věra oprávněně.

„Jo, proč my, když dosluhujeme?“

„Dosluhujeme neříkej moc nahlas, Inko. Nebo to tu těch minimálně pět let nepřežijem.“

„Věruš, ty víš, jak to myslím.“

„Já jo, ale oni ne.“

„Chlapi jsou natvrdlý vejce,“ vložila se do hovoru Iva z účtárny.

„Jo, a dělaj ze sebe kdo ví co, i když nemají proč. Zrovna na konci léta jsem zahlídla myš, jak si k nám leze oknem do pokoje. Můj starej ji nechytnul za ocas, ale musel jít pro lopatu a tlouct do ní. Viděly jste to, ženský, někdy? Tak krutě zabíjet malý nevinný myšky?“

Souhlasně přikyvovaly.

 

 

Ukázka 3:

„Holky, budeme pokračovat? Nebo se chcete vybavovat?“

„Néé, žádný vybavování. Pozvi do kruhu dalšího úderníka,“ zapištěla Inka a radovala se z čísel ze sportky, na které se hned při prvním aktivistovi pod víčkem zeptala a vše si řádně zapsala.

Následovalo vyvolávání dalších duší. Ovšem smích je pomalu přecházel. Filipa se ptala na jejich osudy a ty by předčily všechny krvavé krimi série amerických filmových společností. Všechny duše buď samy zabíjely, nebo byly zabity či nějak nenormálně přišly o život. Až konečně poslední pokus dopadl celkem ušlechtile. Šlo o prý dost pěkného kluka, kterému žádná žena nemohla odolat.

„A tak to by chtělo důkaz. Co kdyby ses mi objevil ve snu?“ ptala se Věra zcela vážně a duch jí odpověděl, že se jí skutečně ve snu objeví, aby se těšila.

Inka vyjekla, vyklepala ducha, otevřela rychle okno, udělala několikrát kšá kšá do vzduchu a tím ukončila veškeré vyzvídání z onoho světa.

„Věruš, ty ses zbláznila? On se ti objeví ve snu a ty dostaneš infarkt.“

„Proč bych dostala z hezkýho chlapa infarkt?“

„No ale co když kecal a je to zrůda nad zrůdy?“

„Hele, já viděla už dost ošklivých věcí, víc si snad ani nedokážu představit.“

„Ty ne, ale oni jo. Půjdou na tebe oklikou.“

„Proč? Já po něm nic nechtěla, jen ho vidět.“

„On už stejně ulítnul,“ povzdechla si Filipa, zívla a kroužek se pro ospalost rozpustil. „Ten už se nikam do snů nepohrne. Volnost je volnost!“

Filipa se odebrala do svého pokladem ověnčeného domu. Maňaska k Marušce, kterou dostal za úkol okukovat Milan. Ten ale ležel dole na gauči, kde měla spát ona, a chrápal tak strašně, že by ho neprobudil ani požární poplach. Maňaska jí brzy poslala znamení o vnučce – spokojeně spinkala a ze spaní se usmívala.

 

 

Ukázka 4:

Na nádraží čekala Inka a cpala se tvarohovým pirohem. V ruce držela ještě sáček s dalšími jídelními zásobami. Čerstvě koupenými.

„Taky ti je tak blbě?“ ptala se s poloplnou pusou.

„Jo, ani nepovídej,“ mávla na ni rukou.

„Už abysme to zvládly a jely zase domů. Nechceš piroh?“ Zvedla sáček s třemi dalšími kousky a Věře zase poskočil žaludek.

„Ne, fuj, ani mi to neukazuj!“

Každá měla jinou reakci na stres. Věra nemohla pozřít ani sousto a naopak Inka se musela přecpávat. Nevýhodou bylo, že Věra Inku nechutenstvím nedráždila, zato ona ji přílišnou chutí děsně mučila. Musela se dívat jen tak do kolejí pro odreagování.

Správný vlak našly bez problémů. Inka byla znalec. Jezdila každý víkend vlakem za mamkou. Zasedly do první třídy a odložily si tašky nahoru. Šlo o tašky s náplní na celý měsíc, ne na tři dny.

„Škoda, že nás nejede víc najednou. Byla by sranda.“

„Však my přežijeme. Líp hned první než až někdy mezi posledními. Ivana naschvál onemocněla. Pojede sama v dalším termínu. Nezávidím jí. No a uklízečka Vovsová dala radši výpověď. Prý z ní nikde nebudou dělat blbce.“

„Hmm. Školení rozložili na měsíční termíny, aby se vystřídala celá země a využila výhod nového školicího zařízení. Jen témata kurzů se budou lišit. To víš, pro nás skoro vysloužilce dají asi nějaké základní znalosti. A Ivaně nezávidím.“

„Základ nebo pokročilý, stejně nás vyrazí, kdy budou chtít.“

Uvelebily se naproti sobě do sedaček a vlak se rozjel. Při pohybu Inka zaregistrovala zvláštní vůni.

„Sis kvůli tomu koupila nový parfém, jo?“

„Nový?“

Věra se v duchu zarděla. Přičichla si k sobě a trochu se začervenala. Ráno se zapomněla navonět, jak jí bylo zle. Bohužel, ani sprchový gel Bublana nepředčil medvědí dávky osvěžovače.

„Ne, to je starej. Ležel roky zapomenutý ve skříňce koupelny. Náhodou jsem ho našla a vyzkoušela. Voní blbě?“

„Ne, voní hezky. Připomíná mi lesní vůni, maliny, ostružiny…“

„Spíš smrčky, prostě jehličí. Původně byl fialkový, ale z dlouhého uložení mu naskákaly bodliny.“

Napadlo ji ještě, zda nemohla cítit houby. Zatuchlé houbové hnízdo. Přerušila rozjímání nad lesní přírodou a pořádně si prohlížela kamarádku.

Ince se zvedl žaludek.

„Tedy, mně je fakt blbě. Člověk by řekl, že mu oblíbený jídlo zahladí stres, a ono nic. Možná jsem si měla koupit větší zásoby.“

„Běž se vyzvracet, uleví se ti.“

„Ne, já nikdy nezvracím. To by byla škoda, ne?“

„To jo. Kolik jsi jich snědla?“ Mrkla na igeliťák se zbylým pečivem.

„Pirohů?“ Mávla rukou. „Jenom dva, ale doma jsem snědla dva chleby s paštikou, velkou čokoládovou tyčinku, tři cucavý bonbóny a koblihu od včera.“

„Jaks to prosím tě stihla?“

„Tak… trhavě jako šelma.“

„Ty teda jedeš.“

nakladatel: Taťána Kubátová
počet stran: 192
ISBN: 978-80-87805-22-0
druh zboží: kniha
žánr: společenský román
na skladě: dostatečná zásoba

Autorský e-shop

  • MOŽNOST ZÍSKÁNÍ ZBOŽÍ ZA PRÉMIOVOU CENU
  • Knížky Petry Nachtmanové dostanete s podpisem autorky. Při platbě předem je možné požádat autorku o osobní věnování. Text věnování napište do formuláře pro vzkaz, který Vám bude nabídnut při ukončování objednávky. Autorka si vyhrazuje právo dle potřeby text upravit.
  • Zboží bude odesláno do 5 pracovních dní od data objednání, při platbě předem od data příchodu platby na účet.
  • Pokud si s knihou v předprodeji objednáte i knihu, která je skladem, balíček vám bude odeslán až po vydání knihy v předprodeji.
  • Ceny dopravy se zobrazí kliknutím na tento řádek.
  • Pokud neobjednáváte pro knihovnu, nevolte způsob platby "na fakturu", jinak nebude objednávka vyřízena.
  • Jestliže uvedete neexistující nebo nefunkční e-mailovou adresu, objednávka nebude vyřízena.
  • Zboží běžně zasíláme jen v rámci České republiky. O jiné možnosti je třeba se dohodnout individuálně.

Upozornění pro knihovny

Obchod umožňuje nákup i knihovnám, které chtějí platbu fakturou.

 
Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 11. 1. 2022