Právo první noci čeká na Červeném dvoře každou nevěstu. Hodlá ho uplatňovat nový pán, který nastoupil po smrti bývalých majitelů. Hořkou rozlučku s panenstvím nesou dívky rozdílně. Některá se s osudem smíří, jiná volí tragický konec. Příběh je inspirován pověstí „Nevěstina louka“ z Českokamenicka.

Ukázka:

Dívčí rojení, červen 1510

Magda připravila na stůl večeři. Polévku a ošatku s chlebem. Přistrčila svému muži hlubokou dřevěnou misku a nalila mu porci. Čekala zakřičení: „Dost!“ Miska by se s další naběračkou stala přeplněnou, on ji jen mlčky podržel ruku, a tímto gestem naznačil, aby se starala jinde.

Tichá domácnost se u nich najednou stala denním rituálem. Pokud mluvili, šlo o nejnutnější případy. Naposledy se na sebe pořádně rozkřičeli v únoru, pár hodin po návratu z noci hrůzy.

Nemohl ani zpola tušit, co má za sebou. Místo pevného objetí, které očekávala a vybrečení se mu na rameni, se od ní chladně otáčel a nemohl se jí podívat zpříma do očí.

Copak nesla vinu? Splnila povinnost. Dodržela úmluvu obou rodin. A jen kvůli němu, protože ho z celého srdce milovala a věděla, že chvíle s pánem skončí a pak už bude mít navěky pokoj a nenechá si nikým zkazit radost.

Jenže Tomáš Klimeš se proměnil v kus ledu. Druhou noc po svatbě, jejich první společnou, obcházel kolem lože a nervózně si kousal nehty až do zešílení.

„Nemůžeš nechat přešlepování?“ vykřikla na něho tehdy znenadání a posadila se na posteli. Vlasy měla rozpuštěné, košile odhalovala část pevných ňader. Přejel ji letmo pohledem, na minutu se zastavil. Vpíjel se jí do očí a pak mlčky znovu hlavu sklonil.

„Copak se na mě nemůžeš ani podívat? Co jsem ti já provedla? Co?“

„Bylas po vůli jinému! Tohle se nemělo stát, nemělo! Mělas ho zastavit.“

„Jak? Nejsem dost silná odporovat pánovi, tvým a mým rodičům a vlastně ani tobě.“

„Já nikdy nic neříkal. Mlčel jsem.“

„Mlčel. Jak šlechetné málo! Mlčení znamená souhlas. Proč jsi se nešel za mě bít? Neudeřil ho? Nevzepřel se?“

„Copak to šlo? Nemáme nic, nejsme ničím. Sloužíme a posloucháme.“

„Vidíš, jsi dokonale obeznámen s detaily a přesto mnou pohrdáš.“

„Nepohrdám. Mám strach.“

„Strachem jsem si prošlá já. Tobě se nic kromě postávání před branou nestalo. Čekal jsi, jak moje zubožení dopadne, a třásl se akorát pořádným mrazem.“

„Bojím se, až se nám narodí jeho dítě. Nebudu ho schopen s láskou přijmout. Stokrát si obehrávám tu situaci, stokrát si opakuji, že to není tvoje vina, ale vidím tě zalitou hříchem od hlavy až k patě. Nemůžu se na tebe ani podívat, mile na tebe promluvit. Obaluješ se mi hadry nacucanými jeho stopami. Vybavuje se mi stále jeho stín, zmocňující se tvé duše a těla. Bože, milá Magdičko, odpusť mi, ale já nemohu… Nemohu se na tebe dívat jako dřív. Patřila jsi jen mně a jiný mi tě sebral. Vyrval mi tě jako kus srdce.“

Rozbrečela se. Nemohla za nic a trápení ji pronásledovalo a nekončilo. On tu svou hrdost nedokázal přejít. Copak prožil to samé? Takové ponížení?

Zapáchající zhýralec ji strčil, až spadla na zem. Sotva vešla, sápal se na ni. Zasmál se, jak se rozplácla. Nenechal ji čas ke zvednutí ze země. Poklekl a jako dravec se vrhl pod sukni špinavými prsty a rejdil tam dole tak dlouho, dokud do ní nevnikl zaťatou pěstí. Nenechal ji ani odpočinout a pěst vyměnil za tvrdý nástroj, co vytáhl hbitě z kalhot.

Až se sešeří

Žádný proud

Divit se budeš

Na začátku byla myšlenka, že mezi  lidmi je málo poezie. Pak přišel nápad skupiny lidí, které tento stav nenechává klidnými.

Na začátku byla myšlenka, že mezi  lidmi je málo poezie. Pak přišel nápad skupiny lidí, které tento stav nenechává klidnými.
Řekli: „Pojďme, oslovme lidi kolem sebe a vytvoříme z poetických příspěvků knihu. A najednou to začalo. Přišly příspěvky z celé republiky. Básně, sbírky. Psali známí básníci i začínající autoři. Vytvořila se skupina 120 stejně naladěných lidí. Do výběru se jich dostalo 78.

Stali se z nich stavitelé díla. Postavili společnými silami chrám plný poezie, plný upřímné výpovědi současných lidí.
Všechny autory (Klímová, Fousek, Černík, Duben, Nytrová, Havel, Kriglová…) a přispěvovatele (Šmoldas, Cimický-úvod, Ebr – zeměpisně literární závěr) vtipně a typicky „kočičím způsobem“ zobrazila a zachytila Zora Jandová, která z 18 ti obrázků sestavila chrám na obálku.

Kniha vyšla v nakladatelstvi Krigl

Kniha Vražda v krajině přízraků obsahuje povídky:

Vražda v krajině přízraků

Nenechám ho zavřít…

Kabelkochodec

Kráska z baru

Dracula v županu

Rukojmí

Mlýn u tří mrtvol

Léčka černovlasé prostitutky

Zamotané tváře

Ukázka 1:

Karel Peteška se podíval k zemi a polilo ho horko. Jeho pes pravděpodobně zardousil čivavku Ivany Mládkové. Poznal by ji i bez kalhotek s červenými srdíčky. Iva prostě brala psy jinak než on. Bože, tak se jí snažil nadbíhat a teď mu plivne akorát do obličeje.

„To se dělá zakousnout kamaráda?“

Už se mu chystal zlehka vyčinit, jelikož lovecké pusy mu mohl těžko vyčítat, ale když se podíval na mrtvého pejska líp, bylo jasné, že se o žádné kousnutí nejednalo. Kery někdo bezcitně zakroutil krkem!

„Ivano? Ivanóóó?“ zakřičel pro jistotu, jestli se někde kolem nepotuluje a nehledá ji. Už po malé fence několikrát společně pátrali a naštěstí ji našli živou. Dnes se bohužel radosti z nalezení nedočká.

Dan mezitím odběhl o kus dál, protože nález už pán odhalil a za chvíli začal znovu štěkat na plné obrátky.

„Ivanóóó? Jsi to ty?“ křičel a zrychlil krok, aby pes příliš dlouho neblafal a nezastrašoval ji. Divil se, že vyvádí tak dlouho, protože na Ivanu nikdy moc dlouho nevydržel štěkat. Rozmazlovala si ho.

Jakmile vylezl z dolíku a vyšlápl na protější kopeček, udělal pár kroků kolem stromků, zatočil doleva a tam ve vysoké trávě pod kopcem spatřil, jak Dan obíhá Ivanu ležící na zemi.

Ukázka 2:

ár dní před Štědrým dnem se nestačil divit. Navigovala ho až k dětskému domovu. Usmíval se jen do doby, než mu představila Kláru, Ivana, Markétku a Blaženku. Nejprve mu přišla jako šlechetná duše, co se asi někde s dětmi setkala a seznámily se. Padly jí totiž tak oddaně do náruče, že by se i voják na bitevním poli dojal. Říkal si, má dobré srdce, daleko otevřenější než on sám. I přes všechny sajrajty, kterými se nechala ovlivňovat, cítila pro druhé. A jak se tam tak pusinkovali, hladili a naslouchali mnoha novinkám, dojmutá mu hrdě prozradila:
„To jsou moje děti!“
„Jak tvoje?“
„Úplně moje.“
„Vlastní?“
„Hmm.“
„Nejsou príma? Rozkošný, co?“
Pokývnul hlavou, křečovitě se usmál a odstoupil od nich několik metrů stranou. Trpělivě počkal, až  odehraje divadýlko zájmu. To, že prozradila svoje dřívější časy děvky byla jedna věc, ale že má vlastní děti v dětském domově, druhá.
Navíc mu právě zjištěnou záležitost tajila. Ve velkém! Kdyby šlo o jednoho potomka, ale čtyři?
Už cestou k autu poznala změnu jeho nálady. Měl dost a musela začít vysvětlovat podrobnosti, aby na ni neuhodil a třeba ji nevyhnal.
„Oni mi je vzali.“
„Hmm, pěkný. Víš vůbec s kým je máš?“
„Proč bych nevěděla?“
„No, rozsáhlá klientela…“
„Dovol? Já dělala šlapku, to jo. Ale potom, co mi je vzali. Mám je s prvním manželem, druhým a třetím.“
„Cože? Další překvápko? Žádný jeden rovod, ale rovnou tři?“
„No, počkej, já ti nikdy netvrdila, kolik rozvodů mám za sebou. To tys říkal jeden. Já pouze přiznala, že jsem rozvedená. O tom, kolikrát, nepadlo ani slovo. Navíc, já se chtěla rozvádět akorát s jedním. Zbylí dva se rozhodli bez mýho nátlaku.“ …

neviditelny text

Ukázka:

neviditelny text

V poledním slunci se škrábeme lesem. Cesta stoupá nejprve pozvolna, později se serpentinově kroutí a hodně strmě tváří. Dýcháme jako o život, ale víme, že překleneme tenhle kopec, pak projdeme cestičkou mezi skalami a před námi se objeví neuvěřitelně zamodralá mýtina. Borůvky třešňové velikosti!
Výhodou je, že o místě ví místní a z turistů sem skoro nikdo nezavítá. Navíc místní jsou buď líní se sem doslova šplhat nebo vstávají s rozbřeskem, aby se vyhnuli spalujícímu slunci.
„Já asi dneska padnu,“ vzdychá Dorka a oddechuje hůř než lovecký pes po honu.
Vyplazuji jazyk a radostně napodopuji jednoho hafana, aby měla radost.
„Se moc nesměj Zrzko, nebo skončíš bledě.“
„Vybledle úplně ne. Koukej, tady mě můžeš koupat v modrosti.“
Oddechne si, dá si ruku před čelo, přimhouří oči a pořádně se rozhlédne. Uznale přikyvuje a na vyčerpaném červeném obličeji se jí mihá první dnešní srdečný úsměv.
„Bezvadný! Námaha stála za to. Za hodinku máme každá dvě bandasky a můžeme se věnovat užitečnějším věcem.“
„Tohle patří mezi užitečný. Ty myslíš spíš neužitečně krásný. Prázdninový!“
„Klukovský! Doneslo se mi, že tady od včerejška stanují nějací super kluci. Věk kolem osmnácti až dvaceti pěti. Půjdeme je večer omrknout, ne?“
„Nevím. Kačka zítra brzy ráno odlítá k moři. Chtěla jsem se rozloučit.“
„Loučit se budeš pár minut a ne hodiny. Půjdeš se mnou? Potřebuji trochu kamarádský podpory při navazování známostí.“
„Fajn. Do večera si to ještě proberu v hlavě.“
„Omrkneme je a uvidíme. Může se stát, že nám nebudou šmakovat a škoda námahy.“
„Kecko. Nepoznala jsem živej objekt v samčím hávu, kterej by ti nestál za námahu.“
„Zobliš, například.“
„Hmm, ale ten je od mala cáklej a má na to papíry.“
„Co můžeš vědět, kam se mladý rozpálený srdce stočí?“
„Tvoje a k Zoblišovi?“
Obě prskáme smíchy a jdeme na borůvkovou věc. Odkládáme batůžky na zem, vyndaváme bandasky, hrneček a lahev s vodou. Jen co jsme dodaly tělu tekutiny na správný odpařování, vybíráme si keříček hned zkraje a usedáme na bobek. Kuličky začaly dopadat do plechového hrnečku. Po pravdě řečeno, já byla v sedmým nebi.
Dorce nikdy nepřipadala příroda pěknější než kluci. Měla ji ráda. Kus romantiky ale hledala v klučičích obdivech, zájmu a rande. Možná jsem upředňostňovala kousky země s příměsí jehličí, listí a květin, protože moje první láska ještě neudeřila.
Teď Dorku nechápu. Stačí mi první zamilování a posunu zeleň a zvěř na druhé místo? S jistotou tvrdím NE. Nyní. Co zítra? Kluk mi zaklepe na srdíčko, zeptá se dále. Já ze slušnosti odpovím: „Otevři!“ On vejde, přetvoří se na vlka a vyplení doteky ze strání a luk? Zamiluji se natolik, že mi nepřijde příroda na dvojce odsunutá? Možná budu mít štěstí a na první místo srdíčka se vejde on i s dosavadním nej.

neviditelny text

Kniha vyšla v září 2010 u vydavatelství Akcent

neviditelny text

Cestou k rybníku jsem si přehrávala scénku, kterou jsem hodlala bezchybně odehrát. Rozejdu se s Tomem! Ano. Musím. Nechci a musím. Známe se pár dní a cítím na něm jistou závislost. Dřív jsem si vztah s klukem nijak nepřipouštěla. Láska připlula a odplula. Trvala den, týden či tři měsíce. Čtvrt roku dosud považuji za moje chodící maximum.
S Tomem si v tomto případě můžu o dosavadním rekordu chození nechat jenom zdát. Nevydrželi jsme ani týden. Vlastně já. Já nasadím parohy a zkrátím nožky dobře rozběhnutému jelenovi. On netuší, že ho dnes nečeká žádná vášnivá líbačka a doteky, ale jednoduchý KONEC příběhu ze začátku letošního léta.
A tak to naše milostný hraní vypadalo slibně! Jenže si prostě nehodlám nechat všechno líbit. Mám se až moc ráda. Občas nedbale a zapomnětlivě ale ráda.
„A ne abys couvla, když jsi mě vytáhla! Žádný slovní kličky neposlouchej, stejně si je vymyslí. Lež ti možná pomůže k báječnýmu pocitu na začátku, ale po pár hodinách? Zase budeš sbírat odvahu a dostaneš se do bludnýho kruhu, protože zase zahučí mezi jistý oblafováky.“
„Držím se pevně stejnýho rozhodnutí. Spolehni se…“
Sotva jsem kámošce Dorce pevným hlasem prozradila, co skutečně chystám, rozklepala jsem se uvnitř. Nechtěla jsem, aby právě ona věděla, co mne s Tomem nutí k rozlučce navěky. Jenže náhoda tomu chtěla…
Příčina nesla dost bolestivosti. Většinu nocí jsem se vzbouzela kvůli Tomovi a nemohla se dočkat, až se zase sejdeme. Dnešní noc jsem rovněž nespala díky jemu, ale myslela na doteky se slzami v očích. Prsa mě neskonale pálila. Až jsem občas pociťovala i křeče, jaká citlivka se ze mě stala na ženských přednostech. Nevím, co ho vedlo k tomu, že se prostě nedovedl ovládat, když jsem křičela „Dost!“ „Ne!“ „Přestaň!“
Chápu, že ho možná kousání, sání a škrábání ňader vzrušovalo až do krajnosti, jenže já nebyla na žádné sado maso vychovaná, aby ze mě doslova sedřel kůži a já se nemohla skorem ani nadechnout, abych ze sebe nevytřískla aspoň kapku slzy.
Jednou se dalo prominout. Ale několikrát?

neviditelny text

Kniha vyšla v lednu 2010 u vydavatelství Akcent

Kateřina ze Šelmberka a Kosti si vzala Mikuláše mladšího Trčku z Lípy proti své vůli. O mnoho let starší muž nemohl dát krásné a mladé dívce to, po čem prahla. Nová opočenská paní posmutněla, prožívala všední dny a doufala, že ještě najde o trochu víc svobody a lásky. Jednoho dne se vydala do parku u hradu, kde ji nehoda u vody přivedla do cesty mladého muže. Zamilovali se oba dva. Muž však její nevěru odhalil a krutě potrestal nejen Kateřinu, ale i ostatní, kteří se podíleli na neslýchaném tajemství. Napínavý příběh z dob krále Vladislava Jagellonského. MIlostný román je inspirovaný skutečnou událostí a několika pověstmi, které o opočenské zazděné paní kolují.


Ukázka:

neviditelny text

Chovala se neobvykle. Přístupněji. Kdykoliv ji držel v objetí, cítil jak se chvěje. Nešlo o rozpaky ani o odpor. Pohrávala si s ní vášeň! Chyběl krůček k tomu, aby se svezli po řece odevzdání.
Zavedl ji k místu u vesnice. Zůstali u velkého dubu v Podhradí. Musel si s ní promluvit zpříma! Toužil ji potěšit i jako milenec. Smyslná žena potřebovala roztávat pod doteky a ne se stranit něze. Bude ji líbat a dobývat i přes její odpor. Stejně odpírání hraje a příliš natahuje. Snad se zdála poslední dny povolnější, ale co když opět v poslední chvíli ucukne? Již nevydrží! Potřebuje ji. A rovněž potřebuje zkrotit svou touhu.
„Miluji tě, Kateřino! Chceš mne stejně jako já tebe nebo mne opustíš?“
„Opustit? Jak bych mohla? To ty máš právo odchodu…,“
„Ztratit tě z dosahu by byl příliš těžký trest. Jen si nejsem jistý, že sníš o tom samém. Občas se zdáš vyhýbavá, někdy naopak vyzývavá. Nevyznám se v tobě.“
„Potřebuji čas. Je pro mne důležitý. Ovšem nerada bych o tebe přišla.“
„Ve skutečnosti jsem velmi netrpělivý člověk. Zatínám zuby, abych se neustále neptal. Kdy?“
„Dnes v noci!“
„Myslíš skutečně dnešní noc?“
„Ano!“
„Proč až v noci? Nyní!“
„Tady a teď?“
„Ach ano!“ zvolal a díval se jí do očí.
„Ehmm,“ utrousila. Sevřel se jí žaludek nad odvážnou představou a o krok ustoupila. Všiml si její zmatečnosti, stala se nesvou. Ne, nemohl ji dál trápit.
„Oželím zdejší krásu pro ještě lepší místo. Úkryt, který není nikomu na očích. Co říkáš?“
„Souhlasím,“ šeptla a povzdechla si.
Ožívala v ní prudká vášeň, kterou celé týdny potlačovala. Vzhlédla do koruny stromu. Právě tento vznešený strom se stal svědkem svolení k opravdové schůzce. Po ní si budou patřit daleko víc než doposud.
„Polib mne! Rád bych tě líbal právě teď, když jsi svolila.“
Držel ji za ramena. Přitáhl k sobě. Na chvilku přestala dýchat a přitiskla k němu rty.
„Ne! Pusť mne!“ zvolala najednou a ucukla. Rozbušilo se jí srdce a ohlédla se za zvukem, který se jevil až příliš známě. V mžiku se oba otočili stejným směrem. Blížil se k nim jezdec na koni. Mikuláš Trčka se vracel z cest.

neviditelny text

Kniha vyšla v červenci 2009 ve vydavatelství AKCENT

evditelny tet

neviditelny text

Objednat si ji můžete zde

neviditelny text

Kniha  krimi

neviditelny text

Krimi povídky vyšly na konci června 2009 v nakladatelské a vydavatelské agentuře NAVA

neviditelny text

Objednat můžete zde

neviditelny text

neviditelny text

neviditelny text

neviditelny text

Jdeme kolem něho. On se dívá! Fakticky se dívá přímo na nás a nepřijde mu to ani trochu trapný! A ta káča Jiřina se zrovna začne praštěně chechtat. Co jsem to ze sebe vůbec vymáčkla? „Hodíme sebou do omáčky?“ Do omáčky? Cha cha chááá, bezva, původně jsem myslela na zatáčku, co nás čeká teď a pak rovnou do vody po schodech, protože ze schodů u vodotrysku je dobře vidět na zaměřené klukovské stanoviště.
„Omáčka naštěstí není koprovka, ale rajská,“ poznamenává Jířa.
„Já nemyslela vodu, ale zatáčku.“
„Proč zatáčku, copak řídíme auto?“
„To nic, byla jsem trochu mimo.“
„Z něho, viď? Ujišťuju tě, že se na tebe koukal a kouká.“
„Hmmmm,“ zabručím vesele a znovu okukuji osuškové stanoviště. Neznámý vstává a kouká sem! Možná se k nám přidá. Ach, ty představy… Musím si pospíšit a zaplout na místo, abych měla kontrolu nad tím, co se děje kolem něho.
„Já se jednou sklouznu, jdeš taky?“
„Ne, stojí tam fronta. Já jdu rovnou na masáž zad, abych měla rozhled.“
Jířa vylezla znovu z vody a šla vylézt na skluzavku. Já se šla uvelebit do masážníku a odtamtud se koukala na něho, protože vstal a blížil se sem. Bohužel, neměl asi v plánu skočit do mé blízkosti, protože v ruce drží mobil a s někým se baví.
Pohasíná mi úsměv a dívám se na Jířu, která s jekotem vjíždí do vody. Hned nato vyplouvá a urovnává si rukama mokrý vlasy.
„Je to príma, pak půjdu znovu,“ říká mi a když zaleze vedle mě a udělá pár lehkých kopů nohama doprovázených takřka blaženými posunky, znovu vyjekne: „Jéé, on je tady! Blízko!“
„Pšš, uslyší tě!“
„Neuslyší, tady dost bublá voda a baví se s někým mobilem.“
„To jsem si všimla,“ prohazuji trochu naštvaně, protože mi Jířa s jejími ječivými výpady přijde dětinská a já se nechci ztotožňovat s ničím malým, ale naopak velkým a dobře zapamatovatelným, aby mne jen tak lehce nedostal z paměti.
O ječny čili ječivý holky dneska nikdo nestojí. No, možná puberťáci, nebo oslavenci, kterým je holka šuma fuk, když chtějí jenom jedno a mají v krvi cosi na poblouznění smyslů.
Všímám si, že se ON přiblížil až na okraj našeho bazénu a vlastně si ho můžu prohlédnout v celé kráse, protože stojí kousek vedle. Klidně bych se ho mohla dotknout, kdybych se odvážila.
Podle pár slov, které jsem zaslechla mi připadá, že se baví s klukem a ne s holkou. O něčem se dohadují. Chvíli se směje, pak si rukou prohrábne ofinu. Za minutku hovor končí, mobil zacvakne a dívá se mi přímo do očí! Trvá to mžik. Připadám si v úplně jiném světě a nestačím se vzpamatovat, ani když lehce pokrčí rameny. Snad omluvně, protože dělá čelem vzad a míří zpět k osušce.
Proč krčil rameny? Rudnu a potila bych se i za ušima, kdybych se necachtala ve vodě a ta neochlazovala moje zapálené city a rozum točící se kolem opačného pohlaví. Určitě si mě šel prohlídnout zblízka a zjistil, že to nestojí za námahu, proto krčil rameny. Galantní odmítnutí ještě dřív, než k něčemu mohlo dojít!
„Hele, on se sbalil a odchází,“ vytrhává mě Jířa z přemýšlení o důvodu náhlého odchodu, protože já myslela, že vleze do vody a začneme se bavit.
Zvedám hlavu a smutně na něho koukám. Mám vztek, že se vzdal a ani nepromluvil! Možná chce jen dokonalé holky, ale já přece vypadám jako moderní dokonalá! Ale nejspíš má rád dlouhovlásky a já se s vlasy slavnostně rozloučila.

neviditelny text

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

neviditelny text

neviditelny text

Rozhodla se zajít do zámecké kaple a tam se v tichosti modlit za duši mrtvé Anny i za svou žijící. Sotva ale udělala pár kroků, stačila chvilka, aby změnila záměr a seběhla do zahrady. Vlastně se nedívala nalevo ani napravo a zamířila rovnou do stájí. Rozbušilo se jí srdce,
když ho tam spatřila. Hřebelcoval jednoho koně a nevšiml si ji dřív, než promluvila.
„Dobrý den, Zbyšku. Přišla jsem vám poděkovat.“
„Dobrý den, slečno Markéto. Už jste mi děkovala, není zač víc děkovat.“
„Ale ano. Naposledy jsem vám děkovala u kočáru v lese a pak se probudila až tady v posteli. Někdo mne tam musel donést. Po svých jsem rozhodně nešla.“
„To máte pravdu, ale lituji, já vás nesl sotva dva páry metrů.“
„Neříkejte, že jsem šla po vlastních nohách? Nic takového si nepamatuji.“
„Ne, spala jste opravdu tvrdě. Nevzbudil vás sebevětší hluk a ani láskyplné šeptání.“
„Láskyplné šeptání?“
„Neděste se. Ujišťuji vás, že v tom nemám prsty ani hlas. Nastala výměna nosičů. Postaral se o vás budoucí muž.“
„Filip?“
„Ano, máte snad ještě dalšího?“
Jeho slova ji nepotěšila. Všiml si, že rozverná nálada se náhle uzamkla.
Překvapil ji a ona překvapovala jeho. Nejdřív ta věta, kterou zaslechl omylem a nyní…. přála si snad pobýt v jeho náručí? Tvrdě spala, ale přesto mohla něco vycítit. Chtěl se o ni postarat sám, ale bohužel musel poslouchat rozkazy.
„V tom případě se divím, že tu stojím celá,“ pokusila navázat znovu rozhovor a trošku ho stočit do neubíjejícího tónu.
„Copak vám provedl?“
„Nic, ale brzy se vrátí.“
„Lituji, že nejste šťastná.“
„Litujete mne?“
„Ano. Zasloužíte si klidný spánek a dny bez pronásledovatelů.“
Pomalu se k němu přiblížila. Nechal práce a vpil se jí do očí.
Neuhýbala. Ani na mžik neuhnula a pokud by nepromluvila, snad by se nevynadíval ani do noci.
„Vy víte o mém pavím neštěstí, že ano?“
„Otec mi vše řekl, když mne přijímal.“
„Dozvěděl jste se vše? Nemyslíte si, že si zasloužím trest?“
„Věřím, že nebeské brány máte stále otevřené.“
„Pro vás je všechno jednoduché. Jste muž a hříchy odhazujete stejně jako něžné city.“
„Vy něco víte o mých citech?“
Zarděla se. Chtěla z něho vymámit trochu krásného a blízkého, ale násilným ptaním sotva něčeho dosáhne.
„Nevím, promiňte.“
„Znovu se omlouváte a nemusíte.“
„Promiňte…“
Za tak krátkou dobu mu znovu posmutněla před očima. Zasloužila si rozveselit a ne rozplakat. Mohl ale rozhazovat na potkání věty zamilovaných? On ji dosud nemiloval. Byla mu sympatická. Rád se k ní přibližoval jako moře k pevnině. Ale láska? Zatím mezi nimi stála
překážka a dokud se nevyřeší, nemůže pomýšlet na nikoho jiného.
„Což o to, někdo mi na srdci leží. Až se duši uleví a najde dávno ztracené, snad se zmůže i na plnění dívčích tužeb.“
„Znám ji?“
Ani nezauvažovala, že tady musí být ještě jiná žena. Samozřejmě, že si může najít kdykoliv manželku, protože ona se sotva zmůže na odpor proti vlastní rodině. Nesmí si dělat nároky na někoho, koho nemůže vlastnit.
„Neznáte, ale možná jste ji někde zahlédla.“
„Povíte mi někdy o ní?“
„Snad ano.“
Nyní si všimla, že mu působí bolest. Poprvé se od ní odvrátil a věnoval se znovu koním. Otočila se k němu zády a pomalu vcházela do vrat ze stájí. Zdejší prostředí z ní smylo poslední napětí. Nebude marnit čas, aby se nepokusila alespoň o přátelství. Nakonec se ještě
ohlédla, protože na ni volal.
„Prosím, buďte opatrná. Někdy se páv nachází v lidské kůži.“
„Zachráníte mne zase?“
„Možná.“
„Co ovlivní vaše rozhodnutí?
„Zkuste hádat.“

neviditelny text

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

neviditelny text

neviditelny text

Voní nezapomenutelným parfémem. Tipuji to na letního Davidoffa, protože právě ke Cool Water Game Happy Summer Man 2007 jsem si nedávno v obchodě přivoněla a navoněla se jím (jasně, kvůli tomu, abych se cítila trochu v přítomnosti neodolatelného muže).
Petr mne svírá pevněji v náručí a dobývá se mi jazykem do úst. Zakláním hlavu a připravuji se k pádu na gauč. Jenže v nejlepším někdo zazvoní. Oba se instinktivně od sebe odtrháváme a otáčíme se ke dveřím. Že by opravdu nějaká společnost na specialitky? Musí mi vidět hrůzu lezoucí z očí, protože mne začíná uklidňovat.
„To nic. Jen jsem si objednal donášku do hnízdečka lásky.“
Zatím nevím, co si mám myslet. S někým se na chodbě baví, ale nezajímá mě s kým. Jestli někoho přivede dovnitř, tak přísahám, že se balím a mizím. Jestli dostanu ovšem nějakou šanci k dobrovolnému úniku. Ani nešpitnu, když se zabouchnou dveře od bytu. Petr se vrací sám. V rukou drží lahev vína a ve druhé plnou igelitku. Rychle měním zamyšlený výraz na rozjařený.
„Copak nám maminka v noci donesla?“ ptám se a beru mu tašku z ruky. Otevírám ji a začínám komentovat a vyndavat obsah na konferenční stolek u gauče.
„Jůůů chipsy a nějaký tři voňavý krabičky s usmaženými pochoutkami. Řekni mi, kdo ti prosím tě nosí na požádání do bytu usmažený kuřecí křidýlka a hranolky? Já myslela, že donáška domů platí jenom pro pizzu.“
„Jirka se musel obětovat, protože jsem to u něho zapomněl, jak jsem za tebou pospíchal.“
„Jirka? A že ani nešel dál.“
„Myslíš, že se nechtěl přiživovat? Zblajznul by jídlo a okousal i tebe.“
„Já se nenechám okusovat.“
„Ani trochu?“
„Neé.“
„Dal bych si tě s tatarkou.“
„Já s troškou vína.“
„Zapomněl bych. Podáš mi dvě skleničky támhle z vitríny?“
„Jasně.“
Překračuji jeden taburet. Otvírám skleněná dvířka a vyndavám dvě broušené sklenice na víno. Nevím, jestli mám zrovna chuť si připíjet. Plácla jsem jen tak, že bych si ho na ten způsob dala, jenže se chci tulit, nechat se ohmatávat ze všech stran a hlavně se nevyhnout příliš brzy hlavnímu chodu.
Petr asi vidí v červeném slavnostní chvíli. Romantik. Kdo by to byl řekl, že mi připraví takový, až protekční, prázdninový čas. V jednom mám jasno, jakmile skončí ta naše dámská jízda, ubytuji se u Krabičky na neurčitý čas. Na chatu chci také jet. Nějak naše zmáknu. Oni mi věří a já sama sobě taky.
Letošek vypadá slibně. Až dostaneme v září za úkol napsat slohovku na téma zážitků z prázdnin, budu se muset vrhnout na psaní románu.
Lahev otevřena. Podávám jednu sklenku po druhé a Petr dává pozor, aby nepřelil a neukápl na ručně uháčkovaný béžový ubrus. Já pokládám raději jednu nalitou sklenici na okraj a ubrus šikovně roluju k jedné straně. Petr nechává můj pečovatelský zájem bez komentáře.
„Tak na co si připijeme, Lucinko?“
„Na brambůrky v nafouknutém pytlíku,“ hihňám se a ťukám si s ním asi pětkrát. Pak vykřiknu „Dost!“ a liji do sebe půlku obsahu. Petr se usmívá a tak spíš pro sebe si říká „Tak tedy na nás!“
Za chvíli jsem na řadě já sama. Začínám se kroutit jako opilá, nebo aspoň trošku naťuklá jako ta moje sklenka. Nemůžu si dát zpátečku, vzrušuje mě. Chytá mne kolem pasu a odnáší na postel do ložnice. Pokládá mne na ty různé kousky látek sladěné do neidentifikovatelných obrázků fantazie. Na nic víc než na neubrzditelnou touhu si nehraji. Chci ho v sobě cítit, pohybovat se v jeho rytmu, chci se s ním nořit do našeho slastného rozloučení.
Myšlenky mne opouštějí. Přestávám vidět, snít, slyšet. Pouze cítím, že se vznáším někde mezi tímhle pokojem a nebem. Prvním, druhým, sedmým, stým….kdo by ty modré kousky nad námi počítal, když jsme spolu…

neviditelny text

Kniha vyšla v říjnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

neviditelny text

Objednat si ji můžete zde

neviditelny text