Poznámka: psáno pro Pozitivní noviny www.pozitivni-noviny.cz

Název výstavy je tak trochu slovní hříčkou a naráží na skutečnost, že mé civilní povolání je veskrze „seriózní“ – jsem oční lékařka, zatímco mnohé z ateliérových fotografií, které vytvářím, jsou poněkud rozpustilé, bizarní, někdy i provokující a trochu šokující.

Fotíte raději v ateliéru nebo v terénu? Necháte se ráda unášet fantazií při úpravě fotek?

Nedá se říci, co fotím raději – moje fotografování se dělí na dvě naprosto odlišné a zdánlivě neslučitelné oblasti, přičemž jednou preferuji tu a jindy zase onu. Již dávná léta letoucí se věnuji „klasické“ cestovní reportážní fotografii v její nejčistší podobě. Fotografuji mnohdy i v zemích, které nejsou turisty příliš zahlcené a které jsou mnohými považovány i za tak trochu nebezpečné (Sýrie, Libanon, Írán, Jemen, Etiopie…) Zajímavé zážitky z těchto cest formuluji i písemně, a tak vznikají reportáže doplněné fotografiemi, z nichž některé vyšly i knižně.

Krom toho mi před několika roky manžel umožnil zřídit si fotoateliér vybavený zábleskovými světly, kde se mohu „vyřádit“, když zrovna nikam necestujeme. Velice mne baví hrát si se stylizací modelů a modelek, aranžovat scénu a vytvářet zajímavé a zvláštní fotografie, které ještě následně upravuji v počítači. A právě možnost softwarových úprav fotografií je to, co dává mé fantazii křídla… nesmírně mne baví vytvářet koláže a montáže.

Vášeň a posedlost k fotografování vás pohlcuje už jak dlouho? Vzpomenete si na svou první fotku, u které jste si řekla: „Tak tahle je fakt dobrá! Měla by jít lidem na oči.“?

Ono není fotografování jako fotografování. Na vaši otázku bych odpověděla, že „fotografuji“ již od mládí (přičemž to už je hodně dlouho ) , ve větším rozsahu a pečlivěji se fotografií zabývám zhruba 15 let a „naprosto posedlá“ jsem v posledních čtyřech letech.

Výrazně pozitivní soud o vlastních fotografiích si sama nikdy netroufnu vynést… jako většina lidí, kteří vytvářejí něco, co se nedá exaktně změřit, nebo zvážit, o svých fotografiích vždy tak trochu pochybuji a potřebuji zpětnou vazbu.

Možná si ale vzpomenu na fotografii, kterou jsem vytvořila hned druhý den poté, co jsem se celá nadšená vrátila ze svého prvního workshopu, kde jsem se dozvěděla mnohé informace a fígle týkající se reklamní fotografie, o nichž jsem do té doby neměla ani tušení. Vyklidila jsem část obýváku, snesla z půdy stavební halogeny, mezi nábytek natáhla prostěradlo, zmalovala svou tehdy ani ne čtrnáctiletou dceru a donutila ji pózovat – vznikla fotografie, která má dnes pro mne velkou cenu, protože vlastně tvoří mezník v mém fotografování – tehdy jsem zjistila, že když má člověk elán a chuť, může dělat neuvěřitelné věci. Fotografie má název „nostalgie“

V současné době se koná vaše výstava fotografií. Můžete nám přiblížit kde a co si zde mohou návštěvníci prohlédnout? Jedná se o vaši první výstavu nebo vystavujete již delší čas?

Výstava se koná v ambitu františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze. Je otevřena denně, kromě pondělí, od 10 do 18 hodin a potrvá do 24. listopadu 2006. Výstava, jak již její název napovídá, se týká právě té „bláznivější“ části mé tvorby, to jest ateliérových fotografií. K vidění jsou zde nejen zmiňované koláže a montáže, ale i „klasické“ stylizované portréty a aranžované fotografie.

Toto je moje druhá samostatná výstava ateliérových fotografií. Vystavovala jsem již v dřívějších letech, ale to bylo povětšinou spolu s manželem a šlo o reportážní fotografie z cest.

Jistě berete tu svou „závislost“ s humorem. Stalo se vám někdy při vašich četných cestách po světě, že by vám chtěl doslova fotoaparát vyklouznout z ruky, jak jste se musela smát?

Při focení se zasměju spíš v tom ateliéru (a to velmi často), na cestách tomu tak není – člověk je přeci jen ve zcela odlišném prostředí a musí spíše být ve střehu, aby se při fotografování nedostal do rozporu s místními zvyklostmi a tudíž do problémů. Tím nechci říct, že ke komickým situacím nedochází, ale člověk se jim zasměje spíš až dodatečně, když ví, že vyvázl se zdravou kůží.

Jedna příhoda za všechny: V islámských zemích musí žena velmi pečlivě dbát na to, aby byla „slušně oblečená“ (evropské turistky nevyjímaje) – to dvojnásob platí v Íránu. Při návštěvě zdejších svatých míst musí mít žena na sobě krom povinného závoje na hlavě ještě „čádor“, což je obrovský kus látky, jakási plachta, do níž se žena prostě celá zabalí a přidržuje si ho rukou. Dovedete si představit, jak je složité pohybovat se v neforemném pytli a přitom se snažit fotografovat – i stalo se, že mi v zápalu fotografování uprostřed nádvoří pečlivě střeženého posvátného okrsku ve městě Chom sjel čádor na zem. Celé okolí naprosto zkoprnělo v němém pohoršení a ve mně by se krve nedořezal. Vtom přiskočily dvě babky a spěšně mi pomohly zase se zahalit. Trochu se přitom uchichtávaly, takže jsem pochopila, že snad není až tak zle. Kajícně jsem se všem kolem sebe klaněla a mumlala omluvné „bebakšid“, což bylo jedno z mála slůvek, které jsem se naučila ve fársí. Později jsme se tomu smáli, ale v tu chvíli jsem měla nahnáno, protože v Íránu není radno si zahrávat s mravnostní policií, která je všudypřítomná.

Děkuji za rozhovor!
Více fotografií naleznete na www.foto-stanislava.bruhovi.cz

Poznámka: psáno pro www.babinet.cz 11/2006

Ochrana zvířat a přírody se stává stále důležitější součástí našich životů. Vždyť řekněte, co by byla naše země bez zelených lesů a živočichů? V dnešním rozhovoru se dozvíte, co se u nás konkrétně dělá pro zlepšení. A kdo ví, třeba se v některé/rém z Vás najde nový pomocník….

Český svaz ochránců přírody je již známým pojmem, přesto se najde ještě dost lidí, kteří nemají potuchy oč se jedná. Můžete nám prozradit kdy organizace vznikla a čím se z počátku zabývala? Jaké hlavní úkoly a náplň máte v současné době?

Český svaz ochránců přírody vznikl 11. září 1979. Je občanským sdružením a O počátku má velmi širokou činnost v oblasti praktické ochrany přírody a krajiny a ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty. Jádrem našich činností byla a je péče o přírodně cenná území či vzácné druhy rostlin a živočichů. V současnosti máme cca 10 tisíc členů. Většina z nich je sdružena v cca 380 základních organizacích, kolem 5 stovek členů se registruje individuálně přímo u ústředí ČSOP.

Hlavním úkolem dneška jsou především zamezení zhoršování stavu přírody a životního prostředí. K splnění tohoto úkolu je nutné už nejenom pracovat v terénu, ale především působit na veřejnost. Počínaje dětmi a konče politiky. Čím početnější členskou základnu přitom budeme mít, tím lépe se nám to bude dařit.

Nyní máte téměř desettisíc členů. Jaké jsou podmínky pro členství? Mohou se jimi stát i děti?

Mohou. Nejlepší je vstoupit do některého z našich oddílů Mladých ochránců přírody. Informace o nich naleznete na www.smop.cz, ale, protože oddíly nemáme všude, lze se stát i členem přímo v některé naší základní organizaci či členem individuálním. V tomto případě doporučuji přihlásit rovnou celou rodinu.

Myslíte si, že se v poslední době začínají zase lidé více zajímat o přírodu a živočichy kolem sebe nebo je tomu naopak?

Bohužel, myslím, že zájem o přírodu v poslední době spíše slábne. Jakoby se ztratila z žebříčku hodnot, kde byla v 90. letech hodně vysoko.

Dostala se nějaká zvířata během letošního roku na „Listinu“ ohrožených druhů?

Taková listina ohrožených druhů bohužel v ČR oficiálně neexistuje. Jsou pouze seznamy zvláště chráněných druhů podle zákona na ochranu přírody. Do nich, ale obecně na jakékoliv seznamy se dostávají druhy ne vždy podle toho jak moc skutečně ohrožení jsou. Nezohledňuje se přitom, jak jsou na tom celé populace těchto druhů či jakým vývojem tyto populace procházejí. Na takové listiny by se neměly dostávat druhy, kterých je sice u nás málo, ale třeba hned za hranicemi jsou hojní a druhu jako celku nebezpečí nehrozí. Mnohem účinnější by bylo, kdyby se u nás chránili třeba vrabci, pěnice či jiřičky, kterých je sice stále relativně hodně, ale kteří v posledních letech velmi prudce mizí, než když se chrání třeba vlhy pestré či ledňáčci.

Pořádáte kromě záchranných akcí živočichů i nějaké besedy a přednášky? Mají mladí o takovéto akce zájem nebo si zoufáte nad mizernou návštěvností?

Většina záchranných stanic a Ekocenter ČSOP pořádají akce pro děti, mládež i jejich rodiče. Zájem je veliký a někde dokonce přerůstá naše kapacity.

Zapojujete se i do akce „Ukliďme svět“ Můžete nám tuto akci trochu přiblížit?

Ukliďme svět je u nás pořádán naší organizací v rámci celosvětové akce Clean Up the World. To se prostě lidé ze stovky zemí celého světa v jedno víkendu sejdou a uklidí odpadky někde ve svém okolí. Protože akce vznikla v Austrálii, kdy mají jaro v době, kdy u nás je podzim, probíhá tato akce v září. Protože u nás je však zvykem uklízet přírodu v době, kdy roztaje sníh, udělali jsme v rámci této akce specifické české kolo, které probíhá na jaře. Přihlásit se může každý. V rámci možností ho vybavíme pytli na odpad, zvacími letáčky i drobnými odměnami pro účastníky.

Co se ochráncům přírody v poslední době podařilo a co naopak nedopadlo dobře?

Daří se nám toho hodně. Naše práce je složená s množství drobných úspěchů. Ale také neúspěchů. Pracujeme totiž především na místní úrovni, v okolí, kde naši členové žijí. Na té centrální úrovni se snažíme shánět pro činnost našich členů peníze a hlídáme zákony. Úspěchem určitě je, že se přes velký odpor mnoha politiků a lobbystů podařilo udržet kvalitní zákon na ochranu přírody a krajiny.

Vidíte planetu Zemi v budoucnu stále plnou zeleně a rozmanitých druhů zvířat nebo se Vám vybavuje nějaká vyprahlá pevnina?

Naše Země určitě utrpí. Nemáme vůbec žádnou možnost ovlivnit většinu afrických, asijských a jihoamerických ekosystémů – ty bohužel bezesporu zmizí a s nimi tisíce druhů rostlin a živočichů. Ve vyprahlou planetu se nezmění, ale biodiverzity obrovsky utrpí. Nejúčinněji můžeme ovlivňovat změny přímo v našem okolí. O to, aby tyto změny nebyly na úkor přírody, se musíme zasloužit my všichni. A bude to těžká práce.
Druhý rozhovor:

JAK POMOCI ZVÍŘATŮM V NOUZI?

Na pomoc zvířatům a přírodě je u nás zaměřen Český svaz ochránců přírody. Několik otázek mi ochotně zodpověděl pan Petr Stýblo….

Český svaz ochránců přírody je již známým pojmem, přesto se najde ještě dost lidí, kteří nemají potuchy oč se jedná. Můžete nám prozradit kdy organizace vznikla a čím se z počátku zabývala? Jaké hlavní úkoly a náplň máte v současné době?

Český svaz ochránců přírody vznikl 11. září 1979. Je občanským sdružením a O počátku má velmi širokou činnost v oblasti praktické ochrany přírody a krajiny a ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty. Jádrem našich činností byla a je péče o přírodně cenná území či vzácné druhy rostlin a živočichů. V současnosti máme cca 10 tisíc členů. Většina z nich je sdružena v cca 380 základních organizacích, kolem 5 stovek členů se registruje individuálně přímo u ústředí ČSOP.

Hlavním úkolem dneška jsou především zamezení zhoršování stavu přírody a životního prostředí. K splnění tohoto úkolu je nutné už nejenom pracovat v terénu, ale především působit na veřejnost. Počínaje dětmi a konče politiky. Čím početnější členskou základnu přitom budeme mít, tím lépe se nám to bude dařit.

Co je hlavním cílem ke splnění v letošním roce a začátkem příštího, 2007?

Kromě realizace našich tradičních činností chceme dosáhnout na některé granty z fondů EU, které by nám pomohly finančně stabilizovat ústředí organizace. Jednáme s potenciálními sponzory a vymýšlíme aktivity, které by nám přitáhly nové členy a dárce. Prostě se soustřeďujeme na získání financí pro další práci.

ČSOP se zabývá též pomocí handicapovaným živočichům. Kde se mohou lidé dopátrat jakým způsobem raněné zvěři pomoci? Kam ji mohou donést?

Hlavní zásady pomoci zvířatům volně žijících druhů:

- ujistit se, zda zvíře opravdu potřebuje pomoc. Platí hlavně pro mláďata, která lidé
najdou. Myslí si, že jsou opuštěná a zcela zbytečně je odeberou z přírody.
- nesnažit se pomoci zvířatům sám. Je třeba si zapamatovat, že péči o handicapované
živočichy musí provádět pouze odborníci. Čím později se zvíře dostane do rukou
odborníků, tím menší je šance, že bude zachráněno a úspěšně se vrátí do přírody.
- vždy je potřeba co nejdříve zkontaktovat příslušnou záchrannou stanici. Každá
stanice má přidělené území, na kterém zodpovídá za odbornou pomoc zvířatům
v nouzi. Kontakty na záchranné stanice a jejich území jsou aktuální na
www.zvirevnouzi.cz, vydáváme je i na tiskovinách (plakát), který zdarma pošleme
zájemcům. Stáčí o to požádat mailem na csop@ecn.cz nebo telefonem na
22516115.

Co se s vyléčenými zvířaty děje? Mohou se navrátit zpět do přírody či zůstávají u někoho ve stálém opatrovnictví?

Cílem našich aktivit je každé zvíře, u kterého je šance, že přežije, vrátit zpět do přírody. Bohužel cca 30 % zvířat, které nám lidé donesou se už nepodaří vyléčit tak, aby v přírodě přežili. Tyto tzv. trvalé handicapy zůstávají v omezeném množství v našich stanicích, jinak se je snažíme svěřovat do dobrých rukou.

Pořádáte akci „Žába“, kdy se snažíte pomoci žabám v jejich „stěhovacím“ období přes silnice. Kolik takovýchto míst již znáte? Jak konkrétně akce probíhá?

Akce Žába má tři hlavní aktivity:

1. sběr údajů o místech, kde obojživelníci hynou pod koly automobilů
2. organizování ručního přenášení obojživelníků přes tato místa za pomoci dobrovolníků
3. iniciace instalování trvalých zařízení, která umožní bezpečný přesun zvířat přes silnici (podchody)
Máme zmapováno kolem 300 rizikových úseků. Bohužel jen o malou část se starají dobrovolníci. Každá pomocná ruka je vítána.

Máte nějaký příběh z poslední doby o záchraně jedince ze zvířecí říše?

To je těžké. Každé z 10 tisíc ročně přijímaných zvířat má svůj příběh. Vždy je dobrodružný a jen občas s dobrým koncem. Nedávno jsme vypouštěli čtyři naše nejmenší sovičky – kulíšky. Našli je lesáci při kácení stromů. Bohužel o jejich hízdě nevěděli a že strom obývají zjistili, až když byl pokácený. Naštěstí věděli, co mají dělat, neváhali a hned zavolali naši záchrannou stanici Pasíčka. Naštěstí už to byla dost vzrostlá a silná mláďata a přesto, že o jejich péči v zajetí není mnoho známo (jsou to velmi vzácné sovy), podařilo se je zachránit. V zajetí se naučila lovit a proto mohla být vypuštěna.

Stránky spojené s Českým svazem ochránců přírody:

www.csop.cz = stránky Českého svazu ochránců přírody
www.mistoproprirodu.cz = také naše stránky zaměřené na kampaň Místo pro přírodu
www.zvirevnouzi.cz = naše stranky zaměřené na kampaň Zvíře v nouzi

Účty na pomoc zvířatům a přírodě:
účet organizace: 34535-011/01000 zde uvítáme dary určené přímo na podporu našich činností
účet sbírky Místo pro přírodu: 9999955/0800
účet sbírky Zvíře v nouzi: 33553322/0800, tuto sbírku lze podpořit i formou dárcovských SMS ve tvaru: DMS ZVIREVNOUZI na číslo 87777. Dárci bude odečteno 30 Kč, z nich na sbírku přijde 27 Kč.

Poznámka: 2006, psíno pro www.kidsland.cz a www.mojezvire.cz

Marie Prajzlerová patří k opravdu zvláštním mladým dívkám – karate ji baví tak, že reprezentuje Českou republiku a navíc má doma desítky medailí. Více se o ní můžete dovědět na osobních stránkách www.prajzlerova.com a samozřejmě i v dnešním rozhovoru.

Karate se Ti vepsalo doslova pevně pod kůži. Vzpomeneš si ještě kdy Tě vlastně napadlo s ním začít? Jak brala Tvá rodina toto rozhodnutí?

Víte je to takový zvláštní příběh. V předškolním věku jsem chodila do Základní umělecké školy, kde jsem se učila hře na klavír. Také mi imponoval tanec, kreslení a dramatický kroužek. Hned vedle budovy Základní umělecké školy je „zámeček“, kde má zázemí náš sportovní klub. Prostě jsem byla zvědavá co je vedle… Jednou jsem se tam podívala a pak poznala pana Strnada a už jsem u něj zůstala. Na karate jsem se šla zapsat s maminkou, která nikdy nebyla proti. Tátovi to ze začátku vadilo, ale teď mě také velmi podporuje.

Kolik hodin týdně trénuješ?

S tréninky je to horší, protože jsem teď v 1. ročníku SPŠ a učení do školy mám mnohem víc než dříve, takže trénuji 3-5.5 hodin týdně.

Většinou se dědí zájmy z generace na generaci, děti si oblíbí to, co vidí u rodičů. U Vás to bylo tak trochu obráceně. Co jsi říkala na otcovo a bratrovo rozhodnutí věnovat se karate stejně jako Ty? Dávala jsi jim rady?

Nijak mi nevadilo, že se rozhodli pro karate. Jen se mi nelíbilo, když jsme měli nějaké soustředění nebo seminář, tak jsem tím pádem měla všude dozor, protože jezdili i brácha s tátou. No a rady jsem jim příliš nedávala, stejně by si to asi moc k srdci nevzali.

Kolem Tvé osoby se točí výrazy jako kyu, kumite a kata. Můžeš nějak nezasvěceným do karate popsat oč se jedná a co to je?

Není to složité… Všechno je to terminologie, která se v karate všude na světě běžně užívá. Jsou to japonské pojmy, např: Kyu je žákovský stupeň, kumite je cvičení s partnerem a kata je forma předvádění stínového boje.

Máš nějakého oblíbeného karatistu či karatistku, ať už českého či světového? Proč zrovna jeho?

Oblíbených karatistů mám mnoho, ale mým velkým vzorem je Aragaki Misako líbí se mi jak cvičí…

Dá se říci, že doslova sbíráš medaile jako houby po dešti. Mistryně Evropy, mnohokrát po sobě Mistryně České republiky…máš je vůbec spočítané? Prozraď kolik jich je a které Tě nejvíce hřeje na srdci?

Je jich okolo 85 a nejvíce si asi cením těch které jsou ze tří mistrovství Evropy.

Máš v karate stále ještě nějaký nesplněný sen? Dá se ještě po tolika výhrách chtít něco víc? Jaké umístění by Tě v budoucnu potěšilo nejvíce?

Snů mám mnoho co se týče karate, nejde jen o nějaké vítězství, ale abych něco vážně dokázala a pochopila. I když mým snem v karate je umístění na mistrovství světa v Japonsku není to to nejdůležitější. Jednou bych ráda byla dobrá trenérka.

Co bys doporučila začínajícím karatistům, jak jít za úspěchy? Máš na to nějaký speciální recept?

Myslím že recept je to, když Vás to baví. A ať už to jde někomu pomaleji nebo rychleji, tak je přece nejdůležitější aby ho to bavilo, G. Funakoshi napsal: Nejvyšší cíl karate nespočívá ve vítězství nebo porážce, ale ve tříbení charakteru těch, kdo ho cvičí.

Právě skončilo léto. Splnila sis nějaký výletní sen? Kam by ses v budoucnu ráda podívala. Do jaké země, na jaké místo?

Výletní sen jsem si bohužel letos nesplnila. Před dvěma lety jsem byla v Japonsku a tam bych se nejraději podívala znovu, nejen do Tokya ale i na Okinawu a jiná místa.

Poznámka: 2006, psáno pro www.kidsland.cz

Pavel „Myšák“ Mojžíš se toulá se srdcem trempa již dvacet let. Kromě tichého vyznávání přírody rád a velmi pěkně fotí, píše básně a bláznivě miluje železnice s vlaky…

Kdo nepoznal trempování na vlastní kůži, nepochopí jeho krásu. Co tebe pokaždé v přírodě uchvátí?

Krása stromů, jejich klid a majestátnost, vůně, zvuky lesa, paleta barev… Stačí se na chvíli zastavit a člověk se skoro cítí být jedním z těch šumících stromů…

Kam nejvíc jezdíš? Máš nějakou oblíbenou osadu či místo?

Rád navštěvuji všechna skalní města, ale z většiny nás „ochránci přírody“ vyhnali. Zůstalo mi jen Kokořínsko. Sem jezdíme, když není moc teplé počasí, a je deštivo. Jinak kamkoli, kam nás to napadne. V posledním roce se zaměřuji na železniční vandry, projet se nějakou krásnou tratí a zmizet do lesa…. Moc romantická kombinace.

Kdy jsi poprvé sbalil a spal pod převisem místo v posteli? Napadlo tě „si vyrazit“sám, nebo zde hrálo roli kamarádské doporučení ne-li přímo příkaz?

Tak pod převis jsem vyrazil až coby „zkušený greenhorn“, ale poprvé mě na vandr vzal můj nejlepší kamarád v šestnácti. Byl jsem z toho poněkud překvapený, ale chytilo mě to a letos to bude dvacet let, co jsem rozdělal svůj první oheň na trampském ohništi.

Myslíš, že trempů je u nás stále víc nebo naopak?

Duší hodně, ale tělem čím dál míň. Ze dvou osad, u jejichž založení jsem se „vyskytl“, jezdím poslední… Celkově tuláků ubylo, pryč jsou doby, kdy třeba z Ameriky (lom u Mořiny) jezdíval v neděli odpoledne vlak z půlky zaplněný trampery. Ze všech stran zněly kytary, foukací harmoniky, smích… Ze spousty míst jezdili trampové jako nejrozšířenější druh cestujících.

Sám na toulkách fotíš. Když porovnáš tyto nádherné snímky postupem času, mění se lesy a okolí k lepšímu? Bude za několik let „co fotit“?

Je to dost různé, některá místa se zhoršila, některá zmizela úplně, ale celkově mi připadá, že se situace pomalu zlepšuje, určitě bude co fotit. Téměř každé místo má pro mě při každé další návštěvě nějaké milé překvapení. A co ty tisíce koutů, které teprve čekají na „objevení“…

Který folkový či country festival máš rád? Kam se rád vracíš pro stále pěknou atmosféru?

Masové akce mě už nějak přešly, ale dřív jsem hojně navštěvoval Svojšice – Slunovrat i Letorost a potom hlavně Chvaletický Širák, to byla překrásná komorní akce. Po jejím zrušení jsem se podíval asi tak na dva festivaly, ale už jen jako fotograf skupiny Pedro…

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho suchých stop!

Psáno pro www.webmagazin.cz

Miluše Dovrtělová si svůj rukopis detektivky neponechala zastrčený kdesi v tajné přihrádce, ale poslala ho do soutěže nakladatelství Moba. Štěstí jí přálo, vyhrála a dnes se připravují k vydání další její případy….

Tvůj rukopis detektivního románu, určený pouze pro přátele, nakonec skončil v soutěži. Co tě přimělo k poměření sil s ostatními autory a nenechání díla kdesi v šuplíku?

Zvědavost.

U nakladatelství jsi dopadla úplně nejlépe, jak se jen dalo – 1. místo pro „Sólo pro plavčíka“ Pocit vítězství znamená pro člověka příval neskutečné energie. Skákala jsi štěstím do výšky? Kdo první se o vítězství dozvěděl?

Neskákala, spíš se připitoměle usmívala a byla velmi vlídná na okolí. Kdo první? Samozřejmě dcera.

Poté, co se autor dozví, že bude kniha vydána, ještě nějakou dobu trvá než se mu dostane do rukou v plné kráse. Přečetla sis znovu svou knihu, nebo si snad nechala předčítat, jakmile se ti dostala do rukou?

Líbila se mi kniha jako útvar, předmět. Přečíst jsem ji už nedokázala – měla jsem ji plné zuby. Když člověk čte něco desetkrát, patnáctkrát, a ještě k tomu, když se jedná o vlastní produkt, tak se mu to zprotiví. Aspoň u mne to takhle dopadlo.

Jaké přišly první ohlasy? Byly vůbec nějaké? Nebo čtenáři mlčeli?

Nemlčeli, vyloženě negativní ohlas jsem také nezaznamenala, naopak byly spíše pochvalné. Maminka, které jsem knihu dala k narozeninám ji přečetla a vůbec si nevšimla, kdo je autor. Když jsem jí to řekla, odmlčela se a pak jen řekla: „Piš dál!“ To byla velká pochvala, máti je knihomol.

V dnešní době znamená prezentace neoddělitelnou součást psaní. Absolvovala jsi nějaké besedy a autogramiády?

Ne, nic z toho. Upřímně řečeno, jsem samotář a člověk veřejně téměř nepoužitelný. Je pro mne snažší psát, než mluvit.

Nechystáš přípravu vlastních internetových stránek, s ukázkami tvých knih či povídek?

Zatím ne z časových důvodů – jako většina lidí se musím živit prací a času mám zatraceně málo.

Budeš se nadále zabývat detektivním žánrem či zabloudíš i do jiných vod?

Detektivka je mi nejbližší, je to pro mne osvěžení, pohádka pro dospělé a také souboj se čtenářem, takže do jiných vod zatím vstupovat nehodlám.

Na čem nyní pracuješ? Co ti skáče do počítače tak, aby vytvořilo slušnou částku stránek?

Pracuji na dalším, v pořadí už čtvrtém, příběhu dvojice Kříž – Velíšek. Asi se blíží doba, kdy začnu uvažovat o tom, jak se jich slušně zbavit – to je nevýhoda toho, když člověk vytvoří postavu, která žije v jeho příbězích a plynule přechází z jednoho do druhého. No ale asi si je ještě chvíli nechám.

Psaní patří k tvým koníčkům, co máš dále ráda?

Trampskou hudbu, jazz, tradicional, swing, staré filmy, staré detektivky, tichý les, vodu, sluníčko…. Je toho hodně. Vlastně mám ráda život, i když někdy stojí za starou belu.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěšných pátracích akcí v knihách!

Psáno pro www.webmagazin.cz 6/2006

Monika Elšíková studovala krátce DAMU, aby poté přešla na FAMU. Dnes ji známe jako autorku mnoha knih a dokumentů, režisérku a scénáristku např. filmu „Archa pro Vojtu“, knih pro děti „Bubu“ ( získala Cenu Ministra kultury), „Jonáš a velryba“ ( Zlatá stuha) a v současnosti díla o osudech arciopata benediktinského kláštera v Břevnově, Anastázi Opaskovi, „Opat chuligán“ (Karmelitánské nakladatelství), kterému byla v posledních letech jeho života nablízku.

Pracujete jako režisérka, scénáristka, produkční, píšete knihy a přispíváte do časopisů. Cítíte se jako žena pohlcena prací nebo vás všechna ta činorodost baví?

Baví mě život. Jsem šťastná, že je jaro a že jsem matka. Nedovedu si představit, že bych žila bez dětí, psů a koček. Práce je pro mě ale také důležitá, jako způsob sebevyjádření. Možná kdybych měla velký dům se zahradou, hodného manžela a deset dětí, to by mě také uspokojovalo. Spousta matek je kreativních ve vztahu k dětem, vymýšlí pro ně hry, hrají jim divadlo a kreslí.

V poslední době se na vás doslova navalila směs nejrůznějších nepřízní života. Souhlasíte s rčením, že když už se něco pokazí musí pořádně a žádná bolest netrvá věčně?

Ano, určitě, ale někdy je těžké to vydržet.

Vaše knihy pro děti získaly řadu ocenění, vycházejí například v angličtině, němčině, francouzštině a dost zvláštně, v arabštině. Je vám známo, jak se tamním čtenářům líbí? Umíte arabsky?

Jenom v němčině a v arabštině. Arabsky neumím, ale možná se naučím. Cítím zvláštní spřízněnost s Egyptem. Miluji Alexandrii i Káhiru a už se těším, až se tam zase podívám. Zrovna dnes jsem psala svému arabskému překladateli, jak je pro mě smutné být v Praze, když vím, že Alexandrie je v tomhle ročním období krásná.

Označila bych vás za ženu bojovnici za práva dětí a zvířat. V dokumentech a filmech jsou hlavním tématem děti ve složitějších situacích než „normální“ Za co v současnosti „bojujete?“ Na jaký problém poukazujete v médiích?

Hájím práva dětí a zvířat, protože to za ně nikdo jiný neudělá. Jinak zastávám názor budhistů, že si každý, pokud k tomu má jen trochu možnost, má pomoct sám.

Co nového připravujete v divadle a ve psaní?

Pracuji na scénáři podle své knihy Bubu, který bych měla začít točit pro Českou televizi. Chtěla bych, aby v něm hráli Zuzana Bydžovská a Karel Roden. Vzala jsem kameramana a výtvarnici na obhlídky, byl to moc krásný zážitek. Našla jsem starý zámeček poblíž Benátek nad Jizerou a tam bych ráda točila. Teď se pokouším kreslit technický scénář a moc mi to nejde. Je to pěkná dřina. Co se týká knih, Karmelitáni právě vydávají mou knihu o Anastázi Opaskovi „Opat chuligán“. Jde odotisk druhého vydání, tak mám radost. Divadlo Ungelt hraje druhým rokem hru Mathilda se Zuzanou Bydžovskou a Jiřím Bartoškou a také se pokouším psát scénář jedné cikánské pohádky.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy na vlastní oči viděla louku plnou žlutých petrklíčů?

Něco takového existuje? Je to pro mě fantastické stejně jako potok, z něhož jsme jako děti lovily raky. Asi už stárnu.

Děkuji za rozhovor a přeji vám mnoho osobních a profesionálních úspěchů.

psáno pro www.webmagazin.cz

V Čechách vznikají různé skupiny zabývající se všemožnými hudebními žánry. Katastrofanka patří ovšem mezi jiné a zvláštní seskupení, které používá místo hudebních nástrojů recitaci. O Katastrofance a poezii u nás, si povídáme s jedním ze zakládajícíh členů, Pepou Musilem.
A proč zrovna Katastrofanka?

„Název vznikal na první zkoušce, kdy jsme si pohrávali s parodiemi názvů dechových kapel, které končívají na ‚anka‘. Konečnou podobu mu dal Jirka Bláha.“

Kolik v současné době má recitační komado členů? Přibíráš členy nebo se v budoucnu chystáš?

„Loni se obsazení ustálilo na pěti lidech: tři ženské hlasy a dva mužské. Vznikl tím plný zvuk malého souboru, který se pojí do přirozeného akordu. Rozšiřovat obsazení nebudeme už proto, že pět lidí, kteří se této recitaci věnují jako koníčku při zaměstnání, se někdy obtížně schází na zkoušky. Také se nás ujala dirigentka, takže je nás celkem šest.“

V současnosti slavíte úspěch, máte vlastní pořad v rádiu České Budějovice, pravidelně vystupujete v kavárně „U Frgála“, máš ještě nějaké větší cíle?

„Stanovovat si nějaké vzletné cíle je ošidné, protože když se jich nepodaří dosáhnout, zpravidla dochází k velkému rozčarování, jímž může projekt i skončit. Proto jsme si hned na začátku řekli, že se budeme snažit dělat svou práci co nejlépe v aktuálních podmínkách a s aktuálními schopnostmi, přičemž se stále budeme snažit zlepšovat. Když se nám něco povede, máme z toho radost, a když se nám něco nepodaří, bereme to jako poučení a snažíme se zlepšit nedostatky. Všichni jsme začali jako naprostí nadšenci, kteří neměli s recitováním žádnou zkušenost. Ale jeden cíl vlastně máme, a za tím si jdeme: co nejvěrněji interpretovat záměr autora textu.“

Být recitátorem jako hlavní povolání, myslíš, že k tomu může u nás dojít? Mít recitační komando přece může být něco jako mít hudební skupinu, tzn. cestovat od města k městu, plnit sály divadel?

„Ano, my se cítíme jako hudební skupina, která místo hudebních nástrojů používá recitaci, což vyplývá z povahy přednášených textů. Nemohu mluvit za ostatní, ale mně by cestování od města k městu příliš netěšilo. Mám radši malou stálou scénu, kam chodí lidé, kteří nám rozumějí nebo kteří se o nás chtějí něco dozvědět. V takovém společenství vznikají nová přátelství a inspirace. V současnosti máme takové scény dvě. Jednu v Praze v literární kavárně U Frgála a druhou v Litoměřicích v čajovně Hóra. K tvé otázce o recitátorství jakožto hlavním povolání se nedokáži vyjádřit.“

Najít nový směr poezie je určitě přínosné i budoucnosti, tobě se to povedlo, zavedl jsi tzv. proesii, agýismus. Můžeš v krátkosti popsat co to znamená?

Tak předně agýismus, i když já raději říkám jen agý, není literární směr, ale styl. Styl je něco, co k člověku patří, v čem se cítí dobře, ale není tím nijak svazován. Popisovat stručně jakýkoliv styl je velmi těžké, protože zestručněním se vždycky vynechá něco, co k věci také patří. Nejlepší je poslechnout si náš soubor a prostě to na sebe nechat působit nebo si popovídat s autory agý textů. Pomohu si přirovnáním: styl agý je v oblasti literatury tím, čím je jazz v oblasti hudby. Popisovat, co je agý, je stejně nevděčné jako popisovat, co je jazz. Nu, zkusím to, ale asi to nebude v požadované krátkosti. Tak tedy: Nejprve si autor zvolí oblast svého tvůrčího zájmu, na nějž se maximálně soustředí, nechává ho na sebe působit, snaží se dostat až na jeho dno a ještě níže a odtud ho znovu pozoruje, přičemž ho ve své mysli neustále zhušťuje. Nakonec dospěje ke krátkému sdělení, v němž je obsažena podstata celého budoucího díla. Tomuto sdělení říkáme thema skladby a agý texty se jím zpravidla zahajují a ukončují. Optikou takto vytvořeného thematu se pak tvůrce dívá na svět i do sebe a uvědomuje si vše, co zažívá. Zbavuje se všech osobnostních, sociálních a dalších konotací a v konečném důsledku i časoprostorových vztahů, až dospěje do stavu, kdy má vše úplně stejnou hodnotu, dokonce i pohyb a klid. Tomuto stavu říkám ideomantie, což je nazírání do myšlenek jako do křišťálové koule a čtení z ní. A tou křišťálovou koulí je právě thema. Těžko se to popisuje, musí se to vycítit. Autor písemnou formou co nejvěrněji vyjadřuje vše, co ve stavu ideomantie prožil (nejlépe je psát až po tomto prožitku). Vznikne mnohovrstevnatý text, který je zpravidla částečně zaznamenán ve verších, částečně v prose, místy se podobá dramatickému textu. Tomuto typu textu říkáme proesie. Přes veškerou formální svobodu je jedno zjevné: vše se nějakým způsobem vztahuje k thematu skladby, v žádném případě se nejedná o automatický text; je to hluboká a cílená improvisace na dané téma, autorem naprosto prožitá. Text každým znovuprožíváním přináší něco nového, dá se třeba i použít jako forma autoterapie. Potom autor většinou svůj text ještě upravuje, brousí, zhušťuje, aby mu vyhovoval i po stránce literárního řemesla. Pro recitační soubor představuje věrná interpretace agý tvorby tvrdý oříšek, protože režisér musí dostat recitátory do co nejpodobnějšího stavu, v jakém text psal sám autor. Je to ale obrovská interpretační i režijní výzva, a když se to povede, bývá pro posluchače zajímavé poslechnout si stejnou skladbu třeba dvakrát za sebou, protože pokaždé v ní najdou něco nového.“

Našel si agýismus již věrné tvořitele a posluchače?

„Slovo věrnost je v tomto případě trochu zavádějící. Je to stejné, jako kdybys po někom, kdo právě zahrál jazzovou skladbu, chtěla, aby hrál výhradně jen jazz. Navíc věrnost v kontextu evropských literárních směrů a skupin má pachuť téměř fanatického sektářství, vzpomeňme na Nezvala, jenž ve svém surrealistickém období nemohl pod svým jménem vydávat nesurrealistické básně (i když si myslím, že právě tahle příhoda je jen další z nepodložených historek, kterými Nezval rád svou tvorbu opřádal). Proto znovu zdůrazňuji, že agý je prostě styl. S vnímání agý je to opět stejné jako s vnímáním jazzu: aby posluchač měl z jazzu ten správný prožitek, musí přistoupit na pravidla, podle kterých tato hudba vzniká. Také agý klade na čtenáře či posluchače určité nároky. Ideální čtenář je ten, jenž se oprostí od všech očekávání a plně se ponoří do plynoucí skladby. Ke své radosti musím říct, že se už takoví čtenáři a posluchači našli. Kromě mne v současnosti píší agý texty Jiří Bláha, Veronika Vlachová, David Mareš a Jana Kuklová a jsou sdruženi okolo AG revue (www.agrevue.com). Nesmím také zapomenout na našeho zámořského kamaráda Ludwiga Jordana, který si myšlenky agý přetvořil podle svého a od nějž se mi líbí především jeho teoretické úvahy. Všichni autoři spolu komunikují, respektují se a každá výměna názorů přináší něco nového. Ke svým agý skladbám někdy připojují zkratku -agd-, čímž chtějí zdůraznit, že je vhodné, aby je čtenáři vnímali podle ‚pravidel‘ agý stylu.“
V Čechách vznikají různé skupiny zabývající se všemožnými hudebními žánry. Katastrofanka patří ovšem mezi jiné a zvláštní seskupení, které používá místo hudebních nástrojů recitaci. O Katastrofance a poezii u nás, si povídáme s jedním ze zakládajícíh členů, Pepou Musilem.

Pronikl jsi do hlubin češtiny, teorie máš doslova v malíčku. Mohl bys začínajícím autorům poezie dát nějakou radu? Jak začít s psaním, kde se prezentovat, na literárních webech pod přezdívkou nebo zkusit jiné cesty prezentace?

„Kdepak, žádné rady, jak začít s psaním! Pokud to člověk v sobě má, píše a nezajímá se o to, jak začít psát. Myslím si, že je dobré najít si nějaký vzor (nemusí být z oblasti poesie) a myslet na něj při překonávání obtíží. Mým vzorem se stal především hudebník Ornette Coleman. Když se svým osobitým stylem začínal, obtížně získával spoluhráče i posluchače. Nevzdal se. V jednom televizním pořadu o sobě řekl: ‚Věřím ve své schopnosti a obklopuji se lidmi, kteří něco umějí.‘ To je ta nejlepší rada! Od ní se odvíjí i presentování vlastních děl. Také mi hodně pomáhá osobnost a hudba Rolanda Rahsaana Kirka. Byl slepý a jednou měl sen, že hraje na dva saxofony současně. Za tímto snem si šel a naplnil ho. Naučil se hrát dokonce na tři saxofony současně, což před ním nikdy nikdo s vážnými úmysly nezkoušel. Nedělal si nic z posměšků (vypadal trochu komicky, když vystoupil na pódium ověšený nejrůznějšími dechovými nástroji a do úst si narval hubičky tří saxofonů) a celý život hrál hudbu, která ho těšila. Když po mrtvici ochrnul na polovinu těla a měl funkční jen levou ruku, vypracoval si vlastní techniku hry na saxofon a koncertoval tak dlouho, dokud ho nestihl další záchvat, jemuž podlehl.“

Četla jsem, že v ČR chybí poezie pro náctileté. Myslíš, že je potřeba?

„Tenhle názor musel vyslovit někdo, kdo dávno není náctiletý a vůbec neví o existenci poesie na internetu a o setkávání mladých autorů na nejrůznějších úrovních. Někteří náctiletí poesii prostě potřebují, a také si ji dokáží vytvořit.“

Je podle tebe nově stvořená poezie nápaditá nebo se drží jisté kýčovitosti? Lze vůbec nějaké verše nazývat kýčem?

„Těmihle obecnými věcmi, co je kýč, co je hodnotné, kdo je velikán literatury atd., se vůbec nezabývám. Mám svoje měřítka, která vycházejí z povahy mé osobnosti, a protože jsou to moje měřítka, nikomu je nevnucuji. Zrovna tak nemám rád, když mi někdo vnucuje svoje měřítka. Jsem rád, že je poesie pestrá, od nejstarší až po současnou, že si z ní mohu vybírat podle své momentální nálady, a chci, aby byla ještě pestřejší. Pokud k tomu přispěje i agý, budu jedině rád.“

V dnešní době si lze sbírku básní nechat vydat v malém nákladu. Není to plýtvání penězi a energií, když se na internetu setkáš s nepřeberným množství poezie?

„Není to plýtvání penězi. Je to prostě autorův hmatatelný čin. Většina autorů i čtenářů má ráda text vytištěný na papíře a myslím si, že internetové publikování se často ve skutečnosti bere jen jako podpůrný prostředek pro papírové publikování. Autorsky vydané sbírky, často syrové, nevyvážené a technickým provedením nedokonalé, mám raději než výrobky oficiálních nakladatelství. Svou sbírku jsem si vydal sám, vůbec toho nelituji a přes její určité technické nedostatky i obtížnou distribuci jsem s jejím vydáním spokojen, protože je v ní všechno přesně tak, jak jsem chtěl.“

Myslíš, že je důležitější názor čtenáře či literárně vzdělaného kritika?

„Nejdůležitější je podle mě názor samotného autora. Hodnotová měřítka čtenářů i kritiků se mění; co bylo někým odvrhováno včera, může být jiným objevováno zítra, a naopak. Pokud však autor něco sám nenapíše a nestojí si za tím, tak to prostě není.“

Co v nejbližší době Katastrofanka chystá? Kam za vámi mohou zájemci přijít?

„Katastrofanka zatím interpretovala převážně moje texty a nyní začínáme zkoušet agý texty i dalších autorů. Rád bych jednou uspořádal malý festiválek agý textů různých autorů. Pravidelně nás posluchači a zájemci mohou potkat na vystoupeních v kavárně U Frgála, které vytváříme společně s Veronikou Vlachovou a literárním serverem Blue World. Spojit se s námi mohou přes AG revui, kde se dozvědí o chystaných vystoupeních. Každou druhou neděli v měsíci od 19:30 si mohou na Českém rozhlase České Budějovice poslechnout pořad Katastrofanka uvádí, v němž představuji dosud málo známé autory.“

Nechceš se stát otcem nových recitačních komand a zřizovat vystoupení po celé ČR?

„Otcem nových recitačních komand se klidně stanu, ale zřizovat nic nechci!“

Děkuji ti za rozhovor a přeji vám tisíce věrných posluchačů!

psáno pro www.webmagazin.cz 4/2006

Kdepak, o prvotinu se nejedná. Je to můj pátý knižní titul. Tři z nich jsou soubory mých aforismů a jedna dokonce úspěšná kniha básniček pro děti „Hádej, co je to?“ která reprezentovala v roce 2000 produkci Knižního klubu na veletrhu v Hannoveru. Žena v kurzu je premiérová spíše tématicky, neboť se jedná o fejetony. Chtěla jsem do ní dát co nejvíce ze svého humoru a snad se mi to povedlo.

V jakém kurzu je žena v květnu, měsíci lásky a v jakém v září, měsíci po konci léta?

Žena je vždy v takovém kurzu, jaký si sama nasadí. Je sama sobě nejlepším bukmejkrem. Pak teprve záleží na muži, kolik je ochoten vsadit. Žena sólistka však v květnu obyčejně spolu s teplejším oblečením odhazuje zábrany a stává se lovkyní, protože si neumí představit, že by v červenci nekráčela po pláži ruku v ruce s nějakým urostlým chlápkem, který má na sobě jen plavky a bicepsy. Vyzrálá a zkušená žena dá svému sázkaři šanci v září, neboť ví, že hopsat sama létem není žádná dřina, ale za pár týdnů tu bude zima … a kde pak honem sehnat chlapa s lopatou, aby jí sněhem proházel pěšinku?

Kolik „kurzů“ jste Vy osobně v životě absolvovala?

Domnívám se, že celý lidský život je takový průběžný kurz, výše kurzovného je proměnlivá, někdy dosti vysoká, přestože nikomu z nás nebude nakonec vystaveno osvědčení o způsobilosti. Jeden z nejzákeřnějších kurzů z těch opravdových, byl kurz počítačové gramotnosti, který mě zastihl v technonedbalkách. Dodnes mám pocit, že bych mezi počítačovými maniaky působila coby rozevlátý bohém.

Připravujete nějaký román nebo se budete v tvorbě držet fejetonového stylu?

Můj literární osud je trošičku kuriozní. Kratším žánrům jsem se začala věnovat nejen proto, že mi jsou blízké, cítím se v nich dobře a zatím se mi daří, ale moje páteř již nejméně 15 let nevydrží zátěž delšího sezení, což je třeba právě u románu hned vedle talentu taková fyzická nutnost. Zatím si myslím, že mě při psaní fejetonů a aforismů čeká ještě kus poctivé práce, kterou mám moc ráda. Ale přiznávám, že nějaká přadýnka příběhu smotávám. Až bude klubíčko pěkně bachraté, uvidím, jak mi půjde kmitání literárními jehlicemi.

Čtete české spisovatele nebo sáhnete raději po zahraničním autorovi?

Jsem čtenářka, jsem autorka, jsem knihovnice. Když si to všechno pospojujete, vyjde vám zcela správně, že knihy jsou můj osud. A moc pěkný osud. Kdybych měla v knize života psáno, že budu v šapitó metat kozelce, nebo někde na úřadě tetovat razítkem formuláře, nebyla bych se svým údělem tak spokojena. Přečetla jsem toho v životě již dost zásadního a teď si můžu vychutnávat luxus četby pro duševní pohodu, pro zasmání a pro zdravou porci romantiky. Ze současných autorů mi nejvíce přirostli k srdci humoristky Ivanka Devátá, Halina Pawlowská, fejetonista Petr Koudelka, autorka romanticko-dobrodružných románů pro ženy Američanka Nora Robertsová a její česká souputnice Táňa Kubátová, která píše pohádky pro velké holky. A těm jsem chválabohu neodrostla.

Používáte k psaní pouze počítač, nebo si libujete tím, že si opřete nohy o stolek a sepisujete nejdřív ručně?

I když jsem u jedné z předešlých otázek naznačila, že moje počítačové ambice jsou poněkud liknavé, nedám už na svého parťáka dopustit. Je to pomocník, který ušetří fůru času a má spoustu užitečných funkcí. Když jim člověk přijde na kloub, má manuální práci ulehčenu. Samozřejmě, že sebevýkonnější počítač nenahradí dobrý nápad, vtipnou pointu a lidskost. Odpůrcům psaní na počítači bych řekla, že brambory nám na talíři chutnají stejně, jestli při jejich vybírání hrbí brigádníci hřbet, nebo je nahradí bramborový kombajn. Ale stejně jsem nejspokojenější, když šustí papír. Všechno, co napíšu na počítači, si vyjedu a pak dělám opravy a úpravy ručně. Obrazovka počítače mě ke čtení neláká. Navíc, k papíru si můžu přivonět, a lze se ho jemně dotýkat, listovat, překládat… ale očmuchávat počítač nebo disketu?

A co poezie? V dnešní době píše hodně lidí básně, nepřipadá Vám nespravedlivé napsat pár řádek oproti propracovanější próze?

Zaplaťpánbu za každou literaturu, která si najde své čtenáře. Já bych to snad ani takhle nekategorizovala. Četla jsem sbírky básní, které mě nesmírně duševně obohatily a potěšily, a četla jsem obsáhlé romány, po jejichž dočtení mě napadlo, že jejich autor by byl užitečnější, kdyby místo jejich psaní koukal z okna. Ale bylo tomu i naopak. Četla jsem verše, o jejichž autororech jsem si pomyslela, že je určitě hledá doktor Cimický s receptem v ruce a četla jsem romány, kde jsem již v polovině příběhu bezpečně věděla, že se mi po knize bude hrozně stýskat. Pak to má i praktickou stránku věci. Na cestu vlakem bych si do kabelky raději zapakovala nějakého veršovaného kolibříka než šestisetstránkový Jih proti Severu. Ale v zimě doma u kamen s korbelem horkého čaje s citronem bych to prohodila.

Co v současnosti chystáte?

Pracuji průběžně na další knížce fejetonů, kompletuji pro nakladatelství Slávky Kopecké soubor mých aforismů a myšlenek o politicích a voličích a ráda bych ještě letos dokončila rozepsaný humorný příběh pro desetiletá děvčata. Pracuji jako knihovnice v oddělení pro děti a vidím, že přesně tohle na knižním trhu chybí. Snad se mi vše podaří dopilovat k mojí a hlavně ke čtenářské spokojenosti.

Psáno pro www.nekultura.cz

Blíží se velikonoční svátky, prozradíte, Táňo, čtenářům vaše zažité rituály? Barvíte vejce, či malujete, pečete beránka, mazanec nebo něco speciálního?

Velikonoce mám ráda jako období probouzející se přírody, ale ačkoliv pocházím z vesnice, na žádné rituály si nepotrpím. Dětství jsem prožila na jižní Moravě, kde bylo zvykem, že na „šlahačku“ chodila i malá děvčata. A tak i mě každý rok vyzbrojili omašlenou „žilou“ a vyslali do spřátelených rodin, kde se tou dobou zdržovali pouze senioři, neboť mládež stejně jako já obrážela okolní domácnosti. Nikdy jsem nepochopila, proč mám ony obstarožní strejdy řezat žilou po zadku, když mi nic neudělali, a oni se za to na mě ještě blahosklonně usmívají. Později, v opačné roli, jsem se necítila o nic lépe. Takže na Velikonoce si teď nejvíc vychutnávám právě tu svobodu, že člověk nemusí propadat rituálům, když nechce, a klidně se na celé pondělí vytratím z domu užívat si krásnou jarní přírodu.

Co zbožňujete na jaru?

Všechno! Stačí, když v únoru nebo začátkem března vysvitne sluníčko, když se mezi sněhem objeví ještě žlutá loňská tráva, a když se na pouliční zářivce trochu obšírněji „rozkecá“ přidrzlý městský kosák, a už ho cítím ve vzduchu. Tohle období mám nejraději, i když to vlastně ještě ani jaro není, protože je celý proces probouzení teprve přede mnou, ve fázi těšení. Nedávno mě udivilo, jak jarní atmosféra působí i na otrle vypadající chlapy. Cestou po ulici jsem zaslechla jednoho, jak se rozplývá nad tím, že všechno začíná pučet a zelenat se, a pak se otočil ke své partnerce: „Všimla sis, jak teď na stromech před naší ložnicí řvou ptáci?“ „Ti řvali i v zimě,“ pravila nepoeticky dáma. Muž se zarazil, ale jen na chvíli. „No jo, ale to řvali hlady,“ opáčil hbitě.

Jaro je také duben, vyvedl vás někdo v poslední době skvělým Aprílem?

Aprílem jsem vyveditelná celkem snadno. Že je prvního mi pravidelně dochází až někdy kolem poledne, a to už stihnu naletět tolika lidem, že zbytek dne trávím přemýšlením, jak se dotyčným žertéřům rafinovaně pomstít. A pro jistotu pak už nevěřím nikomu nic. Jednou jsem dokonce nechala stát nečekanou návštěvu hodnou chvíli před domem s poznámkou, že na tak primitivní fór jim tedy skutečně nenaletím. Právě se totiž rekonstruoval panel s domovními zvonky, a tak byli návštěvníci nuceni ohlásit se zdola mobilem. Teprve když je kterýsi ze sousedů vpustil dovnitř, byla jsem ochotna připustit, že bušení na dveře bude asi skutečné, a pozvala je dál.
Pro Občanský týdeník 4/ 2006

ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU TÁŇOU KUBÁTOVOU

Spisovatelka Táňa Kubátová letos oslaví desítku! Ano, stane se autorkou deseti vydaných knih, které se letos objeví na pultech knihkupectví. Připomeňme si tituly například Počkej až za Lyon, Hrníček z lásky, Smlouva proti lásce či Samota pro dva.

Letos oslavíte takové hezké kulaté výročí, a to desátou vydanou knihu! Jaký mejdan knize připravíte?

A víte, že tohle mi ani nedošlo, ačkoliv do deseti umím počítat celkem obstojně? Odevzdáním knížky do nakladatelství s ní totiž autor definitivně končí, protože v tom okamžiku nad její finální podobou ztrácí jakoukoliv kontrolu, takže pro mě je ta desítka tím pádem už uzavřená. Tudíž velký dík za připomenutí, pro jistotu knížku oslavím jednou teď a jednou na podzim, až vyjde, abych jí to opomenutí vynahradila. A jak? Nejspíš komorně, jelikož nejsem osoba společenská. Bouchneme doma šampáněm, něco k němu zobneme, ale hlavně – pořádně si ten kulatý fakt uvědomím a vychutnám.

Vidíte sama jako autorka nějaký rozdíl ve stylu psaní a ve formě sdělování příběhu a myšlenek u poslední a první knihy?

Rozdíl tady určitě je, ovšem dá se vystopovat dost těžko. V době, kdy mi nakladatelství slíbilo vydat moji první knížku, tedy na podzim 2003, jsem měla doma v šuplíku už asi osm rukopisů. Ty nejstarší jsem tedy neodevzdávala tak, jak byly napsány, ale upravila jsem je podle svých současných schopností. A mohu Vás ujistit, že kdyby nebyly vydány, dnes by už zase vypadaly trochu jinak. Jenže člověk je nemůže nechávat uležet donekonečna. Tedy může, ale to by nesměl být ješitný a nesměl by je chtít vidět na pultech knihkupectví. Mohl by si je pěkně oprašovat doma a čekat, až budou doopravdy dokonalé. Jen jestli by se toho někdy dočkal…

Na kolik knih se vám nyní honí nápadů v hlavě, nebo si vedete nějaké desky, kam si je poctivě zakládáte?

Nápad se mi v hlavě honí jeden, a spíše než honí se jen tak líně povaluje. O nějakém zakládání do desek tudíž nemůže být ani řeči. Pokaždé, když dopíši knížku, nejsem si ani trochu jistá, jestli vůbec ještě někdy stvořím nějakou další. Prostě si počkám, a buď se mi v hlavě něco vylíhne, nebo ne. Rozhodně nejsem dobrý příklad disciplinované spisovatelky, která, když nemá nápad, sedí tak dlouho, až jej vysedí. A když se jí nechce psát, prostě se drží u počítače, dokud ze samé nudy přece jen něco nevypotí. Pro mě je psaní jednou z forem relaxace, a do relaxace se přece člověk nenutí.

Píšete romány o ženách, o vztazích mezi mužem a ženou, o životě. Chcete se dále zabývat jen tímto žánrem zabývajícím se současností nebo máte chuť i experimentovat např. pohádkami pro děti, fantasy románem, detektivkou nebo snad kuchařkou se svými oblíbenými recepty?

Obávám se, že experimentu se ode mě dočkáte jen stěží. Detektivku bych asi vymyslet nedokázala, protože mě nebaví ani jako čtenářku. Tedy s výjimkou Dicka Francise, ale u něj jde také spíš o psychologii než o mordy. S kuchařkou jste mě vyloženě pobavila, protože za nejlepší jídlo považuji to, které mi uvaří v restauraci, a za druhé nejlepší výtvory mého manžela. Uvedené pořadí platí i v případě, že se fajitas mému muži obzvlášť povede, neboť jeho bodové hodnocení snižuje následná nutnost generálního úklidu kuchyně. Sebekriticky uznávám, že ani na ostatní žánry se necítím. Raději zůstanu u svých osvědčených pohádek pro velké holky.

Píší Vám hodně Vaše čtenářky, nebo snad sami kritici vydaných děl? Jaké máte ohlasy? Schováváte si je?

Všechny čtyři  ohlasy od čtenářek jsou k vidění na mém webu v rubrice „Napsali jste mi.“ Jinou odezvu nemám, a vlastně se tomu ani nedivím. Uvědomuji si, že když se mi nějaká knížka líbí, ani já přitom neuvažuji, že za tím fajn čtením je schovaný nějaký člověk, kterého by možná moje pochvala potěšila. A pokud ano, říkám si: nebudu obtěžovat, takových, co autora bombardují dopisy, je určitě spousta, a on už je celý otrávený z toho, že je musí číst. Proto říkám: milé čtenářky, jestliže Vám moje knížky budou stát za zmínku, napište mi, neboť otrava mi nehrozí ani vzdáleně.
Ohlasy od kritiků nemám žádné. Ti totiž moji existenci doposud nezaznamenali, a já pevně doufám, že jim to ještě hodně dlouho vydrží. Dovedu si totiž představit, jak krásně jízlivě by se dalo do mých dílek tepat. Dokonce si troufám tvrdit, že bych si je dokázala i sama znectít tak, že intelektuál by hýkal nadšením. Ovšem blaží mě vědomí, že bych mezi těmi zdeptanými kritikou byla v docela dobré společnosti…

Čtete ráda? Máte vůbec na čtení čas, když píšete? Co Vás nedávno nejvíce v knižní tvorbě zaujalo?

Klasiky mám načtené ještě z mládí, kdy je člověk hlava otevřená a nehledá v knížce jenom relaxaci. Dnes dávám přednost lehčí literatuře, takže louskám své zahraniční konkurentky, ale také slavnější tuzemské kolegy a kolegyně. Z nich mám nejraději Ivanku Devátou. Nedávno se ke mně přímou výměnou z ručky do ručky dostala knížka mé „spolubojovnice“ z nakladatelství Petra, Zdeňky Ortové. Je to sbírka fejetonů nazvaná Žena v kurzu a strávila jsem při ní moc hezké chvíle. Čas na čtení si najdu vždycky, a knížku mám dokonce i v oné místnosti. Vlastně tam začíná skoro každá, a posléze prochází mým speciálním testem kvality. Je-li kompletně dočtena zde, sice ušla, ale nic moc. Od těch lepších se nemohu odtrhnout, tudíž si je odnáším do obýváku, kde už většinou zůstanou.

Na čem právě pracujete?

Zřejmě Vás nepřekvapí, že na románu pro ženy. Mě samotnou ovšem překvapuje, že spíše než červená knihovna mi z toho leze humoristický příběh. Kdo znáte mé knížky, snad jste si všimli, že své hrdinky neberu vždycky až tak úplně vážně, že se vyhýbám sentimentálním scénkám a že happy end většinou zlehčím tak, aby se čtenářka spíš usmála, než zaslzela. Ovšem ještě nikdy se mi nestalo, abych si z hrdinů dělala tak nehoráznou legraci už od samého začátku, jako právě nyní. Možná mě veselost zase přejde a já se pěkně vrátím do normálu, nebo zjistím, že ten humor je trochu násilný, a všechno to předělám. Proto Vy, kteří se bojíte změny, neděste se, a Vy, kteří byste ji uvítali, se zatím moc netěšte. A Vy, kteří mě ještě neznáte, zkuste si ode mě něco přečíst. Třeba Vás mé knížky něčím osloví.

Psáno pro www.nekultura.cz 7/2006