Klouzavé dny nemá nikdo rád. Lidé padají jak nahnilé plody k zemi a nadávají na mizerný život. Já, Jitka Mumísková, se dnes za oknem směji nechtěným pádům na náledí a libuji si, že ven půjdu až večer. Kalendář ukazuje dvacátého čtvrtého

Horskou vesnici Lulanet pokryly závěje sněhu. Z bílých hromad vykukovaly stříšky chalup, tak poklidně zapadajících do lůna matky přírody. U rozsvícených oken si pro vlastní potěšení, z kouzelných dnů vánoc,

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí

Konečně si domů přivedl mořskou orlici. Vysněný druh, se kterým rád zahnízdí a dočká se dokonalých potomků. Doposud mu všechny samice na jaře odlétaly. Valérie v březnu 1999. Petra v dubnu 2004. Val byla spíš volavka než dravec. Dobře, Petra snad mohla

Viola Líbezná, pětadvacetiletá zdravotní sestra, těm pokojům říkala poslední štace života. Stěny obalené vibrujícími vzpomínkami a na stropě usazený smrtelný nádech zpívaly písně do ztracena.

Most. Před mostem lidé, na mostu lidé, pod mostem říční víry. U mostu kost, u kosti pes, u psiska žebrák. Za žebrákem most, za mostem parné léto, pod létem voda…..Vltava.