Petra Nachtmanová - spisovatelka » Povídky ostatní

Kachňátko z trouby

admin — Sun, 21 Jun 2009 00:15:14 +0000

Už si přesně nepamatuji, proč si kdysi myslivci zvyšovali stavy divokých kachen pomocí umělých líhní – zda proto, aby měli hojný počet na střílení, anebo chtěli pomoci přírodě. Nikdy ale nezapomenu, že díky tomu, že se u nás v rodině několik myslivců nacházelo, jsme doma měli líheň a z ní se jeden rok narodilo mnoho krásných divokých kachňátek.
Samozřejmě, ne všechna měla takové štěstí dokonalosti a tak se stalo, že mi svěřili jednoho z tepla vylíhlého chmýřáčka, který nemohl následovat hned své kachní sourozence do rybníka, protože se narodil s trochu pochroumanou nožičkou a maličko pokřivenými křidélky.
A tak jsem se ho já, tehdy osmiletá holčička, ujala s veškerou péčí a láskou, aby se mohlo o něco později stát tím pravým vodním hráčem.
Můj nový kachní kamarád dostal zelenou přepravní bedýnku, v té měl trochu sena, misku s vodou a kolem neustále bdělou opatrovnici, která obětovala i vlastní spánek, jen aby mohla přiskočit s krmením nebo s příjemným pohlazením. Stal se mi okamžitě srdcovým esíčkem, štěstíčkem z lásky upletené a nemohlo zůstat bez jména.
„Kachňátko, jsi dokonalá maličká láska, pojmenuji tě Mazlenkář. Ano, Mazlenkář! Káč. Káč. Káč!“ škádlila jsem ho a on si radostně příbíral a po týdnu mohl skočit poprvé do vody v našem rybníčku na zahradě. Měl ale přísnou chůvu a tak musel jen na hodinku, než si zvykne a aby se příliš nepromáčel a neumřel, když byl ještě příliš křehký.
Byl to šikula, za dalších pár dní skákal do vody sám a já ho vytahovala podpěrákem na ryby, protože voda byla v rybníku hluboko a po prkně se dosud nenaučil vylézat znovu na břeh.
Já se těšila, že až jednou vyroste, tak za mnou bude chodit jako pejsek. To přesně mi říkali, že pokud se o něj tak starám, mám vlastně roli mámy kačeny a tak za mnou bude pěkně cupitat. Moc jsem se radovala, jak se budu chlubit, že za mnou nechodí pejsek ani kočička ale kačena, kterou jsem vlastně zachránila.
Za pár dní jsem se ale vrátila ze školy a ve své bedýnce, která ležela přes den na prahu před domem nebyl. Šel si zaplavat – to mi řekla babička a Mazlenkář se tam opravdu spokojeně cachtal. Nechala jsem ho tam ještě chvíli a další dny se jeho koupací hodiny prodlužovaly a naučil se pomalu ale alepsoň trošku zdolávat prkno, které vedlo z vody ven. Stejně se musel chodit sušit, zase nic se nemá přehánět.
Netrvalo dlouho a bohužel mého mazlíčka postihla tragédie. Vrátila jsem se ze školy a babička povídala, že už je půl dne ve vodě.
„Půl dne?“ zaječela jsem a běžela ho zkontrolovat, protože přeci jen tak dlouho se ještě nikdy nekoupal.
„Jen ho nech, je to kachna, i když malá!“ křičela babička a šla si po svém. Několikrát se na kachně dívala a bylo vše v pořádku. I tak mi srdce bušilo právem. Sotva jsem nahlédla do vody, nevěřila jsem, co se stalo – byla plná pěny z nějakých saponátů. Voda, která přitékala až z vrchu vesnice posloužila jedné rodině k praní prádla a ta se u nás usadila. Zabědovala jsem a hledala, kde se usadilo kachně. Našla jsem ho a hned ho vytahovala a brečela, strašně moc slz vyronila, protože ten pohled na síly zbavené, prokřehlé a polomrtvé mládě mi nemohl ani trochu zlepšit náladu.
Ujala jsem se vysoušení, snažila se ze všech sil z něho dostat ty čistící sajrajty, ale nejspíš se musel několikrát napít. Stal se zajatcem pěny, díky které mu ztěžkla křidýlka a tělíčko se nezvládlo dostat do bezpečí.
„Kdo vypustil do vody pračku? Kdo?“ křičela jsem a dozvěděla se, odkud sem voda plyne. To mi ovšem nebylo nic platné, neměla jsem tolik odvahy jít za vážně se tvářícími sousedy o několik domů nahoře ve vsi. Neměla jsem ani sílu přestat několik dní ronit slzy za to malé kachňátko, které do rána zemřelo. A tenkrát mi bylo úplně jedno, že jsem do školy chodila s napuchlýma očima od srdceryvného pláče.

Choval se jak zvíře

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:12:52 +0000

Dnes na Milana vzpomínám s klidným srdcem a snad i s úsměvem. Tenkrát mne ale jeho chování moc neoslňovalo. Bylo mi devatenáct. Zdárně jsem dokončila poslední rok zdrávky a vrhla se do pořádné nemocniční praxe u nás ve městě.
„Sestřičko, někdo na vás pod okýnkem houká!“
„Já ho zabiju,“ zašeptala jsem si napůl pro sebe a na půl pro pana Jiráska, který tu ležel po operaci nohy. On se na mne usmál, zabrumlal mi něco o poslání zdravotních sester, o jejich zahcraňování nemocných a neničení zdravých jedinců. Já poděkovala za rady a šla k oknu, abych zamávala Milanovi, že už končím, aby počkal tiše, protože pacienti by si mohli stěžovat.
„Hůů hůů, krásná Jů. Jůlinko, mňau mňau. Čekám!“
Raději jsem zavřela okno, protože následovaly nějaké ptačí zvuky, které naštěstí splývaly s okolní přírodou zahrady. Narovnala jsem postel panu Kordovi a ukončila odpolední službu s tolikrát opakovanou otázkou: „Proč musí mít Milan zrovna tu zvířecí úchylku?“ Proč, jinak pěkný muž, o tři roky starší než já, módně oblékaný a navoněný parfémy, ze kterých se mi tají dech, si podlamuje zdravý rozum takovými bláznivými zvuky? V soukromí mi to zas tak nevadilo. Horší bylo, že si myslel, že veřejnost sdílí jeho projevy jako úplně normální člověčí zvuky. Jenže se pletl a já jediná měla uši na správném místě.
Co mi vlastně dělal? Při mluvení používal samé hůůů, mňau, haf, bůůů, béé, píp a kdo ví co ještě. Šlo mu to dokonale. Občas se i někdo lekl, že za ním kráčí slon, leze had nebo štěká vzteklý pes. Nejvíc mne vytáčel kačerem. Toho totiž napodoboval i pohyby rukou a hlavy. Kolikrát jsem od srdce zasmála, ale jak se říká všeho moc škodí. On neznal limity a ani mne neposlouchal. Kolikrát jsem mu kladla na srdce, že když na mne pod nemocnicí čeká, ať pískne normálně a ne po zvířecím. Dnes mne tedy znovu naštval. „Milane, už zase?“
„Vždyť to zapadá do okolí.“
„Jak zapadá? Copak sova není noční pták? Myslíš, že si bude lítat kolem nemocnice v podvečer a houkat nemocným do oken, posilněna mňoukací dávkou?“
„Mňau, tak už se nezlob. Hůů, Jů!“
„A nemňoukej na mě!“ rozjela jsem se, až mi přeskočil hlas.
„Tak skočím pro jiný zvíře,“ řekl a než jsem stačila něco namítnout, dělal tady kohouta a slepici a poletoval kolem mne. Pěnila mi krev vzteky, jak nás oba ztrapňuje.
„Fajn, když to nechápeš po dobrým, tak zkusím zlo. Jestli nepřestaneš s těmi zvířecími zvuky, rozejdeme se.“
Přestal kolem mne kroužit a konečně zvážněl. Došlo mu, že to myslím upřímně.
„Máš jinýho?“ ptal se.
„Proč?“
„Že jsi taková.“
„Jaká? Milane, to přece není normální. Jestli jsi na tom závislý, tak jdi na odvykačku, ale já o to fakt nestojím.“
„Člověk ti dělá srandu a má jít někam k doktorovi? Co je na tom asi ujetýho, když si člověk trochu od plic zařehtá nebo zakokrhá? Výborně to posiluje plíce, to bys měla jako zdravotnice vědět.“
„Milane, copak to nechápeš?“
„Chápu to až moc dobře. Fajn, jak chceš.“
I když už jsme tohle téma probírali několikrát, tentokrát to s ním pohnulo nějak víc. Opravdu zmlkl a nevydal ani jeden neobvyklý zvuk. Vyprávěla jsem mu o nových pacientech, on mi řekl jednu příhodu ze stavby, kde dělal vedoucího směny a před domem se rozloučil.
„Dneska nejdeš nahoru?“
„Ne, nějak nemám náladu.“
„Tak dobře, zítra.“
„Ahoj, zítra.“
Krátce mne políbil a mne došlo, že není moc ok. Takhle krátce naše rozloučení nikdy nebral. Připadal mi najednou odtažitý a v jednu chvíli jsem ho chtěla požádat, aby zase mňoukal, kokrhal a houkal jak sova. Jenže na druhou stranu mi rozum povídal, že aspoň si odvykne a budeme úplně normální pár.
No a tak jsme proplouvali dalším společným měsícem tak nějak uzavřeně a bez legrácek. Pak jeden den přišel s prosbou o vážné promluvení.
„Víš, asi jsi měla pravdu, ukončíme to. Rozejdeme se. Prostě se nedokážu přetvařovat. Když potřebuju mňoukat, tak si zamňoukám a nemusím si šlapat na jazyk.“
„Milane, vždyť já tě mám moc ráda. Víš jak na nás ostatní koukají, když vydáváš zvuky jako blázen?“
„Lidi přece dělají bláznoviny a hlavně v zamilovanosti. To ty asi bohužel nejsi a já bych rád …“
„Jsem zamilovaná. Copak jsi nic nepochopil?“
„Pochopil…a našel si jinou.“
„Holku? Tak kvůli jiný a ne kvůli mým zákazům!“
„Tys to tak chtěla.“
„Já? Nepleteš se trochu?“
Dohadovali jsem se ještě asi hodinu o tom, jak kdo co myslel a co má být tak či onak. Jenže mi to nepomohlo. Zamiloval se od jiné, zatímco já se dožadovala mlčení kvůli pár připitomělým výrazům.
Časem mne občas zamrzelo, že jsem se unáhlila a dá se říct, že mi i občas ty jeho zvuky chyběly. Jenže každý čas člověk potřebuje jiné věci…
Milana jsem potkala měsíc po našem rozchodu venku před diskotékou, co končila když já šla ze služby. Vydával ty svoje houkací a kočičí zvuky, předváděl kačera a jedna štíhlá černovláska se málem dusila smíchy, jak ji rozesmíval. Proč jsem to nedokázala já? Smát se šílenostem a nechat vážnost stranou? Nevím, dnes bych to brala asi jinak, ale tehdy mi to připadalo jako vážná nemoc, co zastaví štěstí zamilovaného páru…

Mařenka a pošťák

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:12:00 +0000

Léto se procházelo těsně kolem oken a Mařenka se spokojeně usmívala. Ne, nemohla se vyhnout lákání slunečních paprsků. Občas ji i po deštivých dnech připadalo, že dotyky o okenní tabule zvoní a šeptají: „Cink! Cinky linky cink, papuče zahodit, na procházku se vypravit. Cink cink cink!“
Však tomu prohřátí kostí bylo zapotřebí! Ne, že by zima odešla pozdě, ale jaro a léto neprohřálo zděné stěny starého pražského bytu tak, jak by si člověk v letech přál. Rána občas dost studila a tak líp se zasunout do bot, vzít do ruky hůl a vypravit se o nějakou tu ulici dál. A nevrátit se dřív, než se teplo řádně protáhne podlahou a každou škvírkou bytu.
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl ji stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno. Ano, v Praze ji mnoho lidí na pozdrav neodpovědělo, ale časem si vytipovala tváře, které ji navíc k pozdravu obdařily i úsměvem od srdce. Na ty známé – neznámé se velmi těšila. Vlévali ji do žil energii a chuť se prát o srovnání každé pokřivené cesty.
Má to ale dnes štěstí. Pošťák zrovna ukládá do schránek denní příděly letáků, úředních dopisů a přátelských psaníček. Natahuje ruku k zamračenému mladíkovi a ten ji do ruky tiskne dva prospekty a dopis! Ani tenhle kluk dosud nepozdravil a to už zde roznáší poštu téměř měsíc! Však on jednou tu pusu otevře, půjde na něho svým odvěkým fíglem moudrého uculování. Jen, když dostane víc času, protože mladý pošťák zase prolítl dveřmi a mizí v domě naproti.
Kdo jí to vůbec píše? Obrací si dopis adresou navrch a chvíli s úžasem kouká na neznámé písmo.
„A jéje!“ vykřikne krátce a vydá všechny síly, aby znovu spěchajícího mladíčka zastavila. „Haló, vraťte se! Tenhle dopis není pro mě a ani pro nikoho jiného z domu. Haló!“
Ale kdeže je mu konec. Mladé nohy, zbrklé vlohy. Mizí v poštovním autě a ujíždí na jiné místo. Co s dopisem? Zajít na poštu a předat? Raději se nespoléhat. Sousedka Ivuše si stěžovala během posledního měsíce třikrát na nesprávně doručenou poštu, kamarádka Kamila z druhého konce města dokonce pětkrát a nic se nezměnilo. Stále stejně spěchající doručovatelé, co svou práci chtějí mít rychle za sebou. Myslí si snad, že každý nesprávně vhozený dopis najde toho pravého majitele?
A tenhle dopis co drží v ruce určitě nepatří k úředním sdělením. Snad dcera či syn píše matce, nebo se ozvala kamarádka z dětství. Mladí si poradí nějakou tou počítačovou poštou, ale staří? Dosud jako dřív čekají zprávy od nejbližších se stejným chvěním a otázkou: „Copak nám dnes pošta přinese?“
Velehradská ulice. Hmm, nestojí přece odtud daleko. Co kdyby si dnes procházku protáhla a vhodila psaní do správného kaslíku?
Nemusela se ani ptát, hřálo v dlaních, jak se zaobírala přemýšlením o správném adresátovi. Letáky položila na parapet u okna a dnešní důležitý „úkol“ zasunula do velké kapsy letních šatů.
Cestu vnímala zvláštně. Snila o osudech neznámých lidí točících se kolem napsaných slov a za chvíli vydechla. „Jsem u cíle.“
Měla štěstí zrovna šla do vchodu nějaká paní, která ji přidržela dveře.
„Víte, hledám schránku paní Zuzany Krupské. Jeden její dopis se omylem ocitl v mojí schránce několik ulic odtud. Jdu kolem, tak…“
„Já jsem Zuzana Krupská,“ odpověděla dojatá paní a vzala si nabízený dopis. Ruce se jí třásly, jen co zahlédla písmo. Mařenka nečekala na děkovná gesta a pomalu odcházela domů. Měla radost, že ty pravé oči se zajiskřily, když četly první řádky. Víc ke štěstí nepotřebovala. Nedošla ale ani na konec ulice a paní za ní běžela.
„Prosím, počkejte. Chtěla bych vám moc poděkovat. Víte, že jste mi přinesla skutečný poklad? Syn se mnou přestal před dvěma lety mluvit a odešel. Taková hloupost, snažila jsem se prosadit svůj názor, ale to je na dlouhé povídání…..no a on se žení! Pozval mne na svatbu a rád by se usmířil. Říká, že nese vinu. Ale to já. Já ji v sobě převracím od doby, co se mi obrátil k obličeji zády. Milá paní, jak se vám odměním? Kdybyste ten dopis nepřinesla, myslel by si, že už s ním nechci nic mít.“
„Odměny se nerodí v obchodech, paní Zuzano. Nenabízejí se, až když je někdo vyrobí. Odměny se ukazují jako zázraky. Letmě se mihnou a hluboce zakoření. Vaše jiskry v očích mi už v srdci pěkných pár minut klíčí.“
„Jste moc hodná. Mohu vás alespoň doprovodit domů?“
„Jistě, bude mi ctí, Zuzanko. A víte co? Říkejte mi, Mařenko, všichni přátelé mi tak říkají…..“

Májové kalhotkobraní

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:11:13 +0000

Byl osmý květen, svítalo v obvyklý čas….Helena se rozvalovala u lavičky v parku a jedině roztrhané šaty jí připomínaly, že si předešlé noci nezapamatovala úplně všechno.

Pila. Hodně pila. Vodku, gin s tonikem, pivo, víno… Fuj, ani pomyslet nemohla na ty míchaniny, co do sebe narvala s neuvěřitelnou lehkostí a teď sotva vzpomínala na těžkosti, který ji ta předávkovaná noc přinesla.

Kamarádka Inka ji pozvala na oslavu příchodu měsíce líbání pod rozkvetlými stromy do nějakého nočního klubu na okraji města. Vyjekla údivem na tím co uviděla uvnitř hned po příchodu: pěkní chlapi, voňaví, bezstarostní, v sexy postavách. Netrvalo dlouho a dva je pozvali na skleničku. Poté přišli další dva a zase je zvali. No a tak se to zamotávalo pěkně do sebe, že se nemohla zbavit skleničky v pravý ruce a neodolatelnýho chlapa těsně u těla. Úsměv ji přimrzl na tváři nastálo, protože v tomhle podniku se prostě ženská nedokázala mračit.

A jak se tak připitoměle bez přestání chichotala, najednou seděla na jedný z kožených sedaček do půlkruhu a během chvilky chlapovi na klíně.

Jak se vůbec jmenoval? Francouzský střik? Ne, blbne, to bylo to co jí kromě čísel žvatlal do ucha a ona nechápala a jenom se tak zase nahlas hihňala, usrkávala ze skleničky a jakmile zaklonila hlavu, byla bez kalhotek. Chvíli nechápala, jak to tak rychle zvládnul – rozepnul si svoje kalhoty a zároveň ji svlíknul tam, kam se hned bez dovolení cpal a ona vlastně neměla vůbec nic proti. Zase se smála na plnou pusu, zakláněla, předkláněla, nadnášela…o tom co se dělo dál, nemá ponětí….bože, leží tady na studený zemi, v levý ruce drží kabelku, co vůbec v pravý? Pomalu otočila hlavu vzhůru k ruce nad hlavou. Šmarjá! Ona si v ní mačká ty svoje kalhotky jako nějaký výstavní kousek! Instinktivně sevřela roztažený nohy a chtěla si stáhnout i ty cáry co zbyly z šatů. Jenže nedostala čas, právě se o ni někdo začal zajímat.

„Halo, paní, stalo se vám něco?“ stál nad ní pěkný chlápek. Chvíli myslela, že ho možná zná, vypadal trochu jako jeden z hostů klubu… Ne, tenhle se jim ani zdaleka v oblečení nevyrovnal a taky ani nevoněl parfémem, jen nějakým zatuchlým domovním sajrajtem.
„Jste hodný, nic se mi nestalo. Chtěla jsem si jenom trošku zdřímnout na trávě.“
„Z trávy jste ale dost ujela. Neublížil vám někdo?“
„Ne. Kdo by mi ubližoval?“ prohlásila sebevědomě a zároveň se ušlíbla a uhnula hlavou, protože se nějak podivně nakláněl. Snad ji takhle po ránu neznásilní! Radši rychle vstane, aby mu neponechávala výhodu. Ale než ty svoje otupělý svaly rozpohybovala, už se sám nabízel.
„Pomůžu vám,“ natáhl ruku a zarazil se. Koutky úst mu začaly tikat a olízl si rty. Když se trochu vzpamatoval, vytrhl jí z ruky kalhotky a utíkal odtud pryč.
„Počkej, vrať se grázle! Vrať mi je!“
„Stalo se vám něco, paní?“ ohlédla se znovu napravo a posadila se bez přemlouvání. Nad ní stáli dva strážníci městské policie a pomáhali ji vstát. Ona se posadila na lavičku a začala brečet.
„Tak co se stalo? Ublížil vám někdo?“
„Ukradl mi…ukradl….kalhotky.“
Oba muži v uniformách se na sebe podívali a pousmáli se. Jeden ji pak zkušeně prozradil, že má štěstí, že přišla jenom o kalhotky a o pěkný šaty a nikdo ji neznásilnil.
„Nějakej úchylák. Pojedete s námi na stanici a sepíšeme protokol. Ale když se vám vlastně nic nestalo?“
„Vy víte houby,“ povídala si sama pro sebe a důrazně odmítla doprovod i odvoz.

Pomalu se začala šourat k domovu. Muž už bude určitě doma – taky dělal policajta a po noční ji pravidelně obléhal ze všech stran, dokud mu nedala pořádný kus sexolásky a po ní ty svoje kalhotky z předešlýho dne – on je tak rád každý den přepíral vlastníma rukama. Pozná, i když mu podstrčí jiný. Bože, to bude zpověď! Z mejdanu si pamatuje jenom půlku a navíc se odváží vrátit bez spodního kousku krajky. Tohle Pepu napumpuje pořádným vztekem a kdo ví, možná ji i zabije…

Oči lovce

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:10:10 +0000

Nad hlubokým lesem se stmívá. Povídám si od svítání, že tma se stane pastí každému kdo rád přijímá bez limitů. Donedávna jsem chtěl též víc než by se mělo chtít. Lišky, divoké kočky, jeleni, srnci, prasata. Desítky kusů ročně a stovky hodin na posedu a honitbách. Divočáci mě nejvíc zajímali…
Jmenuji se Karel S. Příjmení trochu utajené… možná Silák, Svetr, Slunečník, Sodovka, Svoboda, Sysel nebo Slepec.
Chlapi si u piva povídají o ženských, práci, kšeftech, fotbalu, hokeji a jídle. Já si s nimi dával pravidelně jedno. Nevnímal jsme jejich problémy, jen si myslel: přijde nebo nepřijde?
Stalo se to před týdnem… Jirka Šebesta mi den před tím povídal, že je viděl blízko maliní u dolního posedu.
„Je jich nejmíň pět! To by v tom byl čert, abychom aspoň dva nepovalili.“
Pět! Rozhodl jsem se hned druhý den na průzkum a snad i šťastný zásah. Možná popolezou k hornímu posedu, ale kdo ví… zkusím obě místa. Jirka povídal, že tuto noc určitě nepůjde. Manželka mu už nadává, že se straní rodině. Nedivím se mu, on je mlaďoch, třicátník. Já si už kroutím šedesátýdruhý rok a manželka je ráda, že vypadnu z domu a nechrápu u televize.
Již léta se propadám do hlubin lovecké vášně. Kdo nepoznal, nepochopí. Při čištění brokovnice a kulovnice přemítám o nezapomenutelných úlovcích. Nevím, proč chci stále víc. Je to jako droga, mám a potřebuji přídavky. Paroží už skládám do garáže do krabic, protože stěny na chodbách máme přeplněné. Ještě že mrazáky se pravidelně vyprazdňují.
„Kamaráde, to víš, že na tebe nezapomenu, jestli se střelba podaří!“
Lezu na horní posed, je novější a oblíbil jsem si ho. Uvelebím se a čekám. Smráká se dost rychle, možná čas plyne tryskem, protože sedím jak na jehlách a jsem přesvědčený, že dnes kančí rodinka přikráčí právě sem.
Dívám se dalekohledem, ale nic podezřelého nevidím. Žádný šramot ani jiné zvuky, les se teprve začne probírat. Zívám. To mám z toho promítání si filmu, který se ještě ani neodehrál. V duchu jsem si už tři kanečky pěkně hezky podal. Zbývá premiéra. Škrábu se na pravém stehni a plácám do krku. Komáři si nedávají pokoj. Jakmile si položím flintu na stehna a drbu se na hlavě a zase plácám komára, tentokrát levou rukou, zašramotí to v blízkém křoví. Přišli! Jsou tady.
Okamžitě beru zbraň, zaostřím a střílím. Zásah. Prase padá k zemi. Vlastně….polévá mě horko, to prase….ne, to by byl dost blbý fór.
Slézám z posedu a jdu si prohlédnout úlovek. Ve skutečnosti nemám radost, protože mě v okamžiku výstřelu přepadla jistá nejistota. Zaváhal jsem, ale o ubrždění zvyku se snažil až v polovině letu kulky.
Pot se mi leze na kůži po koňských dávkách, když se blížím a vidím smutnou realitu. Tohle přece není prase ani liška!
„Jirko, to jsi ty? Říkals, že sem dneska nepůjdeš…“ povídám trochu v bezvědomí a dívám se vyjeveně na kolegu myslivce, který leží na zemi s roztrhaným stehnem.
„Ty….“
Vzlykne bolestivě mým směrem a já si domýšlím sám: Slepče! Ty sviňský slepče!
Po týdnu nevím, kdo je na tom bídněji, jestli já s hledáním vysvětlení, jak se mi tohle mohlo stát nebo Jirka, který se nejspíš už na vlastní nohu nepostaví….

Divočáci na houbách

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:09:17 +0000

Paní Jana se prvního září ráno protáhla na posteli a radostně šťouchla do spícího manžela.
„Víš, že bychom mohli vyrazit konečně na houby? Celé léto jsme neměli čas, ale rostou, rostou, hojně rostou!“
„Jdeme!“ odpověděl rozespalý muž, který též rád sbíral a mrzelo ho, že času se poslední dobou nějak nedostává. Vlastně by už dřív rád sám ženě navrhl, aby šli, ale…. Ale, ale, ta lenora po přehlídce denních povinností dá člověku někdy zabrat.
Kupodivu v lese nenarazili na žádného dalšího zástupce lidského druhu. Nepsaným pravidlem se rozešli na dvě strany, aby nasbírali více a nezáviděli si výstavní kloboučky hub.
Jana se měla! Poslouchala cvrlikání ptáčků, natahovala zhluboka vůni jehličí do nosu a vydechla hned po pár krocích. Nádherný hřib si trůnil kousek vedle smrku, dobrých dvacetpět centimetrů měl. Neváhala, vytáhla nožík a oči jí hrály radostí, když si očištěného macana vkládala do košíku.
„Ještě tři takoví a můžu jít domů,“ zašeptala si a rozhlížela se kolem. Nespletla se! Měla štěstí a vypískla radostí. Jeden, druhý, třetí…. Ano, kde je jeden musí být zákonitě i další, pokud ho nikdo nesebral. Čtyři nádherné hřiby naskládala do koše a konečně se chtěla z pokleku zvednout.
„Jauvajs,“ vyjekla, protože si zvrkla nohu o klacík. Chtěla zvedání zopakovat, ale poblíž ve křoví něco zašramotilo. Zůstala tedy skrčená a než se vzpamatovala vylezli odtamtud dva divočáci.
Lekla se. Oni se nebáli! Nikam neběželi, prostě si loudavě pochodovali a nebrali v úvahu, že do lesa přišel pán tvorstva a měli tím pádem zůstat neviditelnými.
V duchu nadávala, jak je možné, že se tady tak procházejí. Copak prasata rozeznají houbaře od myslivců? Nebo je letní parno omráčilo? V nejhorším čekají na další příbuzné, prasata se vyskytují přece hlavně ve tlupách a dva kusy se nedají nazývat tlupou. Znovu se přikrčila, aby se lépe schovala a pozorovala co dělají a jestli neplánují útok na člověka ženského rodu.
Neskláněla hlavu, sklonění by ji nedávalo šanci uskočit. Srdce jí nervózně tlouklo a představovala si všechny bulvární titulky s obsahem lesních neštěstí. Tahle prasata možná byla i ochočená.
Zase se poposunuli. Sláva! Možná zmiznou dřív, než ji začne muž hledat.
Divočáci se dali do slastného pochrochtávání a rytí. Houby! Zase hřiby! Ryjou hřiby pod dubem a asi je sežerou, když neměli košík.
„Janó? Kde jsi?“
Mužův hlas se rozezněl kolem dokola a vylekal černou zvěř na houbách. Prasata vystřelila do druhého lesa a zmizela z dohledu lidských očí.
„Janó, vidělas to? Škoda, že jsem si nevzal kulovnici. Vyplašilas je.“
„Já ne, to ty,“pověděla klidně, přešla k dubu a přidala si ke čtyřem kusům do košíku dalších pět obříků, částečně již očištěných.
A doma při čištění bohaté houbové sklizně si teprve uvědomila, že prožila neuvěřitelné dobrodružtví, na které člověk s pýchou vzpomíná…

Ve víru divokých maskotů

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:08:30 +0000

V žilách myslivců koluje dvojí krev – jedna lovecká a druhá ochranitelská. V prvním případě se po návratu z posedu plní mrazáky masem a ve druhém srdce radostí, protože do rodinného klanu přibývá nový čtyřnohý člen.
U nás se také divokým mazlíkům dařilo. Nejprve pil srneček z kojenecké lahve, poté si tchořík trůnil v kleci v průjezdu, divoká kačátka se rodila na rybníku a hlavně si prase chrochtalo a rylo, kde chtělo.
Právě Zuzanku přinesl domů strejda, když byla ještě malým proužkovaným prasátkem. Vesele si kvičela, pojídala všelijaké dobroty, ryla v ovocném sadu i v zeleninové zahradě a láskou nás mohla ucumlat od uší po prsty na nohou. Postupem času rostla, ale její divokost měla i krotké stránky. Občas se chovala jako poslušný pejsek a vysloužila si tedy pravidelné procházky na kopec do lesa.
Jednou jsem se také odhodlala vyjít si s ní ven, protože jít venčit divoké prase patří k daleko zvláštnějším věcem než venčení psa. Jasně, že holka základní školy nepůjde nikdy sama, ale přibere si kamarádku, aby se mohlo při chůzi i podrbat o důležitých věcech.
Dlouho se nic zvláštního nedělo, my drbaly a Zuzka si ryla tady a zase tam. Občas i odběhla a zase se vrátila. Až najednou moje slova ustala a já slyšela podezřelé ticho.
„Zuzano, pojď sem!“
Volala jsem jednou, dvakrát, třikrát, přidala i psí povel: „K noze!“ ale ona se prostě vypařila.
„Musíme ji najít, jinak si to vypijeme obě!“ oznámila jsem zoufale kamarádce a ona přikývla ano, že pomůže.
Začala důkladná pátračka, kdy jsme obě slézaly a vylézaly kopce, volaly šíleně na lesy a doufaly, že se zvěř vyplaší tak, že vyběhne i se Zuzanou a ta si v davu uprchlíků uvědomí, že se nemusí ukrývat před nepřáteli, protože nás dobře zná a může si přijít pro příjemné podrbání.
Les a okolí se ovšem neplašil, protože ptákům naše křiky nevadily a ostatní zvěř se nejspíš přes den stáhla někam hlouběji, kam pantoflové královny nemohly ani při sebevětší snaze dojít. Přesně tak, my frajerky si vyšly do stíženého terénu v pantoflích a docházely nám síly k normálnímu, natož ke hbitému, přemisťování k živému cíli.
„Já už nemůžu,“ vzdychala kámoška.
„Já taky ne.“
„Vrátíme se?“
„Hmmm, nevim….“
Následovalo pár plouživých kroků a moje konečné rozhodnutí: „Fajn, vrátíme se. Já doma dostanu vynadáno, ale budu ráda, když se tam doplazim.“
Pálivé, poškrábané a probodané nohy se vyhrabaly z lesa. Čekal nás poslední úsek cesty po poli dolů. Smířila jsem se s tím, že prostě půjdu s pravdou ven: pustila jsem bez dovolení Zuzanu a vzala ji na procházku. Ta si ovšem nevážila chvilkového vysvobození a utekla tam, kam ji to nejspíše od přírody táhlo…
Sotva jsme douvažovala o vylíčení pravdy a nic víc než pravdy, ohlédla jsem se instinktivně k lesu. Ona vybíhala! Zuzka si klidně mířila střelhbitě k nám a my stály jako přimražené, když u nás přibrzdila! Přišla si pro přátelské podrbání, očuchala naše pantofle a podle zvyku zaběhla k sobě do ohrádky u domu….

Kouzelný myslivec

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:07:33 +0000

Člověk se někdy necítí ve své kůži. Vlastně nejen v kůži – když s holkou mlátí puberta necítí se v ničem víc jak minutu a tři vteřiny skvěle.
„Jdeme na houby, vem si košík na prahu.“
„Na houby? Mami já nechci do lesa.“
„Musíš na vzduch, sedíš tady jak pecka. A jdeme celá rodina.“
„Hmm.“
Úškleb, protočení očí a to syčivé tsss, už mamka nezaslechla. Jenže se nedalo nic dělat. Otráveně jsem sáhla po nejmenším košíku a po cestě v autě zapadla do lesa. Jasně, to jsem si mohla myslet, nikde žádná houba, jenom bezborůvkové borůvčí, šišky a klacky na zabití! Tsss, já přece nemusím hledat žádný hnusný houby!
Zbytek rodiny se rozestavuje do řady a pečlivě hledá. Já opouštím řadu a jdu v čele. Jelikož mě země pod nohama absolutně nezajímá, zvedám nos vzhůru a přirozeně zvyšuji tempo, jak se na energické mládí sluší a patří.
Tsss, hledejte si sami, když vás to baví! Točím si malým košíkem v ruce, abych vypadala, že mám důležitou práci a nelenoším. Neporušuji ani pravidlo pohledu vzhůru, i když jsem přece jen nosem trochu klesla, protože co kdyby mi tady z těch jehličnanů shodila veverka ořechovou skořápku na obličej a já tam pak měla pěkný škrábance a opuchliny? Tsss, to bych se pak na všechno mohla vybodnout.
Jdu a jdu, protože věřím, že mě následují, ale najednou mě přestane bavit točení košíkem a nastává divné ticho! Přímo vtíravé ticho s hororovým nádechem. Vadí mi tmavý kout pod smrkem nalevo, vadí mi podivný zvířecí pach zprava a nejvíc mě drásá samota za mnou! Otáčím se a nevidím ani živáčka? Kam šli?
„Mami?“ říkám si pološeptem, když se v lese nekřičí.
„Mami?“ opakuji trochu víc nahlas, ale kolem žádná známka života.
„Mami, tati, ségra?“ přidávám, ale nic, protože se můj hlas daleko nerozléhá. Stydím se křičet. Tsss, přece tady nebudu řvát jako šílená. Les přece nemůže být složitý, půjdu po téhle cestě a tam by mělo stát naše auto.
Jdu. Zase jdu rychlým tempem a cesta se mění v normální louku a za ní další lesík. Motám se sem a tam, doprovází mne ptačí zpěvu a žádná další lidská noha. Konečně si přiznávám, že bloudím. Nejhorší je, že budu muset domů pěšky a to dělá pár kiláků. Možná chodím na druhou stranu, než bydlíme a ještě pošlapu o nějaký kilásek navíc.
Tsss mě přechází. Sice nemám hodinky, ale vleču sebou tady aspoň dvě a půl hodiny. Chce se mi brečet. Já přece na ty houby nechtěla! To mám za trest!
Dělám ještě pár bezvýsledných otoček až se ocitnu na novém místě – na prosluněné mýtince a trochu se veselím – vidím myslivce. Zvedá se mi nálada a je mi trapně, že musím přiznat, že jsem ztracená.
„Dobrý den, děvče. Jak se vede?“
„Dobrý den, pane myslivec. Já se ztratila…“
„Ztratila?“
„Možná byste mi mohl pomoci, víte táta je myslivec a strejda i děda taky… kdybych se narodila jako kluk, mohla jsem být taky myslivec, ale takhle….“
„Akorát Karkulka. Co neseš v košíku?“ přerušuje mou roztřesenou řeč a žertuje. Chvilku jsem pomyslela, že by nemusel být hodný myslivec ale zlý, ale radši ani nemyslím, jinak bych musela zase bloudit.
„Víte, jmenuju se…“
„Já vim, jak se jmenuješ, znám tě.“
On mě zná! Nevěřím svým uším, protože já si ho nikdy nevšimla!
„Pomůžete mi?“
„Jenom si holka zavážu tkaničku a vyčaruju pomoc.“
Fajn. Nechám ho zpevnit obuv a jakmile se postaví, vidím zázrak – přichází děda! Co ten tady v lese? On s námi na houby nešel.
Nešel a našel! Hledala mě celá rodina a málem přišla na řadu celá vesnice!
A co myslivec, kterému jsem nestačila ani poděkovat, protože zmizel? Inu, možná byl opravdu kouzelný, anebo prostě vylezl na posed a schoval se do víru kance, srnce a jedné pubertální holky, která z nechutě na hledání hub přece jen časem vyrostla…

Pražský betlemský pes

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:04:41 +0000

Lidé se krčí do kožichů a bund, stahují čepice a třou ruce v rukavicích, aby trochu více tepla nahnali do svých těl. Staroměstské náměstí se noří do stmívání. Padá další sníh a umocňuje krásu koled a cinkání zvonků na trhu.
Dnes se spěchá jiným způsobem než po včerejší dny. Za pár dní nastane Štědrý den a z tašek vykukují zabalené dárky, lahve vína a šampusů a pytlíky slaného pečiva. Každý má stovky nových starostí a nevšímají si ani starého psa, kličkujícího mezi nohami.
Pes v kulichu křižuje náměstí. Kdo mu co hodí, kdo mu co nabídne? Zmrzlé tlapy si dávno neléčí a kulhá tam a zpět před Betlémem.
Má strach z odvahy, která ho zavedla z tmavých koutů zapadlých uliček až sem. Hladem mu trnou zuby a z očí se line druhý pád: „Od koho a čeho se mi dostane všímavosti?“
Malá holčička! Zlatavé copánky jí vykukují zpod čepice a povídá.
„To je ale hubený pejsek. Maminko, co kdybys mu tu šunku na chlebíčky nechala?“
„Ale to se přece….“
Ne, nesmí říct nedělá! Prosím, pro psí duši, jen aby neřekla to se přece nedělá!
„Ale to se přece zbláznil svět. Chudák pejsek, takhle hladovět a mrznout.“
„Vezmeme si ho domů?“
„Domů ne, ale koupíme mu jídlo, tamhle za rohem.“
Odešly obě! Nejspíš se už nevrátí, vždyť proč se starat o cizí duše?
Pes v kulichu křižuje náměstí a zas a znovu, promrzlé tlapy posunuje blíž k Betlému a říká si, když už ovce, proč bych i já nemohl mít svůj kus? Vleze si dovnitř, usne a probudí ho laskavý druh!
„Tady máš něco na zub, starý brachu!“
„Haf, haf, děkuji ti žebráku!“ O svačinu se s ním rozdělil a co to vidí? Že by v říši snění byl? Holčička s maminkou se vrací a skládají sem hodně jídla. Celý týden se bude mít, když ho někdo neobere!
„To je od vás moc milé!“ povídá pán holčičce s maminkou, „také půjdu něco obstarat!“
I já a já a já a my všichni…“
Že by pes snil?
Nebo si opravdu krásné a veselé zasloužil? Usíná na troše slámy a z dáli slyší píseň:
„Pojďme spolu do Betléma, nakrmme se!“

Štědrovečerní kapřík Tonda

admin — Sun, 21 Jun 2009 02:03:49 +0000

Luboš Kaplický byl odjakživa pracant. Nemohl si odepřít službu ani 24. prosince a hned ráno se vypravil do dílny, kde opravoval automobily. Manželka si letos koupila s dcerou dvoutýdenní dovolenou, aby strávily svátky taky jednou v teple Dominikánské republiky a ne stále doma, jak říkaly s neobyčejně nudným mužem, který se nemohl ani vykoktat, pokud se ho někdo neptal na praktické věci točící se kolem.
Slyšel to tisíckrát: „Tak už si sedni a nechoď pořád z domu. Dívej se klidně na televizi a užívej si zázraky.“
Na zázraky nevěřil. I toho chudáka kapra si musel draze zaplatit a domlouvat mu, aby si ve vaně nehrál na leknutého, protože by se na něho rád díval až do třetího ledna, kdy bude muset z vany, protože přiletí ženská část rodiny, které nepostačí k namydlení a opláchnutí sprchový kout.
Navíc s kaprem si rád povídal, na rybu by nikdy nemohl mručet, ta si zasluhovala velkou přízeň.
„Tak kapříku Toníku, hezky si tu plav, já se vrátím až odpoledne. Něco spolu zakousneme a rozděláme si ty dárečky co nám tu máma připravila. Žádný tajemství, viď? Ponožky a trenky dostávám každý rok. No občas svetr a montérky, ale letos smůla, všechno padlo na exotiku.“
Zavřel dveře a koupelnou to zašplouchalo. Kapřík Tonda se postavil na ploutvi a rozhlédl se kolem. Usmál se, vyskočil z vany a přestěhoval se do křesla, kde zase dvakrát poskočil, aby se trefil na ovladač televize.
„Jůůů, šplouchy šplouchalá, v televizi nadílka se rozdává a po ní pohádka přijde. O Popelce a Mrazíkovi bych si dal.“
Kapřík se zatřepal a splnil si přání, vždyť byl celý kouzelný, tak proč by i sám sobě neudělal radost? „Prosím, jedno vodní křeslo místo semišového! No a zuby a ruku co mi podá jídlo.“
Stalo se, na opěradle křesla se natahovala ruka a podávala mlsnému kapříkovi do pusy plné zubů brambůrky a okoralý chlebíček.
„To jsou nám hostitelé! Ale chudák Luboš, sám na svátky a ještě pracuje, zaslouží si nějakou odměnu. Třeba…..“
Luboš se vrátil odpoledne do domu, už na chodbě při svlékání kabátu se lekl. „Maruš, ty ses vrátila?“ Ne, nejspíš se mýlil, ale kdo tak vyzdobil předsíň a napekl? Nemohl se mýlit, cítil cukroví, bramborový salát, řízky, vánočku. Slyšel dětský smích, cinkání rolniček, zvuk koled, stavění sněhuláků…to všechno si zabalil do štěstí. Pousmál se a za chvíli zamračil, zavřel oči, znovu je otevřel a dokonale protřel.
Zrak ho nešálil. Nebo ho snad klepla pepka, jak furt makal a nedbal na odpočinek?
„Luboši, pojď si přisednout, už na tebe čekám.“
Šplouch! Zaslechl cákání vody a rozběhl se do koupelny, ale ve vodě nikdo nebyl. Co udělali s jeho kapříkem? Zloději? Ne, někdo opačný, dávající se sem vřítil. Ježíšek? Bože, zavřou ho do blázince, jestli se nevzpamatuje!
Otevřel dveře a vyjekl, kapr zrovna povyskočil a povídal mu něco o tom, že brzy začne nová pohádka, aby si sedl ke stolu nebo to vystydne a plýtvat kouzla na ohřívání večeře se nesluší.
„Kdo jsi?“ zakoktal Luboš na svého kamarádíčka v šupinách.
„Jsem kouzelný kapr, zlobíš se?“
„Ne, vlastně ne, ale….“ zabrousil pohledem pod vánoční stromek. Tolik dárků snad za celý život nerozbalí a toho jídla! Jen zamrkal na různá cizokrajná jídla, našňořené chlebíčky, neodolatelná cukroví, marcipánky, vánočky a kolekce.
„Já si vezmu chlebíčky, jsem do nich zblázněnej. Neboj, když je sním, vyčaruju další. Sedneš si už? Těšil jsem se až poklábosíme.“
„Já….a a a ano, a a a ale….“
„Já vim, musím tě očarovat, jinak z toho asi moc nebude, viď koktavý stydlíne?“
„a a a…“
„Čáry máry fuk! Raději hned, protože bysme propásli pohádku.“
A stalo se! Luboš přestal koktat, sedl si na gauč, rozdělal víno a s kaprem si přiťukli na super dny, které tu bez ženské části a bez práce vesele oslaví.