Obyvatelé z vesničky sem chodili pro šťávu a čerstvé maliny a pekli si doma moc dobré koláče a pili k nim malinovou šťávu. Nejvíce sem chodila babička Koutná, která nikdy nezapomněla ani na Malinovou vílu, která se jim starala o jezírko a donesla jí pokaždé upečený koláč.
Jednoho dne však Malinová víla nastydla, měla ukrutný kašel a rýmu a navíc i horečku, musela ležet ve své postýlce a o jezírko se neměl kdo starat. Babička šla zase jako každou neděli k jezírku a zůstala udiveně stát. Jezírko bylo plné listí, větviček ze stromů a jehličí, no a maliny se navíc všechny v nečištěném jezírku zkazily. Babička začala volat na Malinovou vílu, kterou uslyšela kýchat.
„Malinová vílo, co se stalo s jezírkem? Nestalo se ti nic?“
Malinová víla vylezla z postýlky s ovázaným krkem a povídala babičce.
„Babičko natydla jsem, horečku mám a navíc mě začalo bolet v krku. Než se vyléčím tak se jezírko úplně ztratí pod listím a jehličím.“
„Ale, celé roky se nám staráš o maliny a teď by se mělo jezírko ztratit? Jen si jdi zase pěkně lehnout do postele. Já seženu někoho, aby nám pomohl vyčistit jezírko a budeme ho čistit dokud se nám zase neuzdravíš. Jo a na tu tvou nemoc ti uvařím pořádný bylinkový čaj.“
Babička pospíchala domů a vyprávěla své vnučce Markétce, co se přihodilo Malinové víle.
„Babičko takhle to nenecháme, seženu nějaké další děti a budeme se střídat v čištění jezírka.“
Babička nosila každý den Malinové víle bylinkový čaj a přiváděla sebou i malé pomocníky, nejdříve Markétku s Aničkou, další den Tajšenku s Janičkou, třetí a čtvrtý den přišla všechna čtyři děvčátka a pátý den čistili jezírko Stáník s Míšou.
Šestý den sem přišli všichni i s babičkou a byly moc rádi, protože se před nima objevila uzdravená Malinová víla.
„Moc vám děti a babičko děkuju, že jste mi pomáhaly, když jsem byla nemocná, za to jsem vám připravila něco v jezírku.“
Děti a babička se podívaly do jezírka a udiveně zvolaly.
„Páni takové obrovské maliny.“
Začaly vybírat krásné velké maliny a s chutí je jedly. Maliny byly veliké jako meruňky a dětem moc chutnaly. Pak se všichni i s Malinovou vílou chytly za ruce a tančily kolem jezírka a zpívaly si malinovou píseň.
Malinovou vílu máme
rádi jí všichni pomáháme
starat se o jezírko malinové
sesbírat z něj listí opadané
Malinovou vílu známe
jí i maliny moc rádi máme
malinovou šťávu z jezírka pijeme
a vesele si kolem tancujeme

No a Malinová víla už nikdy nemusela mít strach, že by se její jezírko zasypalo, když bude nemocná. Děti jí chodily pomáhat kdy jen potřebovala.

Barborka si přála být snědena v nějaké moc pěkné restauraci, nebo v hotelu. Kam chodily jen poslušné děti, které všechno snědly. Nechtěla jít nikam do školních jídelen nebo do rodin, kde děti nechtěly jíst a Barborka by pak skončila někde v popelnici, kde by se zkazila. Zkazit se nechtěla, to by se celá změnila a nikdo by jí nechtěl.
Měla štěstí ocitla se v kuchyni krásného hotelu. Oloupali jí, uvařili ve slané vodě s kmínem a položili na talíř vedle kousku kuřecího masa a zeleninové oblohy. A pak jí nesly ke stolu, kde seděla se svými rodiči moc hezká holčička, které to moc u stolu slušelo.
„To mám ale štěstí sní mě taková hezká holčička v růžových šatičkách s kanýrkama,“ řekla Barborka a už se těšila jak jí holčička sní.
Jenže holčička snědla jen kuře a jednu bramboru. Barborka zůstala na talíři a vypadalo to, že jí holčička už nesní.
„No tak Pavlínko, sněz alespoň ještě jednu bramborku. Podívej tahle je taková hezká. Nebo kousek zeleniny,“ řekla jí maminka a ukazovala na Barborku, která byla tou hezkou bramborou.
„Sněz mě, sněz, jsem moc dobrá,“ volala na ní Barborka.
Ale ta jen zavrtěla hlavou a snědla jen kousek rajského jablíčka a víc ani trošku jídla. Barborka zůstala na talíři a nikdo jí nechtěl.
„Musím vyskočit z talíře dřív než mě hodí do odpadků,“ řekla Barborka a seskočila z talíře. Řekla si, že se musí vydat na cestu a najít někoho, kdo by jí snědl. Šla po cestě a potkala krávu.
„Krávo nechtěla bys mě sníst, podívej jak jsem hezká.“
„Ne, nechci tě bramborko. Já jím trávu a ne brambory.“
Šla dál a potkala kocoura .
„Kocoure, určitě máš hlad, nechceš mě sníst, podívej se jak jsem pěkná.
„Bramborko já tě nechci. Chutná mi jen kuřecí maso, ryby a šunka. Brambory vůbec nechci.“
Barborka šla dál až potkala psa.
„Pse, pejsku, nechceš mě sníst, podívej se jsem taková hezká.“
„Zrovna teď jsem se tak najedl, že se mi už nikam nevejdeš Barborko, ale když počkáš až se pořádně prospím, tak tě sním,“ povídal jí pes a usnul.
Barborka čekala a čekala, ale pes se nechtěl vzbudit. Od sluníčka se již napůl zkazila a pes stále spal. Rozhodla se, že půjde dál než se dočista zkazí. Potkala kozu.
„Nechceš mě sníst kozo, nejsem už taková pěkná, ale třeba bys mě chtěla.“
„Ne nechci tě bramborko, ale poradím ti, jdi za prasátkem do chlívka. To tě určitě rádo sní.
Barborka se zaradovala, že jí konečně někdo sní. Vešla do chlívka a ptala se prasátka.
„Snědl bys mě Pašíku, jsem už skoro celá zkažená, ale…“
Ani nestačila dořeknout a splnilo se jí její přání, konečně jí prasátko snědlo.

Jednoho dne zase letěla daleko a zapovídala se se včelkou Danuškou z jiného úlu, povídaly si velmi dlouho. Ale domů by se stihla vrátit včas, kdyby nepotkala strejdu čmeláka a ten se jí ptal na všechno možné a nechtěl ji pustit dokud mu vše neřekla. Začalo se stmívat a Zdenička měla před sebou dlouhou cestu.
„Ach jo, kvůli strejdovi se teď vrátím pozdě domů, včelí královna už určitě zavře a já budu muset dlouho bouchat na dveře. No jestli vůbec doletím. Ve tmě se mi špatně létá.“
Letěla co nejrychleji mohla, ale do úlu se včas nedostala. Byla hluboká tma, včelička seděla na louce v úplné tmě a brečela.
„Co teď budu dělat? Sama se ve tmě bojím. Tolik bych chtěla domů.“
„Včeličko proč pláčeš?“ ptaly se jí tři světlušky, které letěly kolem.
„Pláču, protože se nedostanu domů, je veliká tma a já nevím kam mám letět.“
„Neplač včeličko, jestli chceš, tak ti posvítíme na cestu.“
Zdenička přikývla, usušila si slzičky a letěla se světluškama, které jí svítily na cestu. Doletěla až k úlu a klepala na dveře. Naštěstí jí otevřeli a tak se mohla rozloučit se svými novými kamarádkami světluškami a příště si dávala velký pozor, aby nepřišla pozdě.

Pokáceli ho. Před měsícem zaslechla nějaké lidi, že ho pokácejí, ale měsíc se nic nedělo, tak si oddechla, že nemusí hledat nové bydlení. Dnes se vrátila z návštěvy a musela sesbírat všechny své nastřádané oříšky ze země, kde se rozsypaly, jak strom padal. Snad nějaký strom v tomto lese najde. Vydala se hledat volný strom, ale ať se ptala jak ptala, vypadalo to, že již v lese nezbyl ani jeden strom volný. Na jednom bydlel datel, na druhém kukačka, pak sojka, další datel a tak to pokračovala až se ocitla na kraji lesa, kde to vypadalo, že jeden strom přece jen volný je.
Strom vypadal opuštěně a Liliance se i líbil. Ale mravenci z mraveniště pod stromem jí říkali, že si má najít jiný strom, že tady byli také nějací lidé a říkali, že strom brzy pokácí. Mravenci se také již stěhovali, aby strom nezavalil jejich domov až bude padat.
„Kampak já půjdu? Les je celý obsazený,“ povzdechla si Lilianka
„Běž do veverčího lesa, patří jen veverkám a tam určitě nějaký strom najdeš, když jsi veverka,“ poradil jí jeden mravenec.
„Veverčí les, ale kde to je?“
„Přejdeš pět polí a pět lesů a šestý les je veverčí, běž tímhle směrem,“ mravenec jí ukázal napravo a veverka Lilianka se vydala na cestu. Poskakovala rychle, blížil se večer a ona doposud neměla žádný nový strom k bydlení. Les našla a začala volat u prvního stromu na velkou veverku, kterou zahlédla.
„Haló, haló, hledám prázdný strom, nevíte o nějakém?“
„Už tu není žádný volný.“
„Jsem tu správně ve veverčím lese?“
„Jseš, ale stromy jsou už všechny obsazené, chodí nám sem hodně veverek ze všech okolních lesů, kde kácí stromy. Přicházejí stále další a další veverky a stromů nepřibývá. Jedině, že by tě nějaká veverka chtěla jako svou spolubydlící. Běž se zeptat.“
Lilianka začala volat na stromy, jestli ji někdo nechce za spolubydlící, ale nikdo nechtěl a obešla už půl lesa. Začalo se stmívat a stále neměla kde bydlet. Zavolala na další strom, byl velký a mohutný, tam by se jí líbilo.
„Haló, haló jmenuji se Lilianka a chci se zeptat jestli bych tu nemohla bydlet. Všechny stromy jsou obsazené a brzo bude tma a jsem také unavená.“
„Jen pojď nahoru, ahoj, já jsem Merinka a už čekám, kdy zavoláš pod mým stromem. Chtěla bych si s někým povídat.“
Lilianka vylezla za Merinkou na její strom a začaly si vyprávět o tom jak Lilianka přišla domů z návštěvy a její strom byl na zemi a Merinka zase vyprávěla, jak se její maminka přestěhovala k Veverčákovi a jí je tady samotné smutno. Povídaly si až do usnutí. Merinka nechala Lilianku bydlet na jejím stromě a staly se z nich nerozlučné kamarádky.