Usměje se na kočky a řekne jim, že na ně také jistě něco zbyde a pustí se do zadělávání těsta na koblihy. Koblihy plněné jahodovou marmeládou Alík do nedávna miloval. Milovaly je i kočky. Každou neděli se jich společně přecpali, protože bába je smažila jen a jen pro ně. Láska se proměnila v nenávist. Bába stárla a byl tomu rok, co koblížky připalovala. Ze začátku byly jen zlehka přismahnuté, pak se to zhoršovalo. Nyní byly již 5 měsíců černé jako uhel a navíc do nich bába zapomínala dávat marmeládu, takže se mohlo klidně říkat, že by to ani pes nežral. Alík by je opravdu nežral, kdyby nemusel. Když se poprvé s žalostným kňučením odvrátil od připálených koblížků, bába posmutněla a říkala mu:

„Alíčku, to mi nemůžeš udělat. Jsi jediný koho mám opravdu moc ráda, hezky to zpapej.“ Bába se i občas rozbrečela a tak se nad ní Alík smiloval a snědl svou porci koblížků. Nejlíp se měly kočky, dostávaly připálené koblížky s marmeládou, která zbyla /tedy všechnu marmeládu/ a dalo se to aspoň spolknout. Navíc kočky byly čtyři a mohly se v pojídání nedělních koblížků střídat. Jednou za čtyři týdny se to dalo ještě vydržet, ale každý týden ne!

Bába připravovala stále stejný počet koblížků –čtyřicet. Říkala jim „To jsou moji loupežníci“ a pak je házela Alíkovi a křičela „ Rychle si chyť lumpa!“

Bába si nechávala pro sebe ke kafíčku 10 koblížků, Alík dostával také deset koblížků, deset koblížků bylo pro kočky a 10 koblížků nechávala na okně pro hosty.

Ze začátku se snažil Alík bábě pomáhat tím, že když při smažení usnula, tak jí budil štěkotem. Ale ona se jen probrala a zakřičela „Pšt Alíčku, ještě chvilku a už to bude.“ Pak tvrdě usnula a probudila se až byl z koblížků uhel.

Á, už to bylo tady. Bába vstávala z postele, ustlala si postel, kočkám nalila vodu, Alíkovi mléko.

Alík zakňučel. To mělo být přece obráceně, kočkám mléko a jemu vodu. Bába ho pohladila a řekla „Tak tiše, ty můj loupežníčku!“

Loupežníčku! Copak on je nějaký připálený koblih? Bába byla nějaká popletená, že by se jí ta skléroza zase zhoršila? Alík ji pozorně sledoval, třeba zapomene i na koblihy….ne, už se blížila ke spíži. Bába otevřela spíž, podívala se na pytlík s moukou, usmála se a zase spíž zavřela. Mouku nechala uvnitř. Bába se znovu usmála, rozeběhla se a křičela na Alíka „Chytím lumpíka, chytím“ Alík se dal do běhu. Bába se zbláznila, myslel si. Skléroza se jí zhoršila a on teď místo žraní připálených koblih bude muset běhat po světnici a nechat si říkat loupežníčku…….ale aspoň, že byl osvobozený od koblih, které by ani pes nežral……

Já souhlasila s půjčením, ba co víc s darováním. Loňského čerta jsem u nás schovala já, ale bylo mi líto ho jen tak vyhodit, když jsem se s ním tejden šila, hlavně s ocasem. Vycpávala jsem ho do správné pozice, stehovala a kroutila tři dny. Jenže práce poctivá nedožívá večera.

„Nemá ale ocas,“ povídám s pokrčením ramen.

„Nevadí, našiju jí tam bambuli,“ rozhodla Irena

„Nemusíš mi nic vracet, zmenši si ho, aby v tom neplandala.“

Kamarádka mi děkovala tisíckrát, že v malém čertím modelu, bude dcerka velmi roztomilá. Já též tisíckrát děkovala. Zbavila jsem se bez výčitek svědomí čertích chlupů zahrabaných hluboko ve skříni.

Petr byl loni taky roztomilý. Čertil už od oběda v hospodě, kde chlapi slepovali křídla andělovi, co si večer zkoušel lítat a spadnul do chřtánu vlastního loveckýho psa, co byl nejlepším v dohledávání postřelených kačen.

Nevím, u kterých dětí nadělovali, ale pěkně se vožral a ke všemu ztratil ocas a padesát let starej zvon, který tajně sebral z police. Přišel zčernalý víc než odcházel a chtěl hupsnout do bílého pekla (čerstvě povlečených peřin). Odvlekla jsem ho do koupelny pod příslibem svléknutí se i s mikulášskou nadílkou. Než se mi z něho podařilo sesbírat všechno čertovsky chlupatý, vybuchla mi na bílém tričku puma a začernila bílý prostor na svém území.

„No tak počkej přece!“ okřikla jsem jeho ruce a strčila ho do vany, vklouznul dovnitř, uvelebil se a já ho přemalovala mokrou žínkou. Nechtěl vůbec z vany ven. Vymydlil mýdlo, zlomil kartáček na zuby a štětinkama drhnul vanu způsobem „šššš hůhů tunel ššš hůhů, pusťte mašinku,ššš…“

Nakonec si stoupnul a utrhl věšák i s ručníky. Při sušení se zamotal nohou do šňůry od fénu, co mu spadl k nohám. Pak skočil nahý do postele i s fénem na noze a chrápal jak peklo v nebi.

Letos tedy žádnej vožralej čert nebude. Dětem musí stačit loňská představa.

„Ahoj Libuško, tak je to tady, zítra mě zase čeká čertí šichta,“ smál se ve dveřích, sotva se vrátil z venku.

„Nečeká. Čert se ztratil,“ říkám já s úsměvem a krčím rameny.

„Ale neztratil, podívej,“ ze zelené igelitky vytáhl bílý igelit plnej čertích chlupů.

„Byl v akci, výhodná koupě na poslední chvíli a i s rohama. Dobrý cóó?“

Úsměv mi pohasnul. Prostě nedokážu přetrhnout staročeskou tradici. Musím si zvykat, když se mají dodržovat zvyky, co jsou oblíbené a chtěné u mužů a neoblíbené a nechtěné u žen. Ale co, silnější povaha dává přednost slabším.

„Snad najdeš ten loňskej zvon,“ řekla jsem tiše a odešla vybalovat druhou zelenou igelitku, kde byl potravinový nákup.

Ještěže aspoň děti mají radši Harryho a čerti, co vlastní jen ztrácecí schopnosti jim jsou naprosto ukradený.

Letos měl tedy Bledy vlastní vánoční stromek. Co se dalo dělat, když se nám sešly tři. Ale ozdobení dostal až na poslední chvíli. Nakoupila jsem mu desítky psích pochoutek a každou kostičku, tyčinku či bůvolí kost zabalila zvlášť do vánočního papíru ( byly tam i krtci, myši a zajíci v čepicích, ale to mu nevadilo, hlavně, že každý měl čepici s bambulí a v ruce dárky a ozdoby).
Ozdoby na jeho stromě představovaly zároveň dárky. Přemýšlela jsem, že ty výše navěšené budou nejlepší. Bledy totiž tloustl rychleji než já v těhotenství a cvičit musel i přes svátky. Tím pádem jsme mu nadělili vysoké dárky a on si musel doskočit.
Bledymu jsme popřáli před naší večeří – dostal kuřecí řízek a místo salátu sušený barevný nášup s vitamíny od firmy „Buřt a Granul“
Já s Majkem jsme svátečně povečeřeli, rozbalili si dárky a po vzájemném štěstí z předávání se vydal Majk na pravidelnou odpadovou prohlídku za branku. Na Štědrý den a vlastně celé vánoce jsme popelnici nechávali na chodníku u plotu, i když zrovna nevyváželi a dali tím jedinečnou možnost kolemjdoucím si zahrabat v cizím a něco si vybrat nebo naopak přihodit zcela bez poplatu.
Majk nakouknul dovnitř strčil tam haldy obalů, které měly doposud velkou cenu a vrátil se.
„Představ si, že Bledy pořád skáče na stromek a chytá si nejlahodnější kousky.“
„Vidíš, dobrý nápad. Zhubne dřív než já porodím.“
Pustili jsme si novou televizní pohádku Princezna Kusajda a vlčí smečka a soustředili se na napínavý děj.
„Slyšíš jak vyjou?“ usmíval se Majk.
„Jo, špatně si to ozvučili, teď výt neměli,“ komentovala jsem a ihned zmrazila úsměv. „Majku? Myslím, že to vyje u nás na zahradě.“
Vyděšeně jsme se oba přemístili před záclonu a zhasli světlo nad sebou.
„Šmarjá! Zapomněl jsi zavřít branku, vidíš to? Máme tu vlčí smečku.“
„To jsou zatoulaní psi, Zuzanko.“
„Neříkej, vyjou hůř než vlci. Proč za sebou nezavíráš?“
„Zuzanko na tom nezáleží, přeskočili by plot.“
„K nám nic živýho přes plot neskáče, i kočka se plíží dole. Proto má Bledy pořád plnej koš. Sbírá to svinstvo, co sem padá. Ty jsi dal příležitost hladovým oslintaným chlupáčům a zabijou Bledyho jestli ho nezachráníme.“
„Zuzko, teď tam jít nemůžu, podívej. Psí válka!“
Venku se nekonal žádný veselý svátek. Rvali se tam psi, papíry létaly sem tam. Kňučelo se, hafalo a deset cizáků se vrhlo na jednoho ubohého majitele chutného stromku.
„Bledy se brání, ale Majku je malej. Ty jsi velkej, běž.“
„Zuzko, bojím se.“
„To jsi chlap? Jdu sama.“
„Nemůžeš, jsi těhotná!“ zhrozil se.
„Právě proto, pořádný psi to vycítěj a oddaně si lehnou.“
Vzala jsem do rukou koště a ve dveřích hřmotně zahulákala:
„Jedeš potvoro!“
Rozmáchla se a odhodila koště. Utekli. Utíkali brankou přes plot i k sousedům dírou. Bledy ležel u boudy a smutně kňučel. Stromek byl povalený, oškubaný a kolem poletovalo stovky papírků.
Přišla jsme k němu a starostlivě ho pohladila.
„Majkůůůů, nedýchá!!!“
Přiběhl s lékárničkou a zkoumal ho: „Nemá žádný vnější zranění, asi jenom šok.“
Pobrekávala jsem. „Chudáček i jeho popelnici převrhli.“
Postavila jsem ten popelnicový koš, který měl tak rád u boudy. Naučit se házet odpadky do popelnice nemohl, protože byla velká a on měl stížené pracovní podmínky a tak jsem mu koupili malý exemplář. Měl takovou radost a teď se týdenní úsilí povalovalo po stranách spolu se zbytky roztrhaných vánočních papírů.
„Počkej tady Majku, něco mu přinesu. Sežrali mu Ježíška, to by chcíp pes.“
Naštěstí jsem mu schovala jednu velkou laskominu – botu z bůvolí kůže, byla zabalená taky ve vánočním, ale on ji vždycky poznal.
„Ještě se nepohnul.“
„Dal jsi mu první pomoc?“
„Jo, koukám na něho.“
Položila jsem před něho dárek. „Bledíku, něco tu máš! Dáreček. Zakňučel a rozlepil levé oko, pak pravé a natáhl packu. Sundal papír a my na sebe s Majkem mrkali. Bledy radostí zakníkal a odnesl si dárek do boudy, pak se vrátil a papír uložil vzorně do svého koše.
„Vidíš, Majku, už je v pořádku. Zase uklízí odpadky.“
A my se radovali, že se Bledy ze všeho rychle dostal a ty cucky od cizáků jsme uklízeli společnými silami.

Rok uběhl tak rychle, že jsme pět dnů před Vánocemi koukali jako zmražení saláti, že nemáme stromek a na trhu je vyprodáno.
„Majku, musíme najít krajní řešení.“
„Jaký kraj chceš ty?“
„No beru si lesní a ty tetkovský.“
„Já chci lesní,“ dožadoval se Majk.
„Né! Letos jdu já k hajnému Vacátkovi. Loni si přitáhnul kromě křivé jedle i prohnutou páteř z krve vlité do alkoholového borovičí.“
„No dobře, teta Zuzana je taky příslib vydatné hostiny.“
Rozešli jsme se na dvě strany. Já se dala vlevo a on vpravo. Připoměla jsem mu, aby tetu pozdravoval a přinesl kus dobroty. Ona stále něco pekla a hlavně před vánocemi musela chalupa vonět cukrovinkami.
Rozhodli jsme se nevrátit dřív dokud nedosáhne alespoň jeden z nás úspěchu. Jenže já si nevzala mobil a hajný stejně neměl signál, tak jsme se nemohli dohodnout. Vítězství dopadlo na oba. Majk přišel domů později než já. Otevřela jsem mu a ukazovala v chodbě postavený stromek.
„Já jsem smrček od hajného a kdo jsi ty?“
„Já jsem jedle od tetky a kdo je támhleto?“
„To je borovička od sousedky.“
Sousedka přinesla s úsměvem stromek, když já táhla domů smrček. Došlo mi, že tajně poslouchala, jak jinak by byla obeznámena s naší nestromkovou situací? Ono se to venku dost rozléhalo a někdy jsem si myslela, že máme snad mikrofon i ve zdi.
„Zuzanko, tak jsem se dozvěděla, že nemáte stromek. Já jedu na vánoce k vnučce a v klubu důchodců jsem tenhle vyhrála. Nate, je váš.“
„Ale, paní Divoká, já sehnala jeden u hajného. Jen si ho nechte, potěší vás.“
„Nesmíte odmítnout, holčičko. Hlavně, aby se to narodilo zdravý, víte?“
Usmála se, opřela strom o stěnu a vrátila se domů.
Majk vtáhl stromek dovnitř a já se rozbrečela.
„Co se děje, Zuzanečko?“
„Podívej se na to, tolik zbytečně zabitých stromků.“
„Zase nasázíme, neboj.“
„Ale co s tím? Jeden nám stačí.“
Majk se zamyslel.
„Víš co? Letos oslavíme extra vánoce. Každý bude mít svůj strom. Já, ty a Bledy.“
„Pes?“
„No. Bude rád. Psí vánoce, viděl to svět?“
„Neviděl,“ vrtěla jsem setrvačně hlavou. Doufala jsem, že ten třetí navrhne pro dítě v břiše, ale Majk co neviděl na vlastní oči, nebral jako členské povinnosti a třídění. No i Bledyho stromek potěší, měl pravdu.
„Musíme nakoupit ozdoby a řetězy, máme jen na jeden stromek.“
„Můj nemusíme zdobit a Bledy se taky nezblázní.“
„Ale musíme, to by nebyly vánoční, ale úplně obyčejný z lesa.“
Poprosila jsem souseda Hudce jestli mi půjčí auto a odjela do hypermarketu. Naše auto Majk rozflákal, tedy původně ho chtěl spravit, ale udělal z něho náhradní díly a žádný automechanik si nechtěl kazit vánoce nadměrnou prací.
Přijela jsem do velké prodejny a zklamaně koukala na regály, co se ještě před týdnem pyšnily přecpáním ozdobami všemožných druhů.
„Prosím vás, kde jsou všechny ty ozdoby, prodali jste je?“ zachytila jsem jednu prodavačku mou zvídavou otázkou.
„Kdepak, uložili jsme je na příští rok. Lidi už dávno nakoupili, když jsme to tu vystavovali od září. Teď už myslíme na Silvestra.“
„Hmm,“ koukla jsem za ní na regály plných šampaňských značek. Pět dní do Štědrýho dne a ozdoby fuč. Ta jejich obchodní taktika mi lezla krkem! Dostanou se až tak hluboko, že v zimě budou prodávat jenom plavky a v létě kožichy.
Hodila jsem do vozíku pár zbytečností a jela znuděně k pokladnám. Škoda, stromy zůstanou holopíchací.
U pokladny jsem zvedla na okamžik svěšenou hlavu a pousmála se. Zapomněli je tu. Zapomněli! Na stojanu před pokladnou viselo asi třicet kusů barevných řetězů.
Smetla jsem je do vozíku a přivřela oči štěstím. Zrodil se mi v hlavě plán! Letos budou stromky neobvyklé počtem i ozdobami.
A opravdu si každý ten svůj ihned poznal. Majkovi jsem tam navěsila cédéčka za díru a Bledymu prozatím zabalené psí mlsky, aby je nesežral dřív než přijde nadělitel. No a můj jsem ozdobila dupačkami, ponožtičkami a čepičkami nejmenších dětských velikostí. No a aby to nevypadalo jen propagačně obmotala jsem kolem každého stromu ty zapomenuté řetězy, na které se vztahovala padesáti procentní sleva a hrály všemi barvami.

Na Silvestra jsme šli slavit netradičně k Bédovi. Pokaždé jsme slavili doma, ale Majka štvalo, že na Silvouše dávají jen samé sestřihy toho, co viděl přes rok nejmíň třikrát a nevyhrabou nic nového den před Novým.
U Bédy se našlo novot vždycky dost. Nedávno si vzal Američanku, která zdrhla do Čech před přemnoženými organismy teroristů. Béda jí zajišťoval neustálou ochranu tím, že přikupovával pozemky. Ona si myslela, že z lásky k ní, ale my věděli svý.
Béda hromadil, aby mu stát posílal prachy za to, že vlastní a tím trochu podpořil jeho tvrdou práci – vyhánění stád ovcí a krav na kopce. Měl i sekat, ale to se bránil, že Džekýna potřebuje ochranu a v trávě se každý ztratí.
Nás si Béda oblíbil ze všech nejvíc díky Majkovi, který ho naučil na počítači a o tom se mu ani nezdálo, co se dá všechno vlastnit a dělat na soukromém pozemku aniž by budil pohoršení.
Já ho měla ráda, protože vlastnil celoročně vytápěný bazén uvnitř domu, kde to vypadalo jako v akčních filmech – kolem kytky, bar, sauna…
My slavili u bazénu. Bylo mi jasné, že se musím přiměřit pouze k usrknutí šampaňského na přípitek, abych byla schopná doplavat včas na břeh kdyby něco.
Přišlo nás asi deset a toho rámusu! Přetahovali jsme se ve vtipech a já se tak nahlas smála, že jsem překřičela i cédéčko SuperZMAR a Kristla mě napomínala, abych utichla, že odpočítává minuty.
Ona je odpočívala už od doby, kdy přišla. Chtěla s úderem pěti minut po půlnoci odejít domů, protože myslela, že se muž vrátí z odpolední, která končila též úderem.
„Kristlolololo..neblbni, myslíš, že přijde? Ožere se jako všichni!“
„Ne! On je jako já a vlastně i ty, Zuzanečko. Vrátí se, popřejeme si krásný nový rok a usneme. Ráno se probudíme a bude všechno jinak.“
„Hele, já nepiju, protože to mimčo by se na mě zlobilo a při porodu vyplazovalo moc jazyk a uši by se mu hodně zkroutily. Ale ty moc nevěř, ránu, které přinese samé změny. To sis ještě nezvykla? Změní se akorát číslice na roku, jinak úplný nic!“
„Neruš mě!“ okřikla mě a já začala falešně zpívat a všichni mi tleskali. Majk mi donesl džus a připil už nejmíň po stý na Nový rok, který ještě ani nepřišel.
„Je ti dobře, Zuzanko?“
„Ano, je“
„Nepotřebuješ něco?“
„Ne, nic!“
„Nechceš pusinku?“
„Ne, Maječku!“
„Já ti jí dám.“
„Dobře, ale hlavně nespadni.“
Nespadnul i když vrávoral. Jak se tvářil šťastně! V jedné ruce držel skleničku s něčím moc veselým a jak mi dělal radost, nezaregistroval, že Kristla vstala a srazil se s ní.
Majk všechno zachránil a ani nedopadl na zem, ale Kristle se podlouzl podpatek a letěla přímo do bazénu.
Seběhli jsme se k ní tři a vytahovali ji. Jenže z druhé strany někdo křičel: „Pozor, hodím ti záchranej kruh.“
V opilosti si bohužel člověk nepamatuje tvary. Místo kruhu letěla koule, malá vodní bomba zelenkavé barvy, ta prudce dopadla na Kristlino levé prso a ona pod tou šlupkou upadla.
Mysleli jsme že je po ní. Řvala bolestí, syčela a nadávala. Já nadávala s ní na chlapy, že se chovají jako hovada a aby už si ťukli a šli pod vodu.
„Zuzanečko, chceš pomoct?“ na Majkovu poznámku jsem nereagovala.
„Zuzanečko, já ti pomůžu, víš, že to dnes umím.“
„Ještě ty se mi do toho montuj,“ rozčílila jsem se na něho, protože se tu nemožně pletl a já nemohla společně s Gábinou manipulovat raněnou.
Chlapům došlo, že Kristle zlomili asi prso a povadl jim úsměv. Vyzvídali kolik stojí plastika a místo smíchu škytali a krkali.
Jenže my se pořád ptali Kristly, jak jí máme pomoct. Ona se držela každé za nohu a zhluboka dýchala.
„Zavoláme jí záchranku,“ navrhla jsem a v tu chvíli se z rádia ozvalo: „Tři, dva, jedna….ať žije Nový rok!!!“
Kristla se vymrštila a radostně vyjekla „Ať žijeme, huráááá. Nový! Nový je!!! Hurááá! Hurááá!“
A my se zase rozšoupli a pořád se pusinkovali a tleskali a plácali si po ramenech a já si přesně za pět minut, všimla, že Kristla odchází a od branky mi šťastně mává.
No a pak jsem nepozorovaně zmizela i já. Za mnou jsem viděla odcházet Gabču s Pepou a Majk tu zůstal s Džekýnou a Bédou. Asi po půl hodině se prý strašně lekl, že jsem se utopila a skočil pro mě do bazénu.
Když ho vylovili, dovedli ho k nám a já si ho novoročně sušila na kanapi.
„Zuzanečko, já strašně zlobil. To nám ten rok špatně začíná. Domů se ti vrátil vodník a co teprve ráno.“
Inu jak na Nový, tak po celý. Ještě že to malé moc nekopalo, asi vědělo, že ve zmatku je nejlepší zůstat tiše a ani neštěkat.

Založila jsme si nutník. Malý notýsek obsahující velká poselství. Tedy ne až zas tak velká, kdyby to neexistovalo, taky by se člověk nezbláznil. Spíš naopak, zažíval by úlevu.
Stávalo se to většinou jednou ročně (a mělo aspoň jednou za čtrnáct dnů), na dušičky, protože jsem dělala generální úklid a vynášela mrtvé věci z domu.
No při té vší píli jsem objevila mezi stovkami časopisů, prospektů a papírů, nutník.
„Hele! Tady tě mám a já, že nikde nevystrkuješ ty volební programy, ke kterým jsem se zavázala.“
Radostně jsem se usmála na vyplazený jazyk na obalu a otevřela první stránku a zároveň poslední popsanou.
„Zalít kytky!“ stálo hned jako první s červeným vykřičníkem.
„Jéžišíí, kytky!“ odhodila jsem nutník a běžela pro konvičku s vodou a začala si starostlivě prozpěvovat „Ó růžičko povadlá, ó palmičko potemnělá“ Při důkladné prohlídce jsem uvážila, že je na tom nejlíp kaktus i když nekvete.
Zalila jsem deset kusů květníků s pahýly na oknech a čtyři povadlé vedle televize ( na ně občas něco vylil Majk, když poblíž hledal ovladač).
„Pokud se ze skleslosti nevylížete, máte smůlu!“ oznámila jsem zeleným šťastlivcům a nahnědlým posmutnělcům.
Sebrala jsem opět nutník a brala příkazy hopem. Vyluxovala a přeskočila mytí oken ( ještě bylo vidět skrz). Půl hodiny jsem hledala štafle, abych vyčistila lustr a pak usoudila, že se na to vysoko můžu zvysoka….
No a tak jsem se oddávala pracem přízemním, jenže tam po vyluxování nic nezůstalo, takže jsem se přesunula k písíčkům. Nejdříve k mému a poté k Majkovu a nastříkala na oba sladké odprašování s Virenou a vyleštila vše kapesníkem. Majk bude zářit stejně jako obrazovka!
Jak jsem se rozjela, vzpomněla jsem si na radu kámošky, co neměla dosud místo v nutníku, že klávesnice by se měla občas otočit vzhůru a vyklepat.
„A klepeme! Jedna, dva, tři, čtyři, pět. FUJ!!!!“
Stála jsem jak opařená a nemohla věřit viděnému. Kromě šílených drobků všeho zkonzumovatelného druhu tam ležely i ostříhané nehty. Moje! Jak to? Já si přece nikdy nedělám u počítače manikúru! Stříhám pouze na dva metry vzdálené sedačce. Vrtalo mi to hlavou tak, že jsem si sedla na nutník a koukala vpřed dokud mě Majk nevyrušil.
„Ahoj. Béda se bude ženit. Jsme pozvaní.“
„Hmm, hele, Majku víš o tom, že nehty lítají?“
„Moje ne,“ odvětil klidně a zapnul svůj přístroj, zaostřil na obrazovku a zajásal, jak se mu to dnes rozjasnilo.
„Asi se mi přece jenom zlepšuje zrak a já už to viděl ztraceně.“
„Majku, fakt. Měli bychom to nahlásit do knihy rekordů a já to změřím.“
„Změř, miláčku. Máš vůbec metr? A na co prosim tě? Na nehty si vem pravítko.“
„No ty nehty, kam doskočily.“
„Hele, já už si je včera ostříhal, přeci jenom se s krátkýma líp ťuká.“
„Ty mě nevnímáš. Říkám ti, že moje nehty uletěly vzdálenost přesně dva metry čtyřicetpět centimetrů přímo do klávesnice. Víš že tam si je nestříhám a ani ty.“
„Hmm.“
Majk se zamyslel a nic kloudného nevymyslel i když došel až na konec mozkovny a pomalu zpět.
„Heleď, tak tam tedy zavolej, co ti na tenhle objev řeknou.“
Jenže jelikož jsem nenašla na stránkách odkaz na zapisovatele rekordů, vytočila jsem číslo do výzkumáku.
„Řekli mi, abych si stříhala nehty za zavřenými dveřmi zvenku a když nehty doletí do klávesnice, mám to nahlásit.“
„Dělají z tebe vola, Zuzi. Vybodni se na ně.“
Hodně mě to trápilo a tak jsem si na chatu založila diskuzní fórum a tam létalo věcí! Člověk by nevěřil, co se kolem nás děje. Je to jasné – na Zemi nebydlíme sami, někdo nás tu provokuje a občas rozesmívá.
„Majku, představ si, že v týhle posteli asi nespíme sami. Je nás tu třeba i pět.“ povídala jsem mu před usnutím.
Majk, ale již odstartoval tuhý stav a asi prožíval zlý sen, protože mě praštil do ramene. Já se tedy otočila na bok a spala i se všemi záhadami, které stejně nevyřeším, protože ti neviditelní jsou daleko dál než já a smějou se jak trávím čas se zavřeným nutníkem.

Majk se vzbudil s rozvernou náladou, jakoby tušil, že mu dnešní den přinese něco excelentnějšího než ostaní obyčejné dny.
Svůj nápad, který se mu pravděpodobně zrodil ve snu, mi přednesl okamžitě po vyhrabání se z postele.
„Dnes budeme jen majkovat a zuzkovat. Kdo to zkazí, prohraje a uvaří lívance, kakao a jako zákusek smažák s hranolkama,“ liboval si a zarazil ho můj pobledlý obličej.
„Hmm, na to já moc chuť nemám.“
„To nevadí, prohraj a budeš jen kuchtit.“
„Nevím…“
Chtěla jsem dodat, že nezvládnu asi ani to vaření, protože mne žaludek příliš lechtal a už i při slovech o jídle poskakoval. Majk nečekal na můj souhlas a začal:
„Zdály se mi sny, byl jsem králem i šípem. Měl jsem rád, Zuzko“
A já na to:
„Jaké hezké sny? O kom jsi rád snil, Majku? Řekni, podrobně.“
„Ze zlatou hvězdou. I pyšnou a Sněhurku. To bylo, Zuzko!“
Nějak se mi nelíbil. Zdálo se mu o jiných ženách a ne o chobotnici a snad by mi i zazuzkoval podrobnosti, kdybych ho požádala. Zauvažovala jsem, ale jelikož mne ovládala přecitlivělost, vstoupily mi slzy do očí.
„Za svitu slunce
Dnes nevypadám špatně
Zaostři, Majku!“
Podíval se na mě s úsměvem na tváři, ale hned ho zakryl maskou zamračenosti a přemýšlivosti, protože se topil v mé slané vodě.
„Neboj miláčku
To nebyla nevěra
Srdíčko, Zuzko!“
Majk mě obejmul. Slzy jsem neustájila a oni se kutálely Majkovi na krk, protože se přitulil k mému poprsí. Rozbrečela mne představa Majka v nové hlavní roli, brečela jsem jako bych prožívala katastrofu a ne štěstí. Majk mě zase utěšoval.
„Ty jsi jediná
Byl to jenom hloupý sen
Nebreč už, Zuzko!“
Dal mi pusu a ještě pevněji mne obejmul. Déle jsem to nevydržela, řvala jako mimino a majkovala:
„Malý vetřelec
Přistál v mém prázdném břiše
Jsem těhotná, Majku!“
„Áááá, nehrajou ti slabiky! Prohrála jsi. Prohrála!“
Pustil mě z objetí a začal skákat radostí. Výhry potěší každého. Já si utírala poslední slzy, protože se mi ulevilo. Při pátém skoku radosti se Majk zastavil ve vzduchu.
„Vetřelec v břiše? Co to je?“
„Nepředstavuj si nic mimozemského, Majku. Zůstaň při zemi.“
„Jsi snad těhotná, Zuzanko?“
Přikývla jsem.
Majk zapomněl na Guguny a Pošuky. Majk úplně zapomněl zapnout počítač a místo toho běžel ven a otrhal sousedce zahrádku. Donesl mi plnou náruč květů, poplácal mě přátelsky po zádech a ujistil mne, že to zvládneme.
„Ty lívance ti odpustím, Zuzanko, smažák stačí.“
„Zvládneš…“ povídala jsem já a běžela se sklonit nad záchodovou mísu. Majk mne následoval a když zjistil, že mi celé dvě hodiny nemůže pomoci, jel koupit do marketu pět kilo vodního melounu, na který jsem měla neovladatelnou chuť.
Nakrájel mi ho na kostičky, položil na mísu a sledoval moje břicho.
„Neboj, z mimina jsem nic nevyzvracela.“
„To je fajn, Zuzko, já se moc těším.“
A já se také moc těšila!