neviditelny text

Ráno ho vzbouzel Dahmir, když se k němu otočil čelem, vyjekl hrůzou.
Doposud ji tam měl! Zelenohnědá žába s oranžovo černým pruhem, mu seděla pevně přichycená na krku. Neví jak se to stalo, ale srostla zadní částí s hrdlem a dívala se spokojeně na svět. Nejspíš se na něm přiživovala, to oranžové zabarvení znamenalo jediné- nebezpečná.
„Nehýbej se něco na ni donesu.“
„Dahmire, nejde to. Vcucla se do mě.“
„Aspoň ji zabiju.“
„Jak? Tím usmrtíš i mě.“
„Kvak. Kvak.“ Ozvala se žába a vystříkla cosi bleděmodrého Dahmirovi do obličeje. Začal poskakovat, pálily ho tváře, ale během chvilky se bolest utišila.
„Alespoň si to zavaž, budeš JIM pro smích.“
„Tak nebo tak.“
Co dělat? Nevěděl. Nevěděl ani trochu co ta žába na jeho krku znamená. Jeho kumpáni se na něho dívali divně a zároveń soucitně, to se vydržet dalo, ale hůř zíral tlustý dozorce Elgar. Seskočil kvůli tomu i z koně, aby se přesvědčil, že ho zrak nešálí.
„Co to je?“
„Žába.“
Nedělej si srandičky a sundej to.“
„Nejde to, přirostla.“
„Říkal jsem ti…..“
Chtěl ještě něco namítnout, ale Ranoj neuhýbal pohledem. Nemohl, sklonění by ji zahubilo, když se teď stala jeho součástí, musel se o ni přece starat. Stál zpříma, s hrdým pohledem, snad i trochu nenávistným. Elgar se mračil, ale neodvážil se udělat ani krok vpřed. Potom co se vytahoval, že ji sundá sám se jen tvářil nerozhodně.
„No, když chceš mít pomocníka, kdo ti brání? Ale musí makat stejně jako ty. Jestli neuděláš dvojnásobek, vypráskám tě.“
Ten chlap nebyl zdravý, copak to bylo v lidských silách? Na konci dne měl o polovinu méně než obvykle. Elgar všechno bedlivě prohlížel a už se celý den těšil, jak si na Ranojovi smlsne. Proto se neotravoval ani s ječivým napomínáním o zvýšení rychlosti. Ranoje provázela neuhasitelná žízeň. To ta žába! Seděla mu na hrdle a pila si tu trochu co on dostával.
Elgar se nemohl dočkat až se s ním vyrovná. Přitáhnout si nějakou ropuchu, co ho zdržovala, to si dovolil hodně! Nejdříve zbičoval Alarma a Separena, poté si nechal jeho.
„U nás si hosté nedávají do nosu, musí dřít stejně jako pánové. Sto dvacet ran.“
„Pane, smilujte se, to nepřežiju,“ padnul na kolena Ranoj a Elgar tvrdě přikázal, aby se otočil. Po desáté ráně bičem mu Ranojovo tělo zmodralo. Ne od podlitin z prudkých ran, zmodralo jako moře a žába se nafoukla na dvakrát větší objem. Elgara podivná proměna zastavila. Trestal moc rád, ale co má tohle sakra znamenat? Popadl ho nepříčetný vztek a zařval:
„Vytrhni si tu žábu! Slyšíš? Dělej!“
Ranoj vzlykal. Zase se mu třásly ruce, obrátil se na dozorce a očima říkal: „Nemohu, slitujte se.“
Elgar vytáhl z postroje koně pistoli, „Když nechceš, poradím si jinak.“
Zamířil a….
„Kůůůůňk!“ žába se proti němu vymrštila, jak kdyby ji zavěsili na gumu a vystříkla mu litry modravé pěnivé tekutiny na hlavu, odkud stékala dolů po těle.
Elgar odhodil zbraň i bič a křičel, aby mu někdo pomohl. Nikomu se nechtělo. Otroci stáli kolem něho a dívali se jak se svíjí. Ranoj získal zpět svou barvu a žába původní podobu, ta se ostatně tvářila zase normálně.
„Měli bysme mu pomoct,“ prohlásil jeden z mužů.
„Proč? Nemá, co si zaslouží?“ oponoval Dahmir.
Tiše se odebrali do svých příbytků a nechali Elgara bez povšimnutí.
Elgar se mezitím svíjel na zemi. Slíbil by kde co a kde komu. Propustil by snad i ty bastardy na svobodu nebo se aspoň přimluvil a Bůh věděl, že by slibu dostál, než znovu procházet tímhle peklem. Navenek mu kromě sytě tmavé modré nic nebylo, ale uvnitř vládla slabost. Svíjely se mu tam snad samy zmije. Ta bolest, na kterou si nikdy nemusel zvykat. Chtěl odjet do panského domu na koni, ale sotva se mu podařilo zvednout a přiblížit k sedlu, kůň se splašil a utekl. Svalil se znovu na zem a poprvé v životě brečel z beznaděje.

neviditelny text

Majitel plantáží John Tanter se díval z okna, když se vrátil Elgarův kůň sám. To mu ještě scházelo nějaké povstání. Vzal si na pomoc dva hlídače ze severní části a rozejel se na plantáž. Otroci tu nezahlédl, jen Elgara na zemi. Měl tmavomodro černou kůži a hlava ho vyděsila.
„Co se stalo?“
„To ta žába na krku, musíš ji zabít.“
„Žába? Jaká žába?“
Černá barva se rozlézala rapidně po celém těle a Elgar se dusil. Netrvalo dlouho a zemřel. Poté, co vypustil duši se černé tělo scvrkávalo, až z něho zbyla jen malá část, která se sama zavrtala do země.
„Vyznavači ďábla! Mizerové, pořádně je spráskám,“ zaklel si John Tanter a rychle odjel do domu. Neváhal a napsal dopis anglické koruně, kde žádal o ozbrojenou pomoc na ostrov Carlisonne.
Co budu do té doby dělat? Žába na krku? Má všeho všudy patnáct mužů na 150 otroků. Možná se to povstání zatím nerozvinulo, zkusí zajít za tím Dahmirem.

neviditelny text

Přišel mezi ně. Mlčeli. Ptal se pětkrát a pokaždé zvedal hlas o trochu výš: Co jste provedli dozorci? Zemřel. Udusil se.“
„Zemřel?“
Ranoj se jako první ozval, ale dozorcova smrt ho nezajímala, obával se o Dahmira. Ten dostal přece také modrou dávku, snad ne tak silnou.
„Nic mi není,“ usmíval se, když viděl v očích obavy přítele. „Snad přece, cítím se nabitý energií a nemám strach.“
„Kvak, kvak,“ ozvala se žába a všichni kolem strnuli. Nejspíš to ale tentokrát bylo jen ze spokojenosti, protože nevypustila žádnou šťávu.
Za to Tanter vypouštěl jedovatostí až dost. Ječel něco o oddanosti a povinnosti a o tom jak se u něho mají ti černí zmetci dobře. Pak Ranoj vstal ze stínu noci a otrokář si poprvé všiml té žáby.
Tanter neváhal, vytasil nůž a hodil ho Ranojovi na krk. Elgar mu říkal: zabít rychle, nečekaně, neukazovat dlouho zbraň, jinak se zle povede. Nůž se zaťal do žáby a prorazil krk Ranojovi. Ten padl na zem, zajíkal se, dusil, ale nekrvácel.
„Běda tomu, kdo se mu odváží pomoci,“ zavelel Tanter a dal pokyn k namíření pušek na ostatní. Stáli jako přikovaní, pouze Dahmir se odvážil, protože necítil žádný strach.
„No tak, jen mě zabijte Tantere. Myslíte si, že vyhrajete?“
Zvednul kamaráda, který nabíral znovu dech. Bíle průhledná, předsrmtná barva obličeje červenala, dokonce se usmíval a chtěl se postavit. S pomocí Dahmira se podařilo a jen co si Ranoj stoupnul, stalo se to, co nikdo nečekal. Žába ze sebe vyplivla nůž a ten padl koni ke kopytům.
„Co se to děje? Čarodějové! Všechny vás upálíme za spolky s ďáblem,“ odplivl si Tanter a když zvedl hlavu, uslyšel jen táhlé „ Kůůůůůůůůňk! Kuňk!“
Zakuňkala přesně sedmkrát a vystřelila na ty ozbrojence litry modré tekutiny, stejné jako použila na Elgara. Neměli dlouho ke smrti. Leonora udělala nad svíjejícími se těly kříž. Až tak moc šlechetná duše tato žena byla.
„Víš, připadá mi, že je to žába svobody.“
„Prosím tě, Dahmire. Mám ji v krku, přiživuje se a ty mi tvrdíš…“
„Ublížila někomu tady z nás?“
Musel dát Dahmirovi za pravdu, něco na tom bylo.
„Hele, proč toho nevyužít? Zničili jsme osm chlapů, stačí chtít a celý ostrov bude patřit nám.“

neviditelny text

*

neviditelny text

Na kokosovníky vylézalo pět černých mužů. Zdola na ně křičeli: „No tak makej, makej.“
Závodilo se o nejlepího šplhavce na palmu. Křik jásajících žen a dětí doplňovala melodie spokojeného kvákání: „Kvak, kvak, kvak.“
Pojmenovali ji Freedomka, svobodná žabí holka. Na tomto ostrově nebylo žádného otroka a pánů. Zde se tančilo, pilo, slavilo a občas kuňkalo, když se někdo zlý opovážil vkročit do harmonie slunečných dnů.
Jen Ranoje občas štvalo, že mu Freedomka upíjí to nejlepší co má a ne něho zbývá jen laciný odvar.

neviditelny text

Poznámka: 1/2007

neviditelny text

Energetický drink SWINGUE (vyrábí firma Kupa a spol.) je nejnovější tekutou, chytrou a nenávykovou drogou. Ovlivní vaši mozkovou aktivitu, podpoří schopnost učení, omezí psychickou únavu, zvýší odolnost proti stresu, zlepší prožitky při sexu.
Váš nový přítel obsahuje nasycenou vodu, extrakt z listů yerby maté, xanthinové alkaloidy – kofein, theobromin, theophyllin. Dále kaffeoylchinové kyseliny, saponiny, komplex vitamínů, mezi jinými A, B1, B2, C, kyselinu listovou.
Komplex minerálů –vápník, hořčík, draslík, železo, aminokyseliny.
Komplex látek řady NEW AGE – katrobolináty, bestariely a XXXXXL složku.

neviditelny text

4. července mého roku vrcholné únavy

neviditelny text

Linda se vrátila ze salónu ASIHOL dvě minuty po šestnácté hodině. Načesaná, navoněná, omlazená a téměř nebezpečně všeho schopná. Z únavy jsem mlčel. Z únavy bych umíral. Únavou bych vraždil!
Ani jsem ji nepozdravil a přepadl mne tvrdý spánek na gauči v obývacím pokoji, kde jsem na ni čekal. Ze snů si nic nepamatuji. Prázdný spánek člověka ničí víc než ten naplněný příběhy.
Zpocený jsem se probudil deset minut po jedenadvacáté hodině. Hučelo mi v hlavě a tak jsem se odplazil k umyvadlu, kde jsem konečně pookřál.
Linda uklízela vyžehlené prádlo, podlaha se blyštila čistotou, stejně jako levandulí navoněná koupelna a kuchyň, kde nebyla ani stopa po hromadě špinavého nádobí z odpoledne. Na plotně stál akorát hrnec bramborového guláše. Studeného.
„Proč jsi mě nevzbudila? Chtěl jsem vařit.“
„Jak nebo čím asi?“
„Stačilo normálně zatřepat.“
„Pche! To tedy normálně nestačilo. Měl bys se sebou něco dělat, takhle to dál nejde. Doma jsi k neužitku.“
Naštvala se. Vzal jsem jí kolem pasu a políbil.
„Vynahradím ti to, teď jsem až moc čilý, uvidíš!“
„Ale já nejsem čilá, chci si číst a spát, ráno vstávám ve čtyři.“
Bezmocně jsem se posadil zpět na kanape a poslouchal rytmus vody, když se sprchovala. Na dobrou noc jsem dostal pečovatelskou pusu na čelo a radu.
„Kup si nějaký ten energetický drink, říkaj, že je to dobrý.“
„Koupím! Mám tě rád, víš?“
Nadchla mě. Nebylo nad dobrou ženskou radu. Pustil jsem si televizi a vyhledával nové reklamy. Až jsem konečně narazil na užitečnou pomůcku – mozkový nutrient nové generace, který mi měl doplnit mozek na neskutečně čilou úroveň.

neviditelny text

5. července

neviditelny text

Díky ponocování jsem se probral až v poledne. Nebylo kam spěchat. Jako distributor knižního vydavatelství jsem vlastnil volnou pracovní dobu. Ve dvě jsem se sbalil a šel si koupit dva drinky Swingue. Jeden jsem vypil po cestě a druhý doma před večeří. NIC!
Žádný pád do spánku se nekonal!
Uvařil jsem šťavnaté vepřové steaky s bramborovými kuličkami se špenátem. V sedm se vrátila Linda a podle slibné vůně poznala změnu.
„Funguje to! Zítra si nakoupím do zásoby.“
Měla radost. Myli jsme společně nádobí a pak vyzkoušeli pevnost kuchyňského stolu pravidelnými a neúnavnými pohyby vášně.

neviditelny text

6.-15. července

neviditelny text

Piji SWINGUE ráno, v poledne a večer. Přes den nespím. V noci usínám před půlnocí, abych ráno v pět vyskočil čerstvý jak nadojené mléko. Je to bezvadné. Rozvíjejí se mi intenzivní chutě absolutně na všechno.
Ráno cvičím, pískám si hity, prodávám knihkupcům stovky knih denně. Doma proháním rotoped, vařím, uklízím, peru, starám se o Lindu.
MILUJI tu její bystrozrakost do budoucna!

neviditelny text

20. července

neviditelny text

Mám neovladatelnou chuť na tyčinky. Plním jimi nákupní vozík v supermarketu. Beru všechny – sezamové, slané, sýrové, kořeněné a nejvíc ze všeho psí ( ty červený a nafialovělý). Nakupuji je se stejným šílenstvím jako tekuté životabudiče v plechovkách.
„Pane Postere, taky máte pejska?“ povídá mi sousedka Bliznová s rozzářeným obličejem, když na mě štěká ta její potvora jezevčíka s pudlí srstnatou skvrnou na hřbetě neslušného tvaru. Yoran, jak se ten ohyzda jmenuje, štěká na balíček tyčinek v ruce.
„Ještě ne, paní Karin, teprve se narodí!!“
Pleskám si s výsměchem na vystouplé břicho, provokativně štěknu a sním psí tyčinku na jeden zátah.
Už se tedy se svým třídenním tajemstvím neskrývám. Zdá se mi, že pejskatím. Radostí bych chtěl zavrtět i ocasem, ale vzadu mi ještě žádný nenarostl a tím vepředu by si to mohla špatně vyložit.
„Vypadáte špatně, pane Postere. Zajděte k lékaři nebo raději k veterináři. Já vim, jaký to je, viď, Yorane?“
Utíkám zběsile domů. Před domem si pískám a z pískotu přecházím na kňučení, s otevřením dveří štěkám jak smečka diskutujících vlčáků. V zrcadle poznávám další fázi přeměny – roste mi psí srst!

neviditelny text

21. července

neviditelny text

Přeměna na psa se nekoná, srst zmizela. Aůůůůůůůů!!!
Mažu si ruce a nohy francovkou a tygří mastí s obrázkem opice. Ne, tohle neznamená nic nenormálního. Prostě jsem si moc pilně nacvičoval skoky po čtyřech a údy nedošly ani k částečné proměně na čtyřnoháče. Fyzicky dnes tedy tělo odpočívá. ( Linda větrá jak blázen. Chce, aby mi z průvanu nastydla záda a já musel chodit ohnutý a sbírat ty vypelichaný chlupy, co jsem nechal rozházený po bytě díky večerní a noční hlídací službě).
Pracuji duševně, představuji si. Fantazíruju o bitvě na Bílý nestvůře a směju se každýmu rytíři v brnění s kouzelným mečem. Když se chystám zmocnit dalšího hradu, Linda mi otevře oči. Špičku nože má namířenou proti mě a hodlá mě zapíchnout, jestli nebudu krájet cibuli. Věřím jí a bez boje prohrávám.
Ťukám na prkýnko a rojí se mi slzy na duši. Řvu jak hysterka a špačkuju, že volně zamávám křídly, jestli mi nedá lék proti úzkosti. Strčí mi brčko do vysoké sklenice, kam přelila tři povzbuzovače a přistrčí další dvě kila cibule.
„Hele, že to nedokážeš dělat najednou?“
„Pít a krájet? Pche, to víš, že jo!“
Bulí bulí bulíček, v ruce drží nožíček, pohrává si s cibulí, řeže až se rozbulí…
A to jsem celý já, řvu a přitom je mi krásně. Možná vypouštím i duhu, ale to mi nikdo nepotvrdí, protože si ve tři hodiny ráno krájím sám a sám a ptám se, proč ta Lindička nekoupila místo třiceti kil cibuliček padesát?

neviditelny text

25. července

neviditelny text

Zvyšuji snídaňovou dávku na dva kusy, k obědu piji tři drinky a na noc čtyři. V noci si místo spaní počítám algoritmy, logaritmy a břišní rytmy.
Přes net si objednávám pomůcky na břišní tanec. Cítím se břišní tanečnicí a neváhal bych si změnit ani pohlaví, kdybych nevěděl, že by to Lindě vadilo.
Kroutím se ovázaný šátky, cinkám řetězy a protáčím se na všechny strany. Padám na křeslo až 30. července, kdy si musím běžet pro povzbuzovače do zásoby.

neviditelny text

1. srpna

neviditelny text

Na plechovce zázraku SWINGUE se objevuje nové heslo:
„ZVEDÁ CHUTĚ, ZVEDÁ VŠECHNO!“
Opravdu zvedá! Mám zvednutý tlak, vlasy, ruce a přirození. Zvedám se celý ze země. Nadskakuji, popolétávám a usedám na Lindu. Milujeme se, ale je uražená.
„Hele, jsem pro experimenty, ale tohle je příliš. Sedáš si na mě jako včela na kytku. Nejsem kytka, rozumíš? V myšlení jsem daleko dál než na vydávání vůní a smradů a poskytování ti potravy, když z toho nemám nic.“
„Jak to nic? Jsi opylovaná!“
„Hajzle, říkala jsem ti, že nechci děti!“

neviditelny text

5. září

neviditelny text

Linda šla na potrat, tedy miniinterupci. Už se nevrátila. Ne, nic se jí nestalo. Zdrhla. Prej nebude žít se sviní.
Cítil jsem se jako břišní tanečnice, pes a včela, ale ne jako svině! Není to ani logické. Nemůžu být sviní, protože ty jsou líné a já???
Jestli mi je něco fuk, je to ONA! Ať si jde!
S touhle výkonností si najdu výkonější samice.

neviditelny text

30. října

neviditelny text

Je mi blbě. V našem místním obchůdku došly nápoje SWINGUE. Pohvizduji si pro zlepšení nálady a odjíždím do města. Nervózním, protože nikde nejsou!
Třesou se mi prsty, ale nevzdávám se, startuji a jedu do většího města. Když nejsou ani v dalších pěti místech, jedu do sídla fabriky.
Před mřížemi dvora stojí uniformovaní s puškami a před nimi dav lidí s prázdnýma plechovkama. Zdvihají ruce vzhůru, křičí, plivou a nadávají.
Připojil jsem se k davu.
„Otevřete! Dejte nám sílu! Pusťte nás dovnitř!“
Jedna skupinka se tajně oddělila od ostatních a přelezla zezadu mříže. Za chvíli nešťastně pokřikují, že je uvnitř prázdno.
Uniformovaní tiší dav, ale nejde to. Začínáme se bít mezi sebou, padají i výstražné výstřely. Mlátíme se, koušeme a dáváme si vinu, že jsme se přepíjeli a teď nic nezbylo. Když chtějí vojáci zasáhnout do bitky, něco se děje. Mně i ostatním docházejí síly. Tempo se zpomaluje, vztek vyhasíná. Každý má práci sám se sebou a dává od nepřátel ruce pryč.
Jeden si sedá, druhý lehá, třetí se opírá o auto. Za další půlhodinu si všichni leháme.
Vojáci někam volají vysílačkou, že povstání bylo přitlačeno k asfaltu. Já je chci opravit a křičet, že energie byla vytlačena. Jenže stejně jako kolem ležící jen potichu mumlám, pohybuji naprázdno rty a posléze mlčím.
Zavíráme oči. Bez problémů jsme si ustlali na tý odpadky zavšivený zemi. Mám zavřené oči a víc kolem sebe nevnímám.
Linda měla pravdu, jsem svině. Líná, tlustá a navíc smradlavá.
Místo chrochtání chrápu ze sna a k tomu páchnu jak dobře nabitej skunk.
Pochybuji, že odtud ještě někdy vstanu aspoň na záchod. Vstaneme!
Jsou nás tu stovky a nemůžou sehnat příkaz k odtažení z veřejného prostoru.
A smrad je to jediný, co se tady bude ještě dokonale nabíjet!

neviditelny text

*

neviditelny text

Domů se vrátila až za týden. Polévala růže vodou a ony se ujaly. Rozkvétaly, voněly a milovaly ji.
Ve světnici se jí otec poškleboval. Matka strnula hrůzou. Mlčela a nepozvala ji ani ke stolu, protože otec zakázal.
„Sundej si tu maškaru. No tak, zrůdo jedna.“
Zavrtěla hlavou na odpor. Nedá je. Nedá!
„Nebude se tě nikdo ptát.“
Jak krutý měla osud. Otec vyrval ty nebohé květy i s kousky hojící se kůže. Matka a dva bratři vyjekli hrůzou. Byla vykázána do chléva k prasatům. Jen co dopadla mezi ty špinavé, páchnoucí a chrochtající tvory, spadla z ní všechna tíseň a smutek. Začala si prozpěvovat. Notovala si milostné melodie a s mírem na duši usnula. Vzbudila se k ránu, když ji volala matka.
„Juliáno, vylez. Najez se, něco jsem ti přinesla.“
Vylezla a matka na ni civěla, jak na zjevení boží.
„Co se stalo?“
„Hlava.“
Vyndala si střep z kapsy u sukně.
„Krásná, jsem krásná,“ vyjekla radostí.
Matka vykřikla a přikryla si dlaní ústa.
„Zmocnil se tě ďábel. Má tě ve svý moci. Ďáááábel!“ zaječela, hodila kus chleba se sýrem do rozčvachtaného bahna a běžela zpět do chalupy.
„Slyšíte? Ďábel se usadil v Juliáně. Dávejte si na ní pozor.“
Matka se spletla. Nebyla žádným vyslancem zla. Byla stále milá, přívětivá, pracovitá a poslušná. Časem si na její růže zvykli. Ano, objevily se znovu na hlavě. Měla tam růžový keřík s nejkrásnějšími květy rudých poslů, vzešlých z bolesti a trápení. O své růže se pečlivě starala. Zalévala je, zastříhávala a vyprávěla jim lidské příběhy.
Poprvé se to stalo za měsíc, ode dne kdy byla růžovou Juliánou. Pocítila, že jim nepatří voda, ale daleko vzácnějšího tekutina. Zakořenily v ní a toužily po krvi. Cítila tu zvýšenou potřebu. Věděla, že když nedá tělu víc, odumře ta viditelná dokonalost, na kterou byla pyšná. Ale kde ji vzít? Nebyla upírem ani vrahem. Zvířata se jí nezdála důstojná. Ale potřebovala krev, lidskou mocnost. Musela ji získat dobrovolně. Někdo přece mohl pár litrů darovat. Ano, vyzkouší přemluvit němého Romea. Stále jí nadbíhal. Nyní, co byla růžovou, daleko víc. Cítil šanci, protože i on byl jiný. Nemohl mluvit, zloději mu vyřízli jazyk, když byl malý.
Pozvala ho k hradní věži, kde sázela nové růže. Pozorně naslouchal a rozuměl.
„Víš Romeo, tahle zahrádka bude daleko krásnější než ta předešlá. Asi jako má hlava. Jen pokud ty květy nezemřou.“
Udělal posunek, který znamenal, že nikdy nezemřou.
„Nechci zemřít, Romeo, ale nevím si rady. Potřebuji krev. Ne pro mě, ale pro růže, pijí ji místo vody. Dožadují se té lidské, někdy příliš nevděčné tekutiny.“
Romeo zahuhňal a pousmál se. Přikývla a políbila ho na tvář.
„Děkuji, drahý příteli.“
Věděla, že sežene co potřebuje. Udělal by pro ní všechno na světě. Všecičko.
Neptala se odkud nosí bandasky na mléko plné krve. Přicházel pravidelně ve středu a v neděli v poledne. A ona jen žíznivě pila….
Dva roky kvetla, voněla a milovala. Ano, kdo by jí mohl být lepším mužem než Romeo? Bez zbytečných řečí dělal vše, co bylo potřeba. Za tyto dva roky se vesnice vyprázdnila. Stali se majiteli věcí, které tady ty bezbožné, nevelké duše zanechaly. A zároveň se v této době Romeo poprvé zastyděl. Lhal.
„To není lidská krev,“ zapochybovala, ale on kýval, že ano a tak pila. Druhý den růže povadly.
„Lhal jsi.“
Svěsil hlavu.
„Vím, miluješ mě. Kdo jiný by pro mě tolik dělal?“
Jednou ho viděla a děkoval mu tisíckrát, že to nemusela provádět sama. Jen ten pohled na muže přivázaného ke kůlu se hnusil citlivé duši.
„Víš, potřebuji lidskou krev a ne ovčí.“
Natáhl své kostnaté paže, oči mu láskyplně mluvily: „Na! Ber! Posluš si.“
Nabídl se, protože ve vsi již neměl nikoho, koho by potrestal za výsměch němému a ženě porostlé růžemi. Někteří utekli, druzí zaplatili životem. Dnes tu byli jen oni dva.
„Dáváš mi svou krev?“
Horlivě přikývl.
„Dobře, nedá se nic dělat. Nikdo jiný nezbývá,“ utrhla trn jedné z růží a píchla do naběhlé žíly. Vytryskla krev. Napila se a pak ránu zaškrtila látkou.
„Děkuji. Dnes to stačilo, až zase v neděli.“
Nějaký čas vydržela s Romeovou krví, ale všimla si, že slábne. Ležel u růží, protože neměl sílu nikam dojít. Vzala do ruky trn. Chtěla bodnout, ale zastavila pohyb.
Prohlížela si svou lásku. Dával se jí a co ona mu dávala? Měla by se víc odvděčit. Odhodila trn. Byl příliš slabý. Umíral. Nemohal ho zabít.
Rozbrečela se. Chvíli ho bláznivě objímala a líbala.
„Nenechám tě zemřít, nenechám. Miluji tě, drahý.“
Neodpovídal. Ochablými rty se pousmál.
„Odstěhujeme se do jiné vesnice. Ano, to bude řešením. Tam najdeme dost nových lidí.“
Stále se usmíval. Nadechl se a slyšela tichá slova. Poprvé za ty měsíce ho uslyšela.
„Mi-lu-ji-tě Ju —li- á- no.“
Nevěděla, jak bylo možné, že mluvil. Zkoumala ho a ustrnula. Jaktože si toho nevšimla dřív? Ten nově přišitý jazyk. Kvůli ní tolik riskoval.
Jeho hlava jí klesla do klína. Byl mrtvý. Opustil ji. Ne, to nemohl udělat.
„Neumírej. Vstávej!“
Třásla bezvládným tělem. Lehla si vedle něho a přitiskla se k odcházejícímu teplu. I ona umírala. Růže uvadaly, bledly a opadávaly. S posledním suchým listem zemřela.
Ne, neměla sílu jít do neznáma a zabíjet pro krev. Ne, nebyla zabijákem ani upírem. Byla stvořena pro krásu. Měla jen Romea a s cizinci by se nesmířila…..

neviditelny text

*

neviditelny text

O pár dní později

neviditelny text

„Kde mám tu modrou košili a sako?“
„Říkal jsi, že už to nosit nebudeš. Je to v bedně pod postelí.“
„Když jdeme do divadla na to drama, tak to oprášim.“
„Mně je to fuk, vem si co chceš.“
V poslední dny jí připadalo, že je na modrou víc přívětivější. Začal ji nenávidět před pěti lety, kdy zemřel pes Myšák a přikryly ho modrým hadrem. Konečně si bude moci koupit ty modré hrníčky s kopretinami!
Do městského divadla ho vytáhla maximálně dvakrát ročně, ale i za to byla vděčná. Jindy nejdříve protestoval nebo komentoval děj. Dnes jen tiše seděl a nemohl odtrhnout oči od hry. Dokonce ji překvapil všetečnou otázkou.
„Jak si říkala, že se to jmenuje?“ zašeptal a ona se rozzářila. Zaujalo ho to. Měla radost a stejně šeptavě odpověděla.
„Dagmar a hodinář.“
„Že tam poletujou modří andělé.“
Zarazila se. Podívala se na jeviště a na něho, jako by se chtěla přesvědčit. Ale nemusela, jí oči nemátly. Kromě jedné ženy čtyřicátnice, hodináře, jeho dcery a nevlastního syna, tam nikdo jiný nevystupoval.
„Máš vidiny,“ pošeptala mu, „andělé tam nehrajou.“
„Nemám. Dívej se pořádně, teď lítaj nad tou ženskou Dagmar.“
„Nedělej si srandu, nejsou tam,“ řekla a položila se na jeho ruku svou.
On se ale neuklidnil. Začal nervózně klepat nohou o zem a volnou rukou o opěradlo.
„Pššt,“ ozvalo se zezadu.
Nedokázal přestat. Rozčílilo ho to. Copak byl blázen? Andělé tam byli! Když jinak Blažena nedá, ukáže jí je.
„Opravdu je nevidíš?“
„Ne.“
„Jdu ti je ukázat, abys ze mě nedělala idiota.“
„Neblbni, teď?“ napřímila se na sedadle a držela ho za sako, ale nedal se zastavit a vstal. Ve chvilce vyskočil na jeviště a ona sklopila studem hlavu.
„Dívej se, dívej!“ křičel a poskakoval vedle vyplašené herečky. „Modří andělé jsou tady. Jsou tady!“
Zčervenaly jí tváře. Poskakoval na pódiu mezi udivenými a naštvanými herci. Šeptali mu, aby odešel, ale on je odstrkoval a vykřikoval s radostnou tváří malého kluka:
„Andělé! Modří andělé.“
V hledišti to šumělo. Lidé nevěděli, co se děje. Pár lidí poznalo, že tohle do scénáře nepatří. A rozkazy zněly jasně: „Vykopněte toho blázna.“
Když už ho chtěli vyhodit, najednou se vznesl ze země do vzduchu. Poklidně si poletoval a lidé ho užasle pozorovali. Začal si zpívat píseň.
„Andělé, modří andělé. Odnesou tě do nebe mezi rajské modravé…..andělé, modří mstitelé….“
Nevěděla, že odletěl pryč z budovy. Tleskali mu a ona mezi tím směšným aplaudováním vstala a s pláčem odešla domů.
Taková ostuda! Nikdy víc s ním na žádné představení nepůjde. Udělal jí to naschvál, aby se jí kultura zprotivila. Zabouchla za sebou dveře od bytu a čekala, kdy se vrátí a omluví. Ale nepřicházel. Nevracel se.
Rozednilo se další ráno a nadešel nový večer. Přemýšlela, že zavolá Policii, ale co by jim řekla? Muž se v divadle zbláznil a asi ho unesli modří andělé? Navíc jí ruce zničehonic znovu zmodraly. Brečela a kromě čekání, nevěděla co dál.
Vrátil se druhý den o půlnoci. Opatrně otevřela dveře. Mlčky vešel. Oči se mu zvláštně leskly. Všimla si, že má modrou kůži. Svlékla ho, protože tvrdil, že se dusí. Položila na postel a dávala mu studené obklady na čelo. Třásl se a hořel.
Zavolala ambulanci. Vyptávala se ho, kde byl a co se mu stalo, ale neodpovídal. Než přijeli dostal záchvat. Plival modrou tekutinu z úst. Rozšířily se mu panenky. Měl na nich modré andělíčky, když umřel.
„Zabili tě, zabili. Ty andělský mrchy tě odnesly ze života.“
Záchranka přijela pozdě. Šíleně křičela: „Zabili ho modří okřídlení prevíti.“
Mysleli si, že je blázen. Zavřeli ji v obývacím pokoji a zavolali Policii, stala se podezřelou z vraždy.
Pitva zněla přesvědčivě. Byl otráven neznámou modrou směsí, kterou měla na rukách. Nikdo jí anděly nevěřil. Jedem prý krutě nasákla obklad a tím ho rozehnala do srdce a žil a zabrzdila mu dýchání.
Stala se vrahem. Nevinným, neprávem označeným za šílence.
Za mřížemi psychiatrické léčebny začala pod vlivem medikamentů vídat ty zrádné anděly v modrém.
Smáli se a pojídali fialové koniklece……..

neviditelny text

*

neviditelny text

„Co to bylo?“ otočila se dívka, když zaslechla ohňostrojové praskání za zády.
„To nic, Andreo, pojď. Brzy budeme u velehub,“ nabádal ji přítel, ale nenechala se přesvědčit. Chvíli zůstala stát na místě a pozorovala, jak milovaný Dušan uhýbá dobře rozrostlým větvím.
Prásk! Prásk! Jeho stopy zajiskřily, až z toho přimhouřila oči.
„Dušane, to dělají tvoje boty. Co v nich máš?“
„Co bych v nich měl? Jsou stejný jako tvoje.“
„Jiskří ti stopy,“ běžela k němu a tentokrát Dušan mrkal z jisker doprovázejících její kroky.
„Ne moje, tvoje boty!“
„Moje?“ ohlédla se a užasla, „honem se podívej na to bláto, moje stopy mizí. Vcucávají se někam do země. Vlastně ani tvoje nikde nevidím. Neměli jsme chodit tak daleko. Vypadá to jako bychom sem nikdy nešli a přece tady stojíme.“
„Stopy ještě nic neznamenají, kolikrát je za sebou pozoruješ?“
„Neříkej, že je v blátě nikdy nevidíš, tohle je podezřelý, možná…..“ Zaposlouchala se do ticha kolem. Kromě partnerova a vlastního dechu, visela v houštninách třetí přítomnost života. Nemohla se mýlit. Kolikrát v noci vycházela na balkón, aby v zahradě ponořené do tmy, vysledovala kočičí oči a rychlé pištění myšího úlovku. Srdce zrychlilo bušící zvuky. Mezi ranami vnímala ozvěny. Srdce ale nevydává ozvěny.
„Áááááááá,“ vyjekla polohlasně, „slyšel jsi to? Zvířecí dech a rychlý pohyb. Nejsme sami.“
Mladý muž se rozhlédl kolem sebe. Zaposlouchal se na podezřelé strany, ale jen zavrtěl zamítavě hlavou..
„To se ti zdá. Nikdo tu není, máš příliš bujnou fantazii.“
„Myslíš si, že spim? Já nemám napjatý snění, chodím si po loukách plných květin, každý mě má rád a i já miluju….někdo se nám chce dostat do života.“
„Prosim tě, moc se zajímáš o tajemno.“
„Ty snad ne? Měli jsme utrhnout těch šest pravých hřibů na začátku lesa a jít domů. My se taky místo smaženice pachtíme za vybájenou úrodou hloupých pověstí.“
„Nejde o pověsti, ale o pravdu. Jak najdeš šest hřibů nad dvacet centimetrů seřazených do kříže, je jasný, že rostou velehouby. Kouzelný houby, se kterejma můžeš dělat spoustu neuvěřitelných věcí.“
„No já vím, povídá se, povídá……Jsou toho plný knihy. Ha ha ha. Jenže kromě toho, že nás asi někdo neviditelnej sleduje, tu nic zvláštního není a neroste.“
„Zkusíme jít ještě dál, pokud do půl hodiny nenarazíme na zázračný houby, vrátíme se, souhlasíš?“
„Fajn.“
Pokračovali v prodírání přerostlými houštinami. Zapadli po kolena do barevného podzimního listí, aby přebrodili tenhle nepříznivý padesátimetrový úsek. Poté sešli na cestu a po několika metrech stáli na rozcestí, kde se nemuseli rozmýšlet kam dál, protože samotný pohled jim našel směr.
„Jsme tu, vidíš?“
„Nádhera! Dokázali jsme to…“
Úžas, z nikdy neviděného, překryl dosavadní pochyby a strach. Napravo od nich rostly vysoké jehličnany a pod kmeny se jim usadily desítky, ba stovky, různobarevných hub měřících podle odhadu nejméně půl metru.
„Povídal jsem, že to je pravda, vidíš?“
„Pohádka! Je to nejhezčí pohádka mýho života.“
Rozjařeně rozmlouvali, ukazovali tam a zase onam, aby vyzdvihli půvaby spatřených hub.
„Ale, který barvy vezmeme? Uneseme nejvýš čtyři druhy.“
„To nevím, já slyšel jenom o účincích modré babky a strakaté holubinky. Babka, po svaření s ještěrkou, s přídavkem majoránky a bobkového listu, pohybuje malými předměty. Vývarem ze strakaté holubinky, uvidíš svět až za Pertúrii. Ale na něj pozor, namáčí se jenom prst, ten se olízne. Když spolkneš víc jak tři kapky, vidíš kolem sebe ostatní světy a to je prý někdy šílený.“
„Hodilo by se, uviděli bysme, jestli jsme tady sami nebo ne.“
„Nezačínej s tim zase, utrhneme je a jdem.“
„Hmm, jenže žádný zvláštní kouzlení s tim, co víme, nenaděláme. Každopádně musíme vyzkoušet jiný druhy, je jich tu tolik. Někde tu má být přece příručka, atlas, kde jsou účinky dopodrobna rozepsány. Obávám se ale, že než ji najdeme a přeluštíme, bude tma. Nechci tu zůstat ve tmě.“
„Bojíš se?“ usmál se a políbil ji.
„S tebou tolik ne, ale musíš zůstat velmi blízko.“
„Asi takhle?“ přitiskl se k ní a líbal nezvykle polosuché rty. Objímali se, vyznávali si lásku a zapomněli na tajemné zvuky neznáma. Ponořili se do klidu, protože dosud netušili, kým jsou pozorováni.
Archyt, jménem Dejdou, se začínal prozrazovat. Nemohl za to. S vonící kořistí začal zrychlovat dech a přestal ovládat potlačené chtíče. Raději preventivně spustil neviditelnou zeď kolem lesa, aby kořist neupláchla.
Vyskočil na vysoký strom a zůstal schovaný v jehličí, i když ti nedokonalí lidé ho sotva mohli uvidět.
Nastal čas lovu. Musí začít s honitbou dřív než začnou pociťovat opravdový strach. Strach vylučuje zvláštní pot a ten by se smísil se zbytky parfému briliantových akácií. Zbytečně pro škodu prožitku z hlubkého nadechnutí.
Ti zatracení Pertúriané si nedali říct, pod cenou prodávali lidem tuhle krásu, která právem patřila Archytům. Dávný spor, komu co patří.
Archyté žili u řeky Mágů spolu s akáciemi. Dělali si na ně bezvýhradný nárok, i když obývali první podzemní patro a akácie byly nadzemní. Ale i tak si je plánovali udělat obojaté, aby kvetly pod zemí stejně jako na světle. Jenže jim obchody zabránily dodělat nové pokusy. Vědecké bádání polapil hněv z drzosti a nikdo nemohl vyřešit situaci líp než odvážní jedinci Archytů, mezi které se řadil. Škoda, že chrabrých hrdinů našel ve své zemi méně než růžových tlapek v krtčí polévce.
Většina Archytů byla s osudem rozhodnutí smířená – briliantové akácie voní i k užitku ostatních, hlavně těm přízemním počtářům hvězdných výhod z lidské říše. Jenže on, šestnáctiletý mladík, syn velkého Tychra prvního, se neřadil ke zbabělcům archytské vlády.
Včera si v pralese za řekou napíchl dvě pralesničky, žluto-oranžově-černé žabky, na bambusovou třísku. Opékal je zaživa nad ohněm a nachytal dostatek jedu, který tito, jinak nezáživní obojživelníci, ve smrtelné agónii vypouštěli.
Jed smíchal se skelným prachem a vajíčky mrtvých muflosanů, ptáků s mufloními rohy, neustále sedícími na jednom místě. Muflosané nežili, pouze čas od času plodili tato omamná vajíčka, způsobující okamžité ztuhnutí svalů. Všechny jedovaté přísady opatrně smíchal a ve vyrobené směsi si namočil hroty ostrých střel.
Právě nyní nejméně dvě použije. Nejspíše spotřebuje tři či čtyři, než získá kůži prosycenou vůní, kterou tak miloval a ze které měl pocit, že pro nikoho jiného nebyla určena.
Stále se líbali a muchlovali. Nudil se. Jeho černý obličej a vlasy ozdobené peřím muflosanů ho začínaly svědit nedočkavostí. Ti zamilovaní, k sobě snad rozžhaveným železem přiškvaření, mu nahlodávali trpělivost.
Zavrtěl se a napnul tětivu. Zamířil a vystřelil na výstrahu. Šíp se zapíchl do kmene stromu nad dvojicí zamilovaných hrdliček.
„Co to bylo?“ lekla se Andrea, která vnímala sebetišší zvuk, ale nerozeznala odkud vychází.
„Nic se nestalo. Jsme tady sami a vnímáme každý jindy přirozený šelest.“
„Myslíš, že v dnešní době je někdo sám? Je tolik světů, tolik prostorů. Zrovna tady, kde stojíme, může postávat i někdo jiný. Oni znají tolik….jenom my lidé nejsme o moc dál než dřív. Nevíme, co jiní zvládají po tisíciletí.“
„Všichni se učí. Ostatní za námi chodí, navazují přátelství, předávají znalosti. Oni dostali jako první možnost a my jsme rádi…..třeba ten krásný parfém z Pertúrie. Víš co? Vyber dvě houby a já vezmu taky dvě a jdeme.“
„Fajn, to bude nejlepší.“
Rozešli se na dvě strany. Neví, proč se rozhodla vrátit k tomu stromu, kde před chvílí stáli. Všimla si šípu v kmeni a vytřeštila oči.
„Pozor!“ skočil po ní Dušan a stáhl ji k sobě napravo. V ten moment se strom položil na zem. Byl celý uschlý.
„Ten strom byl ještě před chvílí zelený, jsem si jistá. Šíp ho usmrtil místo nás. Někdo nás chce zabít,“ zajíkavě vyřkla nahlas obavy a sehla se k zemi. Nad jí zasvištěl další šíp.
Vyjekla hrůzou azačala se třást.
„Vidíš, je to ono, zabiják! Musíme odtud vypadnout. Dělej, zmizneme, je mi špatně.“
Vnímala uvnitř sebe ten dech dravé šelmy, zrychlený tep, tiché přesouvání. Znala každý pohyb nebezpečného lovce a přesto nevěděla, jak se ubránit.
Oba se zmatečně rozeběhli k okraji lesa. Zaostávala několik metrů za Dušanem, proto si ho nechtíc všimla. Vzhlédla vzhůru a zastavil se jí dech.
Nebyl ani trochu neviditelný. Vnímala tváře černé jako uhel a šíp pronikajícího jejím srdcem. Umírala. Sprostě ji zasáhl a cítila jak odchází. Tuhlo jí tělo a hlava klesla na hruď. Podlomily se jí nohy, padala k zemi a stále viděla, jak Dušan zmateně uhání na kraj lesa a křičí:
„Je tu zeď. Neviditelná zeď. Jsme v pasti, jsme tu zavření!“
Měla by ho varovat, ale když srdce dohasínalo ….buch …..buch ……………….buch!
Jako šílený ohmatával zeď směrem doleva, doprava a nahoru. Pak se otočil. Uvědomil si, že tu Andrea ještě není, že upadla a nezvedala se.
„Andreo, slyšíš mě?“ utíkal zpět k ní, aby jí pomohl.
Dejdou si ten poslední běh života vychutnával. Stejně na sobě ten mladík neměl dostatek využitelného parfému. Víc si užije podívanou, smlsne si na jeho marném zápasu.
„Andreo, slyšíš? Nahnali nás sem jako štvanou zvěř, kterou ohradili plátnem. Akorát, že místo látky použili nevím, co. Není to vidět a přesto to je. Andreo, Andrejko, nevím kudy ven…..Andrejko?“
Poslední kroky mu ztuhly. Ne, ještě v sobě neměl šíp jako ona. Pohled na milovanou ženu v mrtvé podobě, sebral chlapci poslední zbytky odvahy. S pláčem poklekl.
„Lásko, myslel jsem, žes upadla.“
Ne, Dejdou neměl náladu na nějaké pohřební vzlyky. Teď se mohla dívat i ona. Seskočil ze stromu, napjal tětivu a čistě zasáhl zepředu. Jako správný lovec.
Chlapec se ještě stačil zachytit za šíp dívky v těle a klesl na ní.
Měl je oba. Odtáhl chlapce z dívčina těla a položil ho vedle na zem. Ještě ho slyšeli a vnímali, ale nemohl se dočkat, musel začít, dřív než vůně vyprchá.
Křičet nemohli, jen ty oči jim nejspíš vyskočí bolestí z důlků. Nebo jim trochu pomůže? Vyloupne jim světla z děr a ty budou sálat prázdné nic? Tssss, copak měl post záchranáře? Žádné srdce chvějící se z výčitek mu nebude překážet! Jen ať se pěkně dívají.
„Bude divadlo, premiéra! Tak se tomu u vás říká, ne? Kdo chce být divákem a kdo hercem?“
Jen jeden mohl získat roli diváka s hereckým přídavkem. Druhý se musel spokojit s hereckou příležitostí. Žádná výměna rolí nebude možná. Poté už divák neuvidí nic a jeho herecké schopnosti si nechá sám pro sebe. Musel rozhodnout komu víc ublíží, ženě či muži? Rozhodl se pro muže, na ženě bylo daleko víc potřebného.
Posadil ho ke stromu, opřel o kmen a přikázal:
„Jen se hezky dívej na milovanou, nic jinýho ti stejně nezbejvá.“
Dušan vnímal, ale nic víc nemohl dělat. Byl mrtvý a zároveň nebyl. Díval se na toho podivína v kožených kraťasech a triku s třásněmi, s černým obličejem, s páchnoucími pery na hlavě a bílým tělem. Vzal nůž do ruky. Bože, proč, když je téměř mrtvý cítí strach a bolest?
Dejdou svlékl Andreu a osahával jemné bílé tělo. Líbal ji tváře, ruce, stehna…ne, jen blouznil, ten netvor pouze přičichával. Co z ní cítil? Voněla briliantovými akáciemi nebo v ní hledal ty člověčí pachy? Pot, který maskovala vzácnými vůněmi?
Bože, on se na to díval! Nemohl otočit hlavu ani sklopit zrak a musel sledovat šílencovo dílo.
Začal řezat do Andreina podpaží, odtrhl kus kůže a opatrně ji přendaval do hnědozelené torny. Přidal kůži z druhého podpaží, pak kus z krku, z paží. Z míst, kde voněla. Z částí, kam si léta nanášela nejrůznější vonné esence. Znal to, za ta léta. Jediné co neviděl, byla krev, ale komu byla platná? Netekla, neprýštila, nešpinila….i přesto zohyzdění vládlo.
Dvě tváře, kusy masa v kruhu. Podpaží, předloktí, nakonec odřezal i bříška prstů.
Konečně zavřel tornu. Vypadalo to, že skončil, ale v pokleku jí ještě uřízl nos.
„To, abys už necítila nic, děvenko.“
Proč sem chodili, proč? Bolest mu prostřelovala ztuhlé svaly, odrážela se od nich a provrtávala kosti. Cítil ty díry, větráky, co se napouštěly stísněností a bezmocí. Ta nepředstavitelná bolest ho donutila k pláči. Z očí, nosu a uší mu tím tlakem začala vytékat zamražená krev….
Dejdou se napřímil a šel zkontrolovat diváka.
„Ach, až taková bolest prorazila výborný smrtelný mix? Ulehčím ti, jsem dobrák.“
Pak už Dušan nevnímal nic kromě snímání kůže z konečků prstů, krku a tváří. Z míst, kam ho ještě před chvílí líbala Andrea. Podpaží mu nechal i nos.
„Škoda, že ses nenavoněl celý, brachu.“
Uložil vše pečlivě do torny a zmizel odtud, aby se nesetkal s ochráncem tohoto lesa.

neviditelny text

*

neviditelny text

Vel se objevil u svého doupěte blízko tří dubů, otevřel kovovou petlici a vlezl dovnitř. Sestoupil několik schodů a liboval si, že je doma.
Stál ve tmě, proto po paměti vytáhl z kapsy u kalhot, lahvičku se zlatou vodou a ťuknutím vlil jednu kapku do kovové mističky, zavěšené na stěně vedle schodů.
Rozsvítila se mu obrovská místnost. Pravá strana byla samá lahvička, zkumavka, váha, lžíce a odměrka. Na levé straně měl postel a hned vedle plácek, kde v mechu trůnily všemožné druhy hub. Posadil k nim i dnešní čtyři.
„Brzy na vás dojde řada. Archyt již pracuje a já mám pěkný zpoždění. Ach jo, asi přece jenom stárnu. No, ty lidi stejně neunesu, musím zezadu vyhrabat dvě přícucky.“
Přešel k protější stěně a otevřel dveře do druhé místnosti. Uvnitř se povalovalo nepotřebné harampádí mezi důležitými věcmi. Úklid nebyl jeho silnou stránkou. Chvíli dělal rámus, přehazoval různé bedýnky, násady a krabice dokud nenašel krabici označenou písmenem A mezi dvěma slunci, ☼A☼.
Otevřel ji a vytáhl dvě třicetcentimetů dlouhé trubičky, o průměru přibližně dvacet centimetrů. Obě je vložil do batůžku a spěchal do Velehoubáče.

neviditelny text

*

neviditelny text

Propíchl neviditelnou zeď nožem, ta splaskla a vcucla se do země.
Zanadával, jak jsou vystrašení a zničení, ten Archyt nejspíš zešílel.
„Pomůžu vám, nebojte se už.“
Vytřeštěné oči obou značily velké utrpení, kterým prošli. Pořád ale lepší nějaké oči než žádné. Několikrát to už zažil. Lidé bez očí, jsou největší starosti, protože nové oči ještě pořádně nevylepšil, pořád vypadaly nějak cize v lidském těle.
Vytáhl z vaku přísavky, postavil je oběma nad hlavu a udělal tři pohyby magickou hůlkou doprava. Lidé se zmenšili a vsunuli se do trubiček. Navrch naťukal patřičný kód a posadil je na kolečka. Rozjeli se k doupěti.
Tak to by měl. Teď bude muset jít pro jeden stříbrný hřib. Škoda, že dosud nedorostly do patřičné velikosti, ale nedá se nic dělat, lepší poloviční účinek než žádný.
K doupěti se vrátil za hodinu, vpustil obsazené přícucky dovnitř a rozložil doprostřed místnosti dvě bílé matrace. Na každou z nich přiložil přícucku a pohyby hůlkou doleva, vrátil zpět kouzlo.
Leželi před ním ti šípem provrtaní zamilovaní, s duší k smrti ustrašenou.
Zašel do tmavé skříňky, vytáhl tmavý olej s příměsí borůvek a duhových křemenáčů. Naplnil injekční stříkačku a těsně vedle vpíchnutého šípu, bodl dovnitř tekutinu. Šíp poté lehce vyklouzl ven z těla. Odhodil šíp do vyhaslého krbu a postup zopakoval u muže.
S uzdravováním a modelováním začal u ženy, protože ta měla daleko více ran. Přestože ani mužovy krvavé oční, nosní a ušní výtoky, nevypadaly zdravě.
Začal s přípravou kožní směsi. Nastrouhal stříbrný hřib, největší ze všech, který našel. Měl dobrých třicet centimetrů, to znamenalo, že podle výpočtu by měla směs plnit bez problémů svou funkci kůže a nosu u ženy. Jen ten stříbrný odstín jim zůstane, ale to se nedá nic dělat. Budou trošku jiní, ale on jim tu nedokonalost vynahradí kouzly.
Za dobu deseti dnů, co si tu poleží, jim naláduje do těla dvacet druhů kouzelných hub, po kterých tak prahli. Pak si s nimi mohou dělat u lidí, co chtějí. Budou výjimeční a zázrační, nikdo je neodstaví mimo společnost. Naopak budou uctívaní, protože si dá na výběru velmi záležet.
Nastrouhané houbové stříbro smíchal s kastélkou plandavou, rostlinou s kožními buňkami, které jí visely z béžových květů dolů. Přidal několik druhů bylinných olejů pro krásu a kapičku zmijího jedu, pro dobrou srážlivost. Vše hodinu dobře míchal dřívkem z tisíciletého budubu, stromu vyrábějícím míchací dřívka s mixérovou výkonností. Vzniklou směs nechal prudce zmrazit.
Po hodině vytáhl ztuhlou směs z ledové díry ve zdi a na úzké plátky rozřezal tři čtvrtiny směsi. Z poslení čtvrtiny vysekal nos podobný mužskému, jen trochu menší. Plátky přikládal na rány a odřezával nadbytečné kusy. Naposledy si nechal na práci nos pro ženu. Čekal až bude masa polotuhá a tyčkou do ní lehce udělal dvě nosní díry.
Stříbrné záplaty překryl lepkavou tkaninou, kterou po deseti dnech lehce odlepí. První šichta byla za ním, byl nadmíru spokojený.
Ještě než šel spát, píchl jim do srdce směs, po které se měli v pravý čas probrat životu a zapomenout na to, co zlého se jim přihodilo. Zapamatují si věci do momentu, kdy necítili strach.
Začalo deset dní perné práce. Pravidelně musel vpichovat dávky kouzelných hub, hlavně je bezchybně připravit. Vpichoval jim oživovací séra, osvěžoval kapkami rosy.
Ale stálo to za to. Poslední den zkontroloval přísným pohledem oběma oči. Měly radostný výraz, koutky úst začaly ustupovat do stran a čelo se nekrabatilo vráskami ze starostí. Plesk do dlaní! Hurá, je načase sundat tkaninu.
Odloupl ji lehce jako slupku z banánu, výsledek vypadal skvěle. Výborná kvalita kůže, jen ten stříbrný odstín kazil dokonalost, ale nebyl čas se dál těšit z dobře vykonané práce. Přinesl přícucky, nasunul je dovnitř a pomocí kódu je poslal k šesti hřibům ve tvaru kříže. Tam je vysadil a slušně se rozloučil.
„Mějte se pěkně, drazí zamilovaní. Mě si pamatovat nebudete, pouze v případě, že se setkáme, vzpomenete si. Ale neradím vám to, jakmile mě poznáte, vrátí se vám do srdce všechna ta bolest a strach, kterou jste prožili.“
Udělal dva kroky zpět, ale vrátil se.
„Lepší to bude takhle.“
Převrátil obě těla na bok, čelem k sobě a ruce posunul tak, aby se vzájemně objímali. Pak teprve s klidným pískotem odešel.

neviditelny text

*

neviditelny text

„Probuď se, Andrejko, usnuli jsme.“
„Bože, usnuli jsme u těch nádherných hřibů do kříže.“
„Víš, co se povídá?“
„Vím, ale neříkej to. Cítím se kouzly přejedená a nevím proč.“
Usmál se. „Já také, asi díky naší lásce.“
Vstali, chytli se za ruce a vydali se zpět do vesnice. Se stříbrnými lícemi, bříšky prstů a žena s podivně vytvarovaným nosem, se tvářili nadmíru šťastně.
Těšili se na premiéru kouzlení. Těšili se na smaženici z rozkrájených hub plnící velký koš, o kterých si nepamatovali, kde je nasbírali natož, kdy je očistili a nakrájeli…

neviditelny text

*

neviditelny text

Canatině chyběla pouta či pevný provaz na rukou. Místo nich držela v náručí synka. Prvorozeného potomka, mládě vylíhlé z nutnosti a předpovědí hvězd.
Proti svému prvotnímu pocitu o prokletí těhotenství žen, ho milovala. Už jen proto, že jeho otec byl tak laskavý, pohledný a odevzdaně ji miloval. Tento vzácný cit mu však nemohla oplatit ničím větším než přátelstvím.
„Láska k muži není pro mne, Rolave. Promiň mi nevděčnost, prosej ta slova řešetem hříchů, ale nezdude ti kromě smíření žádná hrudka naděje. Máš ale před jinými obyčejnými muži výhodu, neopovrhuji tebou.“
„Jsem šťastný z volby budoucnosti. Jsem hrdý na přítomnost a minulost s tebou. Canatino, být přítelem, je pro mne stejné jako ti stát po boku v manželském svazku.“
Děkovala mu nastotisíckrát za zdravé rozumy, za obětování se a pomoc. To on ji v dobách záskoků za Latua odvazoval a nechal volně navštěvovat ostatní vězně – hvězdáře, mágy, čaroděje, alchymisty a hlavně Zajerinu, nejlepší přítelkyni matky. Tolik znalou krajiny pro setkání s tajemnem, s podivuhodnými stvořeními, zakletými temnými kouty a zázraky.
„Jsi hvězdou zdejšího života. Po matce jsi zdědila prorocké schopnosti a poklad šelestivých stromů Rejtonoců.“
„Ano, vím, že jsem jiná a budu se snažit být připravena.“
Učila se kouzla, naslouchání živé a neživé přírody a mnoho dalších věcí díky uvězněným společníkům. Každému vězni s nadpřirozenými schopnostmi podala ruce a nepustila dříve než za hodinu. Právě v tento čas přijala jejich energii a znalosti. Druhý den zrána dotyčný zemřel. Na půl zemřel.
„Neboj se, Canatino, objevíme se v pravý čas, pokud z každého dobře schováš symbolickou věc.“
Přislíbila, že se o to postará a slib dodržela. V kamenné podzemní chodbě měla za jedním pohyblivým kamenem zvláštní skrýš. Věrný pomocník a ochránce sem potajmu vkládal poklady dobrovolně zemřelých – spirály, kameny, kořeny, sušené byliny, kyvadla, zrcátka, prorokova oka, měsíční oka, slunce, čísla, kříže, kruhy a kovové pentagramy.
„Přijde s vámi i maminka, Zajerino? Mám od ní kousek temného kamene, přidám ho k vašim věcem, pokud dovolíš.“
„Uvidíš, milovaná, zda budeš mít i pro ni pomoc. Zkus to, nepros o povolení svou služebnici. Teď, prosím, vezmi i moje ruce do tvých dlaní. Je čas.“
Ráno neměla Zajerina v těle duši. Tělo odnesli a libovali si, že jim osud pomáhá od zlodušské chásky.
„Jenom tobě se nic neděje. Fuj, čarodějnice, tys je chladnokrevně zabila a ty bolestivý nemoci mám jistě od tebe. Jsi horší než jsem si myslel,“ povídal jí často Latu, aby dal najevo svůj vnitřní postoj odporu.
Nevadily jí řeči. Uběhlo devět a půl měsíce od znásilnění Madrínem, nevlastním bratrem a osm a půl od prvního něžného milování s Rolavem.
Syn patřil Rolavovi, ale zprvu měl být použit k prospěchu zítřků. Pak na něho získá správné otcovské právo.
Odtrhla dítě od naplněného prsu a chytla ho za jemnou ručku. „Meve, nyní mi odpusť tu krátkou bolest pro náš blahobyt.“ Rozevřela mu malé pěstičky, ve kterých měl zarostlé šesté prsty, na každé dlani jeden. Oba je uštípla svými nehty. Dítě se zavrtělo, zakňouralo, ale neplakalo. Políbila ho na čelo.
„Tak je to správně, prostě rozumíš.“
Otevřela druhou mříž, kde měla tajný východ a prošla až na konec chodby. Čekala tam Kornelie, stará porodní bába z lesa dobrých duchů.
„Dobře se o něj postarám, paní Canatino, nestrachuj se.“
„Děkuji Kornelie, je to těžší než bych myslela.“
„To nejtěžší máš ještě před sebou, ale nikdo nepochybuje o tvých zázračných schopnostech a prorockém vnímání, proto jsi byla zvolena. Mnoho štěstí.“
Odešla tajným nedávno objeveným východem z podzemí. Canatina si povzdechla. Jak ráda uvidí pořádné slunce, ne ty paprsky občas zde bloudící. Opravdové slunce plné síly. Světlo pohlcující květy, roztančené úsměvy………Buch! Ozvala se rána železných dveří do podzemí.
Madrín si pospíšil. Rychle sebrala z trochu slámy hadrového panáka a vrátila se zpět do kobky. Posadila se na kámen a sevřela v náručí vycpanou náhradu za živé dítě. Začala zpívat..
„Hajej, dadej, synáčku malej….“
Nezvedla hlavu ani když vešel Madrín dovnitř a stál v pozoru nad ní.
„Je tu nějak prázdno a ticho. Kde jsou ostatní vězňové?“
„Zemřeli.“
„Zemřeli?“
Vypadalo to, že je v podzemí něco jedovatého. Měl by zmizet dřív než se něco chytí vladařské bezproblémovosti.
„Jak to, že zrovna ty žiješ? Chcípnout jsi měla jako první, abych se tebou nemusel zabývat.“
„Zapomněl jsi? Jsem spolčená s ďáblem,“ zdvihla hlavu a plivla mu do obličeje. Neodvrátil tvář, jen se utřel bavlněným bílým rukávem.
„Mrcho, to si s tebou vyřídím později. Kde máš syna?“
„Kde myslíš? Podřimuje mi v náručí.“
„Děvko, cos s ním provedla?“
„Má pro tebe takovou cenu, chudáčku? Provedla jsem s ním jen to co si zasloužil. Tumáš!“
Hodila po něm dva šesté prsty, jeden malíček levé ruky a palec z pravé.
„Za to budeš pykat. Slyšíš? Tohle si nikdo nesmí dovolovat.“
„Kde je zbytek?“
„Tady!“
Vytrhla mu jeden prst z ruky a začala ho žvýkat v puse. Odvrátil tvář hnusem.
„Sežralas ho zaživa? Nevěřím ti, nikde tu není krev.“
„Nevěř, když nechceš. Stejně je čas na předání vlády. Od této chvíle budeš věřit tomu, co ti přikážu.“
Rozesmál se.
„Myslíš, že jednou větou získáš, co si zamaneš?“
„Je to otcova vůle.“
„Otec tu není.“
„Je to matčina vůle.“
„Ta prostopášnice má co chtěla.“
„Je to vůle šelestivých stromů Rejtonoců.“
„Stromy? Nech si ty nesmysly.“
„Dlouhonoháči! Pichláči! Bradáči! Smradláku! Madrín je kus špeku ….
Tohle na něj nepokřikovala nevlastní sestra. Odkud přicházely ty hlasy? Dětské vysmívající se hlásky. Chtěl si zacpat uši, protože se znovu stával tím malým bezbranným fackovacím pytlem.
„Chodidla má jako Tron, loupeživý Dinogon.“
Dinogon Tron, byl největší příšerou ukrytou v lesích. Kradl lískové oříšky a byl hodnější než kdokoliv z lidí. Jenže hrozně hnusný! Již z pohledu se člověk rozklepal.
„Tron, Dinogon, dlouhonoháč tlustej……“
„Mlč!“okřikl Canatinu, ale ta nepřestávala ve zpívání ukolébavky pro hadrové dítě: „Hajej, dadej, synáčku mrtvej….!“
„Tron, Dinogon, dlouhonoháč tlustej…..cha cha chááá, hi hi hííííí!“
„Zastav to slyšíš?“
Zvedla k němu zrak, usmála se.
„Co? Nelíbí se ti ukolébavky?“
„Neslyšíš ty děstký hlasy?“
Zavrtěla hlavou.
„Chodidla má jako Tron…..“
Vybavil si Tronova chodidla z obrázku, který mu připevnily na záda. Bradavičnatá, plesnivá, černá…..brrr…
Chtěl odejít, ale mříže byly zamčené a stráže nechal nahoře.
„Otevřete, slyšíte?“
„Nikdo nepřijde, jen já.“
„Mlč sakra!“
Udělal pár kroků k ní, aby si uvědomila, kdo je tady pánem. Schválně se předklonila a čelo opřela o kolena. Přitom dusila toho hadrníka a řvala zajíkavým pláčem.
„Udusila jsem tě, zabila, neviňátko!“
„Drž už ty svý hnusoty v krku, slyšíš?“
Neposlechla a dál slzela a bědovala. Přistoupil tedy blíž, sám ji umlčí. Měl to udělat už dávno. Uchopil ji pevně za vlasy a násilím ji zvedal hlavu. Ona však byla připravena k útoku.
Vstala a prudce mu přitiskla hadrového panáka na obličej. Nepustila dokud nepadl na studenou kamennou zem.
Odsunula jeho bezvládné tělo od svých nohou a otočila ho na břicho.
Ta velká chodidla byla opravdu nenormální, už od něho bude pokoj. Na pravé stěně odpočítala třináct kamenů zleva a patnáct zprava. Mezi nimi vyškrábala ven prostřední a vyndala ze štěrbiny zlatou číši, uvnitř s jehlou a kapátkem. Vyndala jehlu a začala píchat Madrínova chodidla v naučeném obrazci- od malíčku do středu paty, od středu paty třicet stupňů nalevo, poté k prostředníčku, obloučkem k palci, odtud klikatě dolů. Opakovala vpichy na druhé noze, ale obráceným směrem, pak odhodila jehlu na kamení, vyběhla z kobky a popadla louč u vchodu.
Proběhla podzemí s číší v ruce. V páté kobce to uviděla. Modravý dým stoupající z kamene v zemi. Položila na něj pravou dlaň a ten se propadl. Místo něho začal vyvěrat teplý pramen pokory. Naplnila číši až po okraj a v tento okamžik se podzemí prosvětlilo. Louč zhasla. Nebylo dál třeba vytvářet umělé dny, sluneční paprsky se zde předháněly v intenzitě. Obdivem zůstala chvilku stát a protřela si prsty oči.
Poté se usmála a pomalým krokem tak, aby nevylila ani kapku tekutiny, vyšla vzhůru do tanečního sálu.
Sotva vstoupila, ustala hudba. Rozhlédla se po tvářích lidí, směšných s těmi maškarami omotanými kolem noh.
Chovali se tiše, nic nevykřikovali. Vyčkávali. Možná byli rádi, že přišla ona a ne ten omezenec Madrín.
„Madrínova vláda padla. Jsem Canatina, právoplatná dědička trůnu. Sundejte si ty maškary.“
Začali ze sebe strhávat dlouhonohé vyšnoření a poklekli před ní z úcty. Musela dávat pozor, aby nezakopla. Posadila se na trůn a naplnila kapátko tekutinou.
„Každý ze zájemců spolkne jednu kapku pokory. Kdo nechce nebo na koho se nedostane, bude vyhnán k hranicím Pertúrie, na území nikoho. Postavte se do řady a nezmatkujte.“
Byla ráda, že se nestrkali ani nekřičeli. Kdyby obsah rozlila, musela by je vyhnat všechny bez slitování. Nevěděla, jak ta pokora bude ve skutečnosti vypadat. Snad jí budou sloužit, nebouřit se proti rozhodnutí, budou se starat o krásné prostředí……neví přesně. Nemá ani tušení, jen to musela udělat před tím než oživí dary v podzemí.
Měla štěstí ještě zbylo. Vstala a vnesla další řeč do sálu.
„Vrátím se přesně za měsíc. S posilami. Prozatím vše připravte tak, jak měla maminka s otcem rádi. Bavte se, protože poté nás čeká půlrok perné práce. Promiňte, jinak to nejde.“
Vrátila se do podzemních chodeb s několika zbytky poslední bratrovy slavnosti – ozdob lidských nohou. Přikryla Madrína pavími brky a pestrými látkami.
„Hrob, to barevné pohřebiště, ti snad ulehčí strasti v osamělém bloudění mrtvým krajem. Kdybys nebyl tak…“
„Canatino…“
Otočila se za hlasem a snažila se zamaskovat lesklost očí od slzavé vody. Nechtěla, aby někdo umíral. Přítel či nepřítel. Chtěla mír pro všechny.
„Rolave už ses vrátil?“
„Nastal čas.“
Podal jí truhlu plnou pokladů ze skrýše na konci podzemní chodby. Ano, nastal čas vzbudit mrtvé spoluvězně.
Dá jim moc a radovánky z nadlidských schopností.
„Je mi moc líto, tvůj děda zemřel. Nevěděla jsem.“
„Neomlouvej se, byl to starej mrzout. Jen by přidělával problémy. Navíc každý ze sebe dává trochu smutku. Proč bych měl být výjimkou? Dej se bez váhání do práce.“
Bez váhání. Trošku se přece jen kolébala v pochybách. Dobře, kouzelníci, čarodějové, nadpřirozené síly převezmou moc. Ale jak mohla vědět zda někdo z oživených nevyužije svých schopností ke vládě zla? I Madrín se dříve choval jako nejmilejší člověk na světě, nikdo by v něm nehledal rozkazovačného vraha. Kolik z mrtvých povstane v jiném kabátě, v jiném ustrojení, než v jakém je zde poznala? Kolika laskavým slovům se přemění písmena?
Vzala do ruky maminčin kámen.
„Ona jako první.“
Rolav přikývl. Vydali se chodbou, dříve tak tmavou, ven. Došli až k zarostlé studni. Sotva položila kámen na poklop studně, vysoká tráva a mech se vytratily. Místo nich se na víku objevil obraz prvého stromu Rejtonoců. Čekal ji oživovací rituál a první kus z deseti částí vzácného pokladu.
Před odkrytím hlubiny a zaříkáváním zmizelého světa, ještě nahlas zaprosila.
„Hlavně se mi vrať taková jakou tě znám, maminko. Prosím, nezklam mě.“

neviditelny text

*

neviditelny text

Doma sáhla Hedvika po novém Bestiáři. Nyní vycházel každý rok doplněný, protože se na lidském území začalo vyskytovat mnoho neznámých druhů z nespočetných říší. Zalezla pod peřinu a četla si nahlas:
„Řád: Mohydovití, druh Mohyd sojkový, polárka, vlajkonoš. Liší se od sebe pouze zbarvením, sojkový je protkán sojčími pírky, polárka je bílý se stříbrnými nitkami a vlajkonoš má křídla pomalovaná různými vlaječkami. Popis Mohydů: podobají se netopýrům, mají stejnou strukturu křídel, ale celkově jsou malí jako motýli. Mají lidské hlavy se skřítkovským obličejem. Pokud je chytnete a na chvíli uvězníte v lidských dlaních, po otevření se ukážou jako velmi oškliví. Dělají různé obličeje, snad chtějí zastrašit, ale vesměs to působí směšně. Hlavy se jim proměňují na syčivé hady, draky, znetvořené příšery či části strašidelných věcí.
Nejsou nebezpeční, pokud je nedržíme dlouhou dobu. Poté nám mohou přivodit těžké sny. Jejich význam či poslání na Zemi není dosud probádán. Vyskytují se pouze na třech místech v republice, na dubech, které by při leteckém pohledu, spojením tří bodů, vytvořily trojúhelník…“
Ano, to věděla. Hedvičin a Janin dům tvořily dva body trojúhelníku a třetím byl zchátralý hrad. Právě proto by měly probádat území Mohydů lépe. Možná právě ony jsou důvodem jejich zdejší přítomnosti.

neviditelny text

*

neviditelny text

Stály opřeny zády k dubu a volaly do košaté koruny.
„Haló, haló, je tu někdo? Přišly jsme na návštěvu, dovolíte nám pomazlení s vašimi tvářemi?“
Skláněly hlavu smíchem a sotva ji zvedly, kroužily kolem nich desítky roztomilých stvoření.
Jana chytla do dlaní prvního.
„Tři, dva, jedna…,“ nedočkavě si odpočítala vteřiny, aby mohla nahlédnout mezi prsty. „Teda, tenhle je ošklivej, koukej, jako by vylezl z kanálu. Blééé!“ pustila Hedvika svého prvního.
„Tenhle má taky šlehu, asi prolezl tisíci pavučinami. Chi chi…“
Nachytaly jich snad stovku, každý z nich měl na sobě originální zrůdnost. Až Jana povídala, že do sebe jistě museli vcucnout tváře všech dosud existujících či líhnoucích se strašidel.
Stmívalo se. Hodlaly zkusit několik posledních a vrátit se domů. Hedvika se ale zarazila, když otevřela dlaň.
Mohyd měl místo křídel a hlavy, zrcadla. Viděla v nich sama sebe.
„Mám novýho, podívej.“
„Já taky. Zrcadláč! Musíme ohlásit novej druh.“
Nemohly se od pohledu na sebe v křídlech odtrhnout. Držely je dlouho v otevřených dlaních a oni, místo aby odletěli, setrvali a promítali jim tříminutový film. Rychlý seznam všech nelidských tváří, ze kterých už některé znaly.
„Člověče, to je jak nahrávání programu. Pamatuju si úplně všechny tváře, který mi Zrcadláč pustil.“
„I já.“
Když došla Zrcadláčům páska, objevily se jim na křídlech opět tváře děvčat. Chtěly si trochu zablbnout. Jejich vlastní obličeje vytvářely všemožné škleby. Připadaly si jako v zrcadlovém bludišti, smály se samy sobě a domů odcházely s dobrou náladou.

neviditelny text

*

neviditelny text

Večer pršelo a hřmělo. Snad by vletěl do pokoje k Hedvice blesk, kdyby včas nezavřela okno, protože jí naháněla hrůzu vlající záclona.
Nakonec přece usnula a nevěděla, kdy ta spoušť venku skončila. Ráno ji probudil matčin křik z kuchyně.
„Barevní netopýři, pomóooc!“
Rychle odkopla peřinu a běžela v pyžamu dolů.
„To jsou Mohydi, mami. Nic nedělají, neboj se jich,“ uklidňovala ji a pozorovala to nadělení. Mohydi seděli všude kolem. Okupovali nábytek, sklenice, okna, závěsy, dveře. Navíc, když vešla, začali pištět jako myši. Zacpala si uši, narychlo se převlékla a běžela za Janou.
To, že se u nich také něco děje, viděla už z dálky. Jejich dům byl pohlcen obrovským dubem. Uvnitř se válelo a poletovalo samé listí a modydi.
„Něco jsme provedly, vidíš?“
„U nás se taky usadili.“
„Co chtěj?“
Pokrčila rameny.
Přijeli filmaři, novináři a výzkumníci. Procházeli kus po kuse, ale zrcadlový druh se nejspíš propadl do země. I tak musely odpovídat na všetečné otázky, na které neznaly jasnou odpověď.
Den byl náročný. Hedvika se těšila do postele, osprchovala se v koupelně a při čištění zubů ustrnula. Něco tady vybočovalo z normálu. Pokaždé, když se na sebe podívala do zrcadla, viděla místo pěkné vlastní tváře, ty měnící se, ošklivé.
Vyjekla hrůzou, odhodila kartáček a opláchla si obličej. Ale nezmizel ani jeden přízrak. Připadala si jako žárovka, která při každém bliknutí vydávala na obdiv hrůznou tvář světu.
Potřebovala si lehnout, vyspat se. Ráno přece bývá moudřejší večera.
Mohydů bylo kolem tolik, že z toho bláznila. Nebo…..možná si obě nevědomky přivolaly nějaké kouzlo, které pomine až s úderem další noci. Nebo také nikdy.
Za dveřmi pokoje uslyšela pískot Mohydů. Takový jiný, jásavý. Oznamovali, že vchází. Bez svolení přesídlili do jejího pokoje. Jak dlouho se tu jen ta podivná mnohočetná návštěva zdrží?
Co vyvádějí? Budou jí pomáhat? Vypadali oddaně.
Desítky Mohydů opravdu drželo okraj pokrývky a když se přiblížila, zvedli ji, aby mohla vklouznout dovnitř. Přikryli ji a několik Mohydů posazených vedle ní na peřiňáku, jí začalo prozpěvovat píseň na dobrou noc. Slyšela dokonce přání dobré noci. Prostě jim začínala rozumět.
Prohlížela si ty spokojené tváře. Co to Mohydi švitořili? Bude jejich královnou? Vládcem, protože zlomila prokletí?
Chytla jednoho do dlaní a zase ho pustila. Už neproměňovali tváře na ošklivé. Byly jak děti, smála se s nimi a přitakala na milé úsměvy a poděkování. Za co jí děkovali ti roztomilí a hodní tvorečkové, netušila.
„Budeme ti sloužit.“
„Dobře, ale proč zrovna mně?“
„Uvidíš sama, proč.“
Záhada se opravdu během týdne vyřešila. Jana s Hedvikou na tom byly stejně. Měly mnoho sloužících a převzaly ty ošklivé tváře do sebe. Společně je osvobodily od prokletí odporného vzhledu a od středu zájmu.
Ony dvě je zastoupily. Staly se pro šílené vědce a seznací chtivé novináře, objevem roku. Sotva se na ně někdo díval víc jak pět minut, přeměňovaly krásu na odpornost. Sotva je někdo pohladil nebo pokud nahlédly do zrcadla, stály tu jen mladé dívky s obličejem zrůd.
Neustále změny je donutily přijmout věčné vzájemné přátelství. Staly se jedna druhé nejlepší kamarádkou, protože kdyby tomu tak nebylo, čekaly by zavřené mezi stěnami na smrt.
Zahanbeny odporem a hlasitým údivem okolí, mohly vycházet do společnosti bez výčitek pouze jeden den v roce – na Halloweena.

neviditelny text

Poznámka: povídka se umístila na 8. místě soutěže Rokle šeré smrti 2005

Poznámka: povídka se umístila na 4. místě soutěže Rokle šeré smrti 2005