Petra Nachtmanová - autorské stránky

Dívčí rojení, červen 1510

 

Magda připravila na stůl večeři. Polévku a ošatku s chlebem. Přistrčila svému muži hlubokou dřevěnou misku a nalila mu porci. Čekala zakřičení: „Dost!“ Miska by se s další naběračkou stala přeplněnou, on ji jen mlčky podržel ruku, a tímto gestem naznačil, aby se starala jinde.

 

Tichá domácnost se u nich najednou stala denním rituálem. Pokud mluvili, šlo o nejnutnější případy. Naposledy se na sebe pořádně rozkřičeli v únoru, pár hodin po návratu z noci hrůzy.

 

Nemohl ani zpola tušit, co má za sebou. Místo pevného objetí, které očekávala a vybrečení se mu na rameni, se od ní chladně otáčel a nemohl se jí podívat zpříma do očí.

 

Copak nesla vinu? Splnila povinnost. Dodržela úmluvu obou rodin. A jen kvůli němu, protože ho z celého srdce milovala a věděla, že chvíle s pánem skončí a pak už bude mít navěky pokoj a nenechá si nikým zkazit radost.

 

Jenže Tomáš Klimeš se proměnil v kus ledu. Druhou noc po svatbě, jejich první společnou, obcházel kolem lože a nervózně si kousal nehty až do zešílení.

 

„Nemůžeš nechat přešlepování?“ vykřikla na něho tehdy znenadání a posadila se na posteli. Vlasy měla rozpuštěné, košile odhalovala část pevných ňader. Přejel ji letmo pohledem, na minutu se zastavil. Vpíjel se jí do očí a pak mlčky znovu hlavu sklonil.

 

„Copak se na mě nemůžeš ani podívat? Co jsem ti já provedla? Co?“

 

„Bylas po vůli jinému! Tohle se nemělo stát, nemělo! Mělas ho zastavit.“

 

„Jak? Nejsem dost silná odporovat pánovi, tvým a mým rodičům a vlastně ani tobě.“

 

„Já nikdy nic neříkal. Mlčel jsem.“

 

„Mlčel. Jak šlechetné málo! Mlčení znamená souhlas. Proč jsi se nešel za mě bít? Neudeřil ho? Nevzepřel se?“

 

„Copak to šlo? Nemáme nic, nejsme ničím. Sloužíme a posloucháme.“

 

„Vidíš, jsi dokonale obeznámen s detaily a přesto mnou pohrdáš.“

 

„Nepohrdám. Mám strach.“

 

„Strachem jsem si prošlá já. Tobě se nic kromě postávání před branou nestalo. Čekal jsi, jak moje zubožení dopadne, a třásl se akorát pořádným mrazem.“

 

„Bojím se, až se nám narodí jeho dítě. Nebudu ho schopen s láskou přijmout. Stokrát si obehrávám tu situaci, stokrát si opakuji, že to není tvoje vina, ale vidím tě zalitou hříchem od hlavy až k patě. Nemůžu se na tebe ani podívat, mile na tebe promluvit. Obaluješ se mi hadry nacucanými jeho stopami. Vybavuje se mi stále jeho stín, zmocňující se tvé duše a těla. Bože, milá Magdičko, odpusť mi, ale já nemohu… Nemohu se na tebe dívat jako dřív. Patřila jsi jen mně a jiný mi tě sebral. Vyrval mi tě jako kus srdce.“

 

Rozbrečela se. Nemohla za nic a trápení ji pronásledovalo a nekončilo. On tu svou hrdost nedokázal přejít. Copak prožil to samé? Takové ponížení?

 

Zapáchající zhýralec ji strčil, až spadla na zem. Sotva vešla, sápal se na ni. Zasmál se, jak se rozplácla. Nenechal ji čas ke zvednutí ze země. Poklekl a jako dravec se vrhl pod sukni špinavými prsty a rejdil tam dole tak dlouho, dokud do ní nevnikl zaťatou pěstí. Nenechal ji ani odpočinout a pěst vyměnil za tvrdý nástroj, co vytáhl hbitě z kalhot.

Ukázka 1:

 

Karel Peteška se podíval k zemi a polilo ho horko. Jeho pes pravděpodobně zardousil čivavku Ivany Mládkové. Poznal by ji i bez kalhotek s červenými srdíčky. Iva prostě brala psy jinak než on. Bože, tak se jí snažil nadbíhat a teď mu plivne akorát do obličeje.

 

„To se dělá zakousnout kamaráda?“

 

Už se mu chystal zlehka vyčinit, jelikož lovecké pusy mu mohl těžko vyčítat, ale když se podíval na mrtvého pejska líp, bylo jasné, že se o žádné kousnutí nejednalo. Kery někdo bezcitně zakroutil krkem!

 

„Ivano? Ivanóóó?“ zakřičel pro jistotu, jestli se někde kolem nepotuluje a nehledá ji. Už po malé fence několikrát společně pátrali a naštěstí ji našli živou. Dnes se bohužel radosti z nalezení nedočká.

 

Dan mezitím odběhl o kus dál, protože nález už pán odhalil a za chvíli začal znovu štěkat na plné obrátky.

 

„Ivanóóó? Jsi to ty?“ křičel a zrychlil krok, aby pes příliš dlouho neblafal a nezastrašoval ji. Divil se, že vyvádí tak dlouho, protože na Ivanu nikdy moc dlouho nevydržel štěkat. Rozmazlovala si ho.

 

Jakmile vylezl z dolíku a vyšlápl na protější kopeček, udělal pár kroků kolem stromků, zatočil doleva a tam ve vysoké trávě pod kopcem spatřil, jak Dan obíhá Ivanu ležící na zemi.

 

Ukázka 2:

 

Pár dní před Štědrým dnem se nestačil divit. Navigovala ho až k dětskému domovu. Usmíval se jen do doby, než mu představila Kláru, Ivana, Markétku a Blaženku. Nejprve mu přišla jako šlechetná duše, co se asi někde s dětmi setkala a seznámily se. Padly jí totiž tak oddaně do náruče, že by se i voják na bitevním poli dojal. Říkal si, má dobré srdce, daleko otevřenější než on sám. I přes všechny sajrajty, kterými se nechala ovlivňovat, cítila pro druhé. A jak se tam tak pusinkovali, hladili a naslouchali mnoha novinkám, dojmutá mu hrdě prozradila:

„To jsou moje děti!“

„Jak tvoje?“

„Úplně moje.“

„Vlastní?“

„Hmm.“

„Nejsou príma? Rozkošný, co?“

Pokývnul hlavou, křečovitě se usmál a odstoupil od nich několik metrů stranou. Trpělivě počkal, až odehraje divadýlko zájmu. To, že prozradila svoje dřívější časy děvky byla jedna věc, ale že má vlastní děti v dětském domově, druhá.

Navíc mu právě zjištěnou záležitost tajila. Ve velkém! Kdyby šlo o jednoho potomka, ale čtyři?

Už cestou k autu poznala změnu jeho nálady. Měl dost a musela začít vysvětlovat podrobnosti, aby na ni neuhodil a třeba ji nevyhnal.

„Oni mi je vzali.“

„Hmm, pěkný. Víš vůbec s kým je máš?“

„Proč bych nevěděla?“

„No, rozsáhlá klientela…“

„Dovol? Já dělala šlapku, to jo. Ale potom, co mi je vzali. Mám je s prvním manželem, druhým a třetím.“

„Cože? Další překvápko? Žádný jeden rovod, ale rovnou tři?“

„No, počkej, já ti nikdy netvrdila, kolik rozvodů mám za sebou. To tys říkal jeden. Já pouze přiznala, že jsem rozvedená. O tom, kolikrát, nepadlo ani slovo. Navíc, já se chtěla rozvádět akorát s jedním. Zbylí dva se rozhodli bez mýho nátlaku.“ …

 

ár dní před Štědrým dnem se nestačil divit. Navigovala ho až k dětskému domovu. Usmíval se jen do doby, než mu představila Kláru, Ivana, Markétku a Blaženku. Nejprve mu přišla jako šlechetná duše, co se asi někde s dětmi setkala a seznámily se. Padly jí totiž tak oddaně do náruče, že by se i voják na bitevním poli dojal. Říkal si, má dobré srdce, daleko otevřenější než on sám. I přes všechny sajrajty, kterými se nechala ovlivňovat, cítila pro druhé. A jak se tam tak pusinkovali, hladili a naslouchali mnoha novinkám, dojmutá mu hrdě prozradila:

„To jsou moje děti!“

„Jak tvoje?“

„Úplně moje.“

„Vlastní?“

„Hmm.“

„Nejsou príma? Rozkošný, co?“

Pokývnul hlavou, křečovitě se usmál a odstoupil od nich několik metrů stranou. Trpělivě počkal, až odehraje divadýlko zájmu. To, že prozradila svoje dřívější časy děvky byla jedna věc, ale že má vlastní děti v dětském domově, druhá.

Navíc mu právě zjištěnou záležitost tajila. Ve velkém! Kdyby šlo o jednoho potomka, ale čtyři?

Už cestou k autu poznala změnu jeho nálady. Měl dost a musela začít vysvětlovat podrobnosti, aby na ni neuhodil a třeba ji nevyhnal.

„Oni mi je vzali.“

„Hmm, pěkný. Víš vůbec s kým je máš?“

„Proč bych nevěděla?“

„No, rozsáhlá klientela…“

„Dovol? Já dělala šlapku, to jo. Ale potom, co mi je vzali. Mám je s prvním manželem, druhým a třetím.“

„Cože? Další překvápko? Žádný jeden rovod, ale rovnou tři?“

„No, počkej, já ti nikdy netvrdila, kolik rozvodů mám za sebou. To tys říkal jeden. Já pouze přiznala, že jsem rozvedená. O tom, kolikrát, nepadlo ani slovo. Navíc, já se chtěla rozvádět akorát s jedním. Zbylí dva se rozhodli bez mýho nátlaku.“ …

V poledním slunci se škrábeme lesem. Cesta stoupá nejprve pozvolna, později se serpentinově kroutí a hodně strmě tváří. Dýcháme jako o život, ale víme, že překleneme tenhle kopec, pak projdeme cestičkou mezi skalami a před námi se objeví neuvěřitelně zamodralá mýtina. Borůvky třešňové velikosti!

Výhodou je, že o místě ví místní a z turistů sem skoro nikdo nezavítá. Navíc místní jsou buď líní se sem doslova šplhat nebo vstávají s rozbřeskem, aby se vyhnuli spalujícímu slunci.

„Já asi dneska padnu,“ vzdychá Dorka a oddechuje hůř než lovecký pes po honu.

Vyplazuji jazyk a radostně napodopuji jednoho hafana, aby měla radost.

„Se moc nesměj Zrzko, nebo skončíš bledě.“

„Vybledle úplně ne. Koukej, tady mě můžeš koupat v modrosti.“

Oddechne si, dá si ruku před čelo, přimhouří oči a pořádně se rozhlédne. Uznale přikyvuje a na vyčerpaném červeném obličeji se jí mihá první dnešní srdečný úsměv.

„Bezvadný! Námaha stála za to. Za hodinku máme každá dvě bandasky a můžeme se věnovat užitečnějším věcem.“

„Tohle patří mezi užitečný. Ty myslíš spíš neužitečně krásný. Prázdninový!“

„Klukovský! Doneslo se mi, že tady od včerejška stanují nějací super kluci. Věk kolem osmnácti až dvaceti pěti. Půjdeme je večer omrknout, ne?“

„Nevím. Kačka zítra brzy ráno odlítá k moři. Chtěla jsem se rozloučit.“

„Loučit se budeš pár minut a ne hodiny. Půjdeš se mnou? Potřebuji trochu kamarádský podpory při navazování známostí.“

„Fajn. Do večera si to ještě proberu v hlavě.“

„Omrkneme je a uvidíme. Může se stát, že nám nebudou šmakovat a škoda námahy.“

„Kecko. Nepoznala jsem živej objekt v samčím hávu, kterej by ti nestál za námahu.“

„Zobliš, například.“

„Hmm, ale ten je od mala cáklej a má na to papíry.“

„Co můžeš vědět, kam se mladý rozpálený srdce stočí?“

„Tvoje a k Zoblišovi?“

Obě prskáme smíchy a jdeme na borůvkovou věc. Odkládáme batůžky na zem, vyndaváme bandasky, hrneček a lahev s vodou. Jen co jsme dodaly tělu tekutiny na správný odpařování, vybíráme si keříček hned zkraje a usedáme na bobek. Kuličky začaly dopadat do plechového hrnečku. Po pravdě řečeno, já byla v sedmým nebi.

Dorce nikdy nepřipadala příroda pěknější než kluci. Měla ji ráda. Kus romantiky ale hledala v klučičích obdivech, zájmu a rande. Možná jsem upředňostňovala kousky země s příměsí jehličí, listí a květin, protože moje první láska ještě neudeřila.

Teď Dorku nechápu. Stačí mi první zamilování a posunu zeleň a zvěř na druhé místo? S jistotou tvrdím NE. Nyní. Co zítra? Kluk mi zaklepe na srdíčko, zeptá se dále. Já ze slušnosti odpovím: „Otevři!“ On vejde, přetvoří se na vlka a vyplení doteky ze strání a luk? Zamiluji se natolik, že mi nepřijde příroda na dvojce odsunutá? Možná budu mít štěstí a na první místo srdíčka se vejde on i s dosavadním nej.

 

Kniha vyšla v září 2010 u vydavatelství Akcent

Cestou k rybníku jsem si přehrávala scénku, kterou jsem hodlala bezchybně odehrát. Rozejdu se s Tomem! Ano. Musím. Nechci a musím. Známe se pár dní a cítím na něm jistou závislost. Dřív jsem si vztah s klukem nijak nepřipouštěla. Láska připlula a odplula. Trvala den, týden či tři měsíce. Čtvrt roku dosud považuji za moje chodící maximum.

S Tomem si v tomto případě můžu o dosavadním rekordu chození nechat jenom zdát. Nevydrželi jsme ani týden. Vlastně já. Já nasadím parohy a zkrátím nožky dobře rozběhnutému jelenovi. On netuší, že ho dnes nečeká žádná vášnivá líbačka a doteky, ale jednoduchý KONEC příběhu ze začátku letošního léta.

A tak to naše milostný hraní vypadalo slibně! Jenže si prostě nehodlám nechat všechno líbit. Mám se až moc ráda. Občas nedbale a zapomnětlivě ale ráda.

„A ne abys couvla, když jsi mě vytáhla! Žádný slovní kličky neposlouchej, stejně si je vymyslí. Lež ti možná pomůže k báječnýmu pocitu na začátku, ale po pár hodinách? Zase budeš sbírat odvahu a dostaneš se do bludnýho kruhu, protože zase zahučí mezi jistý oblafováky.“

„Držím se pevně stejnýho rozhodnutí. Spolehni se…“

Sotva jsem kámošce Dorce pevným hlasem prozradila, co skutečně chystám, rozklepala jsem se uvnitř. Nechtěla jsem, aby právě ona věděla, co mne s Tomem nutí k rozlučce navěky. Jenže náhoda tomu chtěla…

Příčina nesla dost bolestivosti. Většinu nocí jsem se vzbouzela kvůli Tomovi a nemohla se dočkat, až se zase sejdeme. Dnešní noc jsem rovněž nespala díky jemu, ale myslela na doteky se slzami v očích. Prsa mě neskonale pálila. Až jsem občas pociťovala i křeče, jaká citlivka se ze mě stala na ženských přednostech. Nevím, co ho vedlo k tomu, že se prostě nedovedl ovládat, když jsem křičela „Dost!“ „Ne!“ „Přestaň!“

Chápu, že ho možná kousání, sání a škrábání ňader vzrušovalo až do krajnosti, jenže já nebyla na žádné sado maso vychovaná, aby ze mě doslova sedřel kůži a já se nemohla skorem ani nadechnout, abych ze sebe nevytřískla aspoň kapku slzy.

Jednou se dalo prominout. Ale několikrát?

 

Kniha vyšla v lednu 2010 u vydavatelství Akcent

Chovala se neobvykle. Přístupněji. Kdykoliv ji držel v objetí, cítil jak se chvěje. Nešlo o rozpaky ani o odpor. Pohrávala si s ní vášeň! Chyběl krůček k tomu, aby se svezli po řece odevzdání.

Zavedl ji k místu u vesnice. Zůstali u velkého dubu v Podhradí. Musel si s ní promluvit zpříma! Toužil ji potěšit i jako milenec. Smyslná žena potřebovala roztávat pod doteky a ne se stranit něze. Bude ji líbat a dobývat i přes její odpor. Stejně odpírání hraje a příliš natahuje. Snad se zdála poslední dny povolnější, ale co když opět v poslední chvíli ucukne? Již nevydrží! Potřebuje ji. A rovněž potřebuje zkrotit svou touhu.

„Miluji tě, Kateřino! Chceš mne stejně jako já tebe nebo mne opustíš?“

„Opustit? Jak bych mohla? To ty máš právo odchodu…,“

„Ztratit tě z dosahu by byl příliš těžký trest. Jen si nejsem jistý, že sníš o tom samém. Občas se zdáš vyhýbavá, někdy naopak vyzývavá. Nevyznám se v tobě.“

„Potřebuji čas. Je pro mne důležitý. Ovšem nerada bych o tebe přišla.“

„Ve skutečnosti jsem velmi netrpělivý člověk. Zatínám zuby, abych se neustále neptal. Kdy?“

„Dnes v noci!“

„Myslíš skutečně dnešní noc?“

„Ano!“

„Proč až v noci? Nyní!“

„Tady a teď?“

„Ach ano!“ zvolal a díval se jí do očí.

„Ehmm,“ utrousila. Sevřel se jí žaludek nad odvážnou představou a o krok ustoupila. Všiml si její zmatečnosti, stala se nesvou. Ne, nemohl ji dál trápit.

„Oželím zdejší krásu pro ještě lepší místo. Úkryt, který není nikomu na očích. Co říkáš?“

„Souhlasím,“ šeptla a povzdechla si.

Ožívala v ní prudká vášeň, kterou celé týdny potlačovala. Vzhlédla do koruny stromu. Právě tento vznešený strom se stal svědkem svolení k opravdové schůzce. Po ní si budou patřit daleko víc než doposud.

„Polib mne! Rád bych tě líbal právě teď, když jsi svolila.“

Držel ji za ramena. Přitáhl k sobě. Na chvilku přestala dýchat a přitiskla k němu rty.

„Ne! Pusť mne!“ zvolala najednou a ucukla. Rozbušilo se jí srdce a ohlédla se za zvukem, který se jevil až příliš známě. V mžiku se oba otočili stejným směrem. Blížil se k nim jezdec na koni. Mikuláš Trčka se vracel z cest.

 

Kniha vyšla v červenci 2009 ve vydavatelství AKCENT

 

Objednat si ji můžete zde

1. Rady opilého muže

- žádné mladé holce není příjemné, když se vedle ní v autobuse posadí dotěrný opilec

2. Smrt s příchutí nebe

- po smrti manžela se mnohdy objeví v dědictví zmatek

3. Krádež stížností

- celoživotní rozesílání a sbírání stížností se může stát osudným, jakmile je někdo ukradne

4. Temné vody Amazonek

- nalezení utonulého šestiletého chlapce vede k hrůznému zločinu

5. Šnek s koloběžkou

- prohánět se v těle dospěláka na koloběžce po městě může přinést

nadějné seznámení

6. Lovec slušných holek

- on je prostě miluje a nenávidí – slušný holky

7. Šaškův uvzdychaný běh

- i patnáctiletá milenka může s ženáčem vyběhnout. Pomsta bude uběhaná!

8. Bazénové snění

- někdo jí tajně hází do bazénu nafukovačky, a to si nenechá vůbec

líbit

9. Kočka leze dírou, vrah oknem

- k milému se lehce dostane láska i smrt

10. Šmik do deštníku

- náhlý déšť zažene ženu do úkrytu a tam není sama

11. Kravata s papoušky

- na nádraží se objeví mrtvé tělo

 

Krimi povídky vyšly na konci června 2009 v nakladatelské a vydavatelské agentuře NAVA

 

 

Objednat můžete zde

Jdeme kolem něho. On se dívá! Fakticky se dívá přímo na nás a nepřijde mu to ani trochu trapný! A ta káča Jiřina se zrovna začne praštěně chechtat. Co jsem to ze sebe vůbec vymáčkla? „Hodíme sebou do omáčky?“ Do omáčky? Cha cha chááá, bezva, původně jsem myslela na zatáčku, co nás čeká teď a pak rovnou do vody po schodech, protože ze schodů u vodotrysku je dobře vidět na zaměřené klukovské stanoviště.

„Omáčka naštěstí není koprovka, ale rajská,“ poznamenává Jířa.

„Já nemyslela vodu, ale zatáčku.“

„Proč zatáčku, copak řídíme auto?“

„To nic, byla jsem trochu mimo.“

„Z něho, viď? Ujišťuju tě, že se na tebe koukal a kouká.“

„Hmmmm,“ zabručím vesele a znovu okukuji osuškové stanoviště. Neznámý vstává a kouká sem! Možná se k nám přidá. Ach, ty představy… Musím si pospíšit a zaplout na místo, abych měla kontrolu nad tím, co se děje kolem něho.

„Já se jednou sklouznu, jdeš taky?“

„Ne, stojí tam fronta. Já jdu rovnou na masáž zad, abych měla rozhled.“

Jířa vylezla znovu z vody a šla vylézt na skluzavku. Já se šla uvelebit do masážníku a odtamtud se koukala na něho, protože vstal a blížil se sem. Bohužel, neměl asi v plánu skočit do mé blízkosti, protože v ruce drží mobil a s někým se baví.

Pohasíná mi úsměv a dívám se na Jířu, která s jekotem vjíždí do vody. Hned nato vyplouvá a urovnává si rukama mokrý vlasy.

„Je to príma, pak půjdu znovu,“ říká mi a když zaleze vedle mě a udělá pár lehkých kopů nohama doprovázených takřka blaženými posunky, znovu vyjekne: „Jéé, on je tady! Blízko!“

„Pšš, uslyší tě!“

„Neuslyší, tady dost bublá voda a baví se s někým mobilem.“

„To jsem si všimla,“ prohazuji trochu naštvaně, protože mi Jířa s jejími ječivými výpady přijde dětinská a já se nechci ztotožňovat s ničím malým, ale naopak velkým a dobře zapamatovatelným, aby mne jen tak lehce nedostal z paměti.

O ječny čili ječivý holky dneska nikdo nestojí. No, možná puberťáci, nebo oslavenci, kterým je holka šuma fuk, když chtějí jenom jedno a mají v krvi cosi na poblouznění smyslů.

Všímám si, že se ON přiblížil až na okraj našeho bazénu a vlastně si ho můžu prohlédnout v celé kráse, protože stojí kousek vedle. Klidně bych se ho mohla dotknout, kdybych se odvážila.

Podle pár slov, které jsem zaslechla mi připadá, že se baví s klukem a ne s holkou. O něčem se dohadují. Chvíli se směje, pak si rukou prohrábne ofinu. Za minutku hovor končí, mobil zacvakne a dívá se mi přímo do očí! Trvá to mžik. Připadám si v úplně jiném světě a nestačím se vzpamatovat, ani když lehce pokrčí rameny. Snad omluvně, protože dělá čelem vzad a míří zpět k osušce.

Proč krčil rameny? Rudnu a potila bych se i za ušima, kdybych se necachtala ve vodě a ta neochlazovala moje zapálené city a rozum točící se kolem opačného pohlaví. Určitě si mě šel prohlídnout zblízka a zjistil, že to nestojí za námahu, proto krčil rameny. Galantní odmítnutí ještě dřív, než k něčemu mohlo dojít!

„Hele, on se sbalil a odchází,“ vytrhává mě Jířa z přemýšlení o důvodu náhlého odchodu, protože já myslela, že vleze do vody a začneme se bavit.

Zvedám hlavu a smutně na něho koukám. Mám vztek, že se vzdal a ani nepromluvil! Možná chce jen dokonalé holky, ale já přece vypadám jako moderní dokonalá! Ale nejspíš má rád dlouhovlásky a já se s vlasy slavnostně rozloučila.

 

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

Rozhodla se zajít do zámecké kaple a tam se v tichosti modlit za duši mrtvé Anny i za svou žijící. Sotva ale udělala pár kroků, stačila chvilka, aby změnila záměr a seběhla do zahrady. Vlastně se nedívala nalevo ani napravo a zamířila rovnou do stájí. Rozbušilo se jí srdce,

když ho tam spatřila. Hřebelcoval jednoho koně a nevšiml si ji dřív, než promluvila.

„Dobrý den, Zbyšku. Přišla jsem vám poděkovat.“

„Dobrý den, slečno Markéto. Už jste mi děkovala, není zač víc děkovat.“

„Ale ano. Naposledy jsem vám děkovala u kočáru v lese a pak se probudila až tady v posteli. Někdo mne tam musel donést. Po svých jsem rozhodně nešla.“

„To máte pravdu, ale lituji, já vás nesl sotva dva páry metrů.“

„Neříkejte, že jsem šla po vlastních nohách? Nic takového si nepamatuji.“

„Ne, spala jste opravdu tvrdě. Nevzbudil vás sebevětší hluk a ani láskyplné šeptání.“

„Láskyplné šeptání?“

„Neděste se. Ujišťuji vás, že v tom nemám prsty ani hlas. Nastala výměna nosičů. Postaral se o vás budoucí muž.“

„Filip?“

„Ano, máte snad ještě dalšího?“

Jeho slova ji nepotěšila. Všiml si, že rozverná nálada se náhle uzamkla.

Překvapil ji a ona překvapovala jeho. Nejdřív ta věta, kterou zaslechl omylem a nyní…. přála si snad pobýt v jeho náručí? Tvrdě spala, ale přesto mohla něco vycítit. Chtěl se o ni postarat sám, ale bohužel musel poslouchat rozkazy.

„V tom případě se divím, že tu stojím celá,“ pokusila navázat znovu rozhovor a trošku ho stočit do neubíjejícího tónu.

„Copak vám provedl?“

„Nic, ale brzy se vrátí.“

„Lituji, že nejste šťastná.“

„Litujete mne?“

„Ano. Zasloužíte si klidný spánek a dny bez pronásledovatelů.“

Pomalu se k němu přiblížila. Nechal práce a vpil se jí do očí.

Neuhýbala. Ani na mžik neuhnula a pokud by nepromluvila, snad by se nevynadíval ani do noci.

„Vy víte o mém pavím neštěstí, že ano?“

„Otec mi vše řekl, když mne přijímal.“

„Dozvěděl jste se vše? Nemyslíte si, že si zasloužím trest?“

„Věřím, že nebeské brány máte stále otevřené.“

„Pro vás je všechno jednoduché. Jste muž a hříchy odhazujete stejně jako něžné city.“

„Vy něco víte o mých citech?“

Zarděla se. Chtěla z něho vymámit trochu krásného a blízkého, ale násilným ptaním sotva něčeho dosáhne.

„Nevím, promiňte.“

„Znovu se omlouváte a nemusíte.“

„Promiňte…“

Za tak krátkou dobu mu znovu posmutněla před očima. Zasloužila si rozveselit a ne rozplakat. Mohl ale rozhazovat na potkání věty zamilovaných? On ji dosud nemiloval. Byla mu sympatická. Rád se k ní přibližoval jako moře k pevnině. Ale láska? Zatím mezi nimi stála

překážka a dokud se nevyřeší, nemůže pomýšlet na nikoho jiného.

„Což o to, někdo mi na srdci leží. Až se duši uleví a najde dávno ztracené, snad se zmůže i na plnění dívčích tužeb.“

„Znám ji?“

Ani nezauvažovala, že tady musí být ještě jiná žena. Samozřejmě, že si může najít kdykoliv manželku, protože ona se sotva zmůže na odpor proti vlastní rodině. Nesmí si dělat nároky na někoho, koho nemůže vlastnit.

„Neznáte, ale možná jste ji někde zahlédla.“

„Povíte mi někdy o ní?“

„Snad ano.“

Nyní si všimla, že mu působí bolest. Poprvé se od ní odvrátil a věnoval se znovu koním. Otočila se k němu zády a pomalu vcházela do vrat ze stájí. Zdejší prostředí z ní smylo poslední napětí. Nebude marnit čas, aby se nepokusila alespoň o přátelství. Nakonec se ještě

ohlédla, protože na ni volal.

„Prosím, buďte opatrná. Někdy se páv nachází v lidské kůži.“

„Zachráníte mne zase?“

„Možná.“

„Co ovlivní vaše rozhodnutí?

„Zkuste hádat.“

 

Kniha vyšla v srpnu 2008 a můžete si ji koupit v obchodech s knihami nebo přímo u vydavatelství Akcent zde

Voní nezapomenutelným parfémem. Tipuji to na letního Davidoffa, protože právě ke Cool Water Game Happy Summer Man 2007 jsem si nedávno v obchodě přivoněla a navoněla se jím (jasně, kvůli tomu, abych se cítila trochu v přítomnosti neodolatelného muže).

Petr mne svírá pevněji v náručí a dobývá se mi jazykem do úst. Zakláním hlavu a připravuji se k pádu na gauč. Jenže v nejlepším někdo zazvoní. Oba se instinktivně od sebe odtrháváme a otáčíme se ke dveřím. Že by opravdu nějaká společnost na specialitky? Musí mi vidět hrůzu lezoucí z očí, protože mne začíná uklidňovat.

„To nic. Jen jsem si objednal donášku do hnízdečka lásky.“

Zatím nevím, co si mám myslet. S někým se na chodbě baví, ale nezajímá mě s kým. Jestli někoho přivede dovnitř, tak přísahám, že se balím a mizím. Jestli dostanu ovšem nějakou šanci k dobrovolnému úniku. Ani nešpitnu, když se zabouchnou dveře od bytu. Petr se vrací sám. V rukou drží lahev vína a ve druhé plnou igelitku. Rychle měním zamyšlený výraz na rozjařený.

„Copak nám maminka v noci donesla?“ ptám se a beru mu tašku z ruky. Otevírám ji a začínám komentovat a vyndavat obsah na konferenční stolek u gauče.

„Jůůů chipsy a nějaký tři voňavý krabičky s usmaženými pochoutkami. Řekni mi, kdo ti prosím tě nosí na požádání do bytu usmažený kuřecí křidýlka a hranolky? Já myslela, že donáška domů platí jenom pro pizzu.“

„Jirka se musel obětovat, protože jsem to u něho zapomněl, jak jsem za tebou pospíchal.“

„Jirka? A že ani nešel dál.“

„Myslíš, že se nechtěl přiživovat? Zblajznul by jídlo a okousal i tebe.“

„Já se nenechám okusovat.“

„Ani trochu?“

„Neé.“

„Dal bych si tě s tatarkou.“

„Já s troškou vína.“

„Zapomněl bych. Podáš mi dvě skleničky támhle z vitríny?“

„Jasně.“

Překračuji jeden taburet. Otvírám skleněná dvířka a vyndavám dvě broušené sklenice na víno. Nevím, jestli mám zrovna chuť si připíjet. Plácla jsem jen tak, že bych si ho na ten způsob dala, jenže se chci tulit, nechat se ohmatávat ze všech stran a hlavně se nevyhnout příliš brzy hlavnímu chodu.

Petr asi vidí v červeném slavnostní chvíli. Romantik. Kdo by to byl řekl, že mi připraví takový, až protekční, prázdninový čas. V jednom mám jasno, jakmile skončí ta naše dámská jízda, ubytuji se u Krabičky na neurčitý čas. Na chatu chci také jet. Nějak naše zmáknu. Oni mi věří a já sama sobě taky.

Letošek vypadá slibně. Až dostaneme v září za úkol napsat slohovku na téma zážitků z prázdnin, budu se muset vrhnout na psaní románu.

Lahev otevřena. Podávám jednu sklenku po druhé a Petr dává pozor, aby nepřelil a neukápl na ručně uháčkovaný béžový ubrus. Já pokládám raději jednu nalitou sklenici na okraj a ubrus šikovně roluju k jedné straně. Petr nechává můj pečovatelský zájem bez komentáře.

„Tak na co si připijeme, Lucinko?“

„Na brambůrky v nafouknutém pytlíku,“ hihňám se a ťukám si s ním asi pětkrát. Pak vykřiknu „Dost!“ a liji do sebe půlku obsahu. Petr se usmívá a tak spíš pro sebe si říká „Tak tedy na nás!“

Za chvíli jsem na řadě já sama. Začínám se kroutit jako opilá, nebo aspoň trošku naťuklá jako ta moje sklenka. Nemůžu si dát zpátečku, vzrušuje mě. Chytá mne kolem pasu a odnáší na postel do ložnice. Pokládá mne na ty různé kousky látek sladěné do neidentifikovatelných obrázků fantazie. Na nic víc než na neubrzditelnou touhu si nehraji. Chci ho v sobě cítit, pohybovat se v jeho rytmu, chci se s ním nořit do našeho slastného rozloučení.

Myšlenky mne opouštějí. Přestávám vidět, snít, slyšet. Pouze cítím, že se vznáším někde mezi tímhle pokojem a nebem. Prvním, druhým, sedmým, stým….kdo by ty modré kousky nad námi počítal, když jsme spolu…

 

Kniha vyšla v říjnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

 

Objednat si ji můžete zde

Trochu tlumím smích. Můj seznam volných obdivovatelů se nějak podezřele rychle začíná ztenčovat. Nezbyde mi nic jiného než přidat plyn a i přes ne úplně viditelnou zamilovanost se zařadit k někomu do páru. Ne, necítím nějaké extra zklamání. Jen mi uvnitř hraje nový hit s názvem „Alena má Alana!“ Alana pěkného, černovlasého, hnědookého, chytrého, milého, no prostě supermanového kluka. A já ho dokonale zaspala! Bože bezbožný, aspoň na moment bych se z trucu naštvala a nenáviděla ji, kdyby nešlo o mou nej kámošku!

Vteřiny ubíhají, brouzdám v myšlenkách na novou vlnu chození a kvůli Aleně předstírám kašlový záchvat, abych neupadla v podezření náhlé mlčenlivosti. Vykašlala jsem si normál – bezelstný stav a jasné přemýšlení. Usmívám se a s chladnou hlavou si opakuji: „Přece mi Alan nepatří a ani nepatřil, tak proč by zrovna Ála nemohla…“

„Gratuluju! Pořádná bomba na začátek. Nic se mi neomlouvej, máš ho mít! Víš přece, že jedu po vícero tipech najednou, třeba zrovna po Davidovi. Na koncertu se k němu nějak ladně prorvu a za utržený autogram mu věnuji úsměv a žádost o rande. Začnu jednat dřív než to dopadne podobně jako s mými objevy, Milošem a Alanem.“

„Moje řeč, nabal si někoho dřív než úplně zestárneš a pouliční frajírci na tebe začnou pořvávat „stará neporušená blána“. Natěšených holek v řadách čeká tisíce a patnáct ti už je, tak vo co ti jde?“

Šlo o to, že mne sice přitahují, sním o nich a básním nejromantičtější veršíky, ale jak mám poznat tu první pravou lásku? Chtěla bych už s někým konečně pořádně líbat a chodit. Nabídek dostávám víc než stačím řádně prošetřit. Odpovídám prozatím váhavě a kličkovaně: „Dej mi čas! Ozvu se ti, jo?“ Prostě bych nerada přešlápla hned napoprvé a zablokovala si prožitky z ráje.

„Neboj, změním život k lepšímu dobrodružství. Stejně mě začne tlačit samota, když ty přesedláváš na jinýho koně. Škoda, že večer nepokecáme, těšila jsem se.“

„Neboj, čas se najde. Zapomnělas, že kromě mě a Alana, tam bude asistovat taky Igor a brácha Zdenda? Tsss, chlapi utvořej drbací nudný kroužek a máme prostor jenom pro sebe.“

„No, doufám.“

Doufání bylo oprávněně na místě. Kamarádka Jelena, bydlící v přízemí, patřila kdysi k mým velmi dobrým „zpovědnicím“. Bohužel, jak se předloni vydala na střední školu, přestala jevit zájem o návštěvy ze základních škol. K tomuto obratu oblíbených činností přispěl místo rodičů a vyššího ústavu vzdělávání hlavně jeden staromódní inženýr. Usazený a vzhledově zanedbaný inženýrek, se kterým vůbec nevím, proč se dala dohromady, když je oproti ní o tolik starší, že ty roky mu snad ani druhák bezchybně nespočítá.

„Věř.“

„Fajn. Nic jinýho mi stejně nezbejvá. Hele, tak já mažu, kredit dochází. Pak na mě jenom zatrubte. Já se ohlásím z okna a sjedu dolů výtahem.“

„Jasně, jako obvykle.“

„Spíš neobvykle, protože obvyklost se u mě spojuje s čučením na telku nebo zeď v pokoji. Tak čau.“

Zaklapávám telefon, odhrnuji si neposlušné vlasy z obličeje a se zájmem pozoruji právě odjíždějící, dosud obstojně nacpaný autobus městké hromadné otravy na silnici. Nikdo mi nemává, ani nikoho známého nevidím. Jenom nějací kluci ze zadních sedaček na mě zírají víc než normálně, což mě hřeje u srdíčka. I vzdálený zájem každou patnáctku potěší!

Spokojeně se usmívám, otáčím nalevo a jakmile zvednu hlavu hrdě vzhůru, lekám se opravdu dost slušně. Dá se to definovat jako náhlé zatmění před očima způsobené šokem. Málem totiž narážím do jedné zvláštní odrůdy předpotopního slušňáka.

„Dobrý večer, slečno Sáro. Snad jsem vás nepolekal, to bych opravdu nerad.“

„Dobrý večer, pane Klusák, jen jste mě překvapil. Nic se neděje. Nestála tady ani noha a najednou jste se mi vynořil před očima jako duch.“

„Chodím tiše. Promiňte, Sáro.“

„Nic se nestalo.“

Roztahuji zdvořilostní úsměv a uvnitř mne válcuje zlost. Tenhle soused, pocházející snad z opotřebované „Kanál street“, mi poslední dobou leze pěkně krkem!

Přistěhoval se přibližně před rokem a mohl by klidně zase drandit o město dál. Učitel! Vlastně vysloužilý, ale na tom nesejde, protože mu jistá naučenost vlezla až příliš do krve a já se před ním cítím uťápnutou malou holkou, která poslušně poslouchá, koná a zdvořile se usmívá.

Manželka mu zemřela před deseti lety na zástavu srdce. Ze smutku se dosud pořádně nedostal. Je mu padesáttři let, nekouří, pije pouze sladké červené víno a po ránu kávu s jednou lžičkou krystalového cukru. Má rád přírodu, ale nesnáší hmyz. No a užívá si invalidního důchodu díky zádům. Jo, tak s tímhle vším a mnohým dalším se mi již svěřil.

K čertu s ním! Ano, posílám ho do pekel, protože mám na něho až nějaké moc velké štěstí nebo naopak smůlu, protože mi to začíná vadit. Kam se vrtnu, tam se prostě objeví……

 

Kniha vyšla v nakladatelství Petra na podzim 2007

Voda, ten vynikající, osvěžující živel a nejlepší pomocník v dusnu. Moře znamená nádheru, sílu a zároveň uvědomění si, jak my lidé, maličcí a snadno polapitelní, lehce ztroskotáme.

Právě si moře poklidně šplouchá o naše nohy a za chvíli může bouřit. Tak jako život, ale ne momentálně můj. Náš vztah zuřivě nebouří, užíváme si plusů ukázkového páru. Snad bych naše štěstí mohla zaklepat, ale není kde…

Procházíme mělkou částí, kde mají své území malé rybky a než si stačíme nahlas říct, že voda není ani tolik studená, skáčeme do první vlny, která nám přispěchala vstříc. Horlivě plaveme až kam nám síly stačí a zase zpět ke břehu. Chvilku si povídáme po prsa ve vodě o tom, s jakou rychlostí mizí cestovní lepkavost z těl.

Po chvilce si plavací výdrž do dáli opakujeme a pak se na břehu oklepáváme z nadbytečných kapek. Přehazujeme si přes ramena ručník, tedy lépe řečeno já. Pavel sušení ručníkem odmítá, slunce prý obsahuje výbavu dostatečně dobrého sušáku. Má pravdu, ale já…no, čistě ze zvyku.

Chytáme se za ruce a vydáváme se směrem doleva, po pobřeží. Romantická procházka ve dvou patří přece dávno k mojí části slunečného snu.

„Půjdeme, až kam to pude,“ rozhoduje Pavel.

„Bezva nápad, možná se jen tak nevrátíme, protože cesty po pobřeží snad ani nemají konec.“

„Možná kdysi, ale v dnešní době?“

„V každé době. Mám citovat jednoho básníka?“

„Pššš, žádný básně z povinný četby na škole.“

„Škoda,“ krčím rameny a tisknu mu na tvář mlaskavý polibek.

„Uvidíme, co pobřeží dá. Osobně to na dlouho nevidím, idylku nám překříží nějaký soukromý území s vilou a můžeme pěkně pochodovat zpátky.“

„Jen abysme stihli oběd.“

„Máš hlad?“

„Vlastně nemám, ale když je v ceně?“

Po celodenním nadskakování v autobuse nemám dosud na jídlo ani pomyšlení. Žaludek se mi pohupuje víc než mořské vlny. Jediné na co mám nesmírnou chuť je dobře vychlazená pomerančová šťáva nebo litry ledové vody.

„Cenu neřeš. Nebude ti tedy vadit, když pro dnešek vynecháme oběd a zajdeme až na véču?“

„Mně ne. Ty nemáš hlad?“

„Ne, já ne. Rozmysli se, ještě máme čas se otočit a mazat pro nášup do jídelny, tedy hotelový restaurace.“

„Já vašim říkala, že polopenze bohatě stačí, ale nedali si říct. Prej abysme neumřeli v cizině hlady. Teď zbytečně mrháme, ale fakt nemám na ten oběd ani náladu jenom mě lapila pořádná žízeň. Jó, žízeň je veliká, život mi utíká…“

„Taky bych něco upil, někde něco koupíme. Vždyť tady maj samou občerstvovnu. Takže, no problem, kámoško. A nediv se rodičům, chtěj pro nás to nejlepší, můžeš bejt ráda.“

„Raduju se, neměj obavy.“

„Jo, kdyby jen tušili, že si místo přímořskýho oběda dáváme zdravou porci báječnýho sexu.“

„Snad chození po pobřeží a koupání, ne?“

„Ty to ještě netušíš ale….“

Přetáčí si mne tváří v tvář a něžně políbí. Navíc dostávám další náruživější přídavek a už se zase k sobě tiskneme a nedokážeme se odtrhnout. Začnu držet pohotovost, jakmile mi začíná stahovat plavky.

„Tady ne, blázníš?“

„Proč?“

„Nevšim sis? Občas tady choděj i lidi.“

„Tobě není líto toho ztracenýho oběda? Užijeme si tenhle šťavnatej kousek a pak ho našim vybarvíme v podobě všech nesnězených dlabanic nejlepších chutí světa.“

„Neblázni,“ ohlížím se zkoumavě kolem sebe, když se zase pokouší servat ze mne plavky. Jenže můj nesouhlas moc nezabírá, už si v hlavě dávno promítl, co se tady odehraje a nehodlá ustupovat. Což o to, milovala bych se s ním na písku, ale v soukromí a ne na veřejnosti. Tiskne si mě pevně k sobě a já střežím pár lidí středního věku, kteří se po nás ohlížejí.

Podle několika prohozených vět poznávám, že jde o německé turisty. Němčouři, co čučíte! Vykřikla bych na ně, jenže mne už zase Pavel dobývá a mám co dělat, abych ho ustájila aspoň na pár centimetrů od těla.

„Ty už ses někdy milovala na pláži?“

„Sám víš.“

„Právě. Tak proč nezkusit novinku?“

„Nezk….,“ vpil se do mých úst a tiskl si mne k sobě, abych sama poznala, jak moc mne chce. Vím to, vím. Nemusí mne pokoušet, když vhodné místo existuje snad jen pod vodou. Dovoluji pouze líbání. Když se ode mne odtrhne a chce položit na zem, zase se vší silou vzpírám a pouštím se do taktických vět, které ho mají zastavit. Nikdy bych nedopustila, aby to se mnou dělal někde mezi lidmi. Chodí jich kolem stále více a častěji a já cítím rudnutí v obličeji jak v roli nezkušené patnáctky. Míjejí nás a dělají, že si nevšímají, nebo různě pokašlávají. Nehodlám hrát cirkusáka a poskytovat naše erotické a pornografické záběry nezvaným proti svojí vůli a navíc zdarma.

„Jsou slaný.“

„Kdo?“

„Tvoje rty.“

„Osladíš mi je, Renátko?“

„Osladím ti je mou slaností, co ty na to?“

Krčí rameny a odtahuje se. Míjí nás několik turistů a tři španělští kluci s míčem v podpaží. Pavel se ohlíží za sebe a před sebe, pak mi stiskne pevně dlaň a hypnotizuje můj napjatý pohled.

„Tak ty tedy nechceš?“

„Chci, ale….“

Nenechává mě dopovědět a zase si mele svou. Asi s ním nic nesvedu, raději jsem měla odsouhlasit oběd, žaludek by to určitě zvládl lépe než tuhle situaci.

„Tak jdeme tedy jinam. Tady by to bylo fakt jak divadlo. Než bysme se rozkoukali, obklopily by nás davy příznivců.“

Ušklíbám se, protože Pavel to říká trochu naštvaně, jako bych mohla za to, že se nenacházíme ve vhodných podmínkách. Po rychle ušlém asi půl kilometru, se za jednou prostornou vilou, objevila malá pláž s loďkou na břehu a Pavel samozřejmě chytil první naskytnutou možnost.

„Pojď, tady.“

„To tě to ještě nepřešlo?“

„Ty mě snad nechceš?“

„Chci, ale to jsme mohli zůstat rovnou v hotelu, když jenom hledáš místo, kde by se to dalo dělat.“

„Hele, já za to nemůžu.“

„Měl sis vzít delší triko, aby ses nestyděl za ten svůj vycvičenej tým, věčně v pozoru.“

„Na co mám tebe?“

Nelíbí se mi, takhle přece nemluví žádná zamilovanost, ale obyčejný chtíč. Šlo mu o to, aby mě tady někde rychle položil a vykonal potřebu, navíc se neptal. Odtahuje mne za loďku a tam mě chce vidět ležet v písku. Naštvaně se na něho dívám.

„Co je?“ ptá se jako když neví, která bije. „Nikdo tu snad neplave a to co je za loďkou o pár metrů vepředu na cestě tě nemusí zajímat. Nevšimnou si.“

„Smrdí to tu, u břehu plavou nějaký odpadky.“

„Sakra, to ti tolik vadí? Nelezu snad s tebou do vody a v dnešní době je úplně normální, že se odpadky hromaděj u břehu. Lidi jsou prasata.“

„Pavle, radši bych šla na ten oběd.“

„To sis vzpomněla pozdě.“

Strhnul mne k sobě na zem a zalehl, abych se nezvedla. Líbá mě na krk a roztahuje nohy. Ležím za loďkou, poslouchám jeho zrychlený a nedočkavý dech a ptám se, proč se nevzepřu, když mě to tímhle způsobem nebaví. Klid. Může za to únava, odříkávám si a nechávám ho odevzdaně dokočit mužskou potřebu, která mi jindy připadá nejskvělejší na světě. Ale teď a na takovém místě? Sotva skončí, beze slova se ode mě odtrhává a vstane.

„No tak jdeme,“ říká nabručeně a nečeká až vstanu. Jde si stoupnout na cestu a já ho docházím.

„Promiň, ale mě to takhle vůbec nepřipadalo dobrý,“ povídám aspoň, protože něco musím říct.

„Fajn, s tim si nelam hlavu, jo?“

„Nezlobíš se?“

„Ne, proč?“

Moc přesvědčivě ta jeho nenaštvanost nevyznívá, za ruku mě vůbec nebere a ani nevtipkuje jako jindy na můj účet.

Nabíráme směr zpět k hotelu a nálada objevovat novoty dávno vymizela. Po několika metrech se k nám navíc blíží dvě rozesmáté a známé tváře – Šárka s Elenou, dvě holky z autobusu.

Holky se letos už potřetí společně vydaly do Španělska a na tohle konkrétní místo podruhé. To, co jsem si zafixovala do paměti z útržkových hovorů na zdravotních zastávkách cestou sem bylo, že jsou právě nezadané a tady si vždy dost parádně užijí, jak mužů, tak tance na pověstných známých diskotékách.

Jedenadvacetiletá Elena dělá kancelářskou myš a dvacetiletá Šárka kmitá v obchodě s potravinami na vesnici u rodičů. Připadá mi, že obě snad bez přestávky září štěstím. Jindy bych také sršela hvězdičkami, ale já dnes neboduji a momentálně tvrdnu pod hranicí mrazu. Jenže tohle se téměř neznámým a navíc svobodným holkám nesmí vůbec vytrubovat, proto v sebezapření nasazuji ten nejmilejší výraz v tomto kraji.

„Ahóóój,“ zdravím do dálky.

„Ahoj, lidičky,“ křičí na nás Šárka a Elena pozdraví až když se přisune na menší vzdálenost.

„Kam jdete?“ ptá se Elena a kouká spíš na Pavla než na mě.

„Teď už tam odkud vy,“ odpovídá sám.

„Hmm, škoda.“

„Příliš slunce škodí a vy si taky dávejte pozor,“ přidává ještě a bere mne za ruku, abychom šli. Šárce se ale nejspíš strohé rozhovory s krajany nezamlouvají.

„Před chvílí našla Elena krásnou mušli, šumí v ní moře. Máte taky nějakou?“

„My mušle nesbíráme,“ odpovídám jí s úsměvem.

Pavel se vyprostí z mého sevření, což mne celkem zamrzí, protože ho ráda opětuji, když mne naštvání přechází společně s ušlými kroky. Natahuje se po mušli v rukou Eleny, protože ho všechno mořské přitahuje, ale ta jí jen tak beze slov nevěnuje.

„Půjčíš mi jí?“ ptá se tedy s kouzelným úsměvem na rtech a mně se vlastní úsměv proměňuje v nervózní tiky.

„Jasňačka, je jen tvoje, ale na dobu určitou.“

„Kdo tu dobu určuje?“

„Hádej.“

„Tak kolik?“

„Pět.“

„Pět minut, hodin, dní?“

„Sekund. Jedna, dva, tři, čtyři, pět a chňap!“

Bere mu jí z ruky, aby ji zase vrátila do natažené dlaně, díky hlavě ukloněné na pravou stranu, s prosebným výrazem na tváři.

Šašek! Šaškuje tady kvůli jedné mušli. Nějakou si najdeme nebo koupíme, nemusí se přece doprošovat. Pozorně si prohlíží půjčený kus z moře zatímco já ostřížím zrakem sleduji Elenu a její kamarádku.

Nechápu, proč ani jedna nemá vážnější známost, nebo prostě kluka na chození. Ale možná jen tak povídají, aby se staly zajímavými objekty a doma na ně čekají životní lásky, které je bezhlavě pustily do tohoto uvolněného světa vášní.

Elena, černovlasá, dlouhonohá kráska s hnědýma očima, patří do první třídy, do elitního výběru nejkrásnějších žen, na kterých nikdo na první pohled nevidí ani chybičku. Šárka naopak vyrostla trochu málo, její nevysoká postava s neznatelnými prsy a klučičím sestřihem vlasů ji tudíž řadí k průměru dnešních trendů. Nechci říct, že je ošklivá, to ne, jen taková obyčejná. Úplně obyčejná v porovnání s Elenou.

Ale vedle Eleny si dnes připadám obyčejná i já. Kdybych se necítila tak nesmírně zamilovaná a šťastná ( když opomenu tu dnešní nemilou událost) a tím nadřazená nad vší pozemskou krásu, nejspíš bych radši zalezla do kontejneru.

Nepřikládám nijakou zvláštní váhu tomu, že Pavel drží Eleninu ruku s mušlí delší dobu než je třeba. Možná nechce, aby se zas cukala, ale i tak ve mně moment něco vystřeluje.

No tak klid, holka, přece ti ho nekrade! V Praze tráví tolik dní sám a najednou mi jeden hovor s výstřední koketou působí mžitky a závratě.

 

Kniha vyšla v květnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

 

Objednat si ji můžete zde

 

Akcent, Drahomír Rybníček

Bedřicha Václavka 20

674 01 Třebíč nebo telefonicky na čísle 568 844 553,

popřípadě faxem na čísle 568 842 815,

či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz

1. kapitola

 

Středa, 30. března

 

Na malém náměstí si chladím obličej na vitrínovém skle obchodu s hračkami. S přilepeným nosem, čelem a tvářemi, si připadám jako reklama na vycpané plyšáky, obklopující mou uvzdychanou maličkost.

Ano, jsem přesně takový vycpaný medvěd, žirafa, pes či kocour. Stojím za podívání cizích očí, ale vzhledem k vysoké ceně, mě nikdo nechce. Nikdo netouží po mé dlouhodobé návštěvě v království, říkajícím si kamarádský domov. Leda bych se prodala hluboko pod cenou a získala si přízeň většiny podvrhem.

Občas se i u někoho peníze najdou a chce si udělat drahou koupí radost. Ale místo mne si raději vybere dokonalejší věc. Můj plyšový povrch je totiž vycpaný divnou směsí. Hrozně zvláštním mixem, který dráždí srdce a city přítomných pozorovatelů. Kdo by stál o nedokonalost vysílající uhrančivé paprsky nervozity?

V poslední době se na skle svlažuji často. Stačí když, se někdo zaposlouchá a uslyší, jak setkání mojí horkosti se studeným povrchem zasyčí:

Sssss ssssss, psssssst!

Neřeknete to na mě? Svěřím se vám, i když neodpovídáte. Stačí o trochu víc škodlivého slunce a přehřeju se. Rozdrtím první sklenku, co bude po ruce a polepím se těmi neužitečnými střepy. Stanu se panenkou ve skle. Nepoužívanou křehkostí a budu moci zůstat mezi věcmi ve sklápěčce obývací stěny. Ukrytá jako cennost, co není na všední podívání. Kdo není denně viděn, nezprotiví se. Kdo je pečlivě strážen a ukryt, je zvláštní. Ostatní ho musí respektovat i v nepřítomnosti. Podobně jako když holka, doposud oblékaná do sekáčové módy, přijde ve značkovém oblečení Nike. Okamžitě ji propichují šťastné oči obdivovatelek a neexistuje, aby si bez ní mlely maso na oběd, příliš kořenily a na pánvičce úmyslně pálily.

Nevím proč mi stále přiklepávají ostré cizokrajné směsi. Vůbec jejich chuti nerozumím, protože ve skutečnosti chutnám jinak než mě připravili.

Bojím se.

Pssssssssst!

Zase to, prosím, nikde neříkejte. Mám strach po ránu otvírat školní šatnu a hlavně dveře třídy 6.B. Je plná dětí a přece prázdná. Osmnáct kluků, pět holek a já, Hana Veličková.

Holčičí rada se rozhodla, že jsem nebyla k žádnému lidskému druhu zařazena a přitom poslední zdravotní průzkum křičí: „Je zcela normální!“

Být normálen, tedy průměrným středem, ale není ono. Musím se hýbat nahoru nebo dolů a přelézt všednost. Vlastně nemohu, protože za mě rozhoduje nálada. Pššššš! Ticho našlapuje kolem a tajemství mi zavírá pusu.

Prozatím pomlčím, ve svém vlastním zájmu, promiňte….

Ptáte se stejně jako já? Může být někdo obyčejný pod cizím dotekem jiný? Ano. Asi jako okno. Zavřené a otevřené je odlišné. Zavřené dusí. Otevřené dýchá. Předevčírem jsem se dýchání z okna tolik bála, že se mi rozbušilo srdce. Prostě jsem chtěla vzít hadr, čistící prostředek na sklo a mezi fingovaným leštěním skočit dolů. Toužila jsem tragicky zahrát, jak jsem nešťastně spadla a zabila se. Přála jsem si být mrtvá, ale zároveň jsem nechtěla, aby o mém záměru někdo věděl. S hadrem by to nikdo nerozebíral. Uklouzla. Spadla. Šmitec.

Smuteční pochod na rozloučenou a několik ponurých melodií z poškrábaných desek. Mezi černotou zářivě bílá rakev s bílými růžemi a pomněnkami na rozloučenou.

Modravé pomněnky mám moc ráda. Milují každého a rozehrávají barvy v srdci. Říkám jim malé nebeské obláčky. Díky nim sním o krásných věcech. Jenže do léta, kdy porostou, je ještě daleko……..

 

Knihu vydalo nakladatelství Petra, 169,-Kč

Kniha již vyšla a je k dostání v knihkupectví. Pokud neseženete, lze ji objednat na adrese:

SPIRA – Ing. Jan Suchl

Horská 10

460 14 Liberec 14

 

telefon a fax: 485 114 134, 482 725 499

mobil: 602 441 126

 

Příjemné čtení…

2. kapitola

 

Objevil se krátce po deváté večer. Chovala se tak přirozeně. Pozdravila ho. Políbila. Na mosazný věšák v předsíni mu pověsila bundu a mezitím, co se zouval si narovnala neposlušné prameny světlehnědých vlasů u velikého zrcadla. Připravila mu tmavěhnědé pantofle zakoupené od jednoho neslyšícího minulý měsíc před školou a pokoušela se o úsměvy.

„Jak ses měla miláčku?“ ptal se ze zvyklosti a znovu ji políbil na rty.

„Dobře,“ odpověděla krátce a spěchala ke klice od pokoje, aby se vyhla delšímu líbání.

„Sluší ti to.“

„Hmm mm, pojď dál. Nestůj na chodbě.“

„Vaši nejsou doma, né? Tak můžeme klidně na chodbě.“ Dělal si legrácky. Usmála se, ale jen co otočila hlavu a věděla, že není sledována, protáhla obočí. Bože, přes týden se neviděli, on myslel na samotu ve dvou a ona na rozchod. Už aby to měla za sebou. Tohle přetvařování ze zvyku, jen aby mu to nevysypala rovnou mezi dveřma, jí dráždilo nervy.

Někdy tu pobyl celý víkend. Dnes přišel až v sobotu večer. Původně ho požádala, aby nechodil vůbec. Měla první tajnou schůzku s Otou a nevěděla zda se budou chtít rozloučit. Ale on spěchal. Moc se omlouval, že má na pátou něco neodkladného. Odvezl ji domů a měla tím pádem možnost si urovnat resty z minulosti.

Bože, i v Davidově přítomnosti vzpomínala. Usmívala se a on si myslel, že je to kvůli němu. Jenže v hlavě měla pouze ty nejnádhernější společně strávené hodiny s jiným. Plných sedm hodin s novou láskou. Ten čas byl jako měsíc. Tolik prožili. Patřili si v tom pěkně zařízeném, zapůjčeném bytě, kam ji pozval hned po návštěvě výstavy obrazů amatérských malířů. Ani na chvilku jí nepřišlo na mysl, že nedělá správně. Chtěla to. Přála si být s ním. Dát mu to, co on dal jí – poznání pravdy nové lásky. Dávat se. Dávat a rozdat, stejně jako on.

Věděl, že má Davida. Nezastavil se. Poznal, že může křehké dívčí duši věnovat daleko víc než dostává. Hladově hltala co nabízel. Žíznivě pila okamžiky, co ji naplnily zvláštností nového lahodného moku. Jakmile se vrátila z romantické schůzky, zavolala Davidovi, aby přišel ještě dnes, jestli může. Mohl.

„No to víš, že ano lásko. Týden jsme se neviděli, nenechám si tě ujít.“

Nyní tu před ní seděl a nevěděl nic o příštím přecedění vody.

„Musím ti něco důležitýho říct, Věruš,“ usmíval se a vyťukával si na opěradlo křesla veselé takty. Pobrukoval si. Byl šťastný. Přetne ho. Povalí na zem a rozezpívá mu hlas v jiné tónině. No tak! Měla by ze sebe konečně vysoukat ta slova. Přece to nedá takovou práci.

„Já taky,“ odpověděla nakonec s vážným výrazem ve tváři a vrátila se ke dveřím pokojíku. Zavřela je ze zvyku. Rodiče se rekreovali již týden na horách a celý příští týden měli v zimní dovolené pokračovat. Byt měla sama pro sebe. O tom se ještě Otovi nezmiňovala.

Přimáčkla dveře, aby nejnovější rozhodnutí neslyšelo více stěn než mělo. Dnes tedy Davidovi odpadlo slušné přivítání se členy domácnosti. Bylo to lepší. Mohl by se cítit trapně. Vyhozen od prostřeného stolu. Zbyla mu jen ona. Zákusek na pár minut. Dortík, co se na jazyku přemění ve zkaženou směs šlehačky a krému v piškotu.

Zavrtěl se v křesle a změnil polohu sedu. Opřel si nohy o stolek a shrnul háčkovanou dečku bílé barvy. Přistoupila ke stolku, narovnala krajkovou okrasu a sledovala, jak položil nohy automaticky na zem a začal jimi nervózně pohybovat, zvedáním pat v pravidelném rytmu. Rozčilovalo ji to. Tahle jeho specialitka jí najednou lezla krkem.

„Dáš si něco?“ zeptala se raději, aby dostala možnost si utřídit slepenou míchanici v hlavě. Nahromadilo se jí tam příliš věcí. Najednou měla chuť vysvětlovat, obhajovat, ospravedlňovat a prostě vyklouznout do čisté vody. Mohla říci jednu jedinou větu a místo toho se ve všem pitvala. Bože, úkol! Je to úkol. Prostě chytni tužku a piš nejlépe velkými tiskacími písmeny, aby se to dalo dobře přečíst.

„Ne, teď nechci nic,Věruš. Představ si……stalo se ti něco? Vypadáš bledě a vystrašeně,“ začal zvesela, ale když si všiml dívčího zamyšleného obličeje přestal se rozplývat estrádou v podobě veselých novinek po jeho boku. Chvíli ho tiše sledovala. Mlčky přešlápla z levé nohy na pravou a posadila se na kraj postele.

„Musím ti něco říct,“ pípla jako právě vylíhlé kuře a chvilenku v tichosti vyčkávala, protože ani on nechtěl unáhleně promluvit. Podívala se do jeho hnědých očí. Hluboké, hnědé oči. Černé nakrátko střižené vlasy. Úzké brýle na dálku, chlupaté ruce a hruď. Ano, to byl David. Moc hezký muž. Stále se jí líbil. Zůstanou přáteli? Přátelství bylo cenné. Možná hodnotnější než láska. Ne, láska bylo přátelství a měla tisíce podob. Zradí přítele? Snad zradí jednu podobu lásky a zůstanou jí stovky dalších tvarů. Jiných a doposud neprozkoumaných trojúhelníků, čtverců, krychlí a parabol. No tak, čeho se bojí? Před tím než přišel byla statečná. Nepřemýšlela nad vyřknutím několika slůvek směrem k pravdě. Teď si z něho chtěla ponechat aspoň kousek na památku. Aby se do něho mohla dívat jako do památníku, když se jí třeba zasteskne…

„Věruš, no tak, nenapínej mě. Děje se něco?“

„Já….“

Ach, bože! Zase se zadrhla. Co je na tom? Řekne „je konec“ a otevře mu vchodové dveře. On odejde a ona se z toho napětí vybrečí do polštáře. Až překlene tuhle děsnou chvíli, zavolá Otovi. Nepředstavovala si, že s tím bude dělat drahoty. Jedna věta a kolik dá práce.

„Jsi snad těhotná? Změnilo by se všechno, ale….“

„Ne, nejsem těhotná.“

Zodpovědný David. Nikdy nepolevoval. Stále v něm koloval smysl pro zodpovědnost a ochranu. Byl o čtyři roky starší. Studoval druhým rokem vysokou školu pedagogickou a jestli někdy školy zvolí nejlepšího učitele, bude to ON. Znamení panny, obrovská píle, vytrvalost, skromnost. Pozorovala ten zvěrokruhový zlatý přívěšek na krku. S největší láskou mu ho darovala letos k vánocům. Tehdy neměla sebemenší podezření, že by se něco změnilo. Ani by nepomyslela, že příčinou změny mohla být sama. Obrátila pannu v orla během několika hodin.

Opřel ruce o nohy. Naklonil se přes stolek, aby byl k ní blíž. Čekal na odpověď. Čekal na rozsudek a neměl ponětí, že mu jediná věta obrátí život naruby.

„Tak co?“

Naléhal. Netrpělivost neměl nikdo rád. Nikdo se nechtěl cákat v nejistotě a nevědomosti, protože s tím se nedalo nic dělat. Dobře, čas uzrál a ovoce ohýbaly větve. Byl čas sklidit a ulehčit dosavadním opatrovníkům od zátěže.

„Chci se rozejít. Podvedla jsem tě,“ přerušila jeho další netrpělivou otázku na jazyku a zamkla mu ústa trpkým klíčem. Chvíli mlčel a pak se usmál.

„Apríl je až za čtrnáct dní.“

On jí snad neuvěří! To měla z toho, že si častokrát utahovala z velice vážných věcí kvůli okořenění vztahu. Bude to muset několikrát zopakovat a ví, že se tentokrát nerozesměje jako koza a nepůjde ho zlechtat na chodidlech, aby jí ty nejapný žerty odpustil.

„Myslím to vážně, Davide. Podvedla jsem tě a chci se s tebou rozejít. Prosím, nezlob se…“

Řekla to jen tak. Jakoby se nic zvláštního nestalo. Bylo to venku a zatím to nebolelo. Jen jí škublo v srdci, ale jinak nic zvláštního necítila, protože tu přeci jen převládal stav nasycený existencí Oty. Jenže jí chyběla reakce posluchače. Čekala. Napjatě poslouchala, co on na to. Také čekal. Čekali oba a slova se smíchala do nerozluštitelných hieroglifů. No tak! Nějaké údivy, výkřiky či otázky musely přece přijít. Byl nervózní. Začal pohupovat nohama a hlavu věšel mezi nohy. S klidem promluvil a ke konci věty zvýšil hlas.

„To snad není…,“ zasekl se, neřekl slovo pravda. Bál se. Pravda byla mocným strachem. Přestal pohupovat nohama a podíval se jí upřeně do očí.

Uhýbala pohledem. To hypnotizování duší skrze oči by ji dovedlo k slzám. Nechtěla plakat. Byla šťastná. Právě nyní ne, ale až tohle skončí. Až tenhle přiznávací rozhovor odezní, bude zase špičkami prstů hladit břicho naplněné hvězdami spadlých z nebe pro radost.

„Jak dlouho? Kdy?“

„Bylo to jen jednou. Dneska.“

„Dnes? To kvůli němu si nemohla?“

„Promiň, Davide, seběhlo se to rychle.“

„S kým?“ zašeptal tak, že sotva slyšela.

Styděl se za ni. Štítil se uchopit ty znečištěný ruce. Nehodlal mezi čtyřma očima válčit. Mohl s ní zatřást. Vyklepat z útrob zablácenou duši říkající si čistá a nová láska. Nechtěl. Rozhodla za něho. Neptala se. Nediskutovala. Prostě jen, promiň.

„Neznáš ho.“

„Hmm, vždyť je to fuk, Adam nebo Tonda. Hlavně, že ses bavila, když jsem se na tebe těšil jak šílenec.“

Postavil se, díval se ke dveřím, ale zase si sedl zpět. Ještě nemohl dočista skončit. Ještě měl něco na jazyku. Musel se ptát a dojít pro srozumitelné vysvětlení.

„Proč?“

„Neptej se, prostě se to stalo,“ pokrčila rameny.

„Takže je konec?“

„Ano, promiň. Stejně to už mezi námi uhaslo.“

„Uhaslo? Co prosím tě? Nikdy sis nestěžovala. Nikdy!“

„Jo. Promiň. Promiň.“

Cítila se tím neustálým omlouváním trapná. Chtěla, aby to už skončilo. Aby snad řekl: „Nic se nestalo, měj se krásně.“ Proč tu pořád je? Proč jí kouskuje nalezenou krásu? Ať jen odejde, ona se vybrečí a bude to.

„Promiň, promiň, promiň…. házíš se slovy, jak s hnojem.“

Ne. Neházela. Nedohodila by před sebe ani ten metr, co je dělil. Jen upouštěla poslední vzduch staré duši. Jen probírala zásoby s prošlou lhůtou a vyklízela místo pro nové neokoukané věci. Nemusela přece chodit ve starém svetru, když se jí nabízel nově upletený. Jdi už. Jdi. Jdi. Jdi!!! Obléknu se do nového a tebe schovám hluboko do skříně. Prosím, jdi Davide! Jenže tohle se nahlas neodvážila říct. Hodlala poslouchat další otázky a vychovaně, podle předpisů slušnosti, odpovídat. Připadala si jako ve zpovědnici. Vyrve z ní hříchy, co byly krásou a slunečnými prožitky. Nadělá z nich mraky a černotu.

„Jel jsem k tobě přes celé město, abys mi řekla tohle?“

zase chtěla říct „promiň“, ale raději to slovo zadržela. Nestál o omluvy. Jel přes město. Jezdil tolikrát, nikdy se kvůli tomu nerozčiloval. Drkotal se tím městem narvanými spoji a obcházel žebráky u popelnic. Nechal na sebe působit hluk davu. To všechno jen, aby ji spatřil.

„Byla to náhoda, Davide. Taková rychlovka.“

„Nemusíš říkat, jak rychle.“

„Nechtěla jsem….“

Chtěla říct, že nechtěla ranit jeho city, ale jak to udělat? Bezbolestně se odpoutat? Měla kolem obcházet a hrát si na to, že se nic nestalo?

„Děvko!“ vyštěkl na ni nečekaně.

Lekla se. Stala se posledním kusem v Davidově řadě. Lacinou, prodejnou a bez srdce. Děvka. Děvka. Štětka! Nebyla prodejná, copak to nepochopil? Dobře, vyspala se s Otou hned při prvním setkání, ale nebylo to žádné muchlání těl s výkřikem při splnění živočišné touhy. Byla to souhra bláznivých rybiček cákajících se ve vodě, dotýkajících se mokrými těly od potu. Ach bože, cítila to znovu. Past na oči v tvých dlaních a něha, něha, něha. Královská odměna pro služby ostřížího zraku. Vysvobozena psovodem či sokolníkem při lovu a vyznamenána řádem pramene nejoddanější víly. Jak jsi věděl, že je láska ukřičeně němá? Jak jsi poznal, že stále čeká na vyjmutí z kruhu bludné fantazie? Jak jsi udělal, že rybka se s rybkou lechtá při vzájemném dotyku a naskakuje kůže v pohotovostním režimu? Ctila se ženou s dítětem v duši. Lehce lechtivá. Lehce stravitelná. Lehce milovaná. Lehká snad, ale ne děvka. Neprodávala se ani za málo ani za hodně. Darovala se úplně celá, bez kouskování těla a srdce.

David vstal z křesla, prudce otevřel dveře až narazily na papírovou krabici se starými časopisy a odrazem se znovu přibouchly. Znovu je otevřel a několika kroky byl na chodbě, kde se rychle obul a oblékl. Tiše ho pozorovala. Byl tu naposledy. Přítel, co ztratil tvář v zahradě zlosti. Ochránce tepla. Rytíř bojující vždy pro dobro její krásy od hlavy až k patě. Odcházel. Poslední kousek duše se vypustil a ji píchlo bolestí u srdce. Přece v ní něco prasklo a ona si myslela, že je nad věcí. To ta jeho slova. Obviňující věty. Zraňovaly. Mlátily ji hlava nehlava a nezasloužila si to. Ne. Vždyť milovala.

„Jsi obyčejná děvka,“ řekl na rozloučenou, práskl dveřmi a ztratil se v poklidných ulicích večerního města.

Bodlo ji znovu u srdce. Přece přišla. Dělala, že se nikdy nezúčastní, ale nakonec získala první místo. Ta bolest rozchodu. Sakra. Přála si to a nyní měla chuť vyběhnout z bytu. Běžet po schodech dolů a zavolat ho zpět, kvůli odpuštění.

Nikam nevyběhla. Udělala pár kroků po bytě. Sem tam. Tam sem. Vyvěsila telefonní sluchátko na chodbě. Vypnula mobil a s uslzeným obličejem padla do polštářů. Mačkala je. Šeptala jim své bolesti a pak za pár minut procitla. Proč pláče? Proč tu sakra řve? Nic neztratila. Neprohrála. Snad se cítila chvíli poražená, ale slzy musely ustupovat. Slzy se spletly! Ona vyhrála. Získala to, co chtěla.

„Lásko, miluji tě!“ zašeptala pro Otu a usmála se. Vcházela do zámeckého parku a obdivovala voňavé květy, šustící listy stromů a keře, které vidí zamilovaní v zimě.

„Miláčku už nebudu brečet, slibuji.“

Utřela si rukávem mokrý obličej. Posadila se na postel, zapnula mobilní telefon a napsala zprávu „ROZESLA JSEM SE S NIM. OZVU SE ZITRA.“

Zprávu odeslala Světlaně a Otovi. Dvěma duším, které čekaly na to, jak dnešní odvážný krok dopadne.

 

Knihu vydalo nakladatelství Petra, cena 169,-Kč

 

Kniha vyšla v únoru 2006 a je k dostání v knihkupectví. Pokud neseženete, lze ji objednat na adrese:

SPIRA – Ing. Jan Suchl

Horská 10

460 14 Liberec 14

 

telefon a fax: 485 114 134, 482 725 499

mobil: 602 441 126

e-mail: spira.lbc@volny.cz

 

Příjemné čtení…