Podvedená láska (2007)

V květnu Renata dokončila střední školu a má jasnou představu o společné budoucnosti s třiadvacetiletým Pavlem. Svůj sen si doplňují vysněnou zahraniční dovolenou ve Španělsku. Tady se ale vztahu moc nedaří, Renatu trápí dvě nezadané dívky – Elena se Šárkou. Hlavně Elena neustále obletuje Pavla. Ten ji ovšem ujišťuje, že zbytečně žárlí a hysterčí. Dobře, i přesto je ráda, že dovolená skončila….

Ukázka:

neviditelny text

Voda, ten vynikající, osvěžující živel a nejlepší pomocník v dusnu. Moře znamená nádheru, sílu a zároveň uvědomění si, jak my lidé, maličcí a snadno polapitelní, lehce ztroskotáme.
Právě si moře poklidně šplouchá o naše nohy a za chvíli může bouřit. Tak jako život, ale ne momentálně můj. Náš vztah zuřivě nebouří, užíváme si plusů ukázkového páru. Snad bych naše štěstí mohla zaklepat, ale není kde…
Procházíme mělkou částí, kde mají své území malé rybky a než si stačíme nahlas říct, že voda není ani tolik studená, skáčeme do první vlny, která nám přispěchala vstříc. Horlivě plaveme až kam nám síly stačí a zase zpět ke břehu. Chvilku si povídáme po prsa ve vodě o tom, s jakou rychlostí mizí cestovní lepkavost z těl.
Po chvilce si plavací výdrž do dáli opakujeme a pak se na břehu oklepáváme z nadbytečných kapek. Přehazujeme si přes ramena ručník, tedy lépe řečeno já. Pavel sušení ručníkem odmítá, slunce prý obsahuje výbavu dostatečně dobrého sušáku. Má pravdu, ale já…no, čistě ze zvyku.
Chytáme se za ruce a vydáváme se směrem doleva, po pobřeží. Romantická procházka ve dvou patří přece dávno k mojí části slunečného snu.
„Půjdeme, až kam to pude,“ rozhoduje Pavel.
„Bezva nápad, možná se jen tak nevrátíme, protože cesty po pobřeží snad ani nemají konec.“
„Možná kdysi, ale v dnešní době?“
„V každé době. Mám citovat jednoho básníka?“
„Pššš, žádný básně z povinný četby na škole.“
„Škoda,“ krčím rameny a tisknu mu na tvář mlaskavý polibek.
„Uvidíme, co pobřeží dá. Osobně to na dlouho nevidím, idylku nám překříží nějaký soukromý území s vilou a můžeme pěkně pochodovat zpátky.“
„Jen abysme stihli oběd.“
„Máš hlad?“
„Vlastně nemám, ale když je v ceně?“
Po celodenním nadskakování v autobuse nemám dosud na jídlo ani pomyšlení. Žaludek se mi pohupuje víc než mořské vlny. Jediné na co mám nesmírnou chuť je dobře vychlazená pomerančová šťáva nebo litry ledové vody.
„Cenu neřeš. Nebude ti tedy vadit, když pro dnešek vynecháme oběd a zajdeme až na véču?“
„Mně ne. Ty nemáš hlad?“
„Ne, já ne. Rozmysli se, ještě máme čas se otočit a mazat pro nášup do jídelny, tedy hotelový restaurace.“
„Já vašim říkala, že polopenze bohatě stačí, ale nedali si říct. Prej abysme neumřeli v cizině hlady. Teď zbytečně mrháme, ale fakt nemám na ten oběd ani náladu jenom mě lapila pořádná žízeň. Jó, žízeň je veliká, život mi utíká…“
„Taky bych něco upil, někde něco koupíme. Vždyť tady maj samou občerstvovnu. Takže, no problem, kámoško. A nediv se rodičům, chtěj pro nás to nejlepší, můžeš bejt ráda.“
„Raduju se, neměj obavy.“
„Jo, kdyby jen tušili, že si místo přímořskýho oběda dáváme zdravou porci báječnýho sexu.“
„Snad chození po pobřeží a koupání, ne?“
„Ty to ještě netušíš ale….“
Přetáčí si mne tváří v tvář a něžně políbí. Navíc dostávám další náruživější přídavek a už se zase k sobě tiskneme a nedokážeme se odtrhnout. Začnu držet pohotovost, jakmile mi začíná stahovat plavky.
„Tady ne, blázníš?“
„Proč?“
„Nevšim sis? Občas tady choděj i lidi.“
„Tobě není líto toho ztracenýho oběda? Užijeme si tenhle šťavnatej kousek a pak ho našim vybarvíme v podobě všech nesnězených dlabanic nejlepších chutí světa.“
„Neblázni,“ ohlížím se zkoumavě kolem sebe, když se zase pokouší servat ze mne plavky. Jenže můj nesouhlas moc nezabírá, už si v hlavě dávno promítl, co se tady odehraje a nehodlá ustupovat. Což o to, milovala bych se s ním na písku, ale v soukromí a ne na veřejnosti. Tiskne si mě pevně k sobě a já střežím pár lidí středního věku, kteří se po nás ohlížejí.
Podle několika prohozených vět poznávám, že jde o německé turisty. Němčouři, co čučíte! Vykřikla bych na ně, jenže mne už zase Pavel dobývá a mám co dělat, abych ho ustájila aspoň na pár centimetrů od těla.
„Ty už ses někdy milovala na pláži?“
„Sám víš.“
„Právě. Tak proč nezkusit novinku?“
„Nezk….,“ vpil se do mých úst a tiskl si mne k sobě, abych sama poznala, jak moc mne chce. Vím to, vím. Nemusí mne pokoušet, když vhodné místo existuje snad jen pod vodou. Dovoluji pouze líbání. Když se ode mne odtrhne a chce položit na zem, zase se vší silou vzpírám a pouštím se do taktických vět, které ho mají zastavit. Nikdy bych nedopustila, aby to se mnou dělal někde mezi lidmi. Chodí jich kolem stále více a častěji a já cítím rudnutí v obličeji jak v roli nezkušené patnáctky. Míjejí nás a dělají, že si nevšímají, nebo různě pokašlávají. Nehodlám hrát cirkusáka a poskytovat naše erotické a pornografické záběry nezvaným proti svojí vůli a navíc zdarma.
„Jsou slaný.“
„Kdo?“
„Tvoje rty.“
„Osladíš mi je, Renátko?“
„Osladím ti je mou slaností, co ty na to?“
Krčí rameny a odtahuje se. Míjí nás několik turistů a tři španělští kluci s míčem v podpaží. Pavel se ohlíží za sebe a před sebe, pak mi stiskne pevně dlaň a hypnotizuje můj napjatý pohled.
„Tak ty tedy nechceš?“
„Chci, ale….“
Nenechává mě dopovědět a zase si mele svou. Asi s ním nic nesvedu, raději jsem měla odsouhlasit oběd, žaludek by to určitě zvládl lépe než tuhle situaci.
„Tak jdeme tedy jinam. Tady by to bylo fakt jak divadlo. Než bysme se rozkoukali, obklopily by nás davy příznivců.“
Ušklíbám se, protože Pavel to říká trochu naštvaně, jako bych mohla za to, že se nenacházíme ve vhodných podmínkách. Po rychle ušlém asi půl kilometru, se za jednou prostornou vilou, objevila malá pláž s loďkou na břehu a Pavel samozřejmě chytil první naskytnutou možnost.
„Pojď, tady.“
„To tě to ještě nepřešlo?“
„Ty mě snad nechceš?“
„Chci, ale to jsme mohli zůstat rovnou v hotelu, když jenom hledáš místo, kde by se to dalo dělat.“
„Hele, já za to nemůžu.“
„Měl sis vzít delší triko, aby ses nestyděl za ten svůj vycvičenej tým, věčně v pozoru.“
„Na co mám tebe?“
Nelíbí se mi, takhle přece nemluví žádná zamilovanost, ale obyčejný chtíč. Šlo mu o to, aby mě tady někde rychle položil a vykonal potřebu, navíc se neptal. Odtahuje mne za loďku a tam mě chce vidět ležet v písku. Naštvaně se na něho dívám.
„Co je?“ ptá se jako když neví, která bije. „Nikdo tu snad neplave a to co je za loďkou o pár metrů vepředu na cestě tě nemusí zajímat. Nevšimnou si.“
„Smrdí to tu, u břehu plavou nějaký odpadky.“
„Sakra, to ti tolik vadí? Nelezu snad s tebou do vody a v dnešní době je úplně normální, že se odpadky hromaděj u břehu. Lidi jsou prasata.“
„Pavle, radši bych šla na ten oběd.“
„To sis vzpomněla pozdě.“
Strhnul mne k sobě na zem a zalehl, abych se nezvedla. Líbá mě na krk a roztahuje nohy. Ležím za loďkou, poslouchám jeho zrychlený a nedočkavý dech a ptám se, proč se nevzepřu, když mě to tímhle způsobem nebaví. Klid. Může za to únava, odříkávám si a nechávám ho odevzdaně dokočit mužskou potřebu, která mi jindy připadá nejskvělejší na světě. Ale teď a na takovém místě? Sotva skončí, beze slova se ode mě odtrhává a vstane.
„No tak jdeme,“ říká nabručeně a nečeká až vstanu. Jde si stoupnout na cestu a já ho docházím.
„Promiň, ale mě to takhle vůbec nepřipadalo dobrý,“ povídám aspoň, protože něco musím říct.
„Fajn, s tim si nelam hlavu, jo?“
„Nezlobíš se?“
„Ne, proč?“
Moc přesvědčivě ta jeho nenaštvanost nevyznívá, za ruku mě vůbec nebere a ani nevtipkuje jako jindy na můj účet.
Nabíráme směr zpět k hotelu a nálada objevovat novoty dávno vymizela. Po několika metrech se k nám navíc blíží dvě rozesmáté a známé tváře – Šárka s Elenou, dvě holky z autobusu.
Holky se letos už potřetí společně vydaly do Španělska a na tohle konkrétní místo podruhé. To, co jsem si zafixovala do paměti z útržkových hovorů na zdravotních zastávkách cestou sem bylo, že jsou právě nezadané a tady si vždy dost parádně užijí, jak mužů, tak tance na pověstných známých diskotékách.
Jedenadvacetiletá Elena dělá kancelářskou myš a dvacetiletá Šárka kmitá v obchodě s potravinami na vesnici u rodičů. Připadá mi, že obě snad bez přestávky září štěstím. Jindy bych také sršela hvězdičkami, ale já dnes neboduji a momentálně tvrdnu pod hranicí mrazu. Jenže tohle se téměř neznámým a navíc svobodným holkám nesmí vůbec vytrubovat, proto v sebezapření nasazuji ten nejmilejší výraz v tomto kraji.
„Ahóóój,“ zdravím do dálky.
„Ahoj, lidičky,“ křičí na nás Šárka a Elena pozdraví až když se přisune na menší vzdálenost.
„Kam jdete?“ ptá se Elena a kouká spíš na Pavla než na mě.
„Teď už tam odkud vy,“ odpovídá sám.
„Hmm, škoda.“
„Příliš slunce škodí a vy si taky dávejte pozor,“ přidává ještě a bere mne za ruku, abychom šli. Šárce se ale nejspíš strohé rozhovory s krajany nezamlouvají.
„Před chvílí našla Elena krásnou mušli, šumí v ní moře. Máte taky nějakou?“
„My mušle nesbíráme,“ odpovídám jí s úsměvem.
Pavel se vyprostí z mého sevření, což mne celkem zamrzí, protože ho ráda opětuji, když mne naštvání přechází společně s ušlými kroky. Natahuje se po mušli v rukou Eleny, protože ho všechno mořské přitahuje, ale ta jí jen tak beze slov nevěnuje.
„Půjčíš mi jí?“ ptá se tedy s kouzelným úsměvem na rtech a mně se vlastní úsměv proměňuje v nervózní tiky.
„Jasňačka, je jen tvoje, ale na dobu určitou.“
„Kdo tu dobu určuje?“
„Hádej.“
„Tak kolik?“
„Pět.“
„Pět minut, hodin, dní?“
„Sekund. Jedna, dva, tři, čtyři, pět a chňap!“
Bere mu jí z ruky, aby ji zase vrátila do natažené dlaně, díky hlavě ukloněné na pravou stranu, s prosebným výrazem na tváři.
Šašek! Šaškuje tady kvůli jedné mušli. Nějakou si najdeme nebo koupíme, nemusí se přece doprošovat. Pozorně si prohlíží půjčený kus z moře zatímco já ostřížím zrakem sleduji Elenu a její kamarádku.
Nechápu, proč ani jedna nemá vážnější známost, nebo prostě kluka na chození. Ale možná jen tak povídají, aby se staly zajímavými objekty a doma na ně čekají životní lásky, které je bezhlavě pustily do tohoto uvolněného světa vášní.
Elena, černovlasá, dlouhonohá kráska s hnědýma očima, patří do první třídy, do elitního výběru nejkrásnějších žen, na kterých nikdo na první pohled nevidí ani chybičku. Šárka naopak vyrostla trochu málo, její nevysoká postava s neznatelnými prsy a klučičím sestřihem vlasů ji tudíž řadí k průměru dnešních trendů. Nechci říct, že je ošklivá, to ne, jen taková obyčejná. Úplně obyčejná v porovnání s Elenou.
Ale vedle Eleny si dnes připadám obyčejná i já. Kdybych se necítila tak nesmírně zamilovaná a šťastná ( když opomenu tu dnešní nemilou událost) a tím nadřazená nad vší pozemskou krásu, nejspíš bych radši zalezla do kontejneru.
Nepřikládám nijakou zvláštní váhu tomu, že Pavel drží Eleninu ruku s mušlí delší dobu než je třeba. Možná nechce, aby se zas cukala, ale i tak ve mně moment něco vystřeluje.
No tak klid, holka, přece ti ho nekrade! V Praze tráví tolik dní sám a najednou mi jeden hovor s výstřední koketou působí mžitky a závratě.

neviditelny text

Kniha vyšla v květnu 2007 ve vydavatelství Akcent!

Objednat si ji můžete zde

neviditelny text

Akcent, Drahomír Rybníček
Bedřicha Václavka 20
674 01 Třebíč nebo telefonicky na čísle 568 844 553,
popřípadě faxem na čísle 568 842 815,
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz

neviditelny text