Lechtání rybiček (2006)
Věra studuje Gymnázium a dva roky chodí s Davidem, který studuje na vysoké škole. Nemají žádné větší problémy, ale přesto se jednoho dne něco změní. Věra se připojila na chat a tam se seznámila s Otou. Pociťuje, že je to něco jiného, jejich komunikace má náboj, jiskří a zatouží se s ním setkat. Po prvním setkání s Otou se rozchází s Davidem, to že udělala chybu poznává dřív než by mohla tušit….
Ukázka:
2. kapitola
Objevil se krátce po deváté večer. Chovala se tak přirozeně. Pozdravila ho. Políbila. Na mosazný věšák v předsíni mu pověsila bundu a mezitím, co se zouval si narovnala neposlušné prameny světlehnědých vlasů u velikého zrcadla. Připravila mu tmavěhnědé pantofle zakoupené od jednoho neslyšícího minulý měsíc před školou a pokoušela se o úsměvy.
„Jak ses měla miláčku?“ ptal se ze zvyklosti a znovu ji políbil na rty.
„Dobře,“ odpověděla krátce a spěchala ke klice od pokoje, aby se vyhla delšímu líbání.
„Sluší ti to.“
„Hmm mm, pojď dál. Nestůj na chodbě.“
„Vaši nejsou doma, né? Tak můžeme klidně na chodbě.“ Dělal si legrácky. Usmála se, ale jen co otočila hlavu a věděla, že není sledována, protáhla obočí. Bože, přes týden se neviděli, on myslel na samotu ve dvou a ona na rozchod. Už aby to měla za sebou. Tohle přetvařování ze zvyku, jen aby mu to nevysypala rovnou mezi dveřma, jí dráždilo nervy.
Někdy tu pobyl celý víkend. Dnes přišel až v sobotu večer. Původně ho požádala, aby nechodil vůbec. Měla první tajnou schůzku s Otou a nevěděla zda se budou chtít rozloučit. Ale on spěchal. Moc se omlouval, že má na pátou něco neodkladného. Odvezl ji domů a měla tím pádem možnost si urovnat resty z minulosti.
Bože, i v Davidově přítomnosti vzpomínala. Usmívala se a on si myslel, že je to kvůli němu. Jenže v hlavě měla pouze ty nejnádhernější společně strávené hodiny s jiným. Plných sedm hodin s novou láskou. Ten čas byl jako měsíc. Tolik prožili. Patřili si v tom pěkně zařízeném, zapůjčeném bytě, kam ji pozval hned po návštěvě výstavy obrazů amatérských malířů. Ani na chvilku jí nepřišlo na mysl, že nedělá správně. Chtěla to. Přála si být s ním. Dát mu to, co on dal jí – poznání pravdy nové lásky. Dávat se. Dávat a rozdat, stejně jako on.
Věděl, že má Davida. Nezastavil se. Poznal, že může křehké dívčí duši věnovat daleko víc než dostává. Hladově hltala co nabízel. Žíznivě pila okamžiky, co ji naplnily zvláštností nového lahodného moku. Jakmile se vrátila z romantické schůzky, zavolala Davidovi, aby přišel ještě dnes, jestli může. Mohl.
„No to víš, že ano lásko. Týden jsme se neviděli, nenechám si tě ujít.“
Nyní tu před ní seděl a nevěděl nic o příštím přecedění vody.
„Musím ti něco důležitýho říct, Věruš,“ usmíval se a vyťukával si na opěradlo křesla veselé takty. Pobrukoval si. Byl šťastný. Přetne ho. Povalí na zem a rozezpívá mu hlas v jiné tónině. No tak! Měla by ze sebe konečně vysoukat ta slova. Přece to nedá takovou práci.
„Já taky,“ odpověděla nakonec s vážným výrazem ve tváři a vrátila se ke dveřím pokojíku. Zavřela je ze zvyku. Rodiče se rekreovali již týden na horách a celý příští týden měli v zimní dovolené pokračovat. Byt měla sama pro sebe. O tom se ještě Otovi nezmiňovala.
Přimáčkla dveře, aby nejnovější rozhodnutí neslyšelo více stěn než mělo. Dnes tedy Davidovi odpadlo slušné přivítání se členy domácnosti. Bylo to lepší. Mohl by se cítit trapně. Vyhozen od prostřeného stolu. Zbyla mu jen ona. Zákusek na pár minut. Dortík, co se na jazyku přemění ve zkaženou směs šlehačky a krému v piškotu.
Zavrtěl se v křesle a změnil polohu sedu. Opřel si nohy o stolek a shrnul háčkovanou dečku bílé barvy. Přistoupila ke stolku, narovnala krajkovou okrasu a sledovala, jak položil nohy automaticky na zem a začal jimi nervózně pohybovat, zvedáním pat v pravidelném rytmu. Rozčilovalo ji to. Tahle jeho specialitka jí najednou lezla krkem.
„Dáš si něco?“ zeptala se raději, aby dostala možnost si utřídit slepenou míchanici v hlavě. Nahromadilo se jí tam příliš věcí. Najednou měla chuť vysvětlovat, obhajovat, ospravedlňovat a prostě vyklouznout do čisté vody. Mohla říci jednu jedinou větu a místo toho se ve všem pitvala. Bože, úkol! Je to úkol. Prostě chytni tužku a piš nejlépe velkými tiskacími písmeny, aby se to dalo dobře přečíst.
„Ne, teď nechci nic,Věruš. Představ si……stalo se ti něco? Vypadáš bledě a vystrašeně,“ začal zvesela, ale když si všiml dívčího zamyšleného obličeje přestal se rozplývat estrádou v podobě veselých novinek po jeho boku. Chvíli ho tiše sledovala. Mlčky přešlápla z levé nohy na pravou a posadila se na kraj postele.
„Musím ti něco říct,“ pípla jako právě vylíhlé kuře a chvilenku v tichosti vyčkávala, protože ani on nechtěl unáhleně promluvit. Podívala se do jeho hnědých očí. Hluboké, hnědé oči. Černé nakrátko střižené vlasy. Úzké brýle na dálku, chlupaté ruce a hruď. Ano, to byl David. Moc hezký muž. Stále se jí líbil. Zůstanou přáteli? Přátelství bylo cenné. Možná hodnotnější než láska. Ne, láska bylo přátelství a měla tisíce podob. Zradí přítele? Snad zradí jednu podobu lásky a zůstanou jí stovky dalších tvarů. Jiných a doposud neprozkoumaných trojúhelníků, čtverců, krychlí a parabol. No tak, čeho se bojí? Před tím než přišel byla statečná. Nepřemýšlela nad vyřknutím několika slůvek směrem k pravdě. Teď si z něho chtěla ponechat aspoň kousek na památku. Aby se do něho mohla dívat jako do památníku, když se jí třeba zasteskne…
„Věruš, no tak, nenapínej mě. Děje se něco?“
„Já….“
Ach, bože! Zase se zadrhla. Co je na tom? Řekne „je konec“ a otevře mu vchodové dveře. On odejde a ona se z toho napětí vybrečí do polštáře. Až překlene tuhle děsnou chvíli, zavolá Otovi. Nepředstavovala si, že s tím bude dělat drahoty. Jedna věta a kolik dá práce.
„Jsi snad těhotná? Změnilo by se všechno, ale….“
„Ne, nejsem těhotná.“
Zodpovědný David. Nikdy nepolevoval. Stále v něm koloval smysl pro zodpovědnost a ochranu. Byl o čtyři roky starší. Studoval druhým rokem vysokou školu pedagogickou a jestli někdy školy zvolí nejlepšího učitele, bude to ON. Znamení panny, obrovská píle, vytrvalost, skromnost. Pozorovala ten zvěrokruhový zlatý přívěšek na krku. S největší láskou mu ho darovala letos k vánocům. Tehdy neměla sebemenší podezření, že by se něco změnilo. Ani by nepomyslela, že příčinou změny mohla být sama. Obrátila pannu v orla během několika hodin.
Opřel ruce o nohy. Naklonil se přes stolek, aby byl k ní blíž. Čekal na odpověď. Čekal na rozsudek a neměl ponětí, že mu jediná věta obrátí život naruby.
„Tak co?“
Naléhal. Netrpělivost neměl nikdo rád. Nikdo se nechtěl cákat v nejistotě a nevědomosti, protože s tím se nedalo nic dělat. Dobře, čas uzrál a ovoce ohýbaly větve. Byl čas sklidit a ulehčit dosavadním opatrovníkům od zátěže.
„Chci se rozejít. Podvedla jsem tě,“ přerušila jeho další netrpělivou otázku na jazyku a zamkla mu ústa trpkým klíčem. Chvíli mlčel a pak se usmál.
„Apríl je až za čtrnáct dní.“
On jí snad neuvěří! To měla z toho, že si častokrát utahovala z velice vážných věcí kvůli okořenění vztahu. Bude to muset několikrát zopakovat a ví, že se tentokrát nerozesměje jako koza a nepůjde ho zlechtat na chodidlech, aby jí ty nejapný žerty odpustil.
„Myslím to vážně, Davide. Podvedla jsem tě a chci se s tebou rozejít. Prosím, nezlob se…“
Řekla to jen tak. Jakoby se nic zvláštního nestalo. Bylo to venku a zatím to nebolelo. Jen jí škublo v srdci, ale jinak nic zvláštního necítila, protože tu přeci jen převládal stav nasycený existencí Oty. Jenže jí chyběla reakce posluchače. Čekala. Napjatě poslouchala, co on na to. Také čekal. Čekali oba a slova se smíchala do nerozluštitelných hieroglifů. No tak! Nějaké údivy, výkřiky či otázky musely přece přijít. Byl nervózní. Začal pohupovat nohama a hlavu věšel mezi nohy. S klidem promluvil a ke konci věty zvýšil hlas.
„To snad není…,“ zasekl se, neřekl slovo pravda. Bál se. Pravda byla mocným strachem. Přestal pohupovat nohama a podíval se jí upřeně do očí.
Uhýbala pohledem. To hypnotizování duší skrze oči by ji dovedlo k slzám. Nechtěla plakat. Byla šťastná. Právě nyní ne, ale až tohle skončí. Až tenhle přiznávací rozhovor odezní, bude zase špičkami prstů hladit břicho naplněné hvězdami spadlých z nebe pro radost.
„Jak dlouho? Kdy?“
„Bylo to jen jednou. Dneska.“
„Dnes? To kvůli němu si nemohla?“
„Promiň, Davide, seběhlo se to rychle.“
„S kým?“ zašeptal tak, že sotva slyšela.
Styděl se za ni. Štítil se uchopit ty znečištěný ruce. Nehodlal mezi čtyřma očima válčit. Mohl s ní zatřást. Vyklepat z útrob zablácenou duši říkající si čistá a nová láska. Nechtěl. Rozhodla za něho. Neptala se. Nediskutovala. Prostě jen, promiň.
„Neznáš ho.“
„Hmm, vždyť je to fuk, Adam nebo Tonda. Hlavně, že ses bavila, když jsem se na tebe těšil jak šílenec.“
Postavil se, díval se ke dveřím, ale zase si sedl zpět. Ještě nemohl dočista skončit. Ještě měl něco na jazyku. Musel se ptát a dojít pro srozumitelné vysvětlení.
„Proč?“
„Neptej se, prostě se to stalo,“ pokrčila rameny.
„Takže je konec?“
„Ano, promiň. Stejně to už mezi námi uhaslo.“
„Uhaslo? Co prosím tě? Nikdy sis nestěžovala. Nikdy!“
„Jo. Promiň. Promiň.“
Cítila se tím neustálým omlouváním trapná. Chtěla, aby to už skončilo. Aby snad řekl: „Nic se nestalo, měj se krásně.“ Proč tu pořád je? Proč jí kouskuje nalezenou krásu? Ať jen odejde, ona se vybrečí a bude to.
„Promiň, promiň, promiň…. házíš se slovy, jak s hnojem.“
Ne. Neházela. Nedohodila by před sebe ani ten metr, co je dělil. Jen upouštěla poslední vzduch staré duši. Jen probírala zásoby s prošlou lhůtou a vyklízela místo pro nové neokoukané věci. Nemusela přece chodit ve starém svetru, když se jí nabízel nově upletený. Jdi už. Jdi. Jdi. Jdi!!! Obléknu se do nového a tebe schovám hluboko do skříně. Prosím, jdi Davide! Jenže tohle se nahlas neodvážila říct. Hodlala poslouchat další otázky a vychovaně, podle předpisů slušnosti, odpovídat. Připadala si jako ve zpovědnici. Vyrve z ní hříchy, co byly krásou a slunečnými prožitky. Nadělá z nich mraky a černotu.
„Jel jsem k tobě přes celé město, abys mi řekla tohle?“
zase chtěla říct „promiň“, ale raději to slovo zadržela. Nestál o omluvy. Jel přes město. Jezdil tolikrát, nikdy se kvůli tomu nerozčiloval. Drkotal se tím městem narvanými spoji a obcházel žebráky u popelnic. Nechal na sebe působit hluk davu. To všechno jen, aby ji spatřil.
„Byla to náhoda, Davide. Taková rychlovka.“
„Nemusíš říkat, jak rychle.“
„Nechtěla jsem….“
Chtěla říct, že nechtěla ranit jeho city, ale jak to udělat? Bezbolestně se odpoutat? Měla kolem obcházet a hrát si na to, že se nic nestalo?
„Děvko!“ vyštěkl na ni nečekaně.
Lekla se. Stala se posledním kusem v Davidově řadě. Lacinou, prodejnou a bez srdce. Děvka. Děvka. Štětka! Nebyla prodejná, copak to nepochopil? Dobře, vyspala se s Otou hned při prvním setkání, ale nebylo to žádné muchlání těl s výkřikem při splnění živočišné touhy. Byla to souhra bláznivých rybiček cákajících se ve vodě, dotýkajících se mokrými těly od potu. Ach bože, cítila to znovu. Past na oči v tvých dlaních a něha, něha, něha. Královská odměna pro služby ostřížího zraku. Vysvobozena psovodem či sokolníkem při lovu a vyznamenána řádem pramene nejoddanější víly. Jak jsi věděl, že je láska ukřičeně němá? Jak jsi poznal, že stále čeká na vyjmutí z kruhu bludné fantazie? Jak jsi udělal, že rybka se s rybkou lechtá při vzájemném dotyku a naskakuje kůže v pohotovostním režimu? Ctila se ženou s dítětem v duši. Lehce lechtivá. Lehce stravitelná. Lehce milovaná. Lehká snad, ale ne děvka. Neprodávala se ani za málo ani za hodně. Darovala se úplně celá, bez kouskování těla a srdce.
David vstal z křesla, prudce otevřel dveře až narazily na papírovou krabici se starými časopisy a odrazem se znovu přibouchly. Znovu je otevřel a několika kroky byl na chodbě, kde se rychle obul a oblékl. Tiše ho pozorovala. Byl tu naposledy. Přítel, co ztratil tvář v zahradě zlosti. Ochránce tepla. Rytíř bojující vždy pro dobro její krásy od hlavy až k patě. Odcházel. Poslední kousek duše se vypustil a ji píchlo bolestí u srdce. Přece v ní něco prasklo a ona si myslela, že je nad věcí. To ta jeho slova. Obviňující věty. Zraňovaly. Mlátily ji hlava nehlava a nezasloužila si to. Ne. Vždyť milovala.
„Jsi obyčejná děvka,“ řekl na rozloučenou, práskl dveřmi a ztratil se v poklidných ulicích večerního města.
Bodlo ji znovu u srdce. Přece přišla. Dělala, že se nikdy nezúčastní, ale nakonec získala první místo. Ta bolest rozchodu. Sakra. Přála si to a nyní měla chuť vyběhnout z bytu. Běžet po schodech dolů a zavolat ho zpět, kvůli odpuštění.
Nikam nevyběhla. Udělala pár kroků po bytě. Sem tam. Tam sem. Vyvěsila telefonní sluchátko na chodbě. Vypnula mobil a s uslzeným obličejem padla do polštářů. Mačkala je. Šeptala jim své bolesti a pak za pár minut procitla. Proč pláče? Proč tu sakra řve? Nic neztratila. Neprohrála. Snad se cítila chvíli poražená, ale slzy musely ustupovat. Slzy se spletly! Ona vyhrála. Získala to, co chtěla.
„Lásko, miluji tě!“ zašeptala pro Otu a usmála se. Vcházela do zámeckého parku a obdivovala voňavé květy, šustící listy stromů a keře, které vidí zamilovaní v zimě.
„Miláčku už nebudu brečet, slibuji.“
Utřela si rukávem mokrý obličej. Posadila se na postel, zapnula mobilní telefon a napsala zprávu „ROZESLA JSEM SE S NIM. OZVU SE ZITRA.“
Zprávu odeslala Světlaně a Otovi. Dvěma duším, které čekaly na to, jak dnešní odvážný krok dopadne.
Knihu vydalo nakladatelství Petra, cena 169,-Kč
Kniha vyšla v únoru 2006 a je k dostání v knihkupectví. Pokud neseženete, lze ji objednat na adrese:
SPIRA – Ing. Jan Suchl
Horská 10
460 14 Liberec 14
telefon a fax: 485 114 134, 482 725 499
mobil: 602 441 126
e-mail: spira.lbc@volny.cz
Příjemné čtení….
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.