Bezcitné útoky ňader (2007)

Dívčí román s námětem sexuálního obtěžování. Hlavní hrdinka, patnáctiletá Sára Dočekalová, právě končí základní školu a čeká ji poslední výlet se spolužáky, letní prázdniny a po nich pedagogická škola. Je úplně normální holka, která se ráda vyzývavě obléká, protože by ráda narazila na svou první lásku. Na výběr má mnoho klučičích jmen, ale zaujme ji až průvodce na hradu Bezděz. Určitě by svou novu známost více poznávala a setkávala se s ní, jak jen matka dovolí, jenže….Jenže život ji do takřka bezproblémového života nasadil noční múru v podobě souseda, učitele v invalidním důchodu Jaroslava Klusáka. Ten se jí ani trochu nelíbí, připadá jí, že je jím sledována a ačkoliv se snaží tyto myšlenky zaplašit, nemýlí se. Jednoho dne dojde k nejhoršímu a jí se otočí dosavadní svět…

Ukázka:

neviditelny text

Trochu tlumím smích. Můj seznam volných obdivovatelů se nějak podezřele rychle začíná ztenčovat. Nezbyde mi nic jiného než přidat plyn a i přes ne úplně viditelnou zamilovanost se zařadit k někomu do páru. Ne, necítím nějaké extra zklamání. Jen mi uvnitř hraje nový hit s názvem „Alena má Alana!“ Alana pěkného, černovlasého, hnědookého, chytrého, milého, no prostě supermanového kluka. A já ho dokonale zaspala! Bože bezbožný, aspoň na moment bych se z trucu naštvala a nenáviděla ji, kdyby nešlo o mou nej kámošku!
Vteřiny ubíhají, brouzdám v myšlenkách na novou vlnu chození a kvůli Aleně předstírám kašlový záchvat, abych neupadla v podezření náhlé mlčenlivosti. Vykašlala jsem si normál – bezelstný stav a jasné přemýšlení. Usmívám se a s chladnou hlavou si opakuji: „Přece mi Alan nepatří a ani nepatřil, tak proč by zrovna Ála nemohla…“
„Gratuluju! Pořádná bomba na začátek. Nic se mi neomlouvej, máš ho mít! Víš přece, že jedu po vícero tipech najednou, třeba zrovna po Davidovi. Na koncertu se k němu nějak ladně prorvu a za utržený autogram mu věnuji úsměv a žádost o rande. Začnu jednat dřív než to dopadne podobně jako s mými objevy, Milošem a Alanem.“
„Moje řeč, nabal si někoho dřív než úplně zestárneš a pouliční frajírci na tebe začnou pořvávat „stará neporušená blána“. Natěšených holek v řadách čeká tisíce a patnáct ti už je, tak vo co ti jde?“
Šlo o to, že mne sice přitahují, sním o nich a básním nejromantičtější veršíky, ale jak mám poznat tu první pravou lásku? Chtěla bych už s někým konečně pořádně líbat a chodit. Nabídek dostávám víc než stačím řádně prošetřit. Odpovídám prozatím váhavě a kličkovaně: „Dej mi čas! Ozvu se ti, jo?“ Prostě bych nerada přešlápla hned napoprvé a zablokovala si prožitky z ráje.
„Neboj, změním život k lepšímu dobrodružství. Stejně mě začne tlačit samota, když ty přesedláváš na jinýho koně. Škoda, že večer nepokecáme, těšila jsem se.“
„Neboj, čas se najde. Zapomnělas, že kromě mě a Alana, tam bude asistovat taky Igor a brácha Zdenda? Tsss, chlapi utvořej drbací nudný kroužek a máme prostor jenom pro sebe.“
„No, doufám.“
Doufání bylo oprávněně na místě. Kamarádka Jelena, bydlící v přízemí, patřila kdysi k mým velmi dobrým „zpovědnicím“. Bohužel, jak se předloni vydala na střední školu, přestala jevit zájem o návštěvy ze základních škol. K tomuto obratu oblíbených činností přispěl místo rodičů a vyššího ústavu vzdělávání hlavně jeden staromódní inženýr. Usazený a vzhledově zanedbaný inženýrek, se kterým vůbec nevím, proč se dala dohromady, když je oproti ní o tolik starší, že ty roky mu snad ani druhák bezchybně nespočítá.
„Věř.“
„Fajn. Nic jinýho mi stejně nezbejvá. Hele, tak já mažu, kredit dochází. Pak na mě jenom zatrubte. Já se ohlásím z okna a sjedu dolů výtahem.“
„Jasně, jako obvykle.“
„Spíš neobvykle, protože obvyklost se u mě spojuje s čučením na telku nebo zeď v pokoji. Tak čau.“
Zaklapávám telefon, odhrnuji si neposlušné vlasy z obličeje a se zájmem pozoruji právě odjíždějící, dosud obstojně nacpaný autobus městké hromadné otravy na silnici. Nikdo mi nemává, ani nikoho známého nevidím. Jenom nějací kluci ze zadních sedaček na mě zírají víc než normálně, což mě hřeje u srdíčka. I vzdálený zájem každou patnáctku potěší!
Spokojeně se usmívám, otáčím nalevo a jakmile zvednu hlavu hrdě vzhůru, lekám se opravdu dost slušně. Dá se to definovat jako náhlé zatmění před očima způsobené šokem. Málem totiž narážím do jedné zvláštní odrůdy předpotopního slušňáka.
„Dobrý večer, slečno Sáro. Snad jsem vás nepolekal, to bych opravdu nerad.“
„Dobrý večer, pane Klusák, jen jste mě překvapil. Nic se neděje. Nestála tady ani noha a najednou jste se mi vynořil před očima jako duch.“
„Chodím tiše. Promiňte, Sáro.“
„Nic se nestalo.“
Roztahuji zdvořilostní úsměv a uvnitř mne válcuje zlost. Tenhle soused, pocházející snad z opotřebované „Kanál street“, mi poslední dobou leze pěkně krkem!
Přistěhoval se přibližně před rokem a mohl by klidně zase drandit o město dál. Učitel! Vlastně vysloužilý, ale na tom nesejde, protože mu jistá naučenost vlezla až příliš do krve a já se před ním cítím uťápnutou malou holkou, která poslušně poslouchá, koná a zdvořile se usmívá.
Manželka mu zemřela před deseti lety na zástavu srdce. Ze smutku se dosud pořádně nedostal. Je mu padesáttři let, nekouří, pije pouze sladké červené víno a po ránu kávu s jednou lžičkou krystalového cukru. Má rád přírodu, ale nesnáší hmyz. No a užívá si invalidního důchodu díky zádům. Jo, tak s tímhle vším a mnohým dalším se mi již svěřil.
K čertu s ním! Ano, posílám ho do pekel, protože mám na něho až nějaké moc velké štěstí nebo naopak smůlu, protože mi to začíná vadit. Kam se vrtnu, tam se prostě objeví……

neviditelny text

Kniha vyšla v nakladatelství Petra na podzim 2007

neviditelny text