Ve víru divokých maskotů

V žilách myslivců koluje dvojí krev – jedna lovecká a druhá ochranitelská. V prvním případě se po návratu z posedu plní mrazáky masem a ve druhém srdce radostí, protože do rodinného klanu přibývá nový čtyřnohý člen.
U nás se také divokým mazlíkům dařilo. Nejprve pil srneček z kojenecké lahve, poté si tchořík trůnil v kleci v průjezdu, divoká kačátka se rodila na rybníku a hlavně si prase chrochtalo a rylo, kde chtělo.
Právě Zuzanku přinesl domů strejda, když byla ještě malým proužkovaným prasátkem. Vesele si kvičela, pojídala všelijaké dobroty, ryla v ovocném sadu i v zeleninové zahradě a láskou nás mohla ucumlat od uší po prsty na nohou. Postupem času rostla, ale její divokost měla i krotké stránky. Občas se chovala jako poslušný pejsek a vysloužila si tedy pravidelné procházky na kopec do lesa.
Jednou jsem se také odhodlala vyjít si s ní ven, protože jít venčit divoké prase patří k daleko zvláštnějším věcem než venčení psa. Jasně, že holka základní školy nepůjde nikdy sama, ale přibere si kamarádku, aby se mohlo při chůzi i podrbat o důležitých věcech.
Dlouho se nic zvláštního nedělo, my drbaly a Zuzka si ryla tady a zase tam. Občas i odběhla a zase se vrátila. Až najednou moje slova ustala a já slyšela podezřelé ticho.
„Zuzano, pojď sem!“
Volala jsem jednou, dvakrát, třikrát, přidala i psí povel: „K noze!“ ale ona se prostě vypařila.
„Musíme ji najít, jinak si to vypijeme obě!“ oznámila jsem zoufale kamarádce a ona přikývla ano, že pomůže.
Začala důkladná pátračka, kdy jsme obě slézaly a vylézaly kopce, volaly šíleně na lesy a doufaly, že se zvěř vyplaší tak, že vyběhne i se Zuzanou a ta si v davu uprchlíků uvědomí, že se nemusí ukrývat před nepřáteli, protože nás dobře zná a může si přijít pro příjemné podrbání.
Les a okolí se ovšem neplašil, protože ptákům naše křiky nevadily a ostatní zvěř se nejspíš přes den stáhla někam hlouběji, kam pantoflové královny nemohly ani při sebevětší snaze dojít. Přesně tak, my frajerky si vyšly do stíženého terénu v pantoflích a docházely nám síly k normálnímu, natož ke hbitému, přemisťování k živému cíli.
„Já už nemůžu,“ vzdychala kámoška.
„Já taky ne.“
„Vrátíme se?“
„Hmmm, nevim….“
Následovalo pár plouživých kroků a moje konečné rozhodnutí: „Fajn, vrátíme se. Já doma dostanu vynadáno, ale budu ráda, když se tam doplazim.“
Pálivé, poškrábané a probodané nohy se vyhrabaly z lesa. Čekal nás poslední úsek cesty po poli dolů. Smířila jsem se s tím, že prostě půjdu s pravdou ven: pustila jsem bez dovolení Zuzanu a vzala ji na procházku. Ta si ovšem nevážila chvilkového vysvobození a utekla tam, kam ji to nejspíše od přírody táhlo…
Sotva jsme douvažovala o vylíčení pravdy a nic víc než pravdy, ohlédla jsem se instinktivně k lesu. Ona vybíhala! Zuzka si klidně mířila střelhbitě k nám a my stály jako přimražené, když u nás přibrzdila! Přišla si pro přátelské podrbání, očuchala naše pantofle a podle zvyku zaběhla k sobě do ohrádky u domu….