Rozhovor – Miluše Dovrtělová

Život někdy stojí za starou belu

Miluše Dovrtělová si svůj rukopis detektivky neponechala zastrčený kdesi v tajné přihrádce, ale poslala ho do soutěže nakladatelství Moba. Štěstí jí přálo, vyhrála a dnes se připravují k vydání další její případy….

Tvůj rukopis detektivního románu, určený pouze pro přátele, nakonec skončil v soutěži. Co tě přimělo k poměření sil s ostatními autory a nenechání díla kdesi v šuplíku?

Zvědavost.

U nakladatelství jsi dopadla úplně nejlépe, jak se jen dalo – 1. místo pro „Sólo pro plavčíka“ Pocit vítězství znamená pro člověka příval neskutečné energie. Skákala jsi štěstím do výšky? Kdo první se o vítězství dozvěděl?

Neskákala, spíš se připitoměle usmívala a byla velmi vlídná na okolí. Kdo první? Samozřejmě dcera.

Poté, co se autor dozví, že bude kniha vydána, ještě nějakou dobu trvá než se mu dostane do rukou v plné kráse. Přečetla sis znovu svou knihu, nebo si snad nechala předčítat, jakmile se ti dostala do rukou?

Líbila se mi kniha jako útvar, předmět. Přečíst jsem ji už nedokázala – měla jsem ji plné zuby. Když člověk čte něco desetkrát, patnáctkrát, a ještě k tomu, když se jedná o vlastní produkt, tak se mu to zprotiví. Aspoň u mne to takhle dopadlo.

Jaké přišly první ohlasy? Byly vůbec nějaké? Nebo čtenáři mlčeli?

Nemlčeli, vyloženě negativní ohlas jsem také nezaznamenala, naopak byly spíše pochvalné. Maminka, které jsem knihu dala k narozeninám ji přečetla a vůbec si nevšimla, kdo je autor. Když jsem jí to řekla, odmlčela se a pak jen řekla: „Piš dál!“ To byla velká pochvala, máti je knihomol.

V dnešní době znamená prezentace neoddělitelnou součást psaní. Absolvovala jsi nějaké besedy a autogramiády?

Ne, nic z toho. Upřímně řečeno, jsem samotář a člověk veřejně téměř nepoužitelný. Je pro mne snažší psát, než mluvit.

Nechystáš přípravu vlastních internetových stránek, s ukázkami tvých knih či povídek?

Zatím ne z časových důvodů – jako většina lidí se musím živit prací a času mám zatraceně málo.

Budeš se nadále zabývat detektivním žánrem či zabloudíš i do jiných vod?

Detektivka je mi nejbližší, je to pro mne osvěžení, pohádka pro dospělé a také souboj se čtenářem, takže do jiných vod zatím vstupovat nehodlám.

Na čem nyní pracuješ? Co ti skáče do počítače tak, aby vytvořilo slušnou částku stránek?

Pracuji na dalším, v pořadí už čtvrtém, příběhu dvojice Kříž – Velíšek. Asi se blíží doba, kdy začnu uvažovat o tom, jak se jich slušně zbavit – to je nevýhoda toho, když člověk vytvoří postavu, která žije v jeho příbězích a plynule přechází z jednoho do druhého. No ale asi si je ještě chvíli nechám.

Psaní patří k tvým koníčkům, co máš dále ráda?

Trampskou hudbu, jazz, tradicional, swing, staré filmy, staré detektivky, tichý les, vodu, sluníčko…. Je toho hodně. Vlastně mám ráda život, i když někdy stojí za starou belu.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěšných pátracích akcí v knihách!

Psáno pro www.webmagazin.cz 6/2006