Kachňátko z trouby

Už si přesně nepamatuji, proč si kdysi myslivci zvyšovali stavy divokých kachen pomocí umělých líhní – zda proto, aby měli hojný počet na střílení, anebo chtěli pomoci přírodě. Nikdy ale nezapomenu, že díky tomu, že se u nás v rodině několik myslivců nacházelo, jsme doma měli líheň a z ní se jeden rok narodilo mnoho krásných divokých kachňátek.
Samozřejmě, ne všechna měla takové štěstí dokonalosti a tak se stalo, že mi svěřili jednoho z tepla vylíhlého chmýřáčka, který nemohl následovat hned své kachní sourozence do rybníka, protože se narodil s trochu pochroumanou nožičkou a maličko pokřivenými křidélky.
A tak jsem se ho já, tehdy osmiletá holčička, ujala s veškerou péčí a láskou, aby se mohlo o něco později stát tím pravým vodním hráčem.
Můj nový kachní kamarád dostal zelenou přepravní bedýnku, v té měl trochu sena, misku s vodou a kolem neustále bdělou opatrovnici, která obětovala i vlastní spánek, jen aby mohla přiskočit s krmením nebo s příjemným pohlazením. Stal se mi okamžitě srdcovým esíčkem, štěstíčkem z lásky upletené a nemohlo zůstat bez jména.
„Kachňátko, jsi dokonalá maličká láska, pojmenuji tě Mazlenkář. Ano, Mazlenkář! Káč. Káč. Káč!“ škádlila jsem ho a on si radostně příbíral a po týdnu mohl skočit poprvé do vody v našem rybníčku na zahradě. Měl ale přísnou chůvu a tak musel jen na hodinku, než si zvykne a aby se příliš nepromáčel a neumřel, když byl ještě příliš křehký.
Byl to šikula, za dalších pár dní skákal do vody sám a já ho vytahovala podpěrákem na ryby, protože voda byla v rybníku hluboko a po prkně se dosud nenaučil vylézat znovu na břeh.
Já se těšila, že až jednou vyroste, tak za mnou bude chodit jako pejsek. To přesně mi říkali, že pokud se o něj tak starám, mám vlastně roli mámy kačeny a tak za mnou bude pěkně cupitat. Moc jsem se radovala, jak se budu chlubit, že za mnou nechodí pejsek ani kočička ale kačena, kterou jsem vlastně zachránila.
Za pár dní jsem se ale vrátila ze školy a ve své bedýnce, která ležela přes den na prahu před domem nebyl. Šel si zaplavat – to mi řekla babička a Mazlenkář se tam opravdu spokojeně cachtal. Nechala jsem ho tam ještě chvíli a další dny se jeho koupací hodiny prodlužovaly a naučil se pomalu ale alepsoň trošku zdolávat prkno, které vedlo z vody ven. Stejně se musel chodit sušit, zase nic se nemá přehánět.
Netrvalo dlouho a bohužel mého mazlíčka postihla tragédie. Vrátila jsem se ze školy a babička povídala, že už je půl dne ve vodě.
„Půl dne?“ zaječela jsem a běžela ho zkontrolovat, protože přeci jen tak dlouho se ještě nikdy nekoupal.
„Jen ho nech, je to kachna, i když malá!“ křičela babička a šla si po svém. Několikrát se na kachně dívala a bylo vše v pořádku. I tak mi srdce bušilo právem. Sotva jsem nahlédla do vody, nevěřila jsem, co se stalo – byla plná pěny z nějakých saponátů. Voda, která přitékala až z vrchu vesnice posloužila jedné rodině k praní prádla a ta se u nás usadila. Zabědovala jsem a hledala, kde se usadilo kachně. Našla jsem ho a hned ho vytahovala a brečela, strašně moc slz vyronila, protože ten pohled na síly zbavené, prokřehlé a polomrtvé mládě mi nemohl ani trochu zlepšit náladu.
Ujala jsem se vysoušení, snažila se ze všech sil z něho dostat ty čistící sajrajty, ale nejspíš se musel několikrát napít. Stal se zajatcem pěny, díky které mu ztěžkla křidýlka a tělíčko se nezvládlo dostat do bezpečí.
„Kdo vypustil do vody pračku? Kdo?“ křičela jsem a dozvěděla se, odkud sem voda plyne. To mi ovšem nebylo nic platné, neměla jsem tolik odvahy jít za vážně se tvářícími sousedy o několik domů nahoře ve vsi. Neměla jsem ani sílu přestat několik dní ronit slzy za to malé kachňátko, které do rána zemřelo. A tenkrát mi bylo úplně jedno, že jsem do školy chodila s napuchlýma očima od srdceryvného pláče.