Divočáci na houbách

Paní Jana se prvního září ráno protáhla na posteli a radostně šťouchla do spícího manžela.
„Víš, že bychom mohli vyrazit konečně na houby? Celé léto jsme neměli čas, ale rostou, rostou, hojně rostou!“
„Jdeme!“ odpověděl rozespalý muž, který též rád sbíral a mrzelo ho, že času se poslední dobou nějak nedostává. Vlastně by už dřív rád sám ženě navrhl, aby šli, ale…. Ale, ale, ta lenora po přehlídce denních povinností dá člověku někdy zabrat.
Kupodivu v lese nenarazili na žádného dalšího zástupce lidského druhu. Nepsaným pravidlem se rozešli na dvě strany, aby nasbírali více a nezáviděli si výstavní kloboučky hub.
Jana se měla! Poslouchala cvrlikání ptáčků, natahovala zhluboka vůni jehličí do nosu a vydechla hned po pár krocích. Nádherný hřib si trůnil kousek vedle smrku, dobrých dvacetpět centimetrů měl. Neváhala, vytáhla nožík a oči jí hrály radostí, když si očištěného macana vkládala do košíku.
„Ještě tři takoví a můžu jít domů,“ zašeptala si a rozhlížela se kolem. Nespletla se! Měla štěstí a vypískla radostí. Jeden, druhý, třetí…. Ano, kde je jeden musí být zákonitě i další, pokud ho nikdo nesebral. Čtyři nádherné hřiby naskládala do koše a konečně se chtěla z pokleku zvednout.
„Jauvajs,“ vyjekla, protože si zvrkla nohu o klacík. Chtěla zvedání zopakovat, ale poblíž ve křoví něco zašramotilo. Zůstala tedy skrčená a než se vzpamatovala vylezli odtamtud dva divočáci.
Lekla se. Oni se nebáli! Nikam neběželi, prostě si loudavě pochodovali a nebrali v úvahu, že do lesa přišel pán tvorstva a měli tím pádem zůstat neviditelnými.
V duchu nadávala, jak je možné, že se tady tak procházejí. Copak prasata rozeznají houbaře od myslivců? Nebo je letní parno omráčilo? V nejhorším čekají na další příbuzné, prasata se vyskytují přece hlavně ve tlupách a dva kusy se nedají nazývat tlupou. Znovu se přikrčila, aby se lépe schovala a pozorovala co dělají a jestli neplánují útok na člověka ženského rodu.
Neskláněla hlavu, sklonění by ji nedávalo šanci uskočit. Srdce jí nervózně tlouklo a představovala si všechny bulvární titulky s obsahem lesních neštěstí. Tahle prasata možná byla i ochočená.
Zase se poposunuli. Sláva! Možná zmiznou dřív, než ji začne muž hledat.
Divočáci se dali do slastného pochrochtávání a rytí. Houby! Zase hřiby! Ryjou hřiby pod dubem a asi je sežerou, když neměli košík.
„Janó? Kde jsi?“
Mužův hlas se rozezněl kolem dokola a vylekal černou zvěř na houbách. Prasata vystřelila do druhého lesa a zmizela z dohledu lidských očí.
„Janó, vidělas to? Škoda, že jsem si nevzal kulovnici. Vyplašilas je.“
„Já ne, to ty,“pověděla klidně, přešla k dubu a přidala si ke čtyřem kusům do košíku dalších pět obříků, částečně již očištěných.
A doma při čištění bohaté houbové sklizně si teprve uvědomila, že prožila neuvěřitelné dobrodružtví, na které člověk s pýchou vzpomíná…