Choval se jak zvíře

Dnes na Milana vzpomínám s klidným srdcem a snad i s úsměvem. Tenkrát mne ale jeho chování moc neoslňovalo. Bylo mi devatenáct. Zdárně jsem dokončila poslední rok zdrávky a vrhla se do pořádné nemocniční praxe u nás ve městě.
„Sestřičko, někdo na vás pod okýnkem houká!“
„Já ho zabiju,“ zašeptala jsem si napůl pro sebe a na půl pro pana Jiráska, který tu ležel po operaci nohy. On se na mne usmál, zabrumlal mi něco o poslání zdravotních sester, o jejich zahcraňování nemocných a neničení zdravých jedinců. Já poděkovala za rady a šla k oknu, abych zamávala Milanovi, že už končím, aby počkal tiše, protože pacienti by si mohli stěžovat.
„Hůů hůů, krásná Jů. Jůlinko, mňau mňau. Čekám!“
Raději jsem zavřela okno, protože následovaly nějaké ptačí zvuky, které naštěstí splývaly s okolní přírodou zahrady. Narovnala jsem postel panu Kordovi a ukončila odpolední službu s tolikrát opakovanou otázkou: „Proč musí mít Milan zrovna tu zvířecí úchylku?“ Proč, jinak pěkný muž, o tři roky starší než já, módně oblékaný a navoněný parfémy, ze kterých se mi tají dech, si podlamuje zdravý rozum takovými bláznivými zvuky? V soukromí mi to zas tak nevadilo. Horší bylo, že si myslel, že veřejnost sdílí jeho projevy jako úplně normální člověčí zvuky. Jenže se pletl a já jediná měla uši na správném místě.
Co mi vlastně dělal? Při mluvení používal samé hůůů, mňau, haf, bůůů, béé, píp a kdo ví co ještě. Šlo mu to dokonale. Občas se i někdo lekl, že za ním kráčí slon, leze had nebo štěká vzteklý pes. Nejvíc mne vytáčel kačerem. Toho totiž napodoboval i pohyby rukou a hlavy. Kolikrát jsem od srdce zasmála, ale jak se říká všeho moc škodí. On neznal limity a ani mne neposlouchal. Kolikrát jsem mu kladla na srdce, že když na mne pod nemocnicí čeká, ať pískne normálně a ne po zvířecím. Dnes mne tedy znovu naštval. „Milane, už zase?“
„Vždyť to zapadá do okolí.“
„Jak zapadá? Copak sova není noční pták? Myslíš, že si bude lítat kolem nemocnice v podvečer a houkat nemocným do oken, posilněna mňoukací dávkou?“
„Mňau, tak už se nezlob. Hůů, Jů!“
„A nemňoukej na mě!“ rozjela jsem se, až mi přeskočil hlas.
„Tak skočím pro jiný zvíře,“ řekl a než jsem stačila něco namítnout, dělal tady kohouta a slepici a poletoval kolem mne. Pěnila mi krev vzteky, jak nás oba ztrapňuje.
„Fajn, když to nechápeš po dobrým, tak zkusím zlo. Jestli nepřestaneš s těmi zvířecími zvuky, rozejdeme se.“
Přestal kolem mne kroužit a konečně zvážněl. Došlo mu, že to myslím upřímně.
„Máš jinýho?“ ptal se.
„Proč?“
„Že jsi taková.“
„Jaká? Milane, to přece není normální. Jestli jsi na tom závislý, tak jdi na odvykačku, ale já o to fakt nestojím.“
„Člověk ti dělá srandu a má jít někam k doktorovi? Co je na tom asi ujetýho, když si člověk trochu od plic zařehtá nebo zakokrhá? Výborně to posiluje plíce, to bys měla jako zdravotnice vědět.“
„Milane, copak to nechápeš?“
„Chápu to až moc dobře. Fajn, jak chceš.“
I když už jsme tohle téma probírali několikrát, tentokrát to s ním pohnulo nějak víc. Opravdu zmlkl a nevydal ani jeden neobvyklý zvuk. Vyprávěla jsem mu o nových pacientech, on mi řekl jednu příhodu ze stavby, kde dělal vedoucího směny a před domem se rozloučil.
„Dneska nejdeš nahoru?“
„Ne, nějak nemám náladu.“
„Tak dobře, zítra.“
„Ahoj, zítra.“
Krátce mne políbil a mne došlo, že není moc ok. Takhle krátce naše rozloučení nikdy nebral. Připadal mi najednou odtažitý a v jednu chvíli jsem ho chtěla požádat, aby zase mňoukal, kokrhal a houkal jak sova. Jenže na druhou stranu mi rozum povídal, že aspoň si odvykne a budeme úplně normální pár.
No a tak jsme proplouvali dalším společným měsícem tak nějak uzavřeně a bez legrácek. Pak jeden den přišel s prosbou o vážné promluvení.
„Víš, asi jsi měla pravdu, ukončíme to. Rozejdeme se. Prostě se nedokážu přetvařovat. Když potřebuju mňoukat, tak si zamňoukám a nemusím si šlapat na jazyk.“
„Milane, vždyť já tě mám moc ráda. Víš jak na nás ostatní koukají, když vydáváš zvuky jako blázen?“
„Lidi přece dělají bláznoviny a hlavně v zamilovanosti. To ty asi bohužel nejsi a já bych rád …“
„Jsem zamilovaná. Copak jsi nic nepochopil?“
„Pochopil…a našel si jinou.“
„Holku? Tak kvůli jiný a ne kvůli mým zákazům!“
„Tys to tak chtěla.“
„Já? Nepleteš se trochu?“
Dohadovali jsem se ještě asi hodinu o tom, jak kdo co myslel a co má být tak či onak. Jenže mi to nepomohlo. Zamiloval se od jiné, zatímco já se dožadovala mlčení kvůli pár připitomělým výrazům.
Časem mne občas zamrzelo, že jsem se unáhlila a dá se říct, že mi i občas ty jeho zvuky chyběly. Jenže každý čas člověk potřebuje jiné věci…
Milana jsem potkala měsíc po našem rozchodu venku před diskotékou, co končila když já šla ze služby. Vydával ty svoje houkací a kočičí zvuky, předváděl kačera a jedna štíhlá černovláska se málem dusila smíchy, jak ji rozesmíval. Proč jsem to nedokázala já? Smát se šílenostem a nechat vážnost stranou? Nevím, dnes bych to brala asi jinak, ale tehdy mi to připadalo jako vážná nemoc, co zastaví štěstí zamilovaného páru…