Žába na krku

Muselo se mu to stát včera v noci. Dřel jak tři koně od slunka do slunka na kokosový plantáži a v noci spal příliš tvrdě.
„Makej negře, makej! Nebo ti z těch sviňáckejch žil poteče bílá krev,“ smál se mu dozorce Elgar a pošvihával si bičíkem pro radost.
Neodpovídal ani slovy ani rychlejším sběračským tempem. Co by? Dělat otroka na výši kokosovníku mělo oproti jiným pracem výhodu – nikdo si pro něho nevlezl a nikdo se neodvážil zničit pokácením pánovu palmu.
Večer je přivezli před jejich chatrče a on se popral o vypaseného leguána místo toho, aby jen seděl a koukal na nebe. S poraženým si nakonec plácli na usmířenou a maso upekli na ohni za zpěvu písní o svobodě. Jeho příděl dostal Leonetin syn, slabý kluk, kterému se sám divil, že už přežil deset let s tolika nemocemi.
„Stejně jednou uteču, Dahmire,“ plácal zase ty svý řeči o lepším žití kamarádovi.
„Ranoji, útěk nemá smysl, musíme se vzbouřit.“
Vzbouřit! Copak on měl odvahu povstat proti těmhle lidem? Jakmile se někomu z nich díval do očí dýl, než bylo nutný, slzely mu tak silně, že musel chtě nechtě sklonit hlavu. Hlava namířená k zemi znamenala jediné- ponížení a pokoru.
Ještě se s Dahmirem bavili do tmy a on usnul venku. Neměl nic proti spaní venku. Čerstvé větrno od moře bylo lepší než zpocený pach k smrti unavených těl v malé místnosti. Tohle osvěžení znamenalo luxus.
Ostatně do dnešního dne ho nikdy v noci nic špatného nepotkalo. Na ostrově nežili žádní jedovatí hadi, pavouci ani dravé šemy. Snad se občas objevil nějaký štír, stonožka, myš, ale to nikoho neporazilo.
Ta noc podivně šuměla. Podezíral mořské vlny v okolí, snad rozbouřené širé moře v povzdálí… Podivný sen ho úplně zmátl: zdálo se mu křehkém leguáním mase, které navečer neokusil. Ve snu ho polykal na kila a poté ho tlačilo hrdlo z přejedení. Chvíli se dusil, hekal, popadal dech. Následovalo uvolnění, chodil a myslel, že nemá nohy. Ach, tak lehce se mu šlo a tak hbitě vylézal a slézal kokosovníky. Bože, žádná únava, žádné starosti, svoboda!
Probudil se dosud za tmy. Nemohlo uběhnout mnoho času od doby kdy usnul, ale něco zvláštního se stalo. Na krku mu sedělá žába. Živá žába! Chtěl ji sundat, ale rozklepaly se mu ruce, jakmile se ji dotkl. Hýbal tedy hlavou, ale musela být nějak pevně přichycená, protože nespadla. Uklidnil tedy ruce a pokusil se ji násilím sundat.
„Kvak kvak,“ ozvala se a do dlaní mu vypustila pěnivou tekutinu. Otřásl se zimnicí a znovu usnul.

neviditelny text

Ráno ho vzbouzel Dahmir, když se k němu otočil čelem, vyjekl hrůzou.
Doposud ji tam měl! Zelenohnědá žába s oranžovo černým pruhem, mu seděla pevně přichycená na krku. Neví jak se to stalo, ale srostla zadní částí s hrdlem a dívala se spokojeně na svět. Nejspíš se na něm přiživovala, to oranžové zabarvení znamenalo jediné- nebezpečná.
„Nehýbej se něco na ni donesu.“
„Dahmire, nejde to. Vcucla se do mě.“
„Aspoň ji zabiju.“
„Jak? Tím usmrtíš i mě.“
„Kvak. Kvak.“ Ozvala se žába a vystříkla cosi bleděmodrého Dahmirovi do obličeje. Začal poskakovat, pálily ho tváře, ale během chvilky se bolest utišila.
„Alespoň si to zavaž, budeš JIM pro smích.“
„Tak nebo tak.“
Co dělat? Nevěděl. Nevěděl ani trochu co ta žába na jeho krku znamená. Jeho kumpáni se na něho dívali divně a zároveń soucitně, to se vydržet dalo, ale hůř zíral tlustý dozorce Elgar. Seskočil kvůli tomu i z koně, aby se přesvědčil, že ho zrak nešálí.
„Co to je?“
„Žába.“
Nedělej si srandičky a sundej to.“
„Nejde to, přirostla.“
„Říkal jsem ti…..“
Chtěl ještě něco namítnout, ale Ranoj neuhýbal pohledem. Nemohl, sklonění by ji zahubilo, když se teď stala jeho součástí, musel se o ni přece starat. Stál zpříma, s hrdým pohledem, snad i trochu nenávistným. Elgar se mračil, ale neodvážil se udělat ani krok vpřed. Potom co se vytahoval, že ji sundá sám se jen tvářil nerozhodně.
„No, když chceš mít pomocníka, kdo ti brání? Ale musí makat stejně jako ty. Jestli neuděláš dvojnásobek, vypráskám tě.“
Ten chlap nebyl zdravý, copak to bylo v lidských silách? Na konci dne měl o polovinu méně než obvykle. Elgar všechno bedlivě prohlížel a už se celý den těšil, jak si na Ranojovi smlsne. Proto se neotravoval ani s ječivým napomínáním o zvýšení rychlosti. Ranoje provázela neuhasitelná žízeň. To ta žába! Seděla mu na hrdle a pila si tu trochu co on dostával.
Elgar se nemohl dočkat až se s ním vyrovná. Přitáhnout si nějakou ropuchu, co ho zdržovala, to si dovolil hodně! Nejdříve zbičoval Alarma a Separena, poté si nechal jeho.
„U nás si hosté nedávají do nosu, musí dřít stejně jako pánové. Sto dvacet ran.“
„Pane, smilujte se, to nepřežiju,“ padnul na kolena Ranoj a Elgar tvrdě přikázal, aby se otočil. Po desáté ráně bičem mu Ranojovo tělo zmodralo. Ne od podlitin z prudkých ran, zmodralo jako moře a žába se nafoukla na dvakrát větší objem. Elgara podivná proměna zastavila. Trestal moc rád, ale co má tohle sakra znamenat? Popadl ho nepříčetný vztek a zařval:
„Vytrhni si tu žábu! Slyšíš? Dělej!“
Ranoj vzlykal. Zase se mu třásly ruce, obrátil se na dozorce a očima říkal: „Nemohu, slitujte se.“
Elgar vytáhl z postroje koně pistoli, „Když nechceš, poradím si jinak.“
Zamířil a….
„Kůůůůňk!“ žába se proti němu vymrštila, jak kdyby ji zavěsili na gumu a vystříkla mu litry modravé pěnivé tekutiny na hlavu, odkud stékala dolů po těle.
Elgar odhodil zbraň i bič a křičel, aby mu někdo pomohl. Nikomu se nechtělo. Otroci stáli kolem něho a dívali se jak se svíjí. Ranoj získal zpět svou barvu a žába původní podobu, ta se ostatně tvářila zase normálně.
„Měli bysme mu pomoct,“ prohlásil jeden z mužů.
„Proč? Nemá, co si zaslouží?“ oponoval Dahmir.
Tiše se odebrali do svých příbytků a nechali Elgara bez povšimnutí.
Elgar se mezitím svíjel na zemi. Slíbil by kde co a kde komu. Propustil by snad i ty bastardy na svobodu nebo se aspoň přimluvil a Bůh věděl, že by slibu dostál, než znovu procházet tímhle peklem. Navenek mu kromě sytě tmavé modré nic nebylo, ale uvnitř vládla slabost. Svíjely se mu tam snad samy zmije. Ta bolest, na kterou si nikdy nemusel zvykat. Chtěl odjet do panského domu na koni, ale sotva se mu podařilo zvednout a přiblížit k sedlu, kůň se splašil a utekl. Svalil se znovu na zem a poprvé v životě brečel z beznaděje.

neviditelny text

Majitel plantáží John Tanter se díval z okna, když se vrátil Elgarův kůň sám. To mu ještě scházelo nějaké povstání. Vzal si na pomoc dva hlídače ze severní části a rozejel se na plantáž. Otroci tu nezahlédl, jen Elgara na zemi. Měl tmavomodro černou kůži a hlava ho vyděsila.
„Co se stalo?“
„To ta žába na krku, musíš ji zabít.“
„Žába? Jaká žába?“
Černá barva se rozlézala rapidně po celém těle a Elgar se dusil. Netrvalo dlouho a zemřel. Poté, co vypustil duši se černé tělo scvrkávalo, až z něho zbyla jen malá část, která se sama zavrtala do země.
„Vyznavači ďábla! Mizerové, pořádně je spráskám,“ zaklel si John Tanter a rychle odjel do domu. Neváhal a napsal dopis anglické koruně, kde žádal o ozbrojenou pomoc na ostrov Carlisonne.
Co budu do té doby dělat? Žába na krku? Má všeho všudy patnáct mužů na 150 otroků. Možná se to povstání zatím nerozvinulo, zkusí zajít za tím Dahmirem.

neviditelny text

Přišel mezi ně. Mlčeli. Ptal se pětkrát a pokaždé zvedal hlas o trochu výš: Co jste provedli dozorci? Zemřel. Udusil se.“
„Zemřel?“
Ranoj se jako první ozval, ale dozorcova smrt ho nezajímala, obával se o Dahmira. Ten dostal přece také modrou dávku, snad ne tak silnou.
„Nic mi není,“ usmíval se, když viděl v očích obavy přítele. „Snad přece, cítím se nabitý energií a nemám strach.“
„Kvak, kvak,“ ozvala se žába a všichni kolem strnuli. Nejspíš to ale tentokrát bylo jen ze spokojenosti, protože nevypustila žádnou šťávu.
Za to Tanter vypouštěl jedovatostí až dost. Ječel něco o oddanosti a povinnosti a o tom jak se u něho mají ti černí zmetci dobře. Pak Ranoj vstal ze stínu noci a otrokář si poprvé všiml té žáby.
Tanter neváhal, vytasil nůž a hodil ho Ranojovi na krk. Elgar mu říkal: zabít rychle, nečekaně, neukazovat dlouho zbraň, jinak se zle povede. Nůž se zaťal do žáby a prorazil krk Ranojovi. Ten padl na zem, zajíkal se, dusil, ale nekrvácel.
„Běda tomu, kdo se mu odváží pomoci,“ zavelel Tanter a dal pokyn k namíření pušek na ostatní. Stáli jako přikovaní, pouze Dahmir se odvážil, protože necítil žádný strach.
„No tak, jen mě zabijte Tantere. Myslíte si, že vyhrajete?“
Zvednul kamaráda, který nabíral znovu dech. Bíle průhledná, předsrmtná barva obličeje červenala, dokonce se usmíval a chtěl se postavit. S pomocí Dahmira se podařilo a jen co si Ranoj stoupnul, stalo se to, co nikdo nečekal. Žába ze sebe vyplivla nůž a ten padl koni ke kopytům.
„Co se to děje? Čarodějové! Všechny vás upálíme za spolky s ďáblem,“ odplivl si Tanter a když zvedl hlavu, uslyšel jen táhlé „ Kůůůůůůůůňk! Kuňk!“
Zakuňkala přesně sedmkrát a vystřelila na ty ozbrojence litry modré tekutiny, stejné jako použila na Elgara. Neměli dlouho ke smrti. Leonora udělala nad svíjejícími se těly kříž. Až tak moc šlechetná duše tato žena byla.
„Víš, připadá mi, že je to žába svobody.“
„Prosím tě, Dahmire. Mám ji v krku, přiživuje se a ty mi tvrdíš…“
„Ublížila někomu tady z nás?“
Musel dát Dahmirovi za pravdu, něco na tom bylo.
„Hele, proč toho nevyužít? Zničili jsme osm chlapů, stačí chtít a celý ostrov bude patřit nám.“

neviditelny text

*

neviditelny text

Na kokosovníky vylézalo pět černých mužů. Zdola na ně křičeli: „No tak makej, makej.“
Závodilo se o nejlepího šplhavce na palmu. Křik jásajících žen a dětí doplňovala melodie spokojeného kvákání: „Kvak, kvak, kvak.“
Pojmenovali ji Freedomka, svobodná žabí holka. Na tomto ostrově nebylo žádného otroka a pánů. Zde se tančilo, pilo, slavilo a občas kuňkalo, když se někdo zlý opovážil vkročit do harmonie slunečných dnů.
Jen Ranoje občas štvalo, že mu Freedomka upíjí to nejlepší co má a ne něho zbývá jen laciný odvar.

neviditelny text

Poznámka: 1/2007