Nástrahy zmizelé únavy
Úryvek z deníku Eca Postera
Energetický drink SWINGUE (vyrábí firma Kupa a spol.) je nejnovější tekutou, chytrou a nenávykovou drogou. Ovlivní vaši mozkovou aktivitu, podpoří schopnost učení, omezí psychickou únavu, zvýší odolnost proti stresu, zlepší prožitky při sexu.
Váš nový přítel obsahuje nasycenou vodu, extrakt z listů yerby maté, xanthinové alkaloidy – kofein, theobromin, theophyllin. Dále kaffeoylchinové kyseliny, saponiny, komplex vitamínů, mezi jinými A, B1, B2, C, kyselinu listovou.
Komplex minerálů –vápník, hořčík, draslík, železo, aminokyseliny.
Komplex látek řady NEW AGE – katrobolináty, bestariely a XXXXXL složku.
4. července mého roku vrcholné únavy
Linda se vrátila ze salónu ASIHOL dvě minuty po šestnácté hodině. Načesaná, navoněná, omlazená a téměř nebezpečně všeho schopná. Z únavy jsem mlčel. Z únavy bych umíral. Únavou bych vraždil!
Ani jsem ji nepozdravil a přepadl mne tvrdý spánek na gauči v obývacím pokoji, kde jsem na ni čekal. Ze snů si nic nepamatuji. Prázdný spánek člověka ničí víc než ten naplněný příběhy.
Zpocený jsem se probudil deset minut po jedenadvacáté hodině. Hučelo mi v hlavě a tak jsem se odplazil k umyvadlu, kde jsem konečně pookřál.
Linda uklízela vyžehlené prádlo, podlaha se blyštila čistotou, stejně jako levandulí navoněná koupelna a kuchyň, kde nebyla ani stopa po hromadě špinavého nádobí z odpoledne. Na plotně stál akorát hrnec bramborového guláše. Studeného.
„Proč jsi mě nevzbudila? Chtěl jsem vařit.“
„Jak nebo čím asi?“
„Stačilo normálně zatřepat.“
„Pche! To tedy normálně nestačilo. Měl bys se sebou něco dělat, takhle to dál nejde. Doma jsi k neužitku.“
Naštvala se. Vzal jsem jí kolem pasu a políbil.
„Vynahradím ti to, teď jsem až moc čilý, uvidíš!“
„Ale já nejsem čilá, chci si číst a spát, ráno vstávám ve čtyři.“
Bezmocně jsem se posadil zpět na kanape a poslouchal rytmus vody, když se sprchovala. Na dobrou noc jsem dostal pečovatelskou pusu na čelo a radu.
„Kup si nějaký ten energetický drink, říkaj, že je to dobrý.“
„Koupím! Mám tě rád, víš?“
Nadchla mě. Nebylo nad dobrou ženskou radu. Pustil jsem si televizi a vyhledával nové reklamy. Až jsem konečně narazil na užitečnou pomůcku – mozkový nutrient nové generace, který mi měl doplnit mozek na neskutečně čilou úroveň.
5. července
Díky ponocování jsem se probral až v poledne. Nebylo kam spěchat. Jako distributor knižního vydavatelství jsem vlastnil volnou pracovní dobu. Ve dvě jsem se sbalil a šel si koupit dva drinky Swingue. Jeden jsem vypil po cestě a druhý doma před večeří. NIC!
Žádný pád do spánku se nekonal!
Uvařil jsem šťavnaté vepřové steaky s bramborovými kuličkami se špenátem. V sedm se vrátila Linda a podle slibné vůně poznala změnu.
„Funguje to! Zítra si nakoupím do zásoby.“
Měla radost. Myli jsme společně nádobí a pak vyzkoušeli pevnost kuchyňského stolu pravidelnými a neúnavnými pohyby vášně.
6.-15. července
Piji SWINGUE ráno, v poledne a večer. Přes den nespím. V noci usínám před půlnocí, abych ráno v pět vyskočil čerstvý jak nadojené mléko. Je to bezvadné. Rozvíjejí se mi intenzivní chutě absolutně na všechno.
Ráno cvičím, pískám si hity, prodávám knihkupcům stovky knih denně. Doma proháním rotoped, vařím, uklízím, peru, starám se o Lindu.
MILUJI tu její bystrozrakost do budoucna!
20. července
Mám neovladatelnou chuť na tyčinky. Plním jimi nákupní vozík v supermarketu. Beru všechny – sezamové, slané, sýrové, kořeněné a nejvíc ze všeho psí ( ty červený a nafialovělý). Nakupuji je se stejným šílenstvím jako tekuté životabudiče v plechovkách.
„Pane Postere, taky máte pejska?“ povídá mi sousedka Bliznová s rozzářeným obličejem, když na mě štěká ta její potvora jezevčíka s pudlí srstnatou skvrnou na hřbetě neslušného tvaru. Yoran, jak se ten ohyzda jmenuje, štěká na balíček tyčinek v ruce.
„Ještě ne, paní Karin, teprve se narodí!!“
Pleskám si s výsměchem na vystouplé břicho, provokativně štěknu a sním psí tyčinku na jeden zátah.
Už se tedy se svým třídenním tajemstvím neskrývám. Zdá se mi, že pejskatím. Radostí bych chtěl zavrtět i ocasem, ale vzadu mi ještě žádný nenarostl a tím vepředu by si to mohla špatně vyložit.
„Vypadáte špatně, pane Postere. Zajděte k lékaři nebo raději k veterináři. Já vim, jaký to je, viď, Yorane?“
Utíkám zběsile domů. Před domem si pískám a z pískotu přecházím na kňučení, s otevřením dveří štěkám jak smečka diskutujících vlčáků. V zrcadle poznávám další fázi přeměny – roste mi psí srst!
21. července
Přeměna na psa se nekoná, srst zmizela. Aůůůůůůůů!!!
Mažu si ruce a nohy francovkou a tygří mastí s obrázkem opice. Ne, tohle neznamená nic nenormálního. Prostě jsem si moc pilně nacvičoval skoky po čtyřech a údy nedošly ani k částečné proměně na čtyřnoháče. Fyzicky dnes tedy tělo odpočívá. ( Linda větrá jak blázen. Chce, aby mi z průvanu nastydla záda a já musel chodit ohnutý a sbírat ty vypelichaný chlupy, co jsem nechal rozházený po bytě díky večerní a noční hlídací službě).
Pracuji duševně, představuji si. Fantazíruju o bitvě na Bílý nestvůře a směju se každýmu rytíři v brnění s kouzelným mečem. Když se chystám zmocnit dalšího hradu, Linda mi otevře oči. Špičku nože má namířenou proti mě a hodlá mě zapíchnout, jestli nebudu krájet cibuli. Věřím jí a bez boje prohrávám.
Ťukám na prkýnko a rojí se mi slzy na duši. Řvu jak hysterka a špačkuju, že volně zamávám křídly, jestli mi nedá lék proti úzkosti. Strčí mi brčko do vysoké sklenice, kam přelila tři povzbuzovače a přistrčí další dvě kila cibule.
„Hele, že to nedokážeš dělat najednou?“
„Pít a krájet? Pche, to víš, že jo!“
Bulí bulí bulíček, v ruce drží nožíček, pohrává si s cibulí, řeže až se rozbulí…
A to jsem celý já, řvu a přitom je mi krásně. Možná vypouštím i duhu, ale to mi nikdo nepotvrdí, protože si ve tři hodiny ráno krájím sám a sám a ptám se, proč ta Lindička nekoupila místo třiceti kil cibuliček padesát?
25. července
Zvyšuji snídaňovou dávku na dva kusy, k obědu piji tři drinky a na noc čtyři. V noci si místo spaní počítám algoritmy, logaritmy a břišní rytmy.
Přes net si objednávám pomůcky na břišní tanec. Cítím se břišní tanečnicí a neváhal bych si změnit ani pohlaví, kdybych nevěděl, že by to Lindě vadilo.
Kroutím se ovázaný šátky, cinkám řetězy a protáčím se na všechny strany. Padám na křeslo až 30. července, kdy si musím běžet pro povzbuzovače do zásoby.
1. srpna
Na plechovce zázraku SWINGUE se objevuje nové heslo:
„ZVEDÁ CHUTĚ, ZVEDÁ VŠECHNO!“
Opravdu zvedá! Mám zvednutý tlak, vlasy, ruce a přirození. Zvedám se celý ze země. Nadskakuji, popolétávám a usedám na Lindu. Milujeme se, ale je uražená.
„Hele, jsem pro experimenty, ale tohle je příliš. Sedáš si na mě jako včela na kytku. Nejsem kytka, rozumíš? V myšlení jsem daleko dál než na vydávání vůní a smradů a poskytování ti potravy, když z toho nemám nic.“
„Jak to nic? Jsi opylovaná!“
„Hajzle, říkala jsem ti, že nechci děti!“
5. září
Linda šla na potrat, tedy miniinterupci. Už se nevrátila. Ne, nic se jí nestalo. Zdrhla. Prej nebude žít se sviní.
Cítil jsem se jako břišní tanečnice, pes a včela, ale ne jako svině! Není to ani logické. Nemůžu být sviní, protože ty jsou líné a já???
Jestli mi je něco fuk, je to ONA! Ať si jde!
S touhle výkonností si najdu výkonější samice.
30. října
Je mi blbě. V našem místním obchůdku došly nápoje SWINGUE. Pohvizduji si pro zlepšení nálady a odjíždím do města. Nervózním, protože nikde nejsou!
Třesou se mi prsty, ale nevzdávám se, startuji a jedu do většího města. Když nejsou ani v dalších pěti místech, jedu do sídla fabriky.
Před mřížemi dvora stojí uniformovaní s puškami a před nimi dav lidí s prázdnýma plechovkama. Zdvihají ruce vzhůru, křičí, plivou a nadávají.
Připojil jsem se k davu.
„Otevřete! Dejte nám sílu! Pusťte nás dovnitř!“
Jedna skupinka se tajně oddělila od ostatních a přelezla zezadu mříže. Za chvíli nešťastně pokřikují, že je uvnitř prázdno.
Uniformovaní tiší dav, ale nejde to. Začínáme se bít mezi sebou, padají i výstražné výstřely. Mlátíme se, koušeme a dáváme si vinu, že jsme se přepíjeli a teď nic nezbylo. Když chtějí vojáci zasáhnout do bitky, něco se děje. Mně i ostatním docházejí síly. Tempo se zpomaluje, vztek vyhasíná. Každý má práci sám se sebou a dává od nepřátel ruce pryč.
Jeden si sedá, druhý lehá, třetí se opírá o auto. Za další půlhodinu si všichni leháme.
Vojáci někam volají vysílačkou, že povstání bylo přitlačeno k asfaltu. Já je chci opravit a křičet, že energie byla vytlačena. Jenže stejně jako kolem ležící jen potichu mumlám, pohybuji naprázdno rty a posléze mlčím.
Zavíráme oči. Bez problémů jsme si ustlali na tý odpadky zavšivený zemi. Mám zavřené oči a víc kolem sebe nevnímám.
Linda měla pravdu, jsem svině. Líná, tlustá a navíc smradlavá.
Místo chrochtání chrápu ze sna a k tomu páchnu jak dobře nabitej skunk.
Pochybuji, že odtud ještě někdy vstanu aspoň na záchod. Vstaneme!
Jsou nás tu stovky a nemůžou sehnat příkaz k odtažení z veřejného prostoru.
A smrad je to jediný, co se tady bude ještě dokonale nabíjet!
You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.