Unavená včelička

Včelička Zdenička nejraději seděla na kopretinách, jenže stále musela hledat další a další a musela denně urazit dlouhou cestu, aby se k nim dostala.

Jednoho dne zase letěla daleko a zapovídala se se včelkou Danuškou z jiného úlu, povídaly si velmi dlouho. Ale domů by se stihla vrátit včas, kdyby nepotkala strejdu čmeláka a ten se jí ptal na všechno možné a nechtěl ji pustit dokud mu vše neřekla. Začalo se stmívat a Zdenička měla před sebou dlouhou cestu.
„Ach jo, kvůli strejdovi se teď vrátím pozdě domů, včelí královna už určitě zavře a já budu muset dlouho bouchat na dveře. No jestli vůbec doletím. Ve tmě se mi špatně létá.“
Letěla co nejrychleji mohla, ale do úlu se včas nedostala. Byla hluboká tma, včelička seděla na louce v úplné tmě a brečela.
„Co teď budu dělat? Sama se ve tmě bojím. Tolik bych chtěla domů.“
„Včeličko proč pláčeš?“ ptaly se jí tři světlušky, které letěly kolem.
„Pláču, protože se nedostanu domů, je veliká tma a já nevím kam mám letět.“
„Neplač včeličko, jestli chceš, tak ti posvítíme na cestu.“
Zdenička přikývla, usušila si slzičky a letěla se světluškama, které jí svítily na cestu. Doletěla až k úlu a klepala na dveře. Naštěstí jí otevřeli a tak se mohla rozloučit se svými novými kamarádkami světluškami a příště si dávala velký pozor, aby nepřišla pozdě.