O slečně Čaječce

Maminka denně připravovala Ládíkovi lahodný čaj. Ale kdepak Ládík! Pokaždé vzdychal, nechával ho vystydnout a říkal, že studený ani horký čaj pít prostě nebude.
Nejraději měl limonády, občas kakao a nejvíc ze všeho šumáky.
„Ládíku, alespoň ochutnej. Nevzal si do pusy ani jedinou lžičku.“
„Ne a ne a ne!“ odpovídal zvýšeným hlasem mamince a přitom se hrůzostrašně mračil. Ta smutně vzdychala a vylévala plné šálky do dřezu.
„Bude se na tebe zlobit slečna Čaječka.“
„Mně to nevadí. Jen ať se klidně zlobí, protože já čaj nepotřebuju.“
Jednoho dne si hrál venku a spustil se prudký liják. Pršelo tak, že došel domů celý promočený a z nadměrné mokrosti nastydl.
Maminka věděla, co nejvíc platí na nastydlé nosy a uvařila mu čaj ochucený medem. Ležel v posteli, ušklíbal se na plný hrnek a jelikož zase ani neochutnal, vyklubala se z malého nastydnutí pořádná chřipka. Teplota ho připoutala k lůžku, těžko se mu vstávalo. Nemohl si číst, psát a ani neměl chuť si s něčím hrát.
Jednou zahlédl u postele mladou ženu s košíkem, usmívala se na něho a povídala divné věci.
„Ahoj Ládíku, jmenuji se slečna Čaječka. Zlobila jsem se na tebe kvůli vylitému čaji, ale když tady ležíš moc nemocný, uvařím ti speciální bylinkový.“
„Já žádný čaj nechci! Mám přece léky, ty stačí a brzo mi pomůžou.“
„No dobře, jak myslíš,“ pokrčila rameny Čaječka a odešla.
Ládíkovi léky nezabíraly. Bylo to tím, že tlačily žaludek a on je několikrát vyzvracel. Jeho stav se zhoršil. Sám nemohl jíst ani pít a maminka ho musela krmit sama. Dávala mu po malých lžičkách jídlo a také něco moc dobrého k pití. Vonělo to po jahodách a po bylinkách, které neznal. Začal se uzdravovat.
„Maminko a co jsi mi to dávala pít?“ zajímalo hned, jakmile se cítil lépe a posadil se v posteli.
„To byl čaj od slečny Čaječky. Namíchala ho tak, aby ses opravdu rychle uzdravil. Navíc dovnitř dala hodně jahod, které máš moc rád.“
„To jsem nevěděl, že čaj může být i z jahod.“
Druhý den se u nich zastavila sama Čaječka, aby se zeptala jak se daří malému pacientovi.
„Víš, Čaječko, chtěl jsem se ti omluvit. Nezlobíš se už na mě? Opravdu je ten čaj moc dobrý. Nemáš ještě nějaký?“
Usmála se, vytáhla z košíku malý pytlíček, vyndala z něho voňavou směs a maminka uvařila vodu. Čaj byl tentokrát s borůvkovou příchutí a Ládík ji od té doby vyhlížel z okna každou neděli, kdy přicházela s novými čajovými míchanicemi.