O černé kočce Dalimilce

„Přidej, Honzo! Přidej plyn, ať jedeme co nejrychleji v okolí!“ volala z batohu na řidičových zádech Dalimilka a vůbec se jí tam nelíbilo, protože chtěla sedět na sedadle za Honzou, nebo ještě lépe přímo u řidítek.
Mňau! Tolik si přála konečně sama řídit motorku! Možná trochu neobvyklé kočičí přání, ale nemohla si pomoci. Byly tomu již tři roky, co bydlela ve velké garáži na malém městě. Scházeli se uvnitř právě motorkáři a jejich přenádherné stroje. Leštili je tu, opravovali, vychvalovali a startovali.
Černá kočka Dalimilka se tady nenarodila úplně sama, ale se svými třemi kočičími sourozenci. Ti ale brzo i s kočičí maminkou odešli, protože se jim nelíbil zvuk a hluk z motorek. Dalimilka ho naopak zbožňovala! Úplně se z něho pomátla a pak z Honzy, který ji tady objevil.
Honza byl dvacetiletý mladík. Blázen do jezdících přístrojů a o Dalimilku se moc dobře staral. Mňau! Nosil jí samé dobrůtky a občas ji bral na dlouhé motorkové vyjížďky.
Tolik si přála alespoň jednou řídit tu jeho krásnou, červeno-černou krásku! Pečlivě ji leštil, opravoval a pravidelně projížděl a ona všechno pozorovala.
Věděla moc dobře, co taková motorka potřebuje. Dovedla by ji opravit, vyleštit, nastartovat a rozjet nejvyšší rychlostí. Jen kdyby ji někdy nechali!
Problém byl ten, že jí Honza kočičinu nerozuměl. Mňoukala na něho se všemi přízvuky, které vyloudila, ale on nic nechápal. Místo, aby zrychloval, tak zpomalil, protože se asi bál, že se jí to ani za mák nelíbí.
Jenže co by si to vymňoukala za život, kdyby se jí přání nesplnilo. Jednoho dne jí pomohla náhoda.
Po ránu v garáži uslyšela Honzův hlas a vzteklé kopnutí do porouchané motorky.
„Je to v háji! V opravdovém háji! Motor se rozbil a zítra se koná závod. Nemám peníze na nový a nejde mi spravit.“
Honza ještě chvíli rachtal v motorce ze všech stran a poté do ní třikrát kopnul a odešel. Dalimilka se zaradovala. Konečně příležitost! Jakmile zavřel dveře garáže, začala mňoukat na myši, které propouštěla ze svých drápků proto, aby jí pomohly, když bude potřebovat. Ten okamžik právě nadešel!
Seběhlo se jich tu požehnaně. Dopodrobna jim popsala, co potřebuje najít a ony hledaly. Úspěšně. Nový motor našly v nedaleké ulici. Prokousaly otvor ve dveřích a Dalimilka spolu s dalšími pouličními kočkami ho odtáhly na vozíku do garáže.
Pak to šlo jako po másle: vyměnila motor, tak jak se naučila, nasadila si svojí helmičku, kterou jí Honza vyrobil a nasedla na motorku. Myši jí otevřely vrata a ona vyjela na plný plyn.
Šlo jí to pěkně. Nikdy nepochybovala, že bude velmi dobrá řidička. Dojela před dům, kde její lidský přítel bydlel a troubila jako o závod.
„Honzo, před domem na tebe troubí nějaká kočka,“ řekl otec znechucenému synu, který ležel bezvládně na posteli u sebe v pokoji.
„Kočka?“
Smutný a znuděný se zvedl z postele a vykouknul ven.
„Propána, vždyť to je Dalimilka! Tati, viděl jsi to někdy? Řídí motorku.“
Hodil přes sebe rychle riflovou bundu a utíkal ven.
„Dalimilko, jak se ti to povedlo?“
Několikrát zamňoukala a otočila hlavou dozadu.
„Jo jasně, dnes si sednu dozadu já, ale musíme na závod. Snad to stihneme, musíš si pospíšit!“
Neodpověděla mu. Nebyl čas na žádné kočičiny. Zprudka se rozjela a zastavila se až u pána, který rozdával startovací čísla.
No a pak se Dalimilce splnil největší sen motorčíči. Honza ji nechal řídit a společně ten závod vyhráli!
Bylo pravdou, že největší soupeř, loňský vítěz pan Mirátko, se nezúčastnil. Řešil velkou záhadu: někdo mu ukradl motor z nové motorky a byl bezradný, protože zanechané stopy patřily pouze myším a kočkám.