Kamínek z Kamenova

V malém městečku Kamenov se právě konala světová výstava vzácných i nevzácných kamenů, kamínků, šutrů a oblázků. Výstava v Kamenově měla už dlouholetou tradici, protože nejvzácnější kámen pocházel právě z Kamenova.
„Kamínek z Kamenova“ přijížděli každoročně obdivovat tisíce turistů z celého světa. Tento jedinečný kamínek, nejbarevnější na celém světě, byl známý tím, že na něm hrály všechny barvy světa, se kterými se jen člověk mohl setkat. I nejproslulejší odborník na malování musel dlouho míchat, aby připravil tak překrásné barvy, které měl Kamínek.
Letos začal pro Kamínka slavný i neslavný rok. Slavný, protože uteklo právě 100 let, co mohl ukazovat lidem své přenádherné barvy. Neslavný, protože právě letošní rok byl pro něho osudovým.
Letos začal ztrácet své barvy. Bledul a odborníci se jej snažili zachránit všemožnými technikami, aby mu barevnou originalitu dali dohromady. Míchali barvy, které měl Kamínek mít a malovali ho znovu a znovu. Bez úspěchu. Barvy stále bledly a bledly.
Kamínek si smutně vzdychal ve své vitríně. Byl zde nejkrásnějším kamínkem tolik let a ti lidé ho snad nechají zemřít. Cožpak ho nikdo neslyší, jak volá o to co potřebuje? Stále ho natírají nějakými náhražkami a on má přece své barvy uvnitř. Stačí přece tak málo, aby se opět zviditelnily! Kamínek si povzdechl a začal opět volat.
„No tak, slyší mě tady někdo? To jsem já, váš slavný Kamínek z Kamenova, prosím pomozte mi.“
Kamínek se podíval na dvě ženy před sebou, přesněji na malé děvčátko a babičku. Možná ony ho zachrání. A začal opět prosit a smutně se dívat.
„Babičko, ale tenhle Kamínek z Kamenova ani trochu nevypadá jako na tomhle obrázku. Je nějaký bledý a barvy nemá žádné,“ malá Káťa se podívala na svou babičku a ukazovala jí brožuru, kterou dostaly u pokladny.
„Hmm, je nějaký jiný ten kámen. Buď to spletli, anebo je ten slavný Kamínek z Kamenova nemocný,“ odpověděla jí babička.
„Nemocný? Myslím, že ano. Potřebuje uzdravit. Babičko, jak se léčí kamínek?“
„To já nevím, holčičko.“
Káťa pokračovala dál v prohlížení výstavy, ale myšlenky měla u slavného Kamínku z Kamenova. Musí přece existovat nějaký lék. Kamínek byl tolik slavný, nemohou ho přece nechat umřít. Když ona onemocněla, tak jí maminka stále říkala, že musí pít hodně vody a zdravě jíst. Voda! To by mohlo být ono. Asi má slavný Kamínek žízeň. Rozhlédla se kolem, ale vodu ve výstavní síni nezahlédla. Vrátila se k vitríně s Kamínkem a vzala si ho do ruky.
„Vezmu tě domů, Kamínku. Dám tě do vody a třeba se uzdravíš.“
Kamínek se probral z polospánku. Slyšel dobře? Do vody? Podíval se kdo ho drží v dlani. Byla to ona, ta malá holčička, která se na něj smutně dívala. Uslyšela ho. Měl takovou žízeň! Sto let bylo sto let a právě nastal pravý okamžik se napít, aby mohl ukazovat dál své přenádherné barvy.
„Holčičko, ukaž co to máš za kámen v ruce?“ ptali se jí pořadatelé, když odcházela domů. Káťa otevřela dlaň a v ní ležel Kamínek.
„Á nějaký obyčejný bílý kámen, vzala sis ho z květináče, že? Jen jsme si chtěli být jisti, že nemáš nějaký vzácný kámen. Tenhle si můžeš nechat, takových tu máme spoustu na ozdobu.“
Káťa nic neříkala, usmála se na onoho muže a pospíchala s babičkou a Kamínkem domů. Doma dala Kamínka do velké sklenice s vodou a tiše pozorovala, jestli se Kamínek uzdraví.
Voda mu navrátila barvy na povrch a Káťa měla radost, že ho zachránila. Nejprve ho chtěla vrátit, ale babička přečetla v novinách článek, že Kamínek z Kamenova ztratil své barvy a tím skončila jeho slavná doba.
Káťa se usmála, bílý kámen z květináče, který tam položila místo Kamínka byl přece jenom takřka stejný jako nemocný Kamínek z Kamenova. Nikdo již Kamínka nehledal a tak mu jen tiše zašeptala, že se na něj bude dívat jen ona sama. Kamínek nic neříkal, byl spokojený, že má svoji Káťu, která věděla, co potřebuje.