Dárek pro Ušáčka

Jednoho dne našel zajíček Ušáček na zemi něco červeného se zelenou slupkou a černými zrníčky.
„Mňam, mňam, to je šťavnaté, sladké a převelice dobré,“ pochvaloval si, když pěkně vypadající voňavý kousek snědl.
Od té doby nemyslel na nic jiného než na nový kousek. Obcházel všemožná místa, ale nikde nic podobného nenašel.
Přibližoval se den Ušáčkových narozenin. Zvířátka se ho ptala, co by si přál za dárek. No a on jim říkal, že právě tohle červené sladké.
„Byl by to nejkrásnější dárek, kamarádi. Ach jo, bohužel nevím, jak se to jmenuje.“
Myšky, ježek a krtek se začali dohadovat, co by to mohlo být.
„Nebude to jahoda? Ta je červená a dole má zelenou šťopku,“ říkal krtek.
„To určitě nebude jahoda, tu přece Ušáček zná,“ odpovídaly mu myšky.
„Nebo by to mohlo být napůl červené a napůl zelené jablko,“ hádal ježek.
„Jablko přece Ušáček také zná.“
Prohledali celou zahrádku, ale nic podobného o čem jim povídal zajíček nenašli.
Odpoledne se vrátil z města jejich dobrý přítel pes Azor. Azor byl znalec. Poslechl si zvířátka a pak je svou odpovědí potěšil.
„Máte štěstí. Dnes jsme byli ve městě na zeleninovém a ovocném trhu. Něco podobného jsem tam viděl. Jmenuje se to meloun. Je celý zelený, ale když se rozkrojí má uvnitř červeno s černými peckami. Příště vám kousek přinesu pro Ušáčka.“
„To jsi hodný Azore, ale nezapomeň, musí to být na jeho narozeniny.“
Azor opravdu přinesl meloun na Ušáčkovy narozeniny. Žádný malý kousek, ale celý kulatý meloun, aby si ho zvířátka dobře zapamatovala.
Zajíček byl moc šťastný. Podělil se s ostatními zvířátky. Jen Azor nechtěl ani kousek. Říkal, že má nejraději pořádnou kost.