Bramborka Barborka

Bramborka Barborka ležela na poli, kde se sklízely brambory a čekala až ji naloží na traktor. Musí se dostat do toho správného pytle.

Barborka si přála být snědena v nějaké moc pěkné restauraci, nebo v hotelu. Kam chodily jen poslušné děti, které všechno snědly. Nechtěla jít nikam do školních jídelen nebo do rodin, kde děti nechtěly jíst a Barborka by pak skončila někde v popelnici, kde by se zkazila. Zkazit se nechtěla, to by se celá změnila a nikdo by jí nechtěl.
Měla štěstí ocitla se v kuchyni krásného hotelu. Oloupali jí, uvařili ve slané vodě s kmínem a položili na talíř vedle kousku kuřecího masa a zeleninové oblohy. A pak jí nesly ke stolu, kde seděla se svými rodiči moc hezká holčička, které to moc u stolu slušelo.
„To mám ale štěstí sní mě taková hezká holčička v růžových šatičkách s kanýrkama,“ řekla Barborka a už se těšila jak jí holčička sní.
Jenže holčička snědla jen kuře a jednu bramboru. Barborka zůstala na talíři a vypadalo to, že jí holčička už nesní.
„No tak Pavlínko, sněz alespoň ještě jednu bramborku. Podívej tahle je taková hezká. Nebo kousek zeleniny,“ řekla jí maminka a ukazovala na Barborku, která byla tou hezkou bramborou.
„Sněz mě, sněz, jsem moc dobrá,“ volala na ní Barborka.
Ale ta jen zavrtěla hlavou a snědla jen kousek rajského jablíčka a víc ani trošku jídla. Barborka zůstala na talíři a nikdo jí nechtěl.
„Musím vyskočit z talíře dřív než mě hodí do odpadků,“ řekla Barborka a seskočila z talíře. Řekla si, že se musí vydat na cestu a najít někoho, kdo by jí snědl. Šla po cestě a potkala krávu.
„Krávo nechtěla bys mě sníst, podívej jak jsem hezká.“
„Ne, nechci tě bramborko. Já jím trávu a ne brambory.“
Šla dál a potkala kocoura .
„Kocoure, určitě máš hlad, nechceš mě sníst, podívej se jak jsem pěkná.
„Bramborko já tě nechci. Chutná mi jen kuřecí maso, ryby a šunka. Brambory vůbec nechci.“
Barborka šla dál až potkala psa.
„Pse, pejsku, nechceš mě sníst, podívej se jsem taková hezká.“
„Zrovna teď jsem se tak najedl, že se mi už nikam nevejdeš Barborko, ale když počkáš až se pořádně prospím, tak tě sním,“ povídal jí pes a usnul.
Barborka čekala a čekala, ale pes se nechtěl vzbudit. Od sluníčka se již napůl zkazila a pes stále spal. Rozhodla se, že půjde dál než se dočista zkazí. Potkala kozu.
„Nechceš mě sníst kozo, nejsem už taková pěkná, ale třeba bys mě chtěla.“
„Ne nechci tě bramborko, ale poradím ti, jdi za prasátkem do chlívka. To tě určitě rádo sní.
Barborka se zaradovala, že jí konečně někdo sní. Vešla do chlívka a ptala se prasátka.
„Snědl bys mě Pašíku, jsem už skoro celá zkažená, ale…“
Ani nestačila dořeknout a splnilo se jí její přání, konečně jí prasátko snědlo.