Dívčí rojení, červen 1510
Magda připravila na stůl večeři. Polévku a ošatku s chlebem. Přistrčila svému muži hlubokou dřevěnou misku a nalila mu porci. Čekala zakřičení: „Dost!“ Miska by se s další naběračkou stala přeplněnou, on ji jen mlčky podržel ruku, a tímto gestem naznačil, aby se starala jinde.
Tichá domácnost se u nich najednou stala denním rituálem. Pokud mluvili, šlo o nejnutnější případy. Naposledy se na sebe pořádně rozkřičeli v únoru, pár hodin po návratu z noci hrůzy.
Nemohl ani zpola tušit, co má za sebou. Místo pevného objetí, které očekávala a vybrečení se mu na rameni, se od ní chladně otáčel a nemohl se jí podívat zpříma do očí.
Copak nesla vinu? Splnila povinnost. Dodržela úmluvu obou rodin. A jen kvůli němu, protože ho z celého srdce milovala a věděla, že chvíle s pánem skončí a pak už bude mít navěky pokoj a nenechá si nikým zkazit radost.
Jenže Tomáš Klimeš se proměnil v kus ledu. Druhou noc po svatbě, jejich první společnou, obcházel kolem lože a nervózně si kousal nehty až do zešílení.
„Nemůžeš nechat přešlepování?“ vykřikla na něho tehdy znenadání a posadila se na posteli. Vlasy měla rozpuštěné, košile odhalovala část pevných ňader. Přejel ji letmo pohledem, na minutu se zastavil. Vpíjel se jí do očí a pak mlčky znovu hlavu sklonil.
„Copak se na mě nemůžeš ani podívat? Co jsem ti já provedla? Co?“
„Bylas po vůli jinému! Tohle se nemělo stát, nemělo! Mělas ho zastavit.“
„Jak? Nejsem dost silná odporovat pánovi, tvým a mým rodičům a vlastně ani tobě.“
„Já nikdy nic neříkal. Mlčel jsem.“
„Mlčel. Jak šlechetné málo! Mlčení znamená souhlas. Proč jsi se nešel za mě bít? Neudeřil ho? Nevzepřel se?“
„Copak to šlo? Nemáme nic, nejsme ničím. Sloužíme a posloucháme.“
„Vidíš, jsi dokonale obeznámen s detaily a přesto mnou pohrdáš.“
„Nepohrdám. Mám strach.“
„Strachem jsem si prošlá já. Tobě se nic kromě postávání před branou nestalo. Čekal jsi, jak moje zubožení dopadne, a třásl se akorát pořádným mrazem.“
„Bojím se, až se nám narodí jeho dítě. Nebudu ho schopen s láskou přijmout. Stokrát si obehrávám tu situaci, stokrát si opakuji, že to není tvoje vina, ale vidím tě zalitou hříchem od hlavy až k patě. Nemůžu se na tebe ani podívat, mile na tebe promluvit. Obaluješ se mi hadry nacucanými jeho stopami. Vybavuje se mi stále jeho stín, zmocňující se tvé duše a těla. Bože, milá Magdičko, odpusť mi, ale já nemohu… Nemohu se na tebe dívat jako dřív. Patřila jsi jen mně a jiný mi tě sebral. Vyrval mi tě jako kus srdce.“
Rozbrečela se. Nemohla za nic a trápení ji pronásledovalo a nekončilo. On tu svou hrdost nedokázal přejít. Copak prožil to samé? Takové ponížení?
Zapáchající zhýralec ji strčil, až spadla na zem. Sotva vešla, sápal se na ni. Zasmál se, jak se rozplácla. Nenechal ji čas ke zvednutí ze země. Poklekl a jako dravec se vrhl pod sukni špinavými prsty a rejdil tam dole tak dlouho, dokud do ní nevnikl zaťatou pěstí. Nenechal ji ani odpočinout a pěst vyměnil za tvrdý nástroj, co vytáhl hbitě z kalhot.
